13. Soužití

„Pojď Hermiono, nebo to nestihneme a budeme tu muset trčet!“ pobízela Hermionu zrzka a táhla ji ze schodů do Velké síně. Ginny měla obrovskou radost, když jí Hermiona sdělila, že s ní stráví vánoční prázdniny v Doupěti. Naplánovala jim už program na každičký den.

Ačkoli se Hermiona snažila tvářit nadšeně, věděla, že se jí to příliš nedaří. Stále měla obavu z návratu do reality. „- a alespoň si odpočineš od toho sklepního netopýra! Musí to být hrozné! Vždyť jsi s ním prakticky pořád, Hermiono!“

Dívka jen mlčky přikývla. Právě toho se děsila nejvíce.

Byli už ve Vstupní síni, když se ozval hlas jejich kolejní ředitelky. „Slečno Grangerová,“ oslovila ji čarodějka. „Mám pro vás vzkaz od ředitele Snapea. Máte se dostavit do jeho bytu,“ dávala jasně najevo, nakolik jsou jí ta slova nepříjemná. Obě dívky se na ni polekaně podívaly. „Vy na ni, slečno Weasleyová, nečekejte,“ dodala s nádechem smutku v hlase.

„Chcete říct, paní profesorko,“ ozvala se Ginny zděšeně, „že Hermiona zůstane přes prázdniny se Snapem?“

„Obávám se, že právě to,“ přikývla profesorka a ani se nesnažila opravit studentku, že ředitele nijak netituluje.

„Ale to přeci nemůžete dopustit, paní!“ ohradila se mladší Nebelvírka. „Jak může Hermioně zakázat odjet?“

„Já nemohu udělat nic,“ povzdechla si profesorka McGonagallová. „Je ředitel a slečna Grangerová je navíc…“ hlas se jí vytratil. Nedokázala to říct. Hermiona poznala, že její kolejní ředitelka se musela dozvědět jak je to s ní a Snapem.

„Co je Hermiona? Jde o to, že je z mudlovské rodiny?“ domáhala se Ginny vysvětlení.

„Měla byste rychle vyrazit, slečno Weasleyová, abyste stihla vlak. A vy ostatně také,“ koukla krátce na Hermionu a pak se opět vzdálila. Kolem dvou postávajících dívek proudili studenti, kteří se už těšili domů.

„Hermiono, o čem to mluvila?“ mračila se zrzka. „Co jsi?“

„Jednou ti to snad řeknu, Ginny,“ přemohla se Hermiona k úsměvu.

„Nemůžeš tam jít,“ ozvala se Ginny tiše.

„Víš dobře jako já, že nemám na vybranou,“ povzdechla si zhluboka Hermiona a objala kamarádku. „Neboj se, budu v pořádku! Vyřiď ode mě všem srdečné pozdravy.“

Ginny tekly po tvářích slzy a pevně Hermionu držela.

„Dej na sebe pozor!“ požádala ji Ginny, než ji dav studentů konečně strhl s sebou.

Hermiona se vymotala ke schodišti do sklepení a vydala se po něm dolů. Prošla celou tou dlouhou chodbou a stanula přede dveřmi ředitelova bytu. Váhavě zaklepala.

„Vstupte!“ vyzval ji hlas zevnitř.

Spatřila Snapea sedícího v křesle s knihou. Jak překvapivé! Zavřela dveře a zůstala na něj tázavě hledět. Počkala, než si dočetl stránku a založil knihu prstem.

„Támhle je pokoj, který bude pro tuto dobu váš,“ ukázal na dveře, kterých si nikdy předtím nevšimla. Mohly se tam objevit až teď? „Zůstanete tady až do začátku vyučování. Žádné chození po chodbách, žádná Velká síň, žádné pozemky, nic! Budete jen a jen tady – pokud neřeknu jinak. Rozumíte?!“ neopomněl zdůraznit každé slovo, jakoby mluvil s malým dítětem. Hermiona se nad to tentokrát povznesla a mlčky přikývla. „Svůj kufr máte v pokoji.“

„Díky, pane,“ řekla Hermiona prostě a zamířila ke svému novému pokoji.

„Slečno,“ zarazil ji hlas, když už měla ruku na klice. „Nerad bych svého rozhodnutí litoval. Ocenil bych tedy, kdyby vaše přítomnost zde nikterak nezasahovala do veškerých mých věcí.“

„Samozřejmě, pane,“ odvětila dívka a zapadla do pokoje.

