10. Tonoucí se stébla...

Pár desítek minut seděli oba dva tiše a nechávali se pohltit svými myšlenkami.

Bylo to opravdu možné? ptala se dívka sama sebe stále dokolečka. Mohl i tohle udělat na Brumbálovo přání? Mohl i přes to být stále na jejich straně? Pokud ano, pak určitě ještě mají naději! Mají přeci jeho!

Ale co když se ji snažil jen obalamutit? Co když si tohle jen vymyslel, a snaží se ji udržet naživu jen kvůli Voldemortovi? Ale proč zrovna ji? Jen kvůli tomu galeonu? To jistě ne… Nedávalo to smysl.

Kdyby mu uvěřila, třeba jen maličko, co by ztratila?

Probrala si celou situaci v duchu už několikrát a nakonec dospěla k rozhodnutí.

„Dokážete něco udělat s tímhle, pane řediteli,“ dotkla se konečky prstů pravé tváře a zpříma se podívala na Severuse Snapea.

„A nebojíte se, co tomu řekne profesor Carrow?“ zvedl obočí a naklonil hlavu lehce na stranu.

„Dovedu si to představit. Nějaký Cruciatus či jiná bolestivá kletba, možná mě tentokrát i znásilní,“ odpověděla mu dívka klidně. „Ale nechci chodit po škole s jeho cejchem na tváři.“

Snape tiše vstal, přešel k Hermioně sedící na pohovce a přiložil jí hůlku k tváři. Zašeptal hojivé kouzlo a odstoupil od ní. Zbyde jí tam jen téměř neznatelná bledá jizva, kterou uvidí jen tři lidé – oni dva a Amycus Carrow.

„Co je pro vás horší představa, slečno Grangerová? Že vás zneuctí nebo že vás bude mučit?“ otázal se a shlížel na ni shůry.

„Samozřejmě to první, pane řediteli,“ odvětila dívka pohotově a zaraženě na něj pohlédla.

„Dobře,“ přikývl zamyšleně. „A koho nejhoršího si dovedete, ve zdech Bradavic, k tomuto činu představit? Včetně mě,“ dodal a pozorně reakci dívky sledoval. Za ta slova se v duchu proklínal, ale potřeboval to vědět.

Během doby, kdy Nebelvírka mlčela, se mu v hlavě totiž zrodil nápad.

Hermiona párkrát naprázdno otevřela a opět zavřela ústa. Nemohla uvěřit, že se jí na takovou věc vůbec ptá! I včetně jeho samotného? Ani si nedokázala představit, že by se právě on – sklepní netopýr – vůbec někdy pokusil dotknout ženy. Ne, to jí k němu prostě nesedělo.

„Carrowa,“ řekla nakonec dívka tiše.

„Profesora Carrowa?“ ujistil se s vysoko zdviženým obočím. Hermiona přikývla, začínala se bát nějaké zrady. Ta trocha důvěry, kterou se rozhodla mu dát, začínala opět silně kolísat. „Možná bych s tím mohl něco udělat.“

„A co? Zakážete mu to?“ ušklíbla se Hermiona sarkasticky.

Snape jí přestal věnovat svou pozornost a přešel ke své knihovně. Rozvážně z ní začal vytahovat jednu knihu za druhou a skládat je do věžiček vedle svého křesla.

Hermiona ho ostražitě sledovala. Mezi obočím se jí objevila jemná vráska.

„Musím si ověřit pár drobností,“ řekl jí, jako by tím vše vysvětlil. Hermiona pohlédla na hromadu knih. Drobností, ušklíbla se. Naklonila se, aby si mohla přečíst některé tituly.

„Pokud máte zájem o mou nabídku, ocenil bych, kdybyste se držela dál. Pokud jste něčeho takového schopna, s ohledem na vaši znovunalezenou vlezlou zvědavost,“ vyjel po ní a dívka se okamžitě stáhla zpátky na pohovku.

„A co mám tedy dělat, pane řediteli?“

„Seďte a hlavně mlčte!“ Snape se usadil do svého křesla, vzal do ruky první knihu a začal jí rychle listovat.

