16. Proč?

Severus Snape otevřel oči. V žádný posmrtný život nikdy moc nevěřil. A už vůbec si nepředstavoval, že bude vypadat jako vnitřek Chroptící chýše.

Dotkl se rány na krku. Nahmatal tam strup zaschlé krve. Pomalu se rozpomínal. Rychle sáhl do kapsy.

Ta malá pitomá Nebelvírka! Šprtka zatracená! ulevoval si v duchu zlostně, když nahmatal lahvičky s lektvary, které mu do ní strčila, než ho tam nechala. Tak se mu to nezdálo. Opravdu ho zachránila. I když, jak se to vezme…

Tak copak tu máme dobrého, odzátkoval jednu lahvičku a opatrně přičichl. Životabudič, ten se hodí vždycky. Šup ho tam. A další dokrvovací. Ten také nemůže nic zkazit. Hmm… Kostirost zatím vynecháme. To by pro teď mohlo stačit.

Zbytek lahviček, i ty prázdné, znovu schoval do kapsy a pokusil se vstát. Jediné, co věděl jistě, bylo, že do Azkabanu nechce. Rozhodně ne! Díky životabudiči nebyla jeho snaha rozhýbat ztuhlé tělo tak obtížná, jak se zprvu obával. Vytáhl svůj neviditelný plášť, který měl dosud schovaný pod hábitem a vyplížil se z Chýše na kraj Prasinek. Podle povyku doléhajícímu k jeho uším odhadoval, že ti dobří zvítězili.

Možnost přemístit se do svého domu v Tkalcovské ulici okamžitě zavrhl. Neměl moc dobrou představu o čase a mohlo se to tam každou chvíli začít hemžit bystrozory. Navíc by na sebe upoutal pozornost zanecháním stopy z přemístění. Místo toho zamířil do lesa k jeskyni, která tu byla. Nevěděl, že právě tahle jeskyně sloužila před časem jako úkryt jinému členu Fénixova řádu. Muži, kterého měl v lásce jen o trochu více, než zmetka Jamese Pottera – kmotrovi jeho o nic lepšího syna, Siriusi Blackovi.

Lehl si na chladnou vlhkou zem a pečlivě přes sebe rozprostřel plášť.

Teď, když byl alespoň trochu v bezpečí, mohl konečně přemýšlet nad situací, se kterou ani v nejmenším nepočítal, a která mu udělala dlouhou čáru přes jeho jediný jistý plán. Zemřít.

Proč?

Proč to udělala?

U zatraceného senilního Merlina – proč?!

Proč mu pomohla?

Proč do něj zabodla tu jehlu? 

Proč do něj vpravila ten protijed?

Proč do něj lila ten lektvar?

Proč ho tam prostě nenechala stejně jako Potter a Weasley?!

Proč musela být tak pitomě ochranitelská? Tak nebelvírská!

Proč…?

Proč…?

Proč…?!

Ptal se sám sebe v duchu znovu a znovu. Stále nedokázal najít jedinou uspokojivou odpověď. Nebo ji ani najít nechtěl. Možná prostě potřeboval mít koho obvinit ze situace, v jaké se právě nacházel. A ona byla skvělým obětním beránkem. Ano, tak to bylo.

Poprvé v životě byl opravdu úplně sám.

Neměl domov. Většinu života považoval za domov Bradavice.

Neměl jediného přítele. Brumbál byl po smrti už téměř rok, ale díky jeho obrazu v ředitelně, se kterým často rozmlouval, jakoby část jeho stále žila a byla s ním. Teď už ne.

Neměl jediného člověka, který by mu věřil. Dokázal hrát svou roli tak dobře, že do poslední chvíle měl důvěru alespoň Pána zla.

Neměl nikoho, kdo by mu pomohl.

Byl psanec.

Odsouzen k úprku před zákonem. Před bystrozory. Před ministerstvem. Před celým kouzelnickým světem. A brzy nejspíš i před tím mudlovským.

I přes to, že ještě před pár hodinami byl na smrt připraven, na Azkaban se nedokázal připravit nikdy. Představa, že by zůstal sám jen se svými nejsmutnějšími, nejzoufalejšími vzpomínkami, ho děsila víc, než cokoli jiného.

Znovu a znovu prožívat tu chvíli, kdy vešel do domu v Godrikově dole. Vystoupat po schodech do patra. Překročit bezvládné tělo Jamese Pottera, pohlédnout do dětského pokoje a očekávat nejhorší. Ale zároveň vědět, že to bude mnohem, mnohem, mnohem horší, než cokoli si dokázal představit. Ani sto let ve službách Pána zla by ho nedokázalo připravit na to, co uvidí.

Strnulé tělo ženy, kterou celý život opravdu miloval, ležící na podlaze. S přidušeným výkřikem se zhroutit na podlahu vedle ní. Přitáhnout si její tělo do náruče a kolébat se s ní. Jeho slzy budou smáčet zrzavé vlasy. Znovu a znovu.

Ani teď se nedokázal ubránit pláči.

Ne! Takhle zbytek svého života prožít nehodlal.

A zabít se sám považoval za čirou zbabělost. Bylo to pod jeho úroveň.

Prostě bude utíkat. Tak dlouho, jak to jen půjde. Dokud bude mít síly vzdorovat. Nevzdá se jim. Nikdy!

Pln odhodlání splnit alespoň tento plán, zavřel spokojeně oči. Byl čas se trochu prospat. Čekají ho náročné hodiny. Dny. Týdny. Měsíce. Roky… Věčnost?

Náhle z jeho temné mysli vyplula na světlo vzpomínka z jeho profesorského bytu.

„A magický podpis může zrušit jen ten, kdo jej vytvořil,“ řekla hnědovláska klidně.

„Nebo smrt jednoho z těch, kterých se týká, samozřejmě.“

Vzpomínka se rozplynula a zůstalo jen prázdné ticho.

NE! zaúpěl v duchu. Nikdy jí nechtěl takhle poškodit na déle, než do konce války. Do své smrti, která měla nastat před pár hodinami! A kterou ona tak bezostyšně a hloupě zmařila.

Nicméně, rozhodně neměl v plánu, jít ji hledat, rozhodl se okamžitě. A z celého srdce doufal, že ani ona nebude tak pitomá, aby se vydala za ním. Právě teď by ji totiž ze všeho nejraději vlastnoručně uškrtil. Pak by jí možná zlomil několik kostí v těle. Ne. Nejdřív by jí začal lámat kosti. Začal by od těch nejmenších…

Na rtech se mu objevil zlomyslný úšklebek, jak se nechával unášet do světa snů s myšlenkami na mučení slečny Grangerové – původkyně jeho neštěstí. Někoho obvinit přece musel!

Přiznávám, že původně jsem tuhle část psát vůbec neplánovala. Přivedla mě na to až Ela v komentáři. Řekla jsem si, že bych to mohla zkust...

Tak snad se bude tahle krátká kapitolka líbit a budu se těšit na vaše komentáře! :-)

Leemony

15. Co nemělo být vysloveno

17. Bylo to zpátky