17. Bylo to zpátky

Mladá žena pečlivě poklidila laboratoř magické lékárny. Umyla kotlík, zařadila všechny nepoužité přísady zpátky na místo, zabezpečila krámek patřičnými kouzly a vydala se ke svému domovu.

Bydlela sama v okrajové části mudlovského Londýna.

Právě začínalo jaro. Byl duben. Panovalo pravé aprílové počasí. Nejméně před hodinou pršelo. Na ulicích ještě zůstávaly louže. Teď však svítilo slunce. Rozhodla se, že dnes půjde domů po mudlovsku a užije si teplo, které konečně přišlo.

Bezstarostně kráčela ulicí až k podzemce, kde nasedla do metra a dojela na stanici vzdálenou jen několik minut chůze od jejího domku. Teď už slunce zapadalo. Když došla k domovním dveřím, rozsvěcely se pouliční lampy.

Zamračila se. Okamžitě si všimla zatažených žaluzií v oknech. Byla přesvědčena, že je ráno rozevřela – stejně jako každé jiné ráno. Připravila si hůlku a vešla dovnitř. Její ochranná kouzla vypadala netknutě. Rozsvítila světlo. V chodbě nikdo nebyl.

Pokračovala do kuchyně spojené s jídelnou. Stačil jí jediný pohled na jídelní stůl, aby se utvrdila ve svém přesvědčení. Ačkoli se dotyčný velmi snažil dát všechny knihy a papíry na stejné místo, ona si přesně pamatovala, jak je tu ráno nechala. Vše bylo příliš srovnané.

Přešla k obýváku. I zde byly věci důkladně urovnané a uklizené. Všimla si, že fotografie na knihovně je také mírně posunutá.

Sahal i na její osobní věci! Bastard! Zvedla se v ní vlna zlosti. Na okamžik zatoužila, aby v domě stále byl. Aby stanul proti ní. Aby mu mohla říct do očí…

Dokončila prohlídku domu. V ložnici ani v koupelně se nikdo neskrýval. Konečně se mohla posadit do křesla a v klidu vydechnout.

Stále tomu nemohla uvěřit. Věděla, kdo tu byl. Nikdo jiný by tak elegantně neobešel všechna její kouzla, kterými tak pečlivě chránila své soukromí.

S povzdechem si z lednice vyndala zbytky z předešlého dne, které měla v plánu dnes povečeřet. Místo jezení však kousky jídla jen postrkovala po talíři.

Přemýšlela o uplynulém roce, jedenácti měsících a pár dnech.

Po dokončení školy se rozhodla pro práci v magické lékárně. Mohla si sama míchat lektvary a pak je prodávat přímo kouzelníkům či zásobit Svatého Munga. Vždycky přitom vzpomínala na svůj poslední rok v Bradavicích. Zpočátku měla problém, že její lektvary byly poněkud slanější, než by měly být. Brzy se však s věcmi minulosti vyrovnala natolik, že ji příprava lektvarů začala opět uklidňovat.

Když se k tomu zpětně vracela, nebyl to špatný rok. Možná byl i jejím nejlepším. Naučila se toho víc, než by zvládla na běžných hodinách. Díky tomu měla práci, která ji bavila.

Rozhodla se bydlet mezi mudly. Měla pocit, že právě tam patří. S lidmi z Bradavic se téměř nestýkala. Jednou výjimkou byl Harry, který se u ní jednou za několik týdnů zastavil. A samozřejmě Ginny, se kterou se nedávno oženil. Ale ta teď stále někde lítala. Hrála závodně famfrpál. Stejně jako Ronald, kterého od konce války neviděla. Popravdě ji to ani nemrzelo. Věděla, že přes její odmítnutí se nikdy nepřenese. A nemohla mu to vyčítat. Neville zůstal v Bradavicích. Po válce pomáhal s péčí o zraněné, opravou hradu a v posledním dopise psal i něco o práci ve sklenících.

Hermiona Grangerová si znovu povzdechla. Ze svého jídla snědla sotva dvě sousta.

Byl tady. V jejím domě.

Byla připravená se s ním sejít? pomyslela si. To nejspíš brzy zjistí.

Stále v ní kypěla zlost, když uviděla nedbale postavenou fotografii svých rodičů. Nikdy se za nimi nevrátila. Nikdy se jim nepokusila vrátit paměť. Uznala, že je jednodušší udělat za minulostí tlustou čáru a žít sama.

S památkou, jakou jí zanechal, to vlastně ani jinak nešlo.

Nikdy se ho nepokusila nijak kontaktovat, natož hledat. Zpočátku se bála. Měla strach, že by se mu nedokázala podívat do očí, aniž by se rozplakala. Také měla obavu z jeho reakce na pomoc, kterou mu poskytla.

A později si uvědomila, že jí jeho magický podpis vlastně ani nevadí. Bylo jí samotné dobře. Ne skvěle, ale dobře ano.

Ucítila, že jí na klín cosi skočilo. Zrzavá koule chlupů.

„Křivonožko,“ usmála se láskyplně na kocoura. Vlastně nebyla tak úplně sama.

Nakonec svou snahu něco sníst vzdala a vysypala kocourovi do misky alespoň zbytek masa. O tom, že by si dal i brambory, si iluze nedělala.

Dala si pořádnou sprchu a zalezla do postele. Dnes si nedokázala ani číst. Jen se modlila, aby co nejdříve přišel nerušený spánek. Křivonožka se stulil do klubíčka vedle její hlavy.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Noční ulicí kráčela tiše bytost zahalená v dlouhém černém plášti. Hlavu měla schovanou pod kápí, ze které vyčnívala jen špička nosu.

Kdyby ulici někdo právě teď soustředěně pozoroval, neměl by nejmenší ponětí, kde se tam vzala. Vynořila se totiž jakoby ze stínu jedné z pouličních lamp.

Muž zamířil dlouhými kroky ke dveřím jednoho domu a suveréně vešel dovnitř. Nepřekvapilo ho, že není zamčeno. Stačilo mu jen pár rychlých mávnutí hůlkou, aby obešel ochranná kouzla, která se od jeho poslední návštěvy nijak nezměnila.

Tiše za sebou zavřel dveře a zamířil temnými místnostmi po paměti do jejího pokoje. Otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Ležela v posteli a pokojně spala. Zamračil se. Tak trochu doufal, že chodí spát později a zastihne ji vzhůru. Ale tak co… Pokročil dále.

Na posteli se cosi zvedlo a hrozivě na něj zasyčelo.

Zase ta krvežíznivá bestie, zavrčel v duchu. Už během dne ho tu překvapila a zanechala mu na plášti mnoho děr od drápů. Jeho ruce a tvář na tom nebyla o moc lépe.

Hermiona Grangerová se v peřinách zavrtěla. Cítila, že jí Křivonožka stojí na zádech a zarývá drápy do peřiny. Rozčíleně syčel a prskal na kohosi před sebou. Možná se jí to klapnutí dveří a kroky nezdály. Pod polštářem sevřela hůlku, aby ji mohla v případě potřeby ihned použít.

Náhle z ní Křivonožkova váha zmizela. Vzápětí ucítila ruku, která se dotkla vlasů na její tváři.

Právě v tom okamžiku se Hermiona vymrštila z postele a zabodla vetřelci hůlku do hrudi.

„Jak se opovažujete přijít do mého domu, když tu nejsem? A kde berete tu drzost přijít znovu, když spím a ještě se mě dotýkat?!“ zasyčela na něj. V setmělém pokoji viděla sotva obrys jeho vysoké postavy. Hlavu mu stále zakrývala kápě. O jeho identitě však neměla nejmenší pochybnosti.

„Také vás rád vidím, slečno,“ kývl hlavou Severus Snape. Jeho hlas zněl jako obvykle – sarkasticky. „Ocenil bych, kdybyste sklonila svou hůlku. Také na vás nemířím.“

Hermiona si všimla, že má ruce volné, proto hůlku pomalu dala z jeho hrudi pryč.

„Kdo řekl, že vás ráda vidím?“ odsekla Hermiona. Snape pokrčil rameny. „Proč jste tady?“ zeptala se ho.

„Abych vás zbavil svého podpisu, samozřejmě,“ odtušil přezíravě.

„To jste přišel brzo,“ ušklíbla se mladá žena.

„Kdybyste mě nechala být, nemusel bych chodit vůbec a vy byste už dávno mohla být s nějakým mužem šťastná,“ odbyl ji nerudně.

„Hodláte mi vyčítat, že jsem vám zachránila život?“ zeptala se Hermiona chladně.

„Nikdo se vás o to neprosil!“ zasyčel Snape. Začínal být rozčilený.

„Samozřejmě!“ vyštěkla Nebelvírka. „A měