38. Zjištění

Jeho pokoje však byly stále stejně opuštěné, jako předtím. Jen na jeho křesle stál zrzavý kocour a nervózně mrskal ocasem ze strany na stranu a mňoukavým kočičím způsobem vrčel.

„Chceš taky hledat svou paničku?” promluvil Snape na zvíře. Navzdory jeho očekávání, jako by mu Křivonožka mohl rozumět, seskočil z křesla a vyběhl na chodbu, kde na profesora počkal, aby mohli pokračovat společně.

Právě přicházel k hradní bráně, když se ozvalo hlasité prásk a objevil se profesor Bylinkářství.

Snape na něj upřel nicneříkající pohled. Mladík zavrtěl hlavou. „Viděli ji naposledy s vámi, profesore,” sdělil mu zasmušile a pohledem sklouzl ke kocourovi, který se třel profesoru lektvarů o nohy.

Než se Snape stihl nadechnout k jakékoli odpovědi, zahlédl koutkem oka záblesk světla. Obrátil se tím směrem a uviděl, jak se k nim dlouhými plavnými skoky blíží velký stříbrný rys. I Neville se otočil za zářícím tvorem a zůstal na něj překvapeně hledět. Křivonožka zasyčel.

Rys se zastavil před Snapem a hlasem Kingsleyho Pastorka pronesl: „Musím s tebou mluvit Severusi, sejdeme se u Aberfortha.” Jakmile předal Patron svou zprávu, rozplynul se.

Snape, následován Křivonožkou, beze slova vykročil směrem, odkud přišel Patron, k Prasinkám. Neville nejistě přešlápl na místě, přemýšlel, jestli by se měl vrátit do hradu, či profesora následovat. „Pojďte se mnou, jestli chcete,” zavolal na něj přes rameno Snape a Neville rychle popoběhl, aby s ním srovnal krok.

„O co jde, pane?” nevydržel už mlčení Neville, když se objevili na kraji kouzelnické vesnice.

„To se dozvíme,” odpověděl Snape vyrovnaně. Bylo to možná poprvé, co mu Neville položil nějakou otázku a lektvarový mistr nereagoval podrážděně.

„Jste tak klidný,” zamumlal Neville spíš pro sebe. Sám cítil v břiše nepříjemný uzel úzkosti a nervozity.

Snape si jen mlčky odfrkl a pousmál se. Kdyby věděl…

V tichosti minuli hostinec U Tří košťat i Taškářovi kouzelnické kejkle a zahnuli do temné uličky, kde se nacházel ten méně vznešený podnik – hostinec U Prasečí hlavy. Snape se s klepáním neobtěžoval a jednoduše vešel dovnitř. 

V lokále bylo tlumené světlo od několika lamp zavěšených nad barem a ohně v krbu. Za barem stál starý muž s plesnivým plnovousem a dlouhými vlasy téže šedivé barvy. O pult se opíral ministr kouzel, stále ve svém společenském oděvu.

„Páni profesoři,” uvítal je Aberforth Brumbál bodře a pustil se do čepování dalších dvou máslových ležáků. On i Pastorek už měli své korbely rozpité.

„Dobrý večer Neville,” pozdravil Kingsley udiveně mladého profesora, ten mu pozdrav tiše oplatil, a krátce kývl i na Severuse.

„Tak mluv Kingsley,” zavrčel Snape a opřel se ramenem o trám. „Doufám, že je to důležité.”

„Měl jsi pravdu Severusi,” posunul ke Zmijozelovi složku, kterou měl dosud položenou na baru. „Podoba tam opravdu je.”

Křivonožka si zatím vyskočil až na bar a začal se po něm procházet a třít se Aberforthovi o paži.

Snape si vzal od Pastorka desky a otevřel je. Hned na první stránce byla fotografie mladého kouzelníka. Profesor se zamračil ještě více. Klubko hadů, kteří se mu svíjeli v břiše, se zvětšilo. Mlčky naklonil složku k Longbottomovi, aby také spatřil fotografii muže.

„To je Todorov,” prohlásil okamžitě a rozhlédl se nechápavě po ostatních. Snape posunul šikovně umístěný palec a odhalil tak kouzelníkovo jméno. Neville vytřeštil oči.

„Je tam ještě něco dalšího?” vzal si složku opět k sobě a začal v ní listovat.

„Objevuje se tam jméno Soňa, často,” kývl Pastorek.

Snape procházel očima jednotlivé stránky. Soňa byla o několik let starší, z chudé nečistokrevné kouzelnické rodiny. I podle těch málo zmínek se dal tušit více než jen přátelský vztah. Snape dolistoval až na konec, kde byla vyobrazena stará polorozpadlá chata, kde našli zavražděného Karkarova.

„Zdá se, že jsi měl pravdu,” ozval se konečně Pastorek. 

Neville jen mlčel a sem tam upil ze svého piva. Nakonec pohlédl na staršího profesora: „Vy jste to věděl?”

„Měl jsem jen tušení,” připustil tiše a složku konečně zavřel. 

„Co s tím budeš dělat?” otázal se ho Pastorek zamyšleně, když si od Snapea bral složku zpátky. „Být něčím příbuzným není trestné, dokonce ani pokud se jedná o Smrtijeda.”

