39. U Svatého Munga

Stála opět na terase Merlinova sídla. Na rtech ještě cítila Severusův polibek a nohy se jí stále mírně třásly. Stalo se to! pomyslela si šťastně. Pomohl jí vyřešit věc, která ji poslední dny tolik trápila a uvědomila si díky tomu, že mezi nimi opravdu něco je. Nebo by mohlo být. A on to má zřejmě stejně! Kdyby nebylo na doslech tolik dalších lidí, nejspíš by radostí zavýskla.

Zaslechla za sebou kroky. Otočila se, že by se stihl vrátit tak brzy? „Rone? Co tady děláš?” 

Všimla si, že se tváří zvláštně. U něj nezvykle odhodlaně. Vůbec ne rozpačitě, jak bylo obvyklé, když se náhodou potkali po pádu Voldemorta.

„Hermiono, jsem rád, že jsem na tebe narazil,” pousmál se. Takhle se na ni naposledy usmál někdy v šestém ročníku, krátce před smrtí Brumbála. Mimoděk si zastrčila pramen vlasů za ucho, a přitom zavadila o náušnici s erbem Nebelvíru, kterou dostala od Severuse. Sama si nebyla úplně jistá proč, ale jediným pohybem si ji rozepla a nechala ji nenápadně sklouznout do dlaně.

„Ano? A proč?” usmála se ostýchavě. Něco jí stále nesedělo. Takhle by se nechoval, ne po tom, co mu nechtěně způsobila.

„Chtěl jsem s tebou mluvit, omluvit se za to, co jsem ti řekl dřív,” ten úsměv ho stále neopouštěl a Hermiona víc, než kdo jiný věděla, jak je Ronald nešikovný v omluvách a vyjadřování citů. „Půjdeš se mnou někam, kde si můžeme klidně popovídat? Trápí mě, co se stalo…”

Hermiona se opřela rukou o zídku, a přitom na ni položila náušnici, kterou si právě sundala. „Ne, nechci s tebou nikam jít Rone.”

„Když tedy nechceš…” ušklíbl se Ron a namířil na ni hůlku. „Imperio!” vyšlo z Ronových úst, a to bylo vlastně poslední, co si s jistotou pamatovala.

V mysli se jí pak vynořovaly různé obrázky a výkřiky, které jí nedávaly žádný smysl.

Byla přivázaná k židli v nějaké šeré zatuchlé místnosti…

„Crucio!”

„Hermiono, drahoušku,” ucítila na čele čísi teplou dlaň a vlhký ubrousek, kterým jí někdo otíral pot z tváře. „To nic, už je vše dobré,” ženský hlas k ní doléhal z velké dálky. Snažila se otevřít oči, tak strašně se snažila, ale víčka byla tak těžká…

„Jen si křič! Třeba tě díky tomu rychleji najde,” ozýval se kdesi mimo její zorné pole známý hlas, který ale nedokázala zařadit.

„Pusťte mě,” slyšela se říkat, ale její hlas i jí samotné zněl slabě a z dálky. Ozvalo se zlé zachechtání, věděla že ho zná.

„Ani náhodou, budeš trpět! A bude trpět i on, stejně jako já!”

Pak zaslechla nějaké nesrozumitelné kouzlo a bolestí se propnula proti provazům, které ji poutaly k židli.

„Je stále jako v ohni,” zaslechla opět ten starostlivý mateřský hlas. Také ho znala.

„Už to trvá dva dny, přeci to musí jít nějak srazit!” ozval se tentokrát mužský mladší hlas. Rozzlobený, ale přesto nervózní. Skoro jako zněl Harry, když přemýšlel nad nějakým problémem nebo jak zamávat s Malfoyem.

„Ptal jsem se lékouzelnice, která se o ni stará, prý je to normální,” další hlas, tentokrát opět mužský, ale o poznání starší. „Při tom, co si prožila to může trvat klidně i týden, Harry.”

Takže to byl Harry, prolétlo jí hlavou.

„Kdybychom alespoň věděli, jestli nás slyší!” vložilo se do toho mladší děvče. Ginny, to musela být Ginny. Takže ty dva starší hlasy pravděpodobně patřily Molly a Arthurovi Weasleyovým.

