15. Co nemělo být vysloveno

Odmítala si přiznat prázdnotu, kterou v sobě cítila. Rovněž si nepřipouštěla skutečnost, že by její rozpoložení mohlo mít jakoukoli spojitost s koncem trestů. Nepřiznala si, že jí chyběl suchý a často nepříjemný humor ředitele školy, se kterým už se potkávala jen zřídka, a téměř spolu nemluvili. Nebyl důvod.

Mince zůstávala chladná a veřejně se vědělo jen tolik, že tráví ve sklepení téměř každý večer, což automaticky znamená, že její tresty pokračují.

Carrow ji stále mučil – jako by ho nic nemohlo potěšit víc, než pohled na Hermionu svíjející se bolestí na podlaze. Dívka si vždy hořce připomínala, že právě tohle je cena za to, že se jí nikdy více nepokusil dotknout.

Během zimy se stalo, že zůstala po jednom setkání se Smrtijedem bezmocně ležet na chodbě. Bylo jí zle – nemohla se ani postavit, měla ošklivě zlomené pravé zápěstí a rozseknutou levou paži. Nemohla si nijak sama pomoci – kvůli zraněné ruce nemohla použít hůlku a její zásoby lektvarů, které nosila tajně u sebe, jí došly.

Právě sbírala síly, aby se pokusila nějak dostat alespoň na ošetřovnu, když se jí v zorném poli objevily černé naleštěné boty a kousíček nad nimi lem černého pláště.

„Řediteli,“ pousmála se slabě.

„Jaký máte důvod k této poloze a především umístění, slečno Grangerová?“ ozval se odněkud shora jeho chladný přísný hlas.

„Profesoru Carrowovi přišlo velmi příhodné,“ odvětila namáhavě. „A já považovala za bezpečné tu chvíli zůstat.“

„Vstaňte,“ nařídil jí.

Dívka se pokusila podepřít pravou rukou, což byla chyba. „Ah!“ zasténala bolestí a opět se složila na zem. Při druhém pokusu použila levou ruku. Křivila obličej bolestí a na tváři jí perlil pot. Nakonec se jí podařilo zvednout do kleku. Snape ji pak vytáhl za pravou paži na nohy a znechuceně si ji prohlížel.

„Proč jste si nevzala alespoň lektvar proti bolesti, Grangerová?“ otázal se jí. „A kostirost?“

„Jak víte-“

„Vždycky poznám, když mi ubydou přísady. A také si všimnu, že je lektvaru méně, než by mělo být z jedné dávky,“ mlaskl nespokojeně, jako by se z něj právě snažila udělat naprostého idiota. „A také pochybuji, že byste všechny ty cesty do ložnice zvládla zcela bez úhony. Došly vám, že?“

„Jo,“ odsekla dívka a opírala se zády o zeď, aby vůbec dokázala stát.

Snape sáhl do kapsy hábitu a podal jí tři drobné lahvičky. „Životabudič, kostirost a proti bolesti,“ odříkal. „Místo jednoho večera stráveného v knihách byste si měla raději uvařit něco, co vám opravdu k něčemu bude,“ zavrčel. „Ferula,“ klepl na její ránu na paži, kde se objevily obvazy a řádně jí ruku zavázaly. „Hojivou mast ještě máte?“

Hermiona překvapeně přikývla. Nejen, že celou dobu věděl, že krade lektvary, které vařila pro ošetřovnu, on jí teď nabádal, aby v tom pokračovala!

„Tak si to pak ještě namažte. A vypijte to konečně!“ zasyčel na ni.

Odzátkovala lahvičky a jednu po druhé je do sebe nalila. Byly odporné – těžko říct, která více.

„Děkuji, pane,“ ušklíbla se Hermiona. Konečně získala pocit, že dokáže stát i bez opory. Odlepila se od zdi a pomalu se vydala k severní věži. „Dobrou noc, profesore.“

„Strhávám Nebelvíru pět bodů, Grangerová,“ řekl suše. Nebelvírka se pouze usmála.

Pět bodů není téměř nic. A on to ví.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Byl začátek května. Hermiona byla se svým projektem už téměř hotová. Zbývalo jen ověřit, zda měla pravdu. Ale to bez jistého hada nešlo. Pro jistotu ho teď nosila neustále při sobě – spolu s dalšími lahvičkami.

Snape si ji zavolal do ředitelny. Přistrčil k ní galeon. Sám už moc dobře věděl, co za zprávu se v něm ukrývá. „Komnata nejvyšší potřeby,“ řekla tiše Hermiona a podívala se na Snapea. Ten jen zachmuřeně přikývl. Nemýlil se.

„Viděli ho v Prasinkách,“ sdělil jí. „Alecta Carrowová už dala vědět Pánovi zla. Brzy tu bude.“

„Co bude teď?“ zeptala se ho dívka vystrašeně.