„Něco se najde,” zavrčel Snape. Jako jediný stále ještě stál a svého máslového ležáku se ještě ani nedotkl. Nechtěl si zatemňovat úsudek alkoholem. Ne teď.

„A co s Hermionou?” ozval se Neville s otázkou, která Snapea teď doopravdy pálila. Na vteřinu zavřel oči, než přišla od Pastorka očekávaná reakce – „Co je s Hermionou?” Merlin díky se odpovědi ujal Longbottom. „Nevíme, kde je.”

Pastorek se opět rozpustile ušklíbl a v očích mu zajiskřilo, nedokázal odolat a znovu si začal přítele dobírat: „Možná se lekla, když jsem vás přistihl…” Jako odpověď po něm Snape střelil jedním ze svých opravdu vražedných pohledů. Neville moudře mlčel a tuto narážku si v duchu zařadil vedle tance, který zmínila Ginny. „Vždyť já vím, že odcházela s Ronem,” dodal rychle Pastorek, když viděl, že svou poznámkou k odlehčení atmosféry nijak nepřispěl.

„S Weasleym?” vyplivl Snape to jméno a svým znechucením se nenamáhal tajit.

„No ano,” kývl Pastorek.

Snape se zamračil. S ním by neodešla. Ne po těch věcech, které se mezi nimi staly. Ne po tom, jaké o ní měl mínění. Vždyť ji urážel. Kvůli němu se odtrhla od kouzelnického světa a přátel.

„Ron tam být nemohl,” ozval se náhle Longbottom. Snape k němu zvolna obrátil pohled a zvednutým obočím ho pobídl, aby pokračoval. „Když jsem byl u Potterových, zrovna od něj dostali sovu, až do noci měl důležitý zápas. Zítra toho bude plný Věštec.”

„Poznám Rona, procházeli přímo kolem mě, když jsem sešel zpátky do sálu,” trval na svém ministr.

„Možná je čas zjistit, zda nám z profesorského sboru nezmizel ještě někdo další,” pronesl Snape temně a koukl přitom na Nevilla, kterého z jeho tónu zamrazilo.

„Severusi,” zavolal ještě Pastorek, než za profesory zaklaply dveře, „než vyrazíš na svůj vlastní hon, zastav se tu ještě.” 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Kráčeli společně opět k hradu. Aberforth jim sice nabídl využít cesty do hradu skrz portrét Ariany, ale Snape dal přednost čerstvému nočnímu vzduchu.

Na posledním zápase spolu seděli Weasley a Todorov na tribuně, Todorov měl tisíc příležitostí, aby získal Weasleyův vlas. Možná společně byli i u Tří košťat. Možná si mu Weasley postěžoval na nespravedlnost, která ho jeho vlivem postihla. Možná mu i řekl o chystaném předávání Merlinova řádu. A možná něco podobného chystal už dlouho a jen čekal na pravou příležitost.

Stále cítil, nepříjemný tlak v útrobách, ale už nebyl tak intenzivní, že by mu zakalil úsudek. Věděl, že má stopu, a to ho svým způsobem uklidňovalo.

„Pane,” ozval se tiše Neville, který se ještě snažil strávit události posledních pár hodin. „Opravdu myslíte, že mohl Todorov Hermionu unést?”

„Nemáte ponětí, jak rád bych se ve svém úsudku pletl,” zamručel Snape. „Mám však tušení, že i tato obava se ukáže oprávněnou.”

Nevillovi se sevřelo hrdlo, stále nechápal, jak může být Snape tak klidný. Hermiona odešla s Ronem, který nemohl být Ron, Todorov je nejspíš syn Smrtijeda a Snape se tváří úplně stejně nevzrušeně, jako by se šli jen projít o víkendu do Prasinek. 

To už však procházeli chodbami hradu. 

„Tady," zastavil Neville kousek ode dveří ve druhém patře – napůl cesty od obou učeben Obrany proti černé magii.

Snape si stoupl stranou a pokynul profesorovi rukou, aby zaklepal. Neville na něj vytřeštil oči a začal odmítavě vrtět hlavou. 

„Vy jste zástupce ředitelky! Vy máte důvod za ním jít, pokud tam je!" syčel na něj Snape. „Něco si vymyslíte."

Neville se zhluboka nadechl, přistoupil ke dveřím a zaklepal. Po prvním úderu se dveře pootevřely. „Profesore Todorove?” zavolal Neville nejistě a stočil přitom pohled ke Snapeovi, který se pomalu plížil podél zdi. Znovu pokynul Nevillovi, aby pokračoval.

Neville zkusil do dveří opatrně strčit, aby je pootevřel ještě víc. „Profesore Todorove,” zavolal znovu hlasitěji, ale odpovědi se mu stále nedostávalo. Už se chystal překročit práh, když ho Snape v posledním momentu zarazil s hůlkou v ruce. Opatrně vstoupil první, zašeptal několik slov kouzla, které odhalí případné skryté nástrahy a s hůlkou stále ve střehu přešel do středu kabinetu. Levou rukou pokynul Longbottomovi, aby vešel za ním. 