Snažila se otevřít oči, zvednout ruku, nějak jim dát najevo, že o nich ví, že je v pořádku. Ale nedokázala přinutit tělo, aby ji poslouchalo.

S hlavou svěšenou seděla na židli, netušila, jak dlouho tu je, ale připadalo jí to jako věčnost. I když to mohlo být sotva pár hodin. Za okny se až nyní začalo pozvolna objevovat denní světlo.

Ozvalo se zaskřípění dveří. Její únosce zvolal: „Čekal jsem tě dřív Sna-” náhle se zarazil a o mnoho méně spokojeně pokračoval: „Longbottom?! Co tu děláte?!”

Neville? Kde by se tu vzal? Právě on? Ze zmatených úvah ji vytrhla Nevillova slova.

„... před koncem roku, profesore Todorove.”

Jistě! I ten hlas, kterým promluvil Ron na terase byl jeho, teď jí to konečně dávalo smysl. I přes bolest a zranění, která díky profesorovi utržila se snažila udržet při vědomí, ale příliš se jí to nedařilo. Vzpomínala si jen na útržky slov. Otevřené oči vůbec nedokázala udržet, bolela ji hlava a celé tělo…

„Slečno Grangerová, zkuste to vypít,” tento hlas vůbec nedokázala zařadit. Byl úplně cizí. Patřil nějaké mladé dívce přibližně v jejím věku. Zkusila znovu otevřít oči. Tentokrát se jí podařilo je maličko pootevřít, ale i to ji stálo tak velké úsilí, že toho raději nechala. „Naliju vám to do úst, jen polkněte, bude vám lépe.”

Hermiona cítila, jak jí do krku klouže odporně kyselá tekutina.

„Jak je jí?” ozval se Nevillův hlas, nejspíš ode dveří, usoudila Hermiona podle vzdálenosti.

„Je pořád velmi slabá, ale bude v pořádku,” odpověděla mu lékouzelnice a Hermioně se ulevilo.

„To jsem rád, děkuji.”

Další hlas se už neozval. Zřejmě v pokoji osaměla. Začala se znovu propadat do neklidného spánku plného snů o nedávných událostech. 

„Vím o lepším způsobu, jak ho sem dostat,” slyšela Todorovův posměšný hlas a vzápětí následovala ta obávaná kletba: „Cruc-!”

Připravila se na bolest, ale ta nepřišla. V tom okamžiku k ní dolehlo i Nevillovo Expelliarmus a zakvílení vzteklé kočky v čemž poznala svého Křivonožku, teď už nerozuměla ničemu. Měla pocit, že se jí rozskočí hlava ze vší té bolesti, působících kleteb a snahy vnímat svět kolem sebe. 

„Hermiono,” Neville se dostal nějak k ní a zatřásl s ní, nedokázala mu však nijak odpovědět.

„Dost!” Hermioně se zastavilo srdce. Severus! Našel ji. Přišel pro ni. Jejich další slova už nevnímala, jen se modlila, aby se mu nic nestalo. Už pozvolna upadala do slastného klidného bezvědomí, že nyní bude vše v pořádku, když po posledních slovech Todorova ucítila, že samotný vzduch všude kolem zhoustl a jako by se ochladil.

„Sectum-!” zasyčel Severus, sálalo z toho tolik nenávisti a opovržení, že se Hermioně stáhl žaludek strachy. Ne o Todorova, proti kterému měla být kletba nejspíš mířena, ale o Severuse. Že udělá něco, co nepůjde vzít zpátky, že Bulhara zabije. Ne, Severusi! Snažila se zakřičet v duchu, ale z úst jí nevyšla ani hláska. Místo ní se ozval Neville.

„Nestojí za to, Severusi!”

Pak už následoval jen výbuch a zavřenými víčky proniklo oslnivé světlo a plameny. Hermiona ucítila, jak její tělo zalévá konejšivé teplo ohně. Snad je v pořádku. Prosím…

Znovu se začala propadat a okolní svět se jí vzdaloval… „Harry! Rychle!” slyšela už jen z nepředstavitelné dálky.

