11. Probuzení

Pokračování je tu. Ať se kapitolka líbí :-)

 

 

Dívka se v posteli zavrtěla. Připadala si jako ve snu. Tak měkkou a příjemnou postel ona rozhodně neměla. I přes strach, že se ze snění probudí, otevřela oči.

První uviděla povlečení ze sametu, černé jako noc. Stříbrně a zeleně prošívané. Už jen hadi tu chyběli.

Dále ji zaujalo, že je oblečená ve školní uniformě. Krátce se zamyslela, aby si urovnala vzpomínky. Snapeův nitrozpyt. Carrow. Snape. Magický podpis.

Zděšeně vykulila oči.

Otočila se, aby pohlédla na druhou polovinu postele. Na vteřinu čekala, že na polštáři spatří černé mastné vlasy ředitele.

Postel však byla prázdná a ustlaná, jako by tam dnes ani nikdo nespal. Vydechla úlevou. Nebo snad zklamáním? Rezolutně zakroutila hlavou.

Tiše vstala a zamířila ke dveřím a otevřela je. Tentokrát už se jí pohled na spícího ředitele Snapea naskytl.

Vypadal tak mírumilovně. Obličej měl zcela uvolněný – bez neustále zamračené masky. Bez neustálé sebekontroly. Černé vlasy mu spadaly do obličeje. Na malou pohovku byl příliš vysoký, a tak mu nohy čouhaly ještě kus za její okraj.

Hermiona se tiše přikradla blíž. Pomalu vztáhla ruku, chtěla mu jen pramen vlasů odhrnout z obličeje. Tajila přitom dech.

Jakmile se konečky jejích prstů dotkly jeho tváře, popadl ji profesor za zápěstí a o zlomek sekundy později stál na nohou. Držel ji levou rukou a v pravé třímal hůlku, kterou jí přitiskl ke krční tepně.

Trvalo ještě pár nesnesitelně dlouhých okamžiků, než jeho sevření mírně povolilo a do dlaně se Hermioně opět mohla vrátit krev. Vytřeštěně na něj zírala. Chvíli se bála, že ji na místě zabije. Konečně začala znovu dýchat.

„Nikdy,“ zachraptěl. Musel si trochu odkašlat, než mohl pokračovat hrozivě tichým hlasem. „Nikdy se mě nedotýkejte, když spím! Mohlo by to pro vás opravdu moc špatně skončit.“

Konečně ji pustil a sklonil hůlku.

„Omlouvám se, pane,“ pískla Hermiona, která znovu hledala svůj hlas. „Už se to nestane.“

„To bych vám radil. Vlastně,“ zarazil se. „Nikdy se mě nedotýkejte! Co vás to popadlo?!“

Hermiona jen pokrčila rameny. Sama nevěděla, proč to vlastně udělala.

Snape koukl na hodiny. Bylo pár minut po sedmé. Posadil se opět na pohovku a promnul si kořen nosu.

„Měla bych asi jít,“ přešlápla Hermiona na místě. „Ještě se vám omlouvám, že jsem vám zabrala postel,“ začervenala se. „Měl jste mě vzbudit.“

„To jsem měl,“ souhlasil zamračeně. „Ušetřil bych si tohle odporné probuzení! Sedněte si ještě!“ vyzval ji a ukázal na křeslo.

Hermiona si váhavě sedla na krajíček. Měla za to, že je to jeho křeslo, kde nesmí nikdo jiný sedět.

„Nekousne vás,“ řekl tónem, který kdyby mohl, kouše. Posadila se tedy dál. „Nemusím doufám připomínat, že o tom, co se tu dělo, nebudete nikomu nic vykládat.“

Hermiona spolkla svou obvyklou odpověď, že stejně nemá komu, a jen zavrtěla hlavou.

„Našel jsem vás na chodbě po zásahu profesora Carrowa,“ pokračoval Snape. Hermiona se zamračila. Proč jí to říká? Vždyť u toho oba byli a pamatují si to. „Pak jsem vás zavedl sem, pomohl vám a zbavil jeho iniciály. Donutil jsem vás, nechat na sebe umístit magický podpis-“

„To není pravda,“ odporovala mu Hermiona.

„Nedal jsem vám jinou možnost,“ pokračoval Snape dál, jako by dívka nic neřekla. Díval se jí přitom do očí. Jeho hlas byl ostrý jako břitva. „Musela jste na to přistoupit. Vyhrožoval jsem vám, že ublížím vaší rodině a blízkým,“ ušklíbl se. Hermioně naskočila z jeho slov husí kůže. „Chci vás jen pro sebe. McGonallové jsem samozřejmě lhal o tom, že o vás nic nevím.“

Hermiona na něj v hrůze zírala. Najednou měla z profesora Snapea strach. Připadal jí odporně slizký.