Oba muži se rozhlédli po prázdném kabinetu. Ne v tom smyslu, že by tu nikdo kromě nich nebyl. Ale v místnosti nezůstalo vůbec nic. Kromě polic, stolu, židlí a krbu, což bylo standardní vybavení všech bradavických kabinetů, byla místnost prázdná. Veškeré učební pomůcky, které náležely profesorovi byly pryč. Snapeův pohled padl na desku stolu, kde zůstala ležet jediná fotografie. Klepnul na ni nejdříve hůlkou, a když shledal, že není zakletá, vzal ji a zastrčil ji do vnitřní kapsy pláště.

„On odjel,” hlesl Neville a pohlédl na Snapea.

„Očividně,” zavrčel Snape a vyplul kolem profesora zpátky na chodbu.

„Kam jdete?” zavolal na něj Longbottom a znovu za ním vyrazil. 

„Za Minervou,” sdělil mu přes rameno. „Informovat ji, že bude muset poupravit rozvrhy, protože jí bude chybět několik profesorů.” 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

S Nevillem v patách došel až ke kamennému chrliči, kde sdělil heslo – čajové sušenky. Udivovalo ho, že Minerva heslo za celý rok ani jednou neobměnila. Následně vyšli po schodech a objevili se v ředitelně. Snape se na obrazy bývalých ředitelů ani nepodíval. Tušil, že přinejmenším jeden z nich se nebude v nejmenším obtěžovat a předstírat spánek.

„Minervo,” zavolal a zaklepal klouby prstů o desku katedry, aby dal najevo svou přítomnost ředitelce, která jak doufal, spala v ložnici sousedící s ředitelnou. 

Chvilku trvalo, než se dveře otevřely a vyšla z nich Nebelvírka ve svém zeleném županu s dlouhými šedivými vlasy spadajícími jí přes ramena až do půlky zad.

„Severusi,” přivítala ho překvapeně, a ještě zmateněji se zatvářila, když spatřila, že kousek za ním stojí i profesor Bylinkářství. „Neville? Co se stalo?” 

Snape se rozhodl neztrácet čas. „Kde je profesor Todorov?” 

„Včera za mnou přišel s prosbou, že potřebuje naléhavě odjet ještě před koncem školního roku,” odpověděla zamračeně. Vůbec se jí nelíbilo, jakým tónem s ní Severus mluví. „Nestihla jsem vám to ještě říct,” sdělila Nevillovi, který by jako její zástupce měl o podobných změnách vědět. „To je důvod, proč sem,” odmlčela se a pohlédla na hodiny na katedře, „v půl čtvrté ráno bez dovolení vtrhnete?!”

„Ne,” hlesl Snape a chladně bez emocí pokračoval, „důvodem je, že společně s ním zmizela i profesorka přeměňování. Nebo ta se snad také z konce roku omluvila?” Počkal, než Minerva zakroutí hlavou a nadechne se k nějaké šokované poznámce. Těsně, než stihla promluvit ji předběhl a pokračoval. „Naposledy byla viděna, že odchází z Merlinova sídla s Ronaldem Weasleym, který byl ale v tom okamžiku na úplně jiném místě Británie. Kromě toho máme důvodné podezření o velmi blízké příbuznosti mezi profesorem Todorovem a Igorem Karkarovem,” na pár vteřin se odmlčel, aby nechal Minervu svá slova vstřebal. „Je tohle vše dostatečný důvod, proč jsme sem bez dovolení vtrhli ve tři třicet šest ráno?”

Minerva na něj šokovaně hleděla s rukou přitisknutou k hrudi. Pak pohlédla na Nevilla, aby se snad u něj ujistila, že vše zmíněné je skutečně pravda, načež Neville krátce přikývl. Bezděky pohlédla na portrét posledního zobrazeného ředitele v naději, že jí snad pomůže. Věděla však, že on se do toho vměšovat nebude. Možná poradí, až budou sami, ale to bylo všechno.

„Severusi,” nadechla se a přemýšlela kde vlastně s otázkami začít. „Jak tohle všechno víte?”

Snape zkřivil rty a svým obvyklým ironickým tónem odpověděl: „Opravdu moc rád bych vám, Minervo, vyprávěl dopodrobna vše, co nás k těmto zjištěním dovedlo, ale jistě chápete, že na to teď není ta nejvhodnější chvíle.” 

Nevillovi neuniklo, že Snape mluví stále v množném čísle, jako by si byli v této situaci naprosto rovni. Přestože by z toho měl mít asi radost, cítil spíše obavy, že profesor to dělá z nějakého svého, zatím skrytého, důvodu.