„Ne, nedě- Se-,” slyšela se zamumlat a rty ji přitom zabolely. Zkusila si přes ně přejet jazykem. Měla je suché a popraskané. Proto tak bolely. Zamžikala víčky. Oslnil ji bílý strop a bílé stěny.

„Je vzhůru,” zašeptala dívka sedící na židli v nohách její postele. Poznala Ginny. Rázem se nad ní objevil i Harry.

„Hermiono, konečně!” zvolal Harry a Hermiona v jeho hlase zaslechla obrovskou úlevu. Kdesi za nimi stál rozpačitě i Ron, který se jí nedokázal podívat do očí.

„Kde…?” pokusila se promluvit, ale než otázku dokončila, skočila jí do řeči Ginny.

„Jsi u Svatého Munga. Už čtyři dny, začínali jsme si dělat opravdu starosti, i když nás lékouzelníci ujišťovali, že budeš v pořádku. Byli tu i mamka s taťkou, ale taťka už musel do práce a mamka byla unavená. Byla tu s tebou nepřetržitě tři dny. Harry, musíme jim dát vědět, že se probudila!” ohlédla se na Harryho, který rychle přikývl.

„Pošlu jim hned sovu,” zahučel nesrozumitelně Ron.

Harry se opět podíval na Hermionu. „Jak ti je?”

„Kde-kde je…?” nedbala na Harryho otázku a prosebně se podívala na Ginny.

„S ním si nedělej starosti,” zaštěbetala Ginny, „Je v Azkabanu.”

Hermioně zčernal celý svět. V Azkabanu? Tak přeci? Copak se nepodařilo Nevillovi v tom zabránit? Cítila, že se jí hrůzou svírá hrdlo, že nemůže pořádně dýchat.

„Běžte od ní!” zaslechla autoritativní hlas lékouzelnice, kterou už párkrát slyšela. „Co jste jí to u Merlina řekli? Vždyť vidíte, jak je slabá, že se nemůže rozrušovat! Okamžitě běžte ven, potřebuje klid!”

„Promiň Hermiono,” pípla Ginny vyděšeně a ustupovala na chodbu, ještě se po ní několikrát ohlédla.

„Zase přijdeme,” ujistil ji ještě ode dveří Harry.

„O tom rozhodnu já!” odsekla mu přísně lékouzelnice a už Hermioně dávala k ústům další páchnoucí lektvar, který jí měl údajně ulevit.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Snape otevřel oči a upřel pohled do bílého stropu. Skončil u Munga, jak jinak. Ale možná to bylo lepší, než ošetřovna v Bradavicích, kde by se Poppy a všichni další jistě vyptávali co se přesně stalo. Pokusil se prověřit utržená zranění, začal od prstů na nohou. Už v ten moment pochopil, že to nebyl dobrý nápad. Cítil, jak se mu napínají obvazy a pod nimi zřejmě i dorůstající nová kůže.

Lektvar, který použil Todorov musel mít mnohem horší účinky, než se zprvu zdálo. Uvědomil si, že má obvázané celé nohy a obvazy mu sahají až na břicho. Vše ostatní se zdálo v pořádku.

Povzdech si nad tou ironií, že ho k Mungovi nakonec dostal lektvar – jeho specializace.

S potěšením však zjistil, že je v pokoji sám, ačkoli by rád zjistil, co se přesně stalo a hlavně, jestli je Hermiona v pořádku.

Na nočním stolku nalezl nejnovější týdeník o lektvarech, což ho zaujalo a hned jím začal listovat, aby si nějak ukrátil čas.

„Profesore, jste vzhůru,” ozvalo se ode dveří.

Snape vykoukl zpoza časopisu a změřil si mladého muže ve dveřích nicneříkajícím pohledem.

„Toho profesora si nechte,” zavrčel nevrle. „Jak je na tom Hermiona?”

„Pořád je mimo sebe, ale lékouzelníci říkají, že bude v pořádku,” Neville se posadil do křesla vedle Snapeovy postele. „Určitě se brzy probere, je to teprve dva dny…”

„Dva dny?” zopakoval překvapeně. „Jsem tu už dva dny? U Merlina.”

„Ten lektvar v sobě prý měl ještě něco dalšího, co jeho účinky znásobilo,” pokrčil rameny Neville.