„Vidím ve vašich očích zděšení, Grangerová,“ podotkl bez emocí profesor. Hermiona němě přikývla. „Konečně vám došly všechny důsledky vašeho rozhodnutí?“

Nebelvírka naprázdno polkla. Že by se v něm už podruhé tolik zklamala?

„Zmizte mi z očí,“ zasyčel na ni. „A nezapomeňte na slib, který jste mi dala.“

Rázně vyšla ze dveří a vydala se do Velké síně na snídani.

Během cesty stále uvažovala o řediteli školy, kterému v jedné chvíli uvěřila, že je stále s nimi, a ve druhé už si tím opět nebyla vůbec jistá.

Ginny a Neville na ni krátce mávli od nebelvírského stolu. Na rtech se jim objevil úsměv plný úlevy. Hermiona se mlčky posadila na konec stolu, který pro ni byl vyčleněný. Ginny i Neville se přisunuli blíž k ní.

„Dobré ráno,“ pozdravil Neville, ale koukal přitom na Ginny.

„Dobré,“ usmála se zrzka.

„Jak ses vyspala?“

Ginny mrkla tázavě na Hermionu, která přikývla.

„Dobře, díky,“ ušklíbla se Ginny.

Dělali to tak často. Mluvili spolu, ale Hermiona věděla, že tím, pro koho byl rozhovor opravdu určen, byla ona. Musela se tomu divadélku usmát. Oni ji měli opravdu rádi.

Krátce pohlédla k profesorskému stolu. Carrowovi se podezíravě rozhlíželi po místnosti. Její přítomnosti si naštěstí ještě ani jeden z nich nevšiml.

Kolem snídajících profesorů zavířil černý plášť a na své čestné místo usedl ředitel. Hermiona obrátila pozornost ke svým přátelům.

„A je ti dobře? Nebolí tě nic, Ginny?“ pokračoval Neville konverzačním tónem, ale přitom se ustaraně díval na Hermionu, která jen neurčitě pokrčila rameny.

„Řekla bych, že to docela ujde,“ odpověděla dívka s mírným otazníkem na konci a mrkla na Hermionu. Jen přikývla. Oba její přátelé si oddechli.

Kdyby jejich rozhovor někdo pozoroval, museli by jim připadat jako blázni. Ale pro ně to byl zažitý způsob komunikace.

Dívka se stále rozhlížela po snídani. Nakonec zkusmo klepla hůlkou na talířek před sebou. K jejímu šoku se na něm objevily toasty s marmeládou. Překvapeně civěla před sebe. To není možné!

Nevillovi její překvapení neuniklo. „Ano, dnes měli mudlorození nezvyklou snídani, viď,“ koukl na Ginny, která s plnou pusou míchaných vajíček horlivě přikyvovala.

„Sice ne tak dobrou jako my, ale i tak, na jejich poměry to musí být úplná hostina!“ řekla, když konečně polkla sousto.

Starší Nebelvírka opět zabloudila pohledem k profesorům. Ředitel školy se však velmi vážně zabýval naléváním černé kávy.

Ačkoli teď už Hermiona nerozuměla vůbec ničemu, s chutí se zakousla do toastu.

Nevšimla si, že ji sledují kočičí oči profesorky Přeměňování. Stejně jako předchozí večer ředitel, snažila se na ní najít jakékoli známky zranění. Musela však uznat, že se dívka zdá být zcela v pořádku.

„Věděl jste, že tu bude,“ sykla Minerva nenávistně k muži vedle sebe.

„Očividně,“ kývl Snape.

„Jak?“

Snape mlčky pokrčil rameny. Koutkem oka zachytil Minervin naštvaný pohled. Beze slova se zvedl a zamířil do ředitelny. Čekal ho rozhovor, na který se nijak netěšil.

„Nevypadáš dobře, chlapče,“ přivítal ho portrét, jakmile Snape vešel. Šlehl výmluvným pohledem k obrazu. „Stalo se včera během trestu něco?“

„Během trestu nic,“ zavrčel. Kouzlem ochránil soukromí jejich rozhovoru a stručně mu vypověděl vše, co se stalo od včerejšího večera až po dnešní ráno. Brumbál jen mlčky naslouchal a zamyšleně se mračil.

„Použil jsi na tu nevinnou studentku černou magii, Severusi?“ zeptal se nakonec Brumbál hlubokým hlasem, ve kterém Snape jasně rozpoznal výčitku.

„Nesuďte mě, když jste ji neviděl, ani neslyšel!“ zašeptal hořce černovlasý muž. „Uvěřila mi a byla připravená se mu znovu postavit. I za cenu, kterou má sama za nejvyšší. Chtěl jsem jí důvěru nějak oplatit. Co byste udělal vy?“ Tohle byl jediný člověk, před kým Snape cítil potřebu se obhajovat.