Hermiona ho chvilku sledovala, ale pak se začala zaobírat svými vlastními vzpomínkami na tohle místo.

Vzbudila se a byla tu úplně sama. Několik okamžiků neměla nejmenší ponětí, kde je. Když pak uviděla Snapea ve dveřích koupelny, její zmatek ještě zesílil. Naproti tomu, teď byla podivně klidná…

Snape na okamžik stočil pohled k Nebelvírce na pohovce. Ležela na boku, podobně jako naposledy, tentokrát však nevypadala tak zuboženě. Mávl hůlkou a odkudsi přilétla deka a pomalu dopadla na její klidné tělo. Dívka se jen zavrtěla, uchopila lem deky a přitáhla si ji až pod bradu. Musel se usmát nad tím, jak klidně dokázala odpočívat v jeho pokoji. Kdyby tušila, o čem uvažuje, jistě by se zdaleka tak spokojeně netvářila.

To co zamýšlel udělat, bylo podobné zvěrstvo, jako kletby, které se nepromíjejí. Nikdo to nepochopí. A Merlin ví, jak se na to bude tvářit ona sama.

Znovu se ponořil do knih, aby si ověřil ještě několik informací.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hermiona otevřela oči. Kolik mohlo být? Tady v podzemí, kde nejsou ani okna je zatraceně složité určit přibližný čas. Mohla být hluboká noc a stejně tak pravé poledne. Shrnula ze sebe deku a posadila se. Profesor v křesle měl stále zabořený svůj velký nos do knih.

Hermiona si tiše odkašlala, aby dala najevo, že je vzhůru.

„Vím o vás, slečno Grangerová,“ zazněla odpověď, ale nepodíval se na ni. Ještě chvíli pokračoval, než knihu zaklapl a položil na klín.

„Našel jste, co jste hledal, pane?“ otázala se dívka opatrně.

Jen přikývl na souhlas. „Říká vám něco termín „magický podpis“, slečno?“

„Ano, používá se na věci. Je to ochrana proti krádeži nebo poškození. Dnes už to není tak časté. Je to velmi složité kouzlo a Gringottovi jsou jistější,“ ušklíbla se Hermiona.

„Nejen na věci,“ opravil ji Snape. Hermiona se zamračila. „Lze použít též na osoby.“ Pozorně sledoval její reakci.

„Černá magie,“ podotkla krátce. Profesor znovu přikývl. Dívka se mu podívala do černých studených očí. „Jak funguje magický podpis na osobě?“

„Dotyčného to neochrání před mučením, ani bolestí, ani jiným násilím. Což není koneckonců ani naším cílem,“ začal učitelsky vysvětlovat. „Ale znemožní to komukoli se vás dotknout, bude-li to pod záminkou něčeho… intimního.“ Mluvil pomalu a pečlivě hledal slova.

„Komukoli?“ zeptala se.

To víš, že komukoli ne! zaskřípal v duchu zuby.

„Komukoli,“ přikývl. „Kromě vlastníka podpisu, samozřejmě,“ zavrčel podrážděně.

„V případě, že bych tou osobou byla já, vlastníkem podpisu byste byl vy,“ konstatovala Hermiona. Ani nepotřebovala vidět jeho trhané přikývnutí.

„Ačkoli vám bude při mučení k ničemu, budu vědět, že se vám něco děje a budu vás moci i lokalizovat,“ vysvětloval ještě.

„A magický podpis může zrušit jen ten, kdo jej vytvořil,“ pokračovala Hermiona.

„Nebo smrt jednoho z těch, kterých se týká, samozřejmě,“ doplnil ji Snape a sledoval dívku. Nevypadala vůbec vyděšeně. Dokonce ani překvapeně. Tvářila se naprosto klidně.