Snape zamyšleně pokýval hlavou. „Todorov?”

„Je v Azkabanu, zjistili, že se dopustil nejméně dvou kleteb, které se nepromíjejí. Imperius a Cruciatus, opakovaně…”

„Bastard,” zavrčel Snape nenávistně. „Každopádně,” převalil to slovo v ústech, než pokračoval, „vám děkuji, Neville.” Mladík se zatvářil šokovaně a už se nadechoval k odpovědi typu, že není za co nebo to nestálo za řeč. Snape zvedl ruku, aby ho zadržel. Vytáhl se v posteli do sedu a pokračoval: „Ač mě nijak netěší někomu něco dlužit, vám dlužím hodně. Za pomoc se záchranou Hermiony, za to, že mě teď nehlídají bystrozorové, abych jim vysvětlil, proč je Todorov mrtvý nebo přinejmenším proč utrpěl tak velkou ztrátu krve a mám tušení, že i za svůj život. Takže díky a jsem jen rád, že jste to vy a ne Potter,” ušklíbl se.

„Ale to opravdu nestojí za řeč,” ozval se honem Neville, ale Snape si všiml, že to poslední nepopřel a znovu ho zadržel zvednutou dlaní.

„Nehodlám o tom diskutovat ani to znovu opakovat,” zavrčel Snape. „Vše vám splatím. A teď mě nechte dočíst si ten časopis.” Zabořil nos opět do článku o nežádoucích účincích lektvaru pro podporu růstu vousů použijí-li jej nedopatřením ženy.

Neville jen zakroutil hlavou a pobaveně se ušklíbl. Ještě asi minutu zůstal sedět a pak se beze slova zvedl a zamířil ke dveřím.

„Čtu také týdeníky obrany proti černé magii a v kabinetu na stole mám pár publikací, ke kterým jsem se ještě nedostal,” ozval se stále s nosem v časopise, „kdybyste sem měl ještě cestu třeba za jinými pacienty,” dodal a nenamáhal se vzhlédnout.

Ani Neville nedal najevo, že ho slyšel.

Druhý den vpodvečer mu však přinesl několik knih, ve kterých poznal své vlastní a zmíněný časopis.

„Zítra odjíždí studenti z hradu,” ozval se Neville po chvíli ticha, kdy si Snape četl a on seděl mlčky v křesle vedle jeho postele.

Snape zvedl oči od čtení a úkosem na něj pohlédl. „A?”

„Minerva nakázala domácím skřítkům sbalit věci z vašich i Hermioniných pokojů a doručit je na vaše adresy,“ pokrčil Neville neurčitě rameny.

Snape chvíli mlčky zíral do knihy, než konečně promluvil: „Dovedete zajistit, aby skřítci poslali všechny naše věci na Tkalcovskou ulici?“

Neville se pousmál a jednoduše řekl: „Rád to skřítkům předám.”

„Aniž by to věděla Minerva nebo někdo jiný,“ dodal ještě, než se vrátil opět ke čtení. Neville u něj poseděl ještě dobrou půlhodinu, během které se u Snapea několikrát vystřídala mladá lékouzelnice s večeří a medikamenty. Nakonec se beze slova zvedl a opět odešel.

Snape se za ním krátce zamyšleně zadíval a pak stočil pohled ke své ošetřující lékouzelnici, která mladého profesora také vyprovázela pohledem. Krátce zvedl koutek úst a znovu se dal do čtení.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„Hermiona se prý konečně probudila,” ozval se Neville jakoby mimochodem po dobrých deseti minutách, co už seděl u Snapea a stejně jako on si četl, zaujal ho článek o nočních bylinách a vlivu měsíčních fází na jejich pěstování a sběr.

Snape složil svůj časopis do klína a probodl Nevilla pohledem. „To mi říkáte až teď?”

Neville se ušklíbl. „Neptal jste se.”

Profesor se zamračil a zúžil při tom oči. „S těmi návštěvami musíte rychle přestat,” zavrčel, „stáváte se čím dál drzejším,” zaprskal nespokojeně, ale vzápětí se jeho hlas změnil a vklouzla mu do něj stopa vlídnosti: „Jak je jí?”

„Je na tom už výrazně lépe, odhadují, že tu bude ještě tak tři nebo čtyři dny, stejně jako vy,” doplnil Neville a sledoval profesorovu reakci.

„Nebylo by špatné, kdyby nás propustili stejně,” zamručel spíše pro sebe a tiše si ještě povzdechl, že kvůli stále ještě zafačovaným nohám ji nemůže jít ani navštívit.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„Je první den prázdnin,” zavrčel Snape, „copak nemáte na práci nic lepšího, než tu dřepět u mě? Nemáte třeba nějaké děvče nebo přátele, které chcete vidět?”

„Měl byste být rád, že za vámi někdo chodí,” odpověděl mu Neville dotčeně a vyhnul se tak odpovědi.

„Nechodíte sem za mnou,” ušklíbl se Snape a Nevillovi se zdálo, že v jeho očích zahlédl záblesk pobavení.

„Jistě, ještě za Hermionou,” potvrdil Neville a nechápavě zakroutil hlavou. O co mu jde?

„Samozřejmě,” přikývl Snape s vážnou tváří. „Ale hlavním důvodem vašich návštěv je ta mladá lékouzelnice, co mi pravidelně v této době nosí lektvary a jídlo,” podotkl a sledoval mladíka.

„To není pravda!” vyhrkl Neville rychle, příliš rychle.

„Proč ji někam nepozvete?” vyložil si Snape jeho odpověď zcela po svém.

„Odmítla by,” sklonil hlavu Neville a tváře mu polil ruměnec.

„Srabe,” uchechtl se profesor a skryl to slovo do předstíraného odkašlání.

„Jak dlouho trvalo vám, než jste pozval Hermionu na ten ples?” vrátil mu to Neville bez váhání.

Tentokrát Snapea přemohl opravdový kašel, což bylo Nevillovo štěstí, protože lektvarista ovládal velmi zdatně i zaklínání bez hůlky.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Další den přišel Neville opět. Potají zpoza časopisu sledoval mladou lékouzelnici, která právě přinášela Snapeovi večerní dávku lektvarů.

Dívka si jeho pohledu všimla a usmála se na něj. Ke Snapeovi pak pronesla: „Je hezké, že vás tu váš přítel každý den navštěvuje. Takové štěstí nemají všichni pacienti,” usmála se znovu a opět zalétla pohledem k Nevillovi.

„On sem vlastně nechodí ani tak kvůli mně,” odpověděl jí Snape, kterého už tohle tiché našlapování dráždilo a jediné co si přál bylo mít klid na čtení. „Chodí sem kvůli vám. Moc se mu líbíte a rád by vás pozval na schůzku, ale bojí se, že ho odmítnete.”

Neville zrudl jako rajče a probodl Snapea pohledem. Na mladou krásnou lékouzelnici se neodvážil ani pohlédnout.

I dívka se zarděla, ale řeč našla: „Vlastně bych šla moc ráda,” usmála se a při odchodu z pokoje ještě dodala: „Končím v osm.”

Neville stále nebyl schopen cokoli říct a jen na Snapea nevěřícně zíral.

Profesor si spokojeně zamnul ruce. „Děkovat nemusíte a já beru část dluhu jako vyřízený – pomohl jsem vám se ženou. Teď už stačí vás jednou uchránit před Azkabanem a jednou vás nenechat umřít,” krátce se zamyslel. „Ale to jsem během vašich hodin lektvarů udělal už několikrát, takže mám předplaceno.”

Bylinkář se konečně zmohl na pár slov: „Vy si s Minervou nemáte co vyčítat. Jste stejný manipulátor.”

Snape na něj šokovaně pohlédl. „Dejte si pozor,” varoval ho vážným tónem, „mají mě propustit až zítra, to je ještě spousta času, abych té dívce povyprávěl o vašich školních úspěších,” ušklíbl se.