„To už teď není důležité, nemyslíš?“ pozvedl Albus Brumbál stříbrné obočí. „Ale jsi si jist, že jsi jí tím opravdu pomohl?“ otázal se ho vážně. „Bolest ucítí tak jako tak. Díky tobě jí bude muset snášet ještě mnohem více. Nechceš jejím prostřednictvím trestat sebe, že ne?“

„Jistě, že ne!“ ohradil se Snape prudce. „Ona věděla, do čeho jde! Albusi, není hloupá! Moc dobře si uvědomuje všechny následky!“ otočil se k bývalému řediteli a zadíval se mu do modrých očí. Stále se tvářil nesouhlasně.

Na několik vteřin zavládlo v ředitelně ticho.

„Albusi, jak dlouho to ještě bude trvat?“ zaúpěl nakonec Snape. „Jak dlouho bude ještě ten zatracený Potter marnit čas a životy nevinných?!“

„Na to ti odpovědět nemohu,“ zavrtěl Brumbál krátce hlavou. „Ale až bude potřebovat pomoct, jistě to zjistíš, Severusi,“ kývl hlavou k psacímu stolu, kde byla v šuplíku uložena kouzelná mince.

Snape přikývl a pro jistotu došel zkontrolovat minci. Byla stále stejně chladná.

Náhle se Snapeovi sevřely útroby nepříjemnou bolestí a tlakem. Hermiona měla zjevně právě Černou magii.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Věděla, že si jí všiml v okamžiku, kdy vešel do učebny. Dnešní hodina byla obzvlášť náročná.

Cruciatus na ní zkusili kromě Smrtijeda i všichni zmijozelští studenti. Crabbe a Goyle si to obzvlášť vychutnávali. Konečně něco, v čem opravdu vynikali.

Hodina skončila. Hermioně tekla krev z nosu a měla pocit, že se co nevidět vyjde ven i její snídaně. Studenti rychle vycházeli na chodbu, kde se pod vedením profesorky McGonagallové přesouvali na hodinu Přeměňování.

I Hermiona už se zvedala z podlahy, aby se ke studentům připojila.

„Grangerová, ty tu zůstaneš!“ ozval se Carrow. „Já ji na hodinu doprovodím!“ zavolal Smrtijed na profesorku.

Minerva McGonagallová se zatvářila velmi nesouhlasně. Víc však udělat nemohla.

Carrow mávnutím hůlky zabouchl dveře učebny a přikročil těsně k Hermioně.

„Kdo ti dovolil odstranit si mou značku, mudlovská couro?“ zavrčel na ni.

„Neodstranila jsem si ji, pane,“ řekla dívka co nejzřetelněji.

„Ale nemáš ji! Tak kdo to byl?“ chytil ji pod krkem a přitiskl ke zdi.

„Ředitel, ředitel Snape,“ zasípala Hermiona.

„Snape?!“ ozval se nevěřícně Carrow. „Nelži mi ty děvko!“

„Je to pravda!“ ohradila se chrčivě. „Můžete se ho zeptat, pane.“

„Neboj se, to udělám. Ale teď…“ zavrčel a stisk na jejím hrdle mírně povolil. Ale jen proto, aby jí mohl dlaní sjet pod lem hábitu. Dál se však jeho ruka nedostala.

Kolem jeho zápěstí se omotal pramínek černého kouře. Oba na výjev okamžik zírali.

Ve tváři Smrtijeda se objevil úlek a učebnu začal naplňovat zápach spáleného masa.

Carrow svou ruku rychle stáhl a kouř se pozvolna rozptýlil a zmizel kdesi Hermioně za zády.

„Co - co to - do hajzlu bylo?!“ vykoktal a těkal pohledem mezi spáleným zápěstím a dívkou před sebou.

Hermiona také rychle přemýšlela, co se to právě stalo. Mohl za to snad ten podpis?

„Co je to za kletby, ty mudlovská šmejdko?! To je napadení profesora! Crucio!“

Dívka se v bolestivých křečích zhroutila k zemi a schoulila se do klubíčka. Znovu se jí spustila krev z nosu. Obě ruce držela zaťaté v pěst a zoufale se snažila nekřičet tou odpornou bolestí.

Naštěstí mučení netrvalo dlouho. Bolest ruky byla zřejmě větší, než byl ochoten dát najevo.

„Běž na svou hodinu!“ štěkl na ní, když překračoval její tělo cestou ke dveřím.

Hermiona se pomalu vyškrábala na nohy a svižným krokem opustila učebnu také.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„Dále!“ houkl ředitel a zvedl hlavu k nově příchozímu.

Smrtijedský profesor mu vpadl do ředitelské kanceláře celý bez sebe zlostí.