„Takže pokud to správně chápu, pane, vytvoříte na mém těle svůj podpis, čímž bude znemožněno komukoli jinému, kromě vás, mě políbit, dotknout se mě určitým způsobem, či se vyspat se mnou, je to tak?“ Snape křečovitě přikývl. Začínal opravdu uvažovat, zda bylo moudré jí tohle vůbec navrhnout. „A pokud mě bude někdo mučit, vy o tom budete vědět, budete mě moci díky tomu i najít. Carrow mě bude mučit schválně. Aby vás to bolelo, což jistě víte. Proč mi to tedy nabízíte?“

„Berete nebo ne?“ zavrčel na ni.

„Zajímají mě vaše důvody,“ nedala se Hermiona. „Co za to chcete?“

„Chci, abyste mi slíbila, že se už znovu nebudete snažit tak pošetile a hloupě riskovat svůj život,“ sdělil jí vážně. „Obecně, že se nebudete snažit přijít o život.“

Hermiona potřásla hlavou. Ostatně to nebylo nic, co by se neshodovalo s jejími vlastními představami o své budoucnosti. Snape se mezitím zvedl z křesla a začal pečlivě vracet knihy zpět na svá původní místa.

„Souhlasím. Udělejte to,“ ozvala se klidným hlasem.

Ředitel, který právě rovnal knihy do spodních polic, se napřímil. Pomalu se otočil k dívce sedící na pohovce.

„Ostatní se na vás budou dívat jinak než dosud. Tresty ve sklepení získají v jejich očích zřejmě jinou, určitější, povahu,“ vysvětloval trpělivě dívce. „Ačkoli kouzlo nemá s myslí nic společného, jsou známy případy, kdy majitel dokázal svými slovy majetek ovládat.“

„Skončil jste?“ otázala se ho Hermiona netrpělivě. Chtěla to mít už konečně za sebou! „Udělejte to, prosím,“ zopakovala tiše.

„Již druhá věc, o kterou mě dnes v noci prosíte,“ podivil se Snape.

„Kdybyste o něco prosil vy, bylo by to více zarážející,“ opáčila dívka.

Snapeovi se v očích blýsklo pobavením. Hermiona zauvažovala, zda si něčeho podobného u něj vůbec někdy všimla. Pochybovala.

„Tak se otočte a vyhrňte košili,“ tázavě na něj koukla. „Nejlepší je vytvořit podpis uprostřed objektu. Ve vašem případě na kříži. Nebude to příliš nápadné.“

Hermiona vstala a opřela se o opěrku pohovky.

Snape se postavil za ni, vyhrnul jí košili jen tolik, kolik potřeboval a začal pomalu odříkávat složité zaklínadlo. Přitom cítila, jak ji jeho hůlka šimrá na holé kůži. Snape se natolik soustředil na správné provedení kouzla, že si ani neuvědomil, kde má položenou levou ruku.

Naproti tomu Hermiona si ji na svém levém boku uvědomovala velmi zřetelně. Cítila, jak na ni doléhá tíha kouzla. Začínala se jí podlamovat kolena. Byla ráda, že ji profesor drží. I když to bylo velmi neprofesorské držení! Konečně ucítila jemné klepnutí jeho hůlky a kouzlo bylo hotové.

Připadalo jí skoro až nemožné, že by bylo něco z černé magie tak bezbolestné. Uvažovala správně. Vzápětí ucítila nesnesitelné pálení na kříži. Téměř cítila, jak se jí tři slova prořezávají hluboko do kůže. Takhle si Harry připadal na trestech Umbridgeové? napadlo ji. Bolest ji donutila táhle zakřičet! Opřela se o pohovku a klesla na kolena. Tolik to bolelo!

Snapeův obličej se objevil vedle ní. „Musíte to vydržet!“ ozval se.

„Jak dlouho?!“ zaječela Hermiona. „Jak dlouho to bude trvat?!“

„Nevím,“ přiznal Snape klidně.

„Já vás nenávidím!“ zvolala se slzami v očích a vrhla se na něj pěstmi. Začala ho zuřivě bít do hrudi. Profesor, který seděl jen v podřepu, její náhlý náraz neustál a svalil se na záda, dívka na něj. Rychle ji popadl za zápěstí, aby jí zabránil v dalších úderech. "Nenávidím vás!"