„Samozřejmě,” kývla Minerva a rychle přemýšlela, co by měla tedy sakra udělat, když jí zmizela profesorka a jedním z jejích zaměstnanců je příbuzný mrtvého Smrtijeda. Kéž by jí mohl poradit někdo, kdo si jako ředitel zažil podobné situace. Znovu pohlédla na Brumbála a na vteřinu zahlédla jeho modré oči, než je zavřel v předstíraném spánku. Promnula si nervózně prsty. „Uvědomím tedy o té skutečnosti ministerstvo, dám vědět Potterovi, aby svolal bystrozory…”

„Při vší úctě, paní ředitelko,” přerušil ji Snape, „ministr kouzel o všech těchto skutečnostech ví. A bystrozoři nemají žádný legitimní důvod pana Todorova stíhat, zatím,” dodal zlověstně až Nevillovi naskočila husí kůže. „Navíc Potter je přinejmenším o zmizení slečny Grangerové také obeznámen.” Minerva na něj vrhla podrážděný pohled. Co po ní tedy chtěl, aby udělala?! „Pan Longbottom za mnou přišel…”

A je to tady, zasténal Neville v duchu, když zaslechl své jméno.

„... a požádal mě, abych mu pomohl slečnu Grangerovou najít,” pohlédl krátce na mladíka za sebou a povzbudivě nadzvedl koutek úst.

„A-ano paní ředitelko,” převzal Neville rychle slovo. Teď mu přišly vhod ty situace, kdy ho Hermiona využívala, když se chtěla Todorova zbavit. „Říkal jsem profesoru Snapeovi, že pokud má s Hermioniným zmizením něco společného profesor Todorov, byl bych za jeho pomoc velmi vděčný. Přeci jen, kdyby došlo na souboj, měl bych vedle sebe rád někoho v tomto směru zkušenějšího,” Neville pohlédl opět na Snapea v tiché prosbě, aby ho slova opět zbavil. 

Snape se znovu ušklíbl a pohlédl zpátky na Minervu: „Takže jsme vám jen přišli říct, že se vzdálíme a zítra, tedy dnes, vám možná nebude chybět jeden profesor, ale celkem čtyři.”

Otočil se k odchodu a bradou naznačil Longbottomovi, aby také vyrazil, než přijde nějaká další námitka nebo otázka. Neville už byl jednou nohou na schodech, když se ozval starý mužský hlas: „Severusi, na slovíčko.” 

Snape doslova zamrzl v půlce kroku a uniklo mu tiché: „Skoro to vyšlo.”

„Počkáte na mě prosím dole, pane Longbottome?” optal se nevrle.

Obrátil se a pohlédl na portrét Albuse Brumbála, mlčky přešel do středu pracovny, aby stanul přímo před ním. Jeho obličej se opět proměnil v neproniknutelnou masku.

Brumbál výmluvně pohlédl na Minervu, která si jeho pohledu však nevšímala, stále vstřebávala, co se všechno stihlo stát. „Minervo, prosím…” promluvil Brumbál znovu a pokynul ke dveřím na schody, „necháš nám prosím soukromí?”

Minerva se zatvářila ukřivděně, že ji portrét vyhazuje z vlastní kanceláře, ale mlčky jeho žádost splnila.

Snape se tohoto rozhovoru děsil už delší dobu. Jedna z posledních slov, která v přítomnosti tohoto muže pronesl, byla určena Hermioně a nebyl na ně pyšný. A už vůbec ne na dopad, který na ni měla.

„Jsem rád, že tě vidím živého, Severusi,” promluvil konečně Brumbál.

„Ne vaším přičinění,” zavrčel Snape.

„Ovšem, to díky slečně Grangerové,” pousmál se starý muž. „Je hezké, že když je možná v nebezpečí ona, chceš pomoci ty jí. Vlastně panu Longbottomovi,” zajiskřilo mu v očích.

Snape jen mlčel. Tušil, že i kdyby oklamal Minervu, u něj se mu to nepodaří.

„Předpokládám, že víš, kam půjdete,” nadhodil Brumbál.

„Zdá se, že chata, kde našli Karkarova mrtvého, je příhodným místem pro setkání s jeho příbuzným,” zavrčel Snape. 

„Synem.”

„Věděl jste to,” odtušil Snape a neubránil se šoku.

„Tušil, ta podoba je opravdu velká.”

„Víte to od začátku,” zasyčel Snape a těmi slovy prostupovalo tolik nenávisti, jako snad nikdy. „A nikomu jste nic neřekl. Neupozornil jste na to Minervu ani nikoho jiného. Co vás k tomu vedlo tentokrát? Opět vyšší dobro? Nebo nějaké jiné podobné ušlechtilé pohnutky?! Jestli se jí teď kvůli vaší potřebě všechno řídit něco stane…, ” uvědomil si, že obrazu nemá jak pohrozit – pálení knih a uměleckých děl mu přišlo příliš neuctivé vůči jejich autorům. „Nejraději bych vás zabil znovu,” dodal temně. S vlajícím pláštěm vyšel z ředitelny a hlasitě za sebou práskl dveřmi. Na schodech téměř porazil Minervu, která se nechtěla od své pracovny příliš vzdálit. A šlapat pak zpátky všechny ty schody.

Těsně, než vzal za kliku, zaslechl ještě Brumbálovo: „Buď opatrný, Severusi.”

Snape se doslova vyřítil na chodbu, minul čekajícího Nevilla a vyrazil ke Vstupní síni.