„Co si o sobě myslíš Snape?!“ zasyčel na něj. Snape pouze tázavě zvedl obočí. „Ta mudlovská šmejdka je moje! Nemůžeš si jí jen tak vzít! Já jsem si jí označil!“

„Ale samozřejmě můžu, Carrowe,“ odpověděl mu Snape ledově klidně. „Krom toho - Pánovi zla by se jistě nelíbilo, že se snažíš zabít přítelkyni Pottera, která nám může být ještě velmi užitečná.“

„Nesnažím se-“

„Už jednou jsem ji našel po tvých hrátkách. Do rána by byla mrtvá,“ přerušil ho chladně ředitel, aniž by zvýšil hlas. „Ta šmejdka je moje a s tím se smiř!“

„I když si s ní nemůžu užít, bude trpět jako zvíře!“ štěkl zlostně Carrow.

„Nepochybuji o tom, že si ji vychutnáš,“ ušklíbl se Snape. „Jen ji nezabij.“

„Nemáš nějaký lektvar nebo mast na tohle?“ poukázal ještě Carrow na své seškvařené zápěstí.

Snape znechuceně nakrčil hákovitý nos – konečně k němu dolehl zápach spáleniny.

„Zítra ti na to zkusím něco dát,“ slíbil ředitel. „Nicméně pochybuju, že to bude působit – víš jak je to s následky černé magie, ne?“

Carrow už nic neřekl, jen se otočil a práskl za sebou dveřmi.

Zatímco Snape několika mávnutími hůlkou otevřel alespoň dvě okna, aby vyvětral ten zápach, Brumbál se potutelně usmíval do bílých vousů.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hermiona přišla na Přeměňování o pět minut později, čímž připravila Nebelvír o deset bodů. Ale stihla si umýt zakrvácený obličej a napila se opět lektvaru proti bolesti, který se teď rozhodla nosit neustále při sobě.

Sedla si vedle Nevilla, periferně viděla, jak si ji starostlivě prohlíží. Rozhodně mu neuniklo, že se mezi ní a Carrowem muselo stát něco vážného.

„Po obědě si musím skočit pro učebnici na Bylinkářství, nechal jsem je ve společenské místnosti,“ řekl tiše a významně na ni pohlédl.

Nebelvírka se krátce zamyslela. Věděla, že se jí bude ptát a neměla chuť mu vůbec nic říkat. Bohužel se od včerejška do ložnice prakticky nedostala, takže také neměla vše, co potřebovala na odpoledne. Nakonec mlčky přikývla.

Ve Velké síni s překvapením zjistila, že se změnilo rovněž obědové menu pro mudlorozené. Dnes měli místo chleba brambory ve slupce!

Všimla si, že Neville na ni počkal a vyrazil k nebelvírské věži těsně za ní. Hned za portrétem Buclaté dámy ji chytil za paži.

„Hermiono, co se včera stalo?“ zeptal se naléhavě.

„Nic,“ odpověděla rychle Hermiona a pokusila se mu vytrhnout. Neville ji schválně nedržel příliš pevně, takže to šlo snadno. Konec konců to byl její kamarád. Jeden z mála.

„Pokud se nemůžeš svěřit se vším, pochopím to,“ řekl tiše. „Ale aspoň něco bys říct mohla, ne?“

Hermiona se na něj vyčítavě podívala. Bylo snazší, když se nikdo na nic neptal. Snape měl pravdu. Už teď věděla, že na ni budou všichni pohlížet zcela jinak, než dosud.

„Jistě to brzy také zjistíš, Neville,“ šeptla a posadila se do křesla. Do odpoledního vyučování zbývalo ještě pár desítek minut.

Neville si přisedl. „Máme o tebe s Ginny starost,“ začal vysvětlovat a díval se jí do tváře. „Všechny ty tresty se Snapem, pozdní návraty a včera jsi nepřišla vůbec. Je pravda, že jsme na chviličku možná usnuli, ale hned jsme se šli ujistit, jestli jsi mezitím neprošla. Ale ty jsi byla pryč celou noc, co?“ ujišťoval se. Hermiona neřekla nic. „Tak co se stalo? Snape nebo Carrow? Nebo ještě něco jiného? A co to bylo dneska s Carrowem?“

„Jsem ráda, že se o mě s Ginny tak staráte, ale opravdu to není nutné,“ usmála se smutně. „Zvládnu to sama. Carrow je parchant a bude mě dál mučit, protože jsem se narodila v mudlovské rodině a Snape mi udělil trest, protože jsem na něj řvala. To je vše.“ Zvedla se a odvlekla se do své ložnice, kde by mohla být konečně chvilku sama.

Neville zakroutil hlavou. Dobře věděl, že vše to zdaleka není, ale víc už ji trýznit nechtěl. Snad jim to poví sama. Až bude chtít…

 

 

 

Těším se na vaše komentáře :-)

Leemony

 

 

 

 

10. Tonoucí se stébla...

12. Večeře