„A vyděrač,” doplnil Neville, ale na rozdíl od Snapea se mu vážný tón udržet nepodařilo. Už začínal vymýšlet, kam dívku vezme.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hermiona nedokázala přestat myslet na Ginnyina slova. Je v Azkabanu. Proč? Co se pokazilo? Několikrát přemýšlela, že by se zkusila Harryho nebo Ginny znovu zeptat, ale nakonec si to vždycky rozmyslela. Nechtěla znovu slyšet, že je v Azkabanu, mezi mozkomory, sám…

Neville se u ní zastavil párkrát, ale většinou až večer, kdy už byla příliš unavená a nedovedla se k takové otázce přimět.

Cítila, jak se znovu uzavírá do sebe, do své bubliny osamělosti a zoufalství.

Vložila do tašky přes rameno posledních pár drobností, které jí sem přátelé nanosili.

Měla pocit, že si užila jen krátkou dovolenou a teď se opět propadá zpátky do té ubíjející letargie, ve které strávila už mnoho měsíců po válce a během výuky v Bradavicích.

Zakázala Ginny i Harrymu, aby ji přišli vyzvednout. Oba jí několikrát nabídli, že může zůstat pár dní u nich, aby nebyla sama. Ale s díky odmítla. Nedokázala by s nimi mluvit. Nechápali by, z čeho je opět tak zlomená. Hlavně Harry ne. Povzdechla si a s hrůzou si uvědomila, že se musí vrátit ještě do Bradavic pro své věci. Dostane se tam vůbec? napadlo ji.

Rozhlédla se ještě jednou po pokoji, jestli má opravdu všechno, než se přemístí. Ve dveřích ji zaujal temný stín, který tam ještě před chvilkou nebyl.

Vrátila se pohledem a uviděla Zmijozela ve svém černém hábitu opírajícího se o futra. Měřil si ji svým nicneříkajícím pohledem.

Hermiona mu pohled několik vteřin oplácela. Nemohla věřit svým očím. To nemohl být on…

„Jezdci apokalypsy vyrazili a svět brzy zachvátí plameny pekla,“ podotkl po dalších několika vteřinách svým sarkastickým tónem, který byl nezaměnitelný. „Hermiona Grangerová ztratila řeč.“

„Severusi,“ vydechla sotva slyšitelně přemáhajíc slzy, které se jí tlačily do očí. „Jsi tady.“

Pozvolna vykročil za ní do místnosti. Mírně se zamračil. „Neměl bych?“ zeptal se nechápavě a zastavil se pár kroků od Hermiony.

„Říkali, že jsi…“ polkla, ale už nedokázala zabránit slzám a překonala tu krátkou vzdálenost mezi nimi, aby ho objala a zabořila tvář do důvěrně známé hrubé látky jeho černé kazajky. Cítila, jak mírně zavrávoral. Chtěla se odtáhnout, ale místo toho ji objaly silné paže a přivinuly si ji blíž. „Bála jsem se o tebe,“ zašeptala.

„Proč ty o mě?“ optal se nechápavě a odtáhl se od ní jen natolik, aby jí viděl do tváře. Sám napřímo nepřiznal, že na tom byl stejně.

„Bála jsem se, že jsi v Azkabanu,“ zamumlala, jako by to nechtěla ani říct nahlas. Ačkoli už byl více než zřejmé, že to není pravda.

„Tam je Todorov,“ vyplivl to jméno s odporem. „Já ti jen přišel připomenout, že moje nabídka stále platí,“ zvedl koutek do náznaku úsměvu.

Hermiona pár okamžiků vstřebávala informaci o skutečném trestanci a pak se do její mysli probojovala i další slova. Po tváři se jí rozlil šťastný úsměv, když si vzpomněla na jejich poslední hovor na terase.

„Musím ještě na hrad pro své věci,“ zarazila se trochu.

„Dovolil jsem si zajistit jejich přesun ke mně,“ nadhodil opatrně a sledoval její reakci. Ve tváři se jí mísila radost s překvapením. „Přes Nevilla.“

To už vykulila oči a šokovaně zvedla obočí: „Přes Nevilla?“

„Dlouhý příběh,“ mávl ledabyle rukou, „někdy ti ho budu vyprávět,“ slíbil jí, ale pak už si ji přivinul opět k sobě a než se přemístili, tiše broukl: „Pojďme domů.“

 

 

Opět budu ráda za komentáře.

Zní to otřepaně, ale opravdu udělají radost :)

 

38. Zjištění

Epilog