37. Je pryč

Nahoře zamířil do prvních dveří, které uviděl. Objevil se v malé místnosti. Zařízením připomínala pracovnu. Byl zde stůl, křesla, krb, police. Zdi netvořil ku podivu jen kámen, ale také dřevěné obložení.

„Severusi,“ ozvalo se za ním poněkud zadýchaně, „bylo tohle opravdu nutné?“ 

„Chtěl jsi se mnou mluvit,“ zavrčel Snape podrážděně. Nedávné události otřásly jeho sebeovládáním a bál se, že v sále plném lidí by mu mohla maska sklouznout a jeho pověst by tak ještě více utrpěla. Více, než když byl viděn při tanci se slečnou Grangerovou? Dlouze vydechl.

„Mohli jsme zůstat i dole,“ nadhodil Kingsley. Odpovědi se mu však nedostalo. „Takže ty a Hermiona…?“ potutelně se ušklíbl a nechal otázku viset ve vzduchu. Přitom pozorně sledoval Snapea.

„Slečna Grangerová je moje kolegyně,“ odvětil kategoricky Snape.

„Aha, tak slečna Grangerová,“ zopakoval po něm ministr vážně.

Snape se rozhodl, že se nenechá vyprovokovat, aby to po něm také opakoval jako nějaký papoušek a místo toho jen pohrdlivě ohrnul ret. „Neřekl bych, že to je důvod, proč jsi se mnou chtěl mluvit.“

„Ne, to není,“ potřásl hlavou Pastorek. „Týká se to úkolu, který jsi svěřil Harrymu.“ Snape tázavě pozvedl obočí. Že by konečně něco nového? Pastorek pokračoval: „Procházel jsem po něm znovu všechny spisy a snažil se získat více informací, ale bez úspěchu. Víc než Harry nikdo z nás nezjistí.“

Snape si mlčky promnul chřípí nosu. Právě toho se od samého začátku bál. Nikdo s čistou minulostí nemůže být tak tajemný a nedohledatelný. Takovou minulost neměl ani on sám jako mladý…

„Severusi,“ vytrhl ho Pastorkův hlas z přemýšlení, „opravdu je to pro tebe tak důležité? Vždyť je to jen mladý kluk. Možná ti jen někoho připomíná.“

Profesor lektvarů pokýval hlavou a zamířil k oknu. „Ano, někoho mi připomíná,“ řekl sotva slyšitelně, spíše pro sebe.

Pastorek ho chvilku zamračeně pozoroval a pak se postavil vedle něj. „Koho?“ zeptal se tiše.

Odpovědí mu bylo jen ticho. Snape dál mlčky upíral pohled kamsi do tmy venku a jeho tvář zůstala bez jakékoli známky emoce.

„Je to tak důležité?“ naléhal opatrně Kingsley a doufal, že alespoň tentokrát se mu dostane nějaké odpovědi. Mlčení mu na něm vadilo ze všeho nejvíce. Mohlo znamenat naprosto cokoli. A v drtivé většině případů to nebylo dobré. Když už si myslel, že od Snapea žádná odpověď nepřijde, ozvalo se do ticha jediné slovo.

„Karkarov.“

„Ten je přeci mrtvý,“ namítl Pastorek.

„Připomíná mi Karkarova,“ doplnil Snape. „Má stejné rysy, stejnou barvu očí. A prý se na mě začal vyptávat.“ Pohlédl na ministra, který mezitím přešel za ním k oknu. „Rád bych nahlédl do jeho spisu, bylo by to možné?"

„Můžu to zařídit," připustil Kingsley zamračeně a zamnul si při tom náušnici. „Ale proč jsi tohle neřekl rovnou Harrymu?" 

„Ten kluk dělá ukvapené závěry, nechtěl jsem mu dát nepodložené informace, kterých by se moc držel," zavrčel Snape podrážděně. „Teď mám ale pocit, že pokud chci zjistit pravdu, musím začít u něj." 

