14. O krůček blíže

Večer, během vánočních prázdnin, navštívil Snape opět svou ředitelskou pracovnu, které se dosud tak úspěšně vyhýbal. Neměl náladu na otázky jistého muže, který na něj vytrvale civěl z portrétu a stále dokola zpochybňoval jeho rozhodnutí. Především ohledně jiné jisté studentky Nebelvíru.

Dnes už to však bylo nevyhnutelné. Čekala na něj spousta korespondence. Některá dokonce i z Ministerstva.

Usedl ke stolu a znechuceně si prohlédl chaotickou hromadu pergamenů před sebou.

Rozhodl se nejdříve zkontrolovat kouzelnou minci – stalo se to jeho rutinou, kdykoli se posadil. Otevřel šuplík a vytáhl minci. Překvapeně sykl a upustil ji na desku stolu. Téměř už nečekal, že se to stane. Byla rozžhavená doruda!

Okamžitě vstal a krbem se přesunul do svého obýváku. Hermiona právě polo-seděla v křesle, nohy přehozené přes opěrku na ruku. Četla si.

Překvapeně k řediteli vzhlédla. Zjevil se přímo nad ní.

„Zvedněte se a pojďte!“ vyzval ji naléhavě. „Hned!“

Hermiona se probrala ze zírání a nemotorně se vyškrábala z křesla na nohy. Snape netrpělivě vhodil do krbu letax a ohlásil: „Ředitelna!“

Dívka vstoupila do krbu a vzápětí z něj vystoupila v temné pracovně ředitele.

Snape se objevil jen okamžik po ní. Prošel kolem ní ke stolu, cestou ukázal na křeslo před ním a posadil se na své místo.

„Co se děje, pane řediteli?“ vyzvídala Hermiona zmateně a posadila se do křesla naproti Snapeovi.

Mlčky pohlédl na minci před sebou. Dívka sledovala jeho pohled a nakonec vykulila oči. Opět mu pohlédla do černých očí.

„To je vaše práce, Grangerová,“ zavrčel jen.

„Půjčíte mi pergamen a brk, pane? Bude to jednodušší,“ požádala ho Hermiona. Snape jí vyhověl a dívka uchopila minci, jako by se ji snažila rozlomit nebo ohnout. Galeon se rozvibroval a Nebelvírka začala pečlivě zaznamenávat – někdy rovnou písmenko, jindy si nebyla jistá a napsala jen tečky nebo čárky. Vzkaz byl delší než ten poslední. Nakonec si celý vzkaz přečetla a zamračila se.

Snape na ji po celou dobu pozorně sledoval. I jemu se teď na čele objevila hluboká vráska mezi obočím.

„No?!“ jeho trpělivost byla u konce.

„Nedaří se jim to, co mají udělat,“ zamumlala dívka a pergamen nechala vzplanout, aby zničila důkazy o přijaté zprávě. Viditelně byla ztracená v myšlenkách. Snapeovi tohle vysvětlení příliš nepomohlo.

„A co vy s tím?“

Hermiona si povzdychla a bezradně rozhodila rukama.

„Nedaří se nám to zničit. Pomoc. Víš, kde jsme,“ drmolila si Hermiona tiše pro sebe. „Jenže jak to zničit.“

Snape ji ještě chvilku zamračeně sledoval. „Zničit co?“ zeptal se naoko lhostejně.

Hermiona na něj nedůvěřivě střelila pohledem. Může mu věřit?

„Něco co bylo poznamenáno černou magií,“ řekla nakonec neurčitě.

„Opět černou magií, samozřejmě,“ odpověděl ředitel suše. To jí nepomohlo. Nic z černé magie jistě Harry ani Ron zkoušet nebudou. „Nebo něčím, co je horší. Něčím, co také zabíjí,“ doplnil.

Hermiona přikývla, aby mu dala najevo, že ho vnímá. Stále však byla ztracená ve svých myšlenkách. Čím Brumbál zničil prsten Voldemortova otce? Raddlův deník zničil Harry baziliščím zubem. Jeho jed by stačil. Náhle si zpomněla!

„Baziliščí jed!“ vyhrkla a obrátila se ke Snapeovi.

Ředitel se zamračil. „Ano, to by jít mělo,“ přikývl nakonec. „Máte nějaký?“ ušklíbl se.

„Já ne, ale v meči Godrika Nebelvíra ho bude spousta,“ usmála se Hermiona. „Ten je kde?“

„Ukrytý před všemi nepovolanými, včetně mě,“ zavrčel nevrle.

„Vy nevíte, kde je?“ otázala se překvapeně Hermiona. "Myslela jsem, že když jste..."

„Ne!“ odsekl popuzeně Snape. „Tuhle drobnost mi bývalý ředitel neráčil svěřit.“ Pohlédl na obraz na zdi. Přísahal by, že ještě před vteřinou stařík vše sledoval. Teď hluboce spal a pravidelně odfukoval. Ano, šlo mu to opravdu dobře.

„V Tajemné komnatě jej Harry vytáhl z Moudrého klobouku,“ uvažovala Hermiona nahlas.

Snape se na ni pochybovačně podíval, ale vstal a došek k vitríně, kde byl zmíněný klobouk uložen. Nešetrně ho popadl a prohmatal. Nakonec ho neuctivě hodil Hermioně do klína.

„Je to jen starý klobouk,“ zavrčel podrážděně.

Hermiona si ho v klíně začala žmoulat. Harry to tak přece říkal. Byl v tom klobouku. Sáhl dovnitř a…

Zkusila to také – ponořila pravou ruku do nitra Moudrého klobouku. V dlani ucítila chladivý kov jílce.

„Ne tak docela!“ usmála se Hermiona. Objala ho pevně prsty a vytáhla celý meč. Vstala a obrátila se čelem ke Snapeovi. Byl nádherný! Blýskal se, rubíny na něm v šeru pracovny rudě žhnuly. "Nejste Nebelvír."

Ředitel sáhl instinktivně po hůlce. Vzápětí si však uvědomil, že Nebelvírka se ho pravděpodobně nechystá setnout, proto se opět uvolnil.

„Máte meč,“ ušklíbl se. „Ale co s ním teď?“

„Musím ho dát Harrymu,“ odpověděla dívka prostě.

„Vy snad víte, kde jsou?“ zvedl tázavě obočí.

Hermiona znejistěla. Pokud zalže, meč jim nebude mít jak předat. Když řekne pravdu, smrtelně je tím ohrozí.

„Podle mlčení víte,“ odtušil Snape. „Tak?“

„Když vám to řeknu, pošlete na ně Smrtijedy,“ řekla Hermiona pevně. Hledala v jeho tváři jakýkoli náznak úsměvu, radosti, zklamání, znechucení – jakékoli emoce. Cokoli, čím by se její slova pokusil potvrdit nebo vyvrátit. Ale jeho rysy byly pevné jako kámen. Také tak chladné a netečné. Dokonce ani oči nic neprozradily.

Risk je zisk – říká se. Ale není takovéto riskování už příliš? Frustrovaně si povzdychla a zvedla oči, aby se znovu setkala s pohledem těch černých očí. Jak mohly být ty oči tak prázdné?

Nebýt okamžiku v jeho bytě, kdy mu na okamžik spadla pečlivě udržovaná maska poté, co ho požádala, aby ji zabil, dokázala by uvěřit, že je opravdu tak prázdný, jak se tváří. Znovu si přála najít v jeho chování nebo slovech nějaké ujištění, že je s nimi. Téměř zoufale se snažila objevit nějaký náznak. Marně. Byl tak strnulý, tak chladný.

Kdyby jen tušila, kolik se toho odehrávalo za Snapeovou maskou, zatočila by se jí z toho hlava.

Konečně! Konečně má možnost nějak přispět ke konci celé téhle války. Ale ona si bude teď hrát na statečnou Nebelvírku, která své přátele nezradí! Nejraději by jí vytrhl meč z ruky a šel je hledat sám. Žel neměl ponětí kam, jen silou vůle držel svou masku na místě. Musel si přiznat, že neměl žádnou jinou možnost, než prostě mlčet a čekat. A doufat, že se rozhodne správně. Kdyby se jí pokusil zastrašit, nejspíš by se stáhla do sebe a nepřineslo by to žádný užitek. Kdyby jí řekl, že je s nimi, nejspíš by s ní zabředl do vysvětlování všeho pochybného, co kdy udělal. Nemyslitelné! Velmi ho svrběla ruka s hůlkou. Kdyby použil Imperius vše by bylo jednodušší. Nebo nitrozpyt. Dívala se mu upřeně do očí. Bylo by to tak snadné…

„Vezmete mě s sebou,“ promluvila nakonec dívka tiše. Její tón byl pevný. Zápornou odpověď téměř vylučoval.

Ale ne pro Snapea. Ušklíbl se. „Ne, slečno Grangerová.“

„Pak vám nic neřeknu,“ pokrčila dívka rameny a opřela se o jílec meče, jehož hrot se zarýval do koberce na podlaze.

Lepší než cokoli, v co se odvažoval doufat. „Vrátíme se zpátky, Grangerová,“ pokynul ke krbu. Dívka si ho ostražitě prohlížela. „Až po vás,“ zasyčel podrážděně, když se stále k ničemu neměla. Nakonec Hermiona přikročila ke krbu.

O minutu později už byli oba opět v jeho sklepním bytě. Hermiona pevně držela Nebelvírův meč, jakoby čekala, že se jí ho Snape pokusí co nevidět sebrat.

Namísto toho ředitel zamířil do své ložnice a vzápětí se vrátil s těžkým zimním pláštěm přehozeným přes ramena a jakýmsi kusem látky v ruce.

„Venku je sníh, jezero je zamrzlé – vážně hodláte jít takhle?“ sjel ji pohledem. Měla džíny a mikinu.

„Eh – ne!“ vyhrkla Hermiona a doběhla si pro hábit.

Snape pronesl krátké kouzlo a klepl hůlkou nejdříve na její pravé zápěstí a pak na své levé. Objevila se tenká, téměř neviditelná stříbrná nitka, která je spojovala.

„Tohle si hoďte přes sebe,“ podal jí látku. „Není tak dokonalý jako Potterův, ale pro naše účely postačí.“

Hermiona si přes ramena přehodila neviditelný plášť. Stále byla překvapená jeho rozhodnutím vzít ji s sebou.

„Budete mě poslouchat na slovo,“ sdělil jí důrazně. Hermiona přikývla. „Nebudete se pokoušet o žádná kouzla, pokud vám výslovně něřeknu, ani o nic podobně hloupého. A budete zticha!“

Znovu krátce přikývla a schovala si pod plášť i hlavu. Meč k sobě pevně tiskla.

„Držte se u mě a ve sněhu jděte přesně v mých stopách. Nikdo se nesmí dozvědět, že jste opustila hrad.“

„Samozřejmě, řediteli,“ ozvalo se před ním.

Povzdechl si a vyrazili. K jeho radosti nikoho po cestě z hradu nepotkali. Došli bez vyrušení až na hranici bradavických pozemků, odkud se bylo možné přemístit.

„Tak nás přemístěte,“ vyzval dívku nevrle. Ucítil tlak na předloktí a tak se její ruky také chytil. Ozvalo se hlasité prásknutí a byli v lese. Pocítil Hermionin slábnoucí stisk, natáhl volnou ruku před sebe a pokusil se ji zachytit, aby nespadla. Když člověka nevidíte, je to poměrně složité. Ale podařilo se mu ji chytit za paži a podepřít.

„Díky,“ špitla sotva slyšitelně. On jen mlčky přikývl a za okamžik ji pustil. Rozhlédl se kolem sebe. Všude viděl jen stromy. Kousek od nich se rozprostírala volná plocha. Usoudil, že to bude zamrzlé jezero.

„Kde jsou?“ zašeptal zamračeně.

Hermiona pokrčila rameny. Pak si uvědomila, že to nemůže vidět, tak zašeptala: „Nevím. Měli by být někde poblíž. Chrání se mnoha krycími kouzly,“ upozorňovala ho. „Musíme se pohybovat velice opatrně, abychom nenarušili jejich ochrany a neprozradili svou přítomnost.“

Opět následovalo kývnutí. „Myslíte, že sem vidí?“

„Ne,“ zavrtěla přitom hlavou Hermiona.

„Meč upustíte na dno jezera,“ nařídil tiše. „Zvládnete to? Ne moc daleko od břehu, nechte pak led opět zacelit.“

„Dobře,“ zamumlala Hermiona a nedůvěřivě koukla k jezeru. „A vy?“

„Budu vás sledovat ze břehu, kdybych měl pocit, že se vám něco děje,“ ubezpečil ji. Hermiona se moc přesvědčeně necítila, ale tiše vyrazila k jezeru. K jejímu překvapení jí nit, kterou byli spojeni, nijak nebránila v pohybu. Nejspíš ji Snape nějak podvědomě ovládal.

Opatrně stoupla na led. Vypadal pevně. „Jděte víc tam,“ sykl Snape a ukázal k pravému břehu.

Mlčky poslechla. Když našla vhodné místo, vytáhla čepel meče zpod pláště a podívala se ke břehu. Snape sotva znatelně přikývl. Kouzlem tedy lehce rozrušila led a do vzniklé mezery upustila meč. Sledovala, jak padá až na dno a zůstává tam ležet. Znovu led zacelila a ještě okolí trochu vyleštila, aby byl meč dobře patrný pod vodou. Vrátila se zpátky a pečlivě za sebou zametala stopy, které vytvořila. Opatrně položila dlaň Snapeovi na předloktí, aby mu dala najevo svou přítomnost.

„Teď mi zkuste říct, kterým směrem podle vás jsou,“ vyzval ji šeptem.

Zpod pláště vykoukla špička její hůlky a namířila napravo od nich.

Snape pozvedl hůlku. „Expecto patronum,“ pronesl velmi tiše zaklínadlo a vepsal hůlkou do vzduchu nad sebe dvě kola. Z konce jeho hůlky vystřelil stříbrný paprsek světla, který se vzápětí zformoval do tvaru laně. Hermiona překvapením vydechla. Mávnutím hůlky poslal laň směrem, kterým ukázala Hermiona a pak hůlku sklonil. „Teď musíme čekat. A doufat,“ pronesl k Hermioně. „Pojďte, půjdeme dál, ať nás náhodou nezahlédnou.“

„Vás,“ opravila ho Hermiona tiše.

„Ano, mě,“ potvrdil a posadil se o kus dál stále s výhledem na jezero.

Hermiona se posadila půl metru od něj. A čekali.

Po několika minutách se objevil opět Snapeův patron. Kus za ním klopýtala postava. Hermiona v ní poznala Harryho. Vydechla úlevou. Byl v pořádku. Vstala, aby lépe viděla. Snape ji bleskově napodobil. Hůlkou nasměroval laň k jezeru – do míst, kde byl Nebelvírův meč.

Harry laň bez přemýšlení následoval. Snape nad jeho důvěřivostí zavrtěl hlavou a odfrkl si – co kdyby to byl patron nějakého nepřítele? Ne že by Smrtijedi běžně dokázali patrona vyčarovat, ale co kdyby?

Náhle si všiml, že vlákno mezi ním a Grangerovou se napjalo. Máchl rukou směrem, kde by měla být a chytil ji za paži, aby ji přitáhl zpátky. Nebránila se. Tušil, že ustaraně sleduje Pottera, který se snaží rozbít led a dostat se k meči.

Konečně led rozbil. A po hlavě skočil do smrtelně chladné vody. Hermiona by vypískla zděšením, kdyby jí nezakryl dlaní ústa. Snažila se mu vykroutit, ale bez úspěchu. Svíral ji pevně a tiskl si ji k hrudi. Náhle se ozvalo tiché lupnutí a les kolem nich přestal existovat. Objevili se opět u bradavické brány.

„Co jste to udělal?!“ zasyčela na něj Hermiona, sotva ji pustil.

„Držte své emoce v sobě, alespoň než se vrátíme do ředitelny,“ sdělil jí chladně a dlouhými kroky vykročil vzhůru k hradu. Hermiona měla co dělat, aby se dokázala držet jeho instrukcí a našlapovat přesně do stop, které ve sněhu zanechával.

Ve Vstupní síni natrefili na McGonagallovou. Tušil, že cesta ven byla příliš snadná.

„Severusi,“ oslovila ho s nelibostí, „jak se má Hermiona? Vůbec ji nevídám ani u žádného jídla…“

„Má se skvěle, Minervo,“ ujistil ji chladně. „A teď, když dovolíte, mám ještě práci.“

„Jak jste jí mohl něco takého provést?“ zvolala za ním ještě čarodějka, ale Snape už pokračoval po schodech vzhůru ke své pracovně. Hermioně nezbylo, než cupitat tiše za ním.

Konečně za nimi zaklaply dveře ředitelny. Hermiona ze sebe strhla plášť a hodila ho zuřivě po Snapeovi. Bylo jí jedno, o kolik bodů přijde a jestli jí udělí další školní trest. Co když se Harry nezvládl vynořit včas? Co když se mu nepodaří dostat z vody?

Snape plášť pohotově chytil, ale nic neřekl.

„Jak jste mohl?!“ vykřikla. A vmetla mu do tváře všechny své obavy, které jí vířily myslí. „Jak jste ho tam mohl tak nechat? Vždyť se může klidně utopit! Co když se mu ani nepodařilo pro meč doplavat?! Nebo vylézt na břeh?“

Ředitel její otázky ostentativně ignoroval a svlékl z ramen svůj plášť. Posadil se za stůl a pozoroval minci, která dosud ležela na desce. Nehodlal se s dívkou dělit o své důvody. Vždyť byly nad slunce jasné! Nemohl mu pomoci, tak proč by tam zůstávali? I kdyby se Potter opravdu měl utopit, nemohl udělat nic, aniž by se prozradil.

Když se po pár minutách mince rozzářila, vrhala na něj Hermiona ze středu místnosti stále ještě nenávistné pohledy.

Mince ji však přinutila přijít až ke stolu a přijmout další zprávu.

Medailon K. O. – v duchu se zaradovala. Jejich mise byla úspěšná. Snape zvedl tázavě obočí.

„Podařilo se to,“ sdělila mu tiše. Jen neochotně přiznávala, že jeho jednání bylo správné.

„Dobře,“ zamumlal zamyšleně. „Dobře. Teď zmizte, potřebuji pracovat,“ vyzval dívku a odeslal ji letaxem do svého bytu.

„Díky, řediteli,“ ozvala se dívka, než zmizela v zelených plamenech.

Snape se podíval na portrét na zdi. „Dneska mlčíte?“ otázal se překvapeně.

„Pomohl jsi panu Potterovi v jeho těžkém úkolu, čímž jsme opět o krůček blíže k vítězství. Co bych měl říkat?“ usmál se bývalý ředitel vlídně.

„O krůček,“ prskl Snape. „Kdy už to skončí, Albusi?“ otázal se už po několikáté zmučeně černovlasý muž.

„Opravdu se tolik těšíš, Severusi?“

„Neumíte si představit jak,“ šeptl Snape a sedl do své židle.

„Myslím, že víc, než kdo jiný,“ přel se Brumbál. „I přes tu dívku?“

„Co je s ní?“ zavrčel nedůtklivě.

„Záleží ti na ní.“

„A ona mě nenávidí,“ ušklíbl se Snape jízlivě. „Po válce se vrátí ke svým přátelům, kteří přežijí,“ pokrčil rameny. „Na mě zapomene. Jsem tu jen jako to nejmenší zlo. Nenávidí mě,“ zopakoval. „Navíc – jistě tušíte, jak to celé musí skončit.“ Portrét smutně přikývl.

„Co když přežiješ?“

Snape se hořce rozesmál. Kdyby byl v místnosti ještě někdo další – kdokoli – naskočila by mu z toho zvuku husí kůže.

„Sám víte nejlépe, že je to velmi nepravděpodobné,“ ušklíbl se nakonec. „A kdyby přece, Azkabanu bych se nevyhnul.“

Brumbál nemohl než souhlasit. Někdo by si musel dát sakra velkou práci, kdyby chtěl mistra lektvarů ze všech obvinění vysekat.

„Nechť se stane, co se má stát,“ pronesl starý muž na portrétu moudře.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Po zbytek prázdnin s ní Snape sotva promluvil. Dívka si nebyla jistá, co si o tom myslet. Bylo to jen ticho před bouří nebo ji nenáviděl za to, jak se chovala po návratu z Deanovského lesa?  

„Vraťte se do své kolejní místnosti, slečno Grangerová,“ nařídil jí v den, kdy se měl hrad opět zaplnit studenty. „A zůstaňte tam, než se vrátí vaši spolužáci. Během večerů máte pro svůj projekt k dispozici kabinet i učebnu lektvarů a po předchozí dohodě i mnou soukromou knihovnu – knihy ani nic jiného samozřejmě neopustí sklepení!“

„Děkuji vám, pane,“ přikývla Hermiona a vykročila ke dveřím z jeho bytu. „Omlouvám se, profesore,“ zamumlala, než otevřela dveře. „Měl jste pravdu. Nemohli bychom mu pomoct.“

Zamířila do společenské místnosti a nechala dny opět plynout.

Řekla mu profesore, přemýšlel. To bylo poprvé. A byl si jist, že nešlo o nějaké přeřeknutí. Začal snad pro ni být opět profesorem a ne vrahem, jak ho v duchu nazvala? Možná její nenávist vůči němu nebyla tak velká. Ale záleží na tom?

Snape se ještě několik minut z křesla díval na zavřené dveře.

 

 

 

 

Opět se těším na vaše komentáře a názory na kapitolu.

Moc ráda je čtu a zjišťuji, jestli všechny mé záměry byly pochopeny nebo zda jsem se dopustila nějakého bludu či nesrovnalosti :-)

Leemony

 

 

 

 

13. Soužití

15. Co nemělo být vysloveno