„Teď nastává začátek konce,“ odvětil klidně. „Vy buďte se svými přáteli a udělejte, co musíte. Já musím udělat totéž.“

„Ale pane-“ vyhrkla Hermiona. Jeho klid jí působil ještě větší starosti. Potřebovala nějak ujistit, že všechno dopadne dobře.

„Jsem váš nepřítel, Grangerová,“ přerušil ji ostře. „Vy byste mě měla nenávidět víc, než kdokoli jiný! Myslete na to sakra!“

Hermiona vážně přikývla. Měl pravdu, ale bála se, že to nedokáže. Pomohl jí přeci tolikrát…

Snape k ní rázně přikročil. Nad tímto okamžikem přemýšlel už od chvíle, kdy se za ní zavřely dveře jeho bytu a on v něm zůstal po vánočních prázdninách opět sám.

Jemně vzal její tvář do dlaní a zadíval se jí do očí. Věděl, že by neměl. Ale s ní se nikdy nerozloučil a navěky toho litoval. Teď tu příležitost měl a nehodlal se jí vzdát. Sklonil se k ní, až ucítila na tvářích šimrání jeho černých vlasů. Téměř se nosy dotýkali. „Sbohem, Hermiono,“ šeptl a přiložil jí rty na čelo.

„Severusi,“ vydechla omámeně dívka a vzhlédla k němu. Pocítila obrovskou touhu, políbit ředitele také.

Něha z jeho tváře však už vyprchala a rysy opět ztvrdly a zhrubly. Necítila už ani jeho ruce na tvářích.

Pak se jeho rty pohnuly. Hlas měl zlý, krutý, ostrý jako břitva, ledově chladný a povýšený. Ani ten tón však nebyl nic v porovnání s obsahem jeho slov. Ani způsobem, kterým je ze sebe doslova vyplivoval. Jako by pro jeho ústa byla jedovatá.

Těch pár slov jí přimělo zalapat po dechu a vehnalo jí do očí slzy. Otočila se a vyběhla z ředitelny. Cestou si utírala horlivě oči. Na pláč bude čas později!

Nenáviděl se za to, ale musel to udělat. Musel ji zranit, omlouval své chování v duchu před sebou samým. Jinak by ho mohla na poslední chvíli prozradit a tím zničit vše, o co tak dlouho usiloval.

Ještě chvíli setrval v pracovně, než se vydal porozhlédnout po hradě.

Na jedné chodbě málem vrazil do profesorky McGonagallové. „Co se to tu děje? Kde jsou Carrowovi?“ sykl tiše.

„Nejspíš tam, kam jste je poslal, Severusi,“ odpověděla profesorka McGonagallová.

Snape prověřil pohledem profesorku i chodbu kolem ní. Byl si téměř jistý, že nebyla sama.         

„Měl jsem takový dojem,“ poznamenal Snape, „že Alekta objevila nějakého vetřelce.“

„Vážně?“ opáčila McGonagallová. „A z čeho jste ten dojem získal?“

Snape nepatrně škubl levačkou, kde měl na předloktí Znamení zla.

„Ale ano, přirozeně,“ přikývla profesorka McGonagallová. „Zapomněla jsem, že vy Smrtijedi máte své soukromé způsoby dorozumívání.“

Snape její poznámku ignoroval a krok za krokem se k ní přibližoval a pohledem propaloval okolí. Aniž by si své počínání uvědomoval.

„Nevěděl jsem, že máte dnes v noci službu na chodbách, Minervo.“

„Máte snad nějaké námitky?“

„Jen by mě zajímalo, co vás mohlo v tak pozdní hodinu vytáhnout z postele.“

„Měla jsem dojem, že slyším nějaké rušivé zvuky,“ vysvětlila profesorka McGonagallová.

„Vážně? Zdá se, že všude je klid.“ Pohlédl jí do očí. „Neviděla jste Harryho Pottera, Minervo? Protože pokud ano, musím trvat na tom-“

Profesorka McGonagallová máchla hůlkou takovou rychlostí, že jen tak tak stihl kletbu odvrátit. V příštím okamžiku musel čelit ohnivým plamenů, které zaplnily celou chodbu a jako laso se k němu rozlétly.

Vzápětí se oheň změnil ve velkého černého hada, kterého profesorka McGonagallová spálila na obláčky popele a kouře, a ty během pár vteřin ztuhly a proměnily se v roj letících dýk.

Snape před sebe předsunul brnění, aby se jim vyhnul.

„Minervo!“ ozval se pisklavý hlas. Chodbou se řítili profesoři Kratiknot a Křiklan a profesorka Prýtová.