„Dobře, udělám co půjde," přikývl Kingsley vážně. Škodolibou veselost, která se ho zmocnila, když nachytal starého přítele s mladou profesorkou, vystřídaly obavy. Viděl, že pro Snapea je velmi důležité zjistit, kdo Boris Todorov skutečně je. A zmíněnou, byť nepodloženou domněnku, nemohl brát na lehkou váhu. „Musím už jít dolů, společenské povinnosti volají,“ sdělil Snapeovi nakonec. Snape neznatelně přikývl, ale od okna se nepohnul. 

Až u dveří zaslechl ministr ještě tiché „díky Kingsley." 

Snape zůstal stát u okna ještě hodnou chvíli. V myšlenkách si znovu a znovu procházel obraz Todorova, porovnával ho se vzpomínkou na mladého smrtijeda Igora Karkarova, jak ho znal z prvních let, kdy sloužil Pánovi zla. Snažil se z mysli vydolovat jakoukoli drobnou zmínku o nějaké ženě, o tom, že by mohl mít potomka, cokoli. Marně. Z nepochopitelného důvodu se smrtijedi vzájemně nesvěřovali se svými vztahy. Jako by snad tušili, že cokoli osobního, by mohlo skýtat důvod k vydírání a zastrašování. 

Čím víc nad tím přemýšlel, tím méně pochybností měl o svém úsudku. Prý se na Vás vyptává, zněla mu v hlavě slova profesora Longbottoma. Proč by se na něj vyptával, kdyby neznal někoho, koho i on sám? 

Unaveně si promnul chřípí nosu. Musí na to přestat myslet, jinak si udělá závěry sám bez ohledu na nějaké důkazy.

Vzpomněl si na Hermionu. Konečně se stalo to, v co už tak dlouho doufal. Cítil, že se mu na tváři objevil upřímný hřejivý úsměv. Třeba se zapovídala s Potterovou a ještě tu někde bude, napadlo ho. Ačkoli, kdo ví jak dlouho už tu stál ztracen v nepříjemných úvahách. 

Skryl úsměv pod svou obvyklou masku, nechá si jej až pro ni, a vydal se zpět dolů do sálu. 

Hned na schodech mu bylo jasné, že strávil nahoře mnohem víc času, než chtěl. Sál opravdu znatelně prořídl. Po parketu už se ploužily jen poslední páry. Mezi nimi nezahlédl ani červené šaty, ani Potterovi. 

Pro jistotu se zašel podívat ještě na terasu, kde Hermionu nechal, než odešel nahoru s Pastorkem. Tajně doufal, že by mohla být ještě tady, ale nejspíš se vrátila zpět na hrad. 

Když už se otáčel k odchodu, zahlédl koutkem oka cosi třpytivého na kamenné zídce. Upřel své černé oči tím směrem. Světla ze sálu se odrážela od drobného kovového předmětu. Jakmile se mu podařilo lépe zaostřit, sevřely se mu nepříjemně útroby. Byla to jedna z náušnic, které toho večera Hermioně věnoval.

Proč je tady? Prolétlo mu okamžitě hlavou a dobrou náladu mu narušily nové obavy. Skřetí výrobky se jen tak neztrácely. A i kdyby jí náhodou sama vypadla z ucha, nezůstala by ležet takhle úhledně na zídce. Pravděpodobně by se odrazila a někam zakutálela… Musela si ji sejmout sama a nechat ji tu, aby ji našel. Ale proč?

Uložil si náušnici do kapsy pláště a zamířil přes poloprázdný taneční sál ven z Merlinova sídla. Na okamžik ještě zpomalil ve vstupní hale, kde na věšáku dosud visel jeho cestovní plášť. Ten, který jí půjčil na cestu sem a pak jej tam sám pověsil. Popadl jej, přehodil přes předloktí, a i pro něj nezvykle rychlou chůzí zamířil ven. Jakmile ucítil, že se ocitl za hranicí ochranné zóny, kde už bylo možné se přemisťovat, přemístil se na kraj bradavických pozemků.

Cestu do sklepení ani nevnímal. Rozrazil dveře a vstoupil do svého profesorského bytu. Oheň v krbu už téměř vyhasl a v pokoji byla naprostá tma.

Snapeovi se nepříjemně sevřely útroby. Bylo jasné, že tu opravdu nikdo není.

„Hermiono?“ zvolal přesto do prázdné místnosti. Hlas se mu přitom mírně zachvěl. Několikrát se zhluboka nadech a pokusil se zapudit to špatné tušení, které se v něm usadilo. Vytáhl hůlku a rozmáchlým pohybem rozsvítil světla v pokoji. Vypadal úplně stejně, jako když jej večer opouštěli. Nahlédl do své ložnice, do koupelny, a nakonec také strčil hlavu do jejího pokoje. Postel byla od rána ustlaná a oblečení rozházené všude kolem, jak se Hermiona ve spěchu připravovala na slavnost.

Vrátil se do obývacího pokoje. Nebyla tu. Snad by mohla být ještě v jejím kabinetě nebo pokoji. Ačkoli tušil, že to není příliš pravděpodobné, vyrazil svižně tam. Věděl, že musí zůstat v pohybu, nesmí zastavit. Nesmí si ani na moment připustit, že by se jí mohlo něco stát. 

Tiše vstoupil do jejího kabinetu. I zde panovala naprostá tma. Prošel jím do další místnosti a ocitl se v jejím obývacím pokoji. Nebyl tu od chvíle, kdy ji vyrušil od otravy jedem ve víně. Ve žlutavém světle z hůlky viděl, že ani ona sama tu nějakou dobu nebyla. Vše pokrývala vrstvička prachu bez nejmenšího porušení.

Černovlasý profesor lektvarů zamířil ke kabinetu Bylinkářství, který jak doufal, sousedil i s bytem profesora. Třikrát důrazně zaklepal na dveře. Několik úmorně dlouhých vteřin se nic nedělo. Už chtěl vstoupit dovnitř, když zaslechl zpoza dveří šouravé kroky.

Dveře se pootevřely a objevil se ušatý mladík v bílo-modrém pruhovaném pyžamu, papučích a s očima zalepenýma spánkem.

„Je tu slečna Grangerová?” vypálil Snape bleskově, než se ubohý Neville vůbec stihl rozkoukat.

„Profesore?” dostal ze sebe mladík, ale to už se Snape prosmýkl kolem něj a zavřel za sebou dveře. Sjel Nevilla pohledem a nespokojeně mlaskl: „Očividně ne.”

Z Nevilla zatím sklouzly zbytky spánku. Na moment se vzdálil do přilehlého pokoje, kde Snape tušil obývák. 

Věděl, že tady nebude, ale zároveň tušil, že profesor by mu mohl být velmi nápomocný. Nepřipouštěl to zrovna rád, ale i tento Nebelvír si vysloužil jeho respekt a začal si ho pouštět trochu blíže k tělu. Teď ať ví, co to obnáší, ušlíbl se pro sebe v duchu.

Záhy se vrátil v dlouhém červeno-béžovém pruhovaném županu, zavazujíc si právě šňůru kolem pasu. „Ona není s vámi?” 

„Není,” zavrčel Snape a s rukama založenýma za zády začal přecházet po kabinetu. „Není dole, není u sebe, není ani tady.”

„Dnes bylo to předávání Merlinova-” nadhodil Neville opatrně a zastavil se pohledem na řádu, který měl Snape dosud připnutý na hrudi. Snape střelil po profesorovi vražedným pohledem, zatímco si vyznamenání sejmul a zhnuseně jej odhodil na bylinkářův psací stůl mezi pergameny. “Harry se zmínil, že něco bude,” pokrčil Neville omluvně rameny a už se nadechoval ke gratulaci. Nakonec si to však rozmyslel, Zmijozel na něj stále zahlížel velmi nevraživě. „A byla tam s vámi?” nadhodil opatrně.

„Ano,” splynulo Snapeovi ze rtů a stále se nezastavoval a přecházel pozvolna sem a tam. Nesmíš zastavit, nabádal se v duchu a nepříjemné pocity stále pohřbíval hluboko do svého nitra. Není přece potřeba děsit ještě někoho dalšího, když se to stále ještě může jednoduše vysvětlit. „Domnívám se, že naposled ji mohla vidět Ginevra Potterová, když šla za ní na terasu,” sledoval pohledem profesora Bylinkářství a tiše doufal, že pochopí kam tím míří. Na Grimmauldovo náměstí se mu opravdu nechtělo. Nemluvě o tom, jak by svou návštěvu tam vůbec obhajoval.

„Chcete po mně, abych se vypravil na Grimmauldovo náměstí a vyptal se tam na Hermionu,” povzdychl si Neville. Neformuloval to ani jako otázku. „Nepočká to do rána? Určitě se pak ob-”

„Nepočká!” štěkl Snape a znovu po něm blýskl pohledem. Nevilla už profesorova prchlivost, jedovatost a nevyrovnaná povaha zdaleka neděsily tolik, jako když byl ještě student. Přesto nyní pochopil, že mu profesor nejspíš neříká všechno. Že za Hermioninou nepřítomností vidí mnohem více, než dává najevo.

„Dobře,” přikývl Neville a vykročil ke dveřím vedoucím na chodbu.

„Profesore?“ odkašlal si Snape. Neville se k němu otočil s nechápavým výrazem. Snape sjel mladíka pohledem. „Možná by bylo vhodné se převléknout…“ nadhodil ledabyle a koutek úst mu pocukl v jízlivém úsměvu, který se však vytratil stejně náhle, jako se zjevil.

„Jistě,“ kývl honem Neville a zmizel opět ve svém soukromém pokoji. „Co máte v plánu vy, jestli se mohu zeptat?“ Ozvalo se tlumeně přes přivřené dveře.

„Zastavím se ještě v jejím bytě v Londýně. Jen pro jistotu,” zavrčel nerudně.

Neville se objevil zpátky, tentokrát v košili, přes kterou měl přehozený tmavý zapínací svetr s jemným vzorem, džínách a teniskách. 

Společně vykročili ven z hradu a přes bradavické pozemky až za bránu, odkud se mohli přemístit každý kam potřeboval.

„Profesore,“ zarazil ještě mladíka Snape, „byl bych rád, pokud byste se o mně pokud možno nezmiňoval,“ dodal ještě a Neville si všiml, že to zní téměř jako prosba.

„Samozřejmě, udělám co budu moci,” přikývl mladík.

„Setkáme se pak opět tady.“

„Dobře,“odvětil Neville, přestože to nebyla otázka. Snape už však na reakci nečekal a s tlumeným prásk zmizel.

Nevillovo přemístění napáchalo trochu větší hluk, ale i tak se mu podařilo bezpečně a vcelku dostat na temnou ulici na Grimmauldově náměstí. 

Mírně zavrávoral. Stále řadil tento způsob cestování mezi ty méně příjemné. Zlatý letax, posteskl si.

Přistoupil k domu číslo 12, který byl před očima mudlů skrytý a využil mohutné stříbrné klepadlo. Chvilku čekal, než se v pootevřených dveřích objevila Harryho hlava. Mladý bystrozor dveře rázem otevřel dokořán a pohybem ruky pozval Nevilla dál.

„Kde se tu bereš Neville?” zeptal se ho překvapeně. Podle kostkovaných kalhot a vytahaného trika už byl přinejmenším na cestě do postele. Nad nimi v patře se přes zábradlí nakláněla Ginny a přitahovala si k tělu růžový chlupatý župan. 

„Ahoj Neville!” vypískla překvapeně a spěšně se vydala k nim dolů. Společně pak přešli do obýváku. 

Neville se snažil vymyslet vhodnou výmluvu už celou cestu od kabinetu a ještě chvíli venku, než se odhodlal vzít za klepadlo. Na nic moc kreativního však nepřišel. A už nyní mu bylo jasné, že je tu nejspíš zbytečně. Hermionu nikde neviděl.

„Omlouvám se, že Vás ruším, takhle pozdě v noci,” začal spěšně, „ale hledám Hermionu.” 

Oba přátelé se zatvářili zmateně a přes tváře se jim mihla starost.

„Byla dnes večer na tom předávání,” přikývl Harry.

„No ano, měla ty krásné šaty a nádherné nebelvírské náušnice,” rozněžnila se Ginny. Neville se krátce zamyslel, jestli si na Hermioně nějakých náušnic vůbec někdy všiml. „Říkala, že to byl dárek,” spiklenecky mrkla na Nevilla, „od toho vašeho profesora obrany - Borise.”

Neville a Harry na sebe krátce koukli a jedním pohledem si řekli vše o holkách, špercích a klevetách.

„To úplně neříkala,” navázal pak Harry opatrně a Ginny se na něj zaškaredila. On však věděl o Snapeově zájmu o Borise Todorova. Mnoho týdnů strávil pátráním po čemkoli o tom člověku, ale marně. Sám nevěděl, co si o něm myslet - bylo na něm opravdu něco podezřelého nebo hlavním problémem byl předmět, který profesor učil?

„Každopádně pak přišel Snape a my se vzdálili,” pokrčil omluvně rameny Harry. Nebyl na sebe úplně pyšný, ale o společnost Snapea stál opravdu pramálo.

„Pak už jste s ní nemluvili?” zamračil se Neville zamyšleně. „Ani jeden?” koukl přímo na Ginny.

„Ne,” zavrtěla Ginny zamračeně hlavou, jak se snažila vybavit podrobnosti z večera. „Možná jsem ji viděla tančit, ale pochybuji, že se Snapem," ušklíbla se. 

Neville se neubránil povytažení obočí, jemu to naopak zas tak nepravděpodobné nepřipadalo. Slíbil mu však, že o něm mluvit nebude, takže to ponechal bez komentáře. 

„Snape říkal, že ji naposledy viděl na terase," nadhodil jako by mimochodem a čekal, jestli se Ginny chytí. 

„Na terase jsem vůbec nebyla," ozvala se hned Ginny, „ani nikde kolem, odkud bych tam viděla. Celou dobu jsme s Harrym tančili," dodala s úsměvem. 

„Tak v tom případě-" Nevilla přerušilo pleskání křídel, když některým otevřeným oknem v horním patře vlétla do domu sova.

„To je Pašík!" zvolala Ginny a natáhla k sově ruce. Ta se nechala ochotně chytit a obrat o zprávu, kterou měla přivázanou k noze. Když vzápětí nedostala žádný pamlsek, ohnala se po Ginny zobákem, ta však byla připravená a ucukla. Pašík zklamaně zahoukal a přelétl na konferenční stolek, kde se pustil alespoň do sušeného ovoce. 

Ginny rozložila zprávu, kterou sova donesla a Harry už se jí nedočkavě nakláněl přes rameno. „Tak co, jak dopadli?" 

„Vyhráli! Postoupili do čtvrtfinále!" koukla nadšeně na Harryho a pak i na Nevilla, kterému začala vysvětlovat: „Ronův tým hrál dnes už od dvou odpoledne o postup do čtvrtfinále předních britských famfrpálových týmů! A konečně se podařilo Jerrymu chytit zlatonku! Ronovi prý propadly jen 4 branky! Naproti tomu brankář Falmouthských sokolů to měl pěkně krušné! Zlatonka byla jejich jediná naděje na výhru,” předčítala Ginny horečnatě. „Zítra toho bude plná sportovní příloha Denního věštce, skončili teprve před chviličkou,” mrkla ještě na nástěnné hodiny.