„Jsem si toho vědom, Grangerová,“ ujistil ji chladně, když popadl dech. Souboj s ní nebyl jednoduchý. Konečně i ona vzdala svou marnou snahu mu ublížit a zůstala na něm bezvládně ležet a sténat bolestí. Po několika minutách vzlyky zeslábly a ředitele přestalo bavit ležet na chladné zemi pod svou bývalou studentkou. „Je to lepší?“

Hlava na jeho hrudi přikývla.

„Tak mě nechte laskavě vstát!“ zasyčel prudce a snažil se zvednout alespoň do sedu. Hermiona se z něj rychle zvedla a celá zrudla. Až teď si uvědomila, co se vlastně stalo a co udělala.

„Já se moc omlouvám!“ vyhrkla s vykulenýma očima.

Snape si ji přeměřil hodnotícím pohledem, jako by zvažoval, zda svou omluvu myslí vážně. Nakonec krátce přikývl, na znamení přijaté omluvy.

Hermiona si opatrně sáhla na kříž. Nic však necítila. Zamračila se.

„Není cítit,“ řekl Snape, když si všiml jejího počínání. „Stejně jako Znamení zla,“ dodal spíše k sobě a pečlivě si uhlazoval pomačkaný hábit.

„Měla byste si jít lehnout, slečno Grangerová,“ řekl tiše a pokynul ke krbu.

Náhle se však ozvalo naléhavé zabušení na dveře. Následovalo další a ještě do třetice.

Snape na nic nečekal a polekanou Hermionu postrčil k pootevřeným dveřím, které vedly zřejmě do ložnice. Vzápětí ji za nimi zavřel.

„Dále!“ zavolal na člověka na chodbě. Ještě rychle prohlédl pokoj a hledal cokoli, co by mohlo svědčit o přítomnosti Nebelvírky v jeho komnatách. Vše se zdálo v pořádku.

Do místnosti vešla Minerva McGonagallová.

V duchu zaúpěl. Ještě tahle do toho! Jsem snad nějaká nebelvírská chůva?!

„Paní profesorko, co vás ke mně přivádí v tak pozdní hodinu?“

Profesorka McGonagallová závistivě a podezřívavě zhodnotila jeho denní hábit. Sama měla totiž na sobě kostkovaný župan.

„Nepřišla bych, kdyby to nebylo opravdu naléhavé, Severusi,“ ujistila ho okamžitě. „Jedna má studentka, vy jistě uhodnete která, se dnes v noci nevrátila do své kolejní místnosti. Přišli za mnou pan Longbottom se slečnou Weasleyovou. Jsou si jistí, že dovnitř slečna Grangerová nevešla. A ve své ložnici pochopitelně také není. Není ani na ošetřovně. Zkrátka zmizela.“

„A co já s tím?“ zavrčel Snape. „Vám se ztratí studentka a mohu za to snad já?“

„To já nevím, můžete?!“ vyštěkla na něj profesorka.

„Samozřejmě, že ne!“ oplatil jí stejně útočně. „Ode mě odcházela zcela v pořádku. Jděte si lehnout, Minervo. Jsem si jist, že zítra bude v pořádku u snídaně.“

„Děkuji vám velmi za účast, Severusi. Jsem ráda, že se na vás mohu obrátit se svými vážnými problémy,“ prskla pohrdavě a zamířila ke dveřím. Ozvalo se hlasité prásknutí, jak se za profesorkou zavřely.

Snape si podrážděně promnul kořen nosu a otevřel dveře do své ložnice.

Naskytl se mu kuriózní pohled.

Dívka se lvím červeno zlatým erbem na hrudi poklidně spala na jeho zmijozelském černém zeleně a stříbrně prošívaném povlečení. Povzdychl si. „Nemyslel jsem, že si máte lehnout tady,“ řekl unaveně, ale dívka se ani nepohnula.

Rezignovaně zaskřípal zuby.

Je tu další kapitolka. Snad se bude líbit alespoň stejně tolik, jako ty předchozí. Těším se na komentáře :-)

Leemony

9. Poznání?

11. Probuzení