„Věděl… celou dobu… pletichář… mohl zabránit… něco říct…” doléhalo k Nevillovi tiché, a i na něj nezvykle nenávistné vrčení profesora Snapea, který vlál chodbami a Neville za ním téměř běžel, aby mu stačil.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Minerva se vrátila do své pracovny a pohlédla na Brumbála se směsicí strachu, nejistoty a ukřivdění.

„Albusi, co tohle všechno mělo znamenat? Všechno se děje za mými zády! Všechno! Vůbec nic nevím! Jak jste mohl vést Bradavice a vědět prakticky o všem, co se kde šustlo? Jak?" 

„Věřil jsem Severusovi." 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„Tohle hned vypijte,” nařídil Nevillovi a podal mu lahvičku s lektvarem, zatímco sám se probíral příručním skladem v kabinetu lektvarů. Neville lahvičku odzátkoval a opatrně k lektvaru přičichl. Netvářil se právě důvěřivě. „Na co čekáte?”

„Co je to, pane?” zeptal se Neville a pohlédl na profesora.

„Životabudič,” prskl Snape. „Rozhodně není na škodu, bude vám po něm mnohem lépe,” odvětil a sám si strčil do náprsní kapsy hábitu dvě lahvičky se stejně vyhlížejícím obsahem. Srolovaný pergamen představující slavnostní listinu, kde je uveden jako nositel Merlinova řádu první třídy, zatím pohodil na svůj pracovní stůl. Dál se probíral skladem a postupně vyndal ještě několik dalších zkumavek, jednu z nich podal opět Nevillovi. „Tohle je dokrvovací lektvar, schovejte si ho pro všechny případy. Vy jste to ještě nevypil? Hlavně to teď nepopleťte,” dodal ještě s povzdechem a sám si zbylé lahvičky nastrkal do kapes hábitu, které byly k tomuto účelu uzpůsobené.

Neville s požitím lektvaru ještě váhal. Dokrvovací lektvar si však už schoval do kapsy džín, aby jak moudře podotkl Snape, nevypil omylem ten namísto životabudiče. „Proč ho mám vypít?”

„Opadne z vás nervozita. Potřebujeme, abyste byl v pořádku a klidný. Ne aby vás rozklepalo kde co,” zavrčel Snape, který si jeho nervozity všímal už od první chvíle.

„A já mám jít s vámi?” ujišťoval se Neville stále s lahvičkou u brady. „K čemu vám budu dobrý?”

„Potřebuji s sebou někoho, kdo mi připomene, že není dobrý nápad ho zabít,” ušklíbl se Snape, ale Neville vycítil, že myslí vážně úplně každé slovo, „také pokud se něco stane mně, musíte dostat Hermionu do bezpečí.” Vzápětí si uvědomil, že řekl její křestní jméno. Rozhodl se však, že je mu to vlastně jedno. Když už jsme u toho… „A věřte si sakra, Neville, zničil jste Nagini, nemůžete být až tak marný, jak si o sobě myslíte.”

Neville se pousmál, když slyšel ze Snapeových úst kamarádky jméno a nalil si do úst životabudič. V okamžiku, kdy Snape vyslovil i jeho křestní jméno už mu naštěstí lektvar klouzal do krku. Přes to se zajíkl a rozkašlal. „Ehm?” dostal ze sebe mezi záchvaty kašle.

Snape mu dal herdu do zad, aby chlapec popadl dech a zadíval se na něj s povytaženým obočím. 

„Pane?” dostal ze sebe nakonec Neville a třeštil na něj oči.

„Funguje to samozřejmě recipročně,” odvětil sarkasticky. „Můžete mě také oslovovat jménem.”

„Proč?” otázal se Neville a záměrně nabídky zatím nevyužil.

„Věřte, že mě to nijak netěší, ale potřebuji ve vás mít naprostou důvěru a vy musíte důvěřovat mně,” zavrčel svým obvyklým tónem, což Nevilla trochu uklidnilo. Vzápětí Snape zasyčel a obličej se mu stáhl bolestí. Mírně zavrávoral a musel se opřít o desku stolu.

Neville k němu přiskočil a pokusil se ho podepřít. „Co je vám?” vyhrkl zděšeně. Ještě že už si vzal životabudič. Cítil, že díky němu dokáže uvažovat a mysl mu neprostupuje panika, moc.

„Ten bastard!” zavrčel Snape a opět se napřímil. Náhlá bolest zřejmě pominula. „Mučí ji,” vyplivl znechuceně. Neville se stále tvářil nechápavě, proto dodal: „Zřejmě stále cítím, když Hermioně někdo fyzicky ubližuje. Černá magie zanechává mnoho stop a málokdy všechny úplně zmizí.”

„Ten magický podpis,” splynulo Nevillovi ze rtů. „Ještě ho má?”

„Ne!” zasyčel Snape. „Ale tohle je zřejmě to, co přetrvalo. Ji už nijak neomezuje.”

Snape sáhl ještě ho šuplíku pod stolem a vyndal nový neviditelný plášť, který si po osvobození opět pořídil, pro všechny případy.

„Musíme jít,” zavrčel a s vlajícím pláštěm vyplul na chodbu. Neville ho rychle následoval.

„Řeknete mi, jaký máte plán nebo kam vůbec jdeme?” ozval se Neville, když procházeli hradní branou ven.

„Setkáme se ještě jednou s Pastorkem, vše se dozvíte,” zamručel Snape a dál svižně rázoval směrem k Prasečí hlavě.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„Víš jistě, že je právě tam?” zeptal se ho už nejméně potřetí Pastorek.

„Tahle fotka bylo jediné, co po něm v kabinetu zbylo,” vrčel Snape, kterého už opouštěly poslední zbytky trpělivosti, zatímco přecházel po místnosti sem a tam a příležitostně poklepal prstem na fotografii chatrče, která ležela na stole. „Nechal ji tam, abych za ním přišel.”

„Je to past, to doufám víš,” ozval se Aberforth, který se dosud do debaty moc nemíchal a místo toho krmil Křivonožku kousky masa.

„To je jeden z důvodů, proč s sebou beru tady Nevilla,” vrčel a skřípal zuby.

„Jsem návnada?” zakňoural Neville a opět sebou škubl při zvuku svého jména z úst profesora. Všimli si toho i ostatní.

„Po přemístění nebudeme mít moc času,” pohlédl na něj Snape a snažil se o co nejklidnější tón hlasu. V tu chvíli se mu opět obličej zkroutil do bolestivé grimasy a musel zatnout zuby, aby se ubránil zasténání. „Vlastně už teď nemáme moc času,” dodal, když bolest opět polevila. „Vy otevřete dveře dostatečně dokořán, abych společně s vámi prošel i já pod neviditelným pláštěm. Na chvíli upoutáte Todorova. Myslím, že bude očekávat jen mě, takže ho vaše přítomnost trochu rozhodí. Já zatím zjistím, kde je Hermiona a pokusím se kolem ní vytvořit štít. Zároveň pokud by se Todorov pokusil o cokoli proti vám, zabráním tomu,” na moment se odmlčel, „sám se ho můžete pokusit jen odzbrojit-”

„Nechceš s sebou pro tuto úlohu vzít raději Harryho?” skočil mu do řeči Pastorek a omluvně koukl na profesora Bylinkářství. „Tím se nechci dotknout Nevilla, ale Harrymu šlo Expelliarmus vždy výtečně.”

„Nechci,” zasyčel Snape a Neville toho na okamžik zalitoval, na druhou stranu si uvědomoval, že má od Snapea opravdu velkou důvěru. „Věřím, že Neville to zvládne stejně dobře, ne-li lépe. Navíc pro Pottera mám jiný úkol,” znovu se odmlčel, než pohlédl na Pastorka. „Pokud mi necháš ministerstvem chválit přenášedlo, připravím ho tu pro Pottera a případné další bystrozory.”

Pastorek pozvedl obočí: „Chceš si hrát na hrdinu a zvládnout to sám?”

„Rozhodně ne!” zhrozil se Snape popuzeně a pokračoval v přecházení po místnosti. „Ale chci mít možnost s Todorovem mluvit dřív, než si ho odvedou. Stačí, když vyrazí třeba deset minut po nás.”

„Dobře,” přikývl nakonec ministr kouzel a promnul si náušnici. „Vyber si cokoliv, co chceš přeměnit. Já zatím dám vědět Harrymu.”

„Počkej s tím až budeme pryč,” chytil Pastorka za paži, když už mířil ke krbu, aby se spojil s Grimmauldovým náměstím. Pastorek si ho změřil pohledem, ale zastavil na půl cesty ke krbu a mlčky pokrčil rameny.

Snape se zatím postavil nad fotografii chatrče, kde našli Karkarova. Vybavil si to místo, když se tam krátce po té nepříjemné události byl podívat. Vzpomněl si na husté lesy kolem, na pěšinu, která k chatě vedla, na její nakřivo zasazené dveře, chybějící došky ve střeše, rozbité okenice a zelenitkou porostlé dřevěné zdi, které místy vykazovaly vysoký stupeň hniloby a rozpadu. „Portus,” klepl na fotografii hůlkou a ta na pár vteřin zazářila modrým světlem, než se vrátila opět do původního stavu.

„Jdeme,” kývl Snape na Nevilla. Mladík si připravil do ruky hůlku a přešel ke Snapeovi, aby se ho chytil za předloktí. Přemisťování provede samozřejmě on. 

„Dej pozor Severusi,” připomněl mu zachmuřeně Kingsley a Aberforth kývl na souhlas. Zlomek vteřiny předtím, než je Snape přenesl, mu na záda skočila rezavá koule chlupů a zaryla mu drápy do hábitu i do zad.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„Zpropadená kočka!” zasyčel Snape, jakmile se objevili na kraji lesa. Štěstí, že se přemístili vcelku. To už se Křivonožka pustil a s popuzeným mňouknutím dopadl na zem. „Měl jsem ho nechat kde byl,” spílal si Snape, pak obrátil pohled k Nevillovi, který byl poněkud zelený. „Jste v pořádku?”

„Jistě,” kývl rychle Neville, „jen nejsem zvyklý na tolik přemisťování v tak krátkém čase.”

Snape stočil pohled k chatrči, která stála pouhých pár metrů od nich. Rýsovala se jako temný stín na kraji svahu. Kolem ní se dávala pozvolna na ústup noc a přicházel nový den. Nad koruny stromů se dralo slunce, které nemělo ještě dost prostoru, aby zalilo vše kolem sebe, zatím bylo jen v modrožlutém oparu. Tušil, že během pár minut se vše bude koupat ve slunečním světle. Povzdechl si, už aby to měli za sebou.

Než vyrazili k chatrči, obrátil se ještě vážně k mladšímu profesorovi: „Teď mě poslouchejte Neville,” mladík na něj pozorně pohlédl. „Nesnažte se s Todorovem pustit do souboje. Stáhnete na sebe pozornost, ale pak si Todorova vezmu já. Vy zajistíte, že se Hermioně nic nestane,” Neville mlčky přikývl. „A druhá věc, ať se stane cokoli - chci aby to vypadalo, že jste ji zachránil vy,” mladík se nadechoval k protestu. Snape však zvedl vztyčený prst a umlčel ho. „Mně by to stejně nikdo nevěřil,” ušklíbl se, „ani o to nestojím. A už se o mně psalo dost.”

„Nechci si přisvojovat cizí zásluhy,” povzdechl si Neville.

„Vím, jinak bych vás nežádal. Slíbíte mi to?”

„Dám pozor na Hermionu a vezmu vše na sebe,” přikývl Neville nevrle.

„Díky,” kývl hlavou Snape, viditelně klidnější. „A teď pojďme. Máme už jen asi osm minut, Potter nebude chtít ztrácet čas, jakmile ho Kingsley zavolá.”

Společně bok po boku vykročili k chatě. Jejich siluety se rýsovaly proti obloze. Jedna, o trochu menší, druhá vysoká, majestátní s temným hábitem povlávajícím kolem něj. A vedle nich ještě drobnější obrys kocoura se vztyčeným naježeným ocasem. 

„Dohlédněte i na to, ať se to zvíře vrátí zpátky společně s námi,” sdělil Snape, než zmizel pod neviditelným pláštěm pár kroků od chatrče. Mladík opět mlčky přikývl a bez zaváhání, díky za životabudič, vzal za kliku rozpadajících se dveří a s hůlkou připravenou v ruce je otevřel.

Uvnitř bylo šero. Po podlaze se válely židle, některé měly ulomené nohy. Stůl byl zlomený, krb vyhaslý a zapadaný kameny z komína, okenice vysklené a mnohé i nakřivo.

Na opačném konci místnosti stála postava s rukama zkříženýma na prsou a vedle něj seděla na židli zhroucená postava v červených šatech přivázaná k opěradlu, područkám a nohám židle, aby se nemohla ani hnout.

„Čekal jsem tě dřív Sna-” ozval se slizký hlas Borise Todova, slova mu však zamrzla na rtech, když rozeznal příchozího. Nevěřícně postoupil pár kroků ke dveřím, čímž se vzdálil od své rukojmí. „Longbottom?! Co tu děláte?!” 

„Chtěl jsem jen vědět, co tak naléhavého vás donutilo odjet z hradu před koncem roku, profesore Todorove,” odvětil klidně Neville a sevřel pevněji hůlku. Periferním viděním zahlédl, jak se kolem něj plíží jako zrzavý stín naježený Křivonožka.

„Nic, co by vás mělo zajímat,” zavrčel chladně Todorov. „Ale vy jste jistě nepřišel sám, že? Vy byste mě tu nenašel,” ušklíbl se zle a rozhlédl se po místnosti.

„Někoho hledáte?” promluvil k němu znovu Neville a rozvážnými kroky postupoval do místnosti. Todorov se k němu znovu otočil a výhružně pozvedl hůlku.

„Měl tu být Snape!” štěkl po mladíkovi a znovu se rozhlédl kolem. Pohled mu padl na dosud otevřené dveře za Nevillem. „Je venku, že? Poslal místo sebe neschopného bylinkáře!”

Neville se tvářil, jako by poslední větu neslyšel a pokynul mu ke dveřím: „Proč se nejdete podívat?”

„Vím o lepším způsobu, jak ho sem dostat,” vycenil žluté zuby Todorov a obrátil pohled k postavě přivázané k židli.

V tom okamžiku se seběhlo několik věcí prakticky naráz.

Todorov namířil hůlku na svázanou bezvládnou Hermionu a vyštěkl jednu z kleteb, které se nepromíjejí: „Cruc-!”

Mezi Todorovem a Hermionou se jako by odnikud objevil Snape, aby dívku před kletbou ochránil vlastním tělem. Neviditelný plášť se snesl k zemi.

„Expelliarmus!” zvolal Neville švihl hůlkou k Todorovovi, z jejího konce vyšlehl modrý záblesk.

Křivonožka se odrazil a jediným skokem překonal vzdálenost, která ho dělila od profesora Obrany proti černé magii a drápy se mu zasekl do levé paže a se zuřivým prskáním se ho snažil kousnout do odhaleného krku.

Todorov se zarazil v půlce slova a pokusil se ze sebe kocoura shodit. Hůlka mu v tu chvíli vylétla z ruky a dopadla kamsi do sutin u krbu.

Snape na něj mířil svou hůlkou z blízkosti asi dvou metrů a volnou rukou pokynul Nevillovi.

Ten neváhal, nadále na Todorova mířil hůlkou, ale přitom přeběhl místnost, sebral odhozenou hůlku a postavil se k Hermioně. „Hermiono," zatřásl jí jemně rameny, ale byla v bezvědomí. Poznal však, že dýchá. Sice mělce, ale je naživu.

Todorov se nadále snažil teď už volnou pravačkou popadnout křížence kočky a maguára, který odhodlaně bránil svou paní, za kůži a odhodit ho stranou. Místo toho utržil jen několik dalších škrábanců.

„Dost!” zasyčel Snape. Todorov se na okamžik přestal snažit zbavit kocoura a Křivonožka sám seskočil na zem a s ocasem vzpřímeným začal muže výhružně obcházet. „Chtěl jste se mnou mluvit.”

„Omyl,” odsekl Todorov a přidržel si krvácející paži. „Chci abys trpěl! Jako jsem trpěl já, když jsem přišel o otce!”

„Neměl jsem se smrtí Igora Karkarova nic společného,” zavrčel Snape. „Co jsem vám udělal? A co vám udělala ona?” kývl hlavou za sebe k Hermioně.

„Jak dlouho to víš?” ušklíbl se, ale záhy pokračoval: „Jistě že s tím nemáš nic společného! Ty zrádče! Střídal jsi strany, jak se ti zrovna hodilo! Jak je sakra možné, že zrovna ty jsi přežil a mého otce zabili?!”

„Váš otec si podepsal rozsudek smrti, když výměnou za únik z Azkabanu udal ministerstvu kouzel každé jméno, na které si vzpomněl,” Snape odkrajoval jednotlivá slova a šlehal je po synovi Karkarova. „Co s tím má co dělat ona?” zeptal se znovu.

„Ona je důvod, proč žiješ ne? A záleží ti na ní. Když o ni přijdeš, ztratíš všechno, jako já! A ty o ni přijdeš! Použil jsem na tu mudlovskou šmejdku několik kleteb,” ušklíbl se.

Snapeův obličej neprozradil jedinou emoci. Stále si uchovával svou masku, kterou nic neproniklo. Slova se mu však zabodla hluboko do srdce. Neville si zezadu všiml, jak se profesorův postoj změnil, viděl, že se napřímil a pozvedl hůlku. „Sectum-!” zasyčel hlasem přetékajícím takovou nenávistí a opovržením, že se Nevillovi zježily vlasy na zátylku.

„Nestojí za to, Severusi!” houkl na profesora rychle, aby mu zabránil přikouzlit si jízdenku do Azkabanu, nebo alespoň velké problémy.

Snape sebou škubl při zvuku svého jména a v tom nestřeženém okamžiku si Todorov sáhl do náprsní kapsy, vytáhl drobnou skleněnou lahvičku a vší silou ji mrštil Snapeovi k nohám. Jakmile se roztříštila, ozvala se hlasitá rána a kolem profesora vyšlehly plameny, které v jediném okamžiku zachvátily profesorův plášť a rychle postupovaly po látce výš. 

Todorov se dal na útěk, ale ve dveřích chatrče se skácel k zemi pod silou kletby mdloby na tebe, která přišla zvenku. Křivonožka si vítězoslavně stoupl na zhroucené tělo a spokojeně po něm přecházel a příležitostně zarýval Todorovovi do zad své drápy.

„Aqua Erupto,” zvolal rychle Neville a namířil hůlku na Snapeův hořící plášť a během pár vteřin oheň uhasil, přesto se profesor zhroutil bezvládně k zemi, kde zůstal ležet.

„Harry! Rychle!”

Ve dveřích se objevil Harry a rychle přelétl místnost pohledem ve snaze zhodnotit situaci. „Co tady dělá Snape?!” vyhrkl, ale to už se za ním objevil ještě další muž, patrně jiný bystrozor, kterého se podařilo nad ránem sehnat.

„Harry, vezmi Todorova na ministerstvo, půjde před soud. Tady je jeho hůlka, nech ji prověřit, určitě tam najdeš nejednu ošklivou kletbu,” podával mu hůlku, o kterou předtím Bulhara připravil. „A vy vezměte profesora Snapea a přemístěte se s ním ke Svatému Mungovi, já se přemístím s Hermionou. Harry, postarej se ještě o Křivonožku!” dodal Neville rychle a už Hermioně rozvazoval provazy, aby ji nemusel brát i s židlí, na které seděla.

Bystrozor nejistě koukl na Harryho, který jen přikývl překvapen Nevillovým rychlým převzetí velení: „Udělejte, co řekl, pak se zastavte v Prasinkách pro ministra a setkáme se na ministerstvu.”

Ozvalo se hlasité prásk a bystrozor s tělem Severuse Snapea zmizel. Vzápětí další prásk – Neville a Hermiona byli pryč. Nakonec se přemístil i Harry s bezvládným Todorovem a Křivonožkou.

 

 

To byla asi nejobsáhlejší kapitola vůbec.

Doufám, že se líbila, budu ráda za komentáře :)

 

37. Je pryč

39. U Svatého Munga