„Tak mu ode mě vyřiď pak gratulace,” usmál se Neville. „A já půjdu, už je pozdě,” dodal vzápětí a vyrazil ke dveřím, kde ho ještě dostihl Harry.

„Dej vědět až se najde,” poplácal Nevilla po rameni. „Nebo kdybych mohl něco udělat…?” 

„Dám,” kývl Neville a poplácání mu oplatil. Vzápětí vyšel ven před dům, odkud se mohl přemístit zpátky k hradu. Doufal, že Snape na něco mezitím přišel, nebo že se Hermiona objevila, protože návštěvu Potterových neshledával příliš přínosnou. 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Snape se přemístil pod stejnou lampu, kam už několikrát v minulém roce. Prošel stejnou ulicí, kterou i těsně předtím, než ho sebrali bystrozorové. Na vteřinu si dovolil vrátit v myšlenkách k té noci. Měl tam tehdy zůstat. Možná si měl i lehnout k ní, když ji uložil do postele a ona ho chytila za ruku, oslovila jménem a požádala, aby neodcházel. Možná by bylo vše jinak. Utišil by její noční můru mnohem dříve, možná by se mu i mnohem dříve svěřila s jejich příčinou. Možná by ho dovedla na ministerstvo ona. Možná by pochopil její důvody bránit ho a pomáhat mu mnohem dříve. A možná by si ušetřil tu nenávist, kterou k ní dlouho poté cítil. Možná by bylo všechno jinak. 

A možná by jí odstranil svůj podpis, vymluvil jí hájit ho přes Starostolcem a skončil by v Azkabanu, jak si předsevzal. Kdo ví.

Opět notně natáhl krok, snad aby těmto svým úvahám utekl.

Kouzla, která chránila její domek se ani v nejmenším nezměnila. Bez mrknutí oka jimi pronikl a tichým „Lumos” rozsvítil konec své hůlky, aby se mohl uvnitř porozhlédnout.

Vše bylo zaprášené a ponuré, ještě mnohem více, než si všiml v jejím bradavickém bytě. Nemusel ani procházet celým domem, aby si mohl být jistý, že tady od září opravdu nebyla. Přesto prošel až do obývacího pokoje, aby pohlédl na křeslo, kde konečně po mnoha letech zapomněl na Lily. A poprvé si připustil, že kdyby měl právo být ještě někdy šťastný, bylo by to nejspíš s ženou, která mu tolik pomohla, kterou tehdy svíral v náručí. A nyní by dal cokoliv na světě za to, aby ji mohl objímat znovu.

Zlostně si odfrkl, na takové věci nesměl myslet. Jistě je v pořádku u Potterových. Nic se jí nestalo. Prostě na něj jen nechtěla čekat sama. Ale co ta náušnice?

Otočil se tak prudce, až za ním zavlál jeho dlouhý černý plášť, zhasl hůlku a rychle vyšel ven. Zůstaň v pohybu Severusi! A nemysli na hlouposti. Nabádal se v duchu. Jakmile byl venku, přemístil se opět k hradu. Tušil, že Longbottomovi bude cesta trvat o něco déle, proto zamířil ještě jednou do sklepení. Potřeboval se ujistit, zda se náhodou mezitím nevrátila. A hlavně nechtěl zůstat stát a popouštět uzdu své představivosti a černým myšlenkám.

Zdravím vás u dlouho očekávaného (možná i zapomenutého) pokračování.
Nebojte se, teď už to dopíšu!

Upřímně, i mě to drásalo. Věděla jsem jak to skončí, ale stále ne a ne to k tomu konci dovést, teď se konečně podařilo a já už můžu konečně klidně spát :D

Každopádně, jako vždycky budu ráda za komentáře a zpětnou vazbu :)

Leemony

36. Vyznamenání

38. Zjištění