„Ne!“ zapištěl Kratiknot a zvedl hůlku. „Tady v Bradavicích už nikoho nezavraždíte!“

Kratiknotovo kouzlo oživilo brnění, za nímž se skrýval Snape. Ředitel se z brnění vyprostil a strčil ho proti útočníkům. Pak se otočil a rozběhl se chodbou pryč. Profesoři běželi za ním. Snape vtrhl do dveří jedné z učeben a proskočil oknem. „Zbabělče! ZBABĚLČE!“ slyšel za sebou křičet Minervu.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Mezitím se Hermiona přidala k Ronovi. Společně se jim podařilo proniknout do Tajemné komnaty a zničit Pohár Helgy z Mrzimoru. Pak se setkali s Harrym. Havraspárský diadém zničil Crabbe i s celou Komnatou nejvyšší potřeby. A teď museli najít Nagini. Hermiona se po celou dobu snažila nemyslet na Snapeova poslední slova, která jí řekl. Nebylo to příliš složité v té vřavě kleteb, které létaly vzduchem.

Spěchali teď chodbou od Vrby mlátičky do Chroptící chýše, kde se ukrýval Voldemost s Nagini.

Byl tu i Snape. Schovali se pod Harryho neviditelný plášť a poslouchali rozhovor těch dvou mužů. Snape se vytrvale podbízel, že Harryho přivede, ale Voldemort jeho pomoc odmítal. Místo toho se rozhovořil o Bezové hůlce, která patřila Brumbálovi. Domníval se, že hůlka teď patří Snapeovi.

„… Albuse Brumbála jsi zabil ty, Severusi. Dokud zůstáváš naživu, nemůže být bezová hůlka doopravdy moje.“

„Můj pane!“ zaprotestoval Snape a zvedl svou vlastní hůlku.

„Jiná možnost neexistuje,“ pokračoval Voldemort. „Musím tu hůlku ovládnout, Severusi. Když ovládnu hůlku, ovládnu konečně i Pottera.“

Voldemort poslal kouzlem klec, ve které byl had, ke Snapeovi. Vězel v ní teď hlavou i rameny.

„Zabij.“ Promluvil Voldemort hadím jazykem.

Hermiona si musela strčit téměř celou pěst do pusy, aby nezakřičela také. Ze Snapeova obličeje se vytratila veškerá barva. Vyvalil černé oči. Hadí zuby mu prokously hrdlo, podlomila se mu kolena a padl na podlahu.

Had nechal Snapea a s Voldemortem opustili místnost bez jediného ohlédnutí. Snapeovi se z krku valily potoky krve.

Harry přiklekl ke Snapeovi a snažil se mu zastavit krvácení vlastními prsty. Snape k němu otočil černé oči. Z těla mu unikala stříbrná vlákna.

„Vezměte si… to… Podívejte se… na to…“

Hermiona mu bleskově podala prázdnou lahvičku. Harry začal nabírat stříbřitou substanci.

„Běž Harry,“ pobídla ho Hermiona a sama přiklekla ke Snapeovi. Harry přikývl a s Ronem se vydali zpátky k hradu. Cestou je doprovázel Voldemortův hlas, který ho nabádal, aby za hodinu dorazil do Zapovězeného lesa.

Hermiona pohlédla do Snapeových černých očí. Zjevně už na další slova nenacházel sílu. Dívka pro tento okamžik zapomněla na to, co jí řekl. Dlužila mu to. Musela se alespoň pokusit.

Nebelvírka vytáhla z kapsy injekční stříkačku a lahvičku s protijedem, na kterém téměř půlroku pracovala. Vtáhla její obsah do stříkačky a bez přemýšlení zabodla jehlu Snapeovi do hrudi. Vmáčkla mu do těla celý její obsah. Mistr lektvarů na ni jen polekaně zíral.

„Vypijte to!“ nařídila Hermiona a vlila mu do hrdla jakýsi lektvar. „Dokrvovací lektvar,“ poznamenala. Pak zamumlala hojivé kouzlo, aby mu zkusila zacelit ránu na hrdle. Pokud se nikde zásadně nezmýlila, měl by protijed napomoci i hojení rány. Kouzlo by to mělo jen podpořit. „Víc pro vás udělat nemohu,“ řekla tiše a strčila mu do kapsy ještě pár lahviček lektvarů, které by mu mohly přijít vhod. „Na shledanou, profesore.“

Snape zavřel oči a ztratil vědomí.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

O tři hodiny později vše skončilo. Voldemort byl zničen. Harry Potter byl opět hrdinou. A všichni plakali. Štěstím, dojetím, bolestí nad ztrátou blízkých a milovaných.

Fred Weasley, Nymfadora Tonksová, Remus Lupin, Colin Creevey… A několik desítek dalších! Hermiona se snažila ze všech sil pomoci, komu mohla. Myšlenkami však stále byla u vysokého černovlasého muže.

Podařilo se jí zachránit ho? Možná. Stále si říkala, že kdyby zemřel, poznala by to. Byla k němu přeci stále připoutaná magickým podpisem.

„Hermiono,“ oslovil ji Neville opatrně. Zvedla k němu vlhké oči.

„Neville,“ pokusila se o úsměv. „Byl jsi moc statečný! Díky tobě-“

„Proto jsem nepřišel,“ zavrtěl hlavou, ale její slova ho viditelně zahřála u srdce. „Byl jsem poslaný pro Snapeovo tělo,“ sdělil jí a její oči se rozšířili strachem a očekáváním. „Nebyl v Chroptící chýši.“

„Nebyl…“ zopakovala po něm Hermiona a pocítila, že z ní cosi spadlo. „Ale kde tedy je?“

„Ron říkal, že jsi u něj zůstala poslední,“ poznamenal Neville. „Nevíš…“

„Pokusila jsem se ho zachránit. Nevím, kam by mohl jít,“ zamumlala Hermiona.

Neville pokýval hlavou. „Ty jsi věděla jak to s ním je, viď? To s Harryho mámou a Brumbálem, všechno.“

„Nevěděla jsem nic z toho,“ odpověděla popravdě. „Jen jsem… tušila, že není proti nám. Celou tu dobu mě chránil před Carrowovými a jejich zvrácenými metodami.“

„I přes ten podpis?“ zaváhal Neville. Zjevně už o tom věděl.

„Právě tím,“ kývla Hermiona. „Omluvíš mě prosím?“

„Samozřejmě!“ kývl bez váhání a ustoupil jí z cesty.

Hermiona vyšla z hradu. Sešla k jezeru a zadívala se na třpytivou hladinu.

Dříve než se stihla zcela ponořit do svých myšlenek, ozval se těsně za ní Ron.

„Hermiono,“ oslovil ji. Ucítila jeho ruce kolem pasu a horký dech na uchu.

„Rone ne!“ stihla vyhrknout, ale to už se kolem mladíka svíjely pramínky černého kouře. Měl nepěkně popálená obě zápěstí a tenkou smyčku kolem krku.

„Zatraceně! Co to bylo?!“ ozval se svým vystrašeným pisklavým hlasem a ustupoval od ní.

„Magický podpis,“ řekla prostě. „Nemůžeš se mě dotýkat, Rone.“

„Ale… ale… jak to?“ vykoktal nakonec.

„Prostě to nejde,“ odvětila Hermiona.

„Ale já myslel,“ začal nejistě, „že budeme spolu. Víš, že jsem tě měl vždycky rád, že jo?“

„Ano. Také jsem tě měla ráda,“ usmála se smutně a podívala se na něj od pláče zarudlýma očima. „Ale rok je dlouhá doba a věci se… změnily. Nemůžu s tebou být. Ani s nikým jiným.“

„Nechápu to, Hermiono,“ kroutil nevěřícně hlavou.

„Není co chápat. Je to, jak to je.“

Zrzek před ní se zamračil a naštvaně se odebral zpátky k hradu. Samozřejmě to bral jako křivdu.

Dívka se obrátila čelem k Černému jezeru a posadila se do trávy. Byla přesvědčená, že teď už ji nikdo rušit nebude. Konečně mohla nechat spadnout ze sebe vše, co jí celou noc tížilo.

Oči se jí zalily dlouho potlačovanými slzami. Stékaly jí po tvářích a kapaly na špinavý hábit.

Cítila se teď neskutečně prázdná. Sama. Za celý ten rok si snad ani jednou nepřipadala tak moc sama, jako teď. Vždycky se mohla těšit alespoň na jeho tichou přítomnost. Ale teď? Už žádné večery strávené přípravou lektvarů ve sklepní učebně s profesorem za zády. Žádné čtení knih v jeho bytě. Byl pryč. Znovu.

Hlasitě popotáhla.

Stále musela myslet na jeho poslední slova. Snažila se přimět uvěřit, že je řekl jen proto, aby ho nenáviděla. Jen aby uvěřila, že je proti nim. Aby byla při boji věrohodná. Že je nemyslel vážně. Jistá si však nebyla.

Slova se jí vrývala hluboko do její mysli. Věděla, že už v ní navždycky zůstanou. Samozřejmě, že je neslyšela prvně. Ale od nikoho nezněla tak odporně, tak bolestivě, jako od něj. Člověka, kterému snad doopravdy věřila. A cítila k němu možná i náklonost. Od profesora Severuse Snapea. Bývalého Smrtijeda, Brumbálova přítele a jejího ochránce.

Když odcházela, slunce už bylo poměrně vysoko na nebi. Oči měla úplně suché. Už dávno jí došly slzy. Ale uvnitř se cítila stále prázdná a poničená.

Těším se na vaše komentáře. :-)

Leemony

14. O krůček blíže

16. Proč?