Kromě postele ve zmijozelských barvách – co také jiného čekat od Zmijozela, tu našla ještě psací stůl, židli a malou skříň na věci. U postele stál její kufr, který si chtěla vzít původně s sebou do Doupěte. K jejímu velkému zklamání, pokoj neobsahoval krb. I v nebelvírské společenské místnosti vždy ráda sedávala u krbu. Bylo tam příjemně teplo a útulno. V chladném sklepení to platilo dvojnásob.

Zamyslela se, nakolik by mu mohla vadit pouhá její přítomnost ve stejné místnosti s ním. Ještě chvíli postávala v pokoji. Nakonec se rozhodla převléci do něčeho pohodlnějšího, než hábit na cestu. Zvolila džíny, triko a mikinu. Vytáhla z kufru knihu na Dějiny čar a kouzel a vyšla z pokoje.

Snape si nadále tiše četl. Usoudila, že pohovka je příliš daleko od krbu a příliš blízko řediteli. Proto si raději sedla do tureckého sedu na chladnou zem před krb a začala si číst. Po několika minutách na sobě ucítila jeho pohled. Nedala to však nijak znát a dál se snažila soustředit na knihu.

Když se přistihla, že už po několikáté čte stejnou větu a stále jí není schopna porozumět, s očima upřenýma do knihy promluvila: „Co je, pane řediteli?“

Už si začínala myslet, že si ten pohled jen vsugerovala a udělala ze sebe blázna, když se ozval jeho hlas postrádající obvyklý chlad i aroganci. „Jen se podivuji nad vaší představou pohodlného místa na čtení.“

„Kdo říká, že je pohodlné?“ otočila k němu hlavu a setkala se s černýma očima.

„Není-li, proč tam sedíte?“ opáčil a zvědavě zvedl obočí.

„Ráda sedávám u ohně,“ vysvětlila Hermiona krátce. Čekala nějaké další poznámky, ale Snape jen chápavě přikývl a vrátil se ke své knize. Tak učinila i Hermiona. Začínala jí však být zima od chladné kamenné podlahy. Zkusila několik jiných pozic k sezení, dokonce si i lehla, ale brzy měla celé tělo prochladlé, ztuhlé a otlačené. Nakonec se zvedla a zamířila do svého pokoje, kde měla alespoň tu postel. Málem se však přerazila o kus nábytku, který se jí zčistajasna objevil v cestě.

Překvapeně si prohlédla křeslo, které tam jistě ještě před okamžikem nestálo. Podívala se na ředitele, který se tvářil naprosto nezúčastněně s očima přišpendlenýma ke stránce v knize. Zúžila podezíravě oči, ale pak se rozhodla jeho velkorysosti využít a uvelebila se v pohodlném křesle potaženém červeným sametem. Nalezla v něm dokonce i deku, kterou přes sebe vděčně přehodila. Takto společně koexistovali prakticky až do večera.

Nakonec se Hermiona přistihla, že v křesle spíše poklimbává, než cokoli jiného a rozhodla se opláchnout a jít spát. Snape jen stroze přikývl na její přání dobré noci a o chvilku později následoval jejího příkladu a odporoučel se k sobě.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Snídani našla na nočním stolku. Také oběd jí domácí skřítka přinesla až do pokoje. Snapea neviděla téměř celý den. Večer se vrátil do pokoje zachmuřený a nevrlý.

„Stalo se něco, pane?“ zkusila se zeptat, když začal vytahovat z knihovny jednu knihu za druhou a nosit si je ke křeslu. Neřekl nic. Ani pohled jí nevěnoval. Další večer strávený nad knihami, povzdechla si v duchu.

Ani následující den tomu nebylo jinak. A ani Štědrý den se nejevil odlišně. Jako by pro něj neexistoval. Ostatně ona ani nic jiného nečekala. Během dne si prohlédla knihy, kterými se teď Snape zabýval. Většina jich byla o jedech a protijedech. Opatrně je narovnala zpátky na původní místa a pracovala na domácích úkolech, kterých dostali na prázdniny požehnaně. Po večeři se opět vrátil Snape. Přejel kritickým pohledem své knihy a otočil se k Hermioně sedící v křesle.

„Grangerová,“ vyzval ji. „Zopakujte mi, oč jsem vás žádal během vašeho pobytu tady?“

„Abych svou přítomností nezasahovala do vašich věcí?“ ujistila se.

„A proč jste se hrabala v mých knihách?!“ ostře na ni vyštěkl.

„Jen ze zvědavosti, pane,“ pípla Hermiona. „Chtěla jsem jen vědět, čím se zabýváte a proč jste tak rozčilený.“

„Právě teď je to kvůli vám!“ ohradil se.

„Možná, že kdybyste byl sdílnější…!“ zvolala Nebelvírka a bojovně vstala.

„Sdílím s vámi svůj byt! To vám přijde snad málo?!“ neubránil se zlostnému zvýšení hlasu. „Co byste ještě chtěla?!“ dodal tišeji.

„Vědět proč jste den ze dne nabroušenější a nepříjemnější!“

„Až budu chtít, abyste to věděla, podělím se s vámi!“

„Tak si alespoň na mně nevylévejte vztek!“ na Hermionu už byla taková hádka příliš. Sebrala knihu a prudce za sebou zabouchla dveře svého pokoje.

Snape se na okamžik zatvářil zmateně. Procházel si celou scénu znovu v hlavě, ale nenašel nic, čím by se sám provinil. Neměla co strkat nos do jeho věcí. Malá část jeho mysli však byla ochotna připustit, že kdyby jí něco řekl dříve, tohle by si ušetřil… Ženská! Ulevil si v duchu.

Zbytek večera strávil studiem knih, až nakonec usnul v křesle.

Bolest celé krční páteře mu byla ráno trestem za jeho včerejší chování.

Brzy nato se vytratil opět z bytu.

Hermiona vstala dlouho po něm. V nohách postele nenašla žádné dárky. Sovy ji tady najít nemohly a domácí skřítci jí nejspíš doručili případné dárky do nebelvírské ložnice. Snědla si tedy snídani, vychutnala dlouhou sprchu a chystala se posadit do křesla u krbu, když našla vzkaz psaný Snapeovým uhlazeným písmem.

Přijďte do mého kabinetu. SS

Dívka si dala kousek pergamenu do kapsy džínů a vydala se za profesorem. Po prvním zaklepání ji vyzval, aby šla dál a nabídl jí místo před stolem. Beze slova jí podal několik hustě popsaných pergamenů. Opět poznala jeho písmo a přejela stránky rychle očima.

„Prostudujte si to tu,“ vybídl ji. „A řekněte mi pak, co si o tom myslíte.“

Hermiona se začetla. Občas se profesora zeptala na nějakou nejasnost ohledně účinků té které přísady, nějaký neznámý pojem či postup.

„Myslím, že postupy byly v pořádku,“ začala opatrně. Snape si podrážděně odfrkl. Samozřejmě, že postupoval správně. K tomu nepotřeboval posvěcení od sedmačky. „Ale pravděpodobně by se našel i nějaký účinnější.“

„Víte o nějakém?“ zeptal se zvědavě.

„Mám jen nejasnou představu. Potřebovala bych si o tom nejdříve více přečíst. Zbývají poslední dvě zkumavky, ne?“ ujišťovala se Hermiona.

„Jsou vaše,“ přikývl. „Jsou vám k dispozici mé knihy – chovejte se k nim slušně, a přísady – neplýtvejte jimi!“ nabádal ji. „Já od toho dávám teď ruce pryč. Nechci od vás slyšet žádné otázky, nechci vědět, ani jak postupujete s prací, či zda jste snad něco objevila,“ napřaženou rukou ji umlčel. „Kabinet i učebna jsou také vaše. Snad se alespoň zabavíte.“

„Děkuji, pane!“ vyhrkla překvapeně Hermiona.

„Nemusím připomínat, že ty zkumavky neopustí sklepení, že ne slečno Grangerová?“

„Jistě, že ne, pane!“ Málem by ho radostí objala. Profesor Snape jí svěřil samostatný projekt! Ačkoli ji trochu zaráželo, že se nebude zajímat o postup nebo výsledek, byla tou možností nadšená.

Sebrala jeho poznámky a zamířila s nimi do jeho bytu, aby si o tom důkladně přečetla a ověřila si všechny své teorie. Zjistit jak hadí jed působí a jak by ho šlo neutralizovat. Bylo to i trochu mudlovské, a to se jí právě líbilo.

Dny se opět slily do jednotvárných časových úseků, ze kterých ji pravidelně vytrhávala jen domácí skřítka Amy, která jí nosila jídlo.

Nejednou ji našel Snape spát v křesle. Nevybíravě jí vždy poklepal na rameno se slovy: „Grangerová, jděte si lehnout do pokoje, to vaše chrápání mě opravdu ruší.“

Hermiona se obvykle ohrazovala, že ona přeci nechrápe, ale vždy se odebrala do postele. Nepřipouštěl si to, ale začínal si na její tichou společnost zvykat.

Snad se kapitolka líbí. Moc se těším na komentáře :-)

Leemony

12. Večeře

14. O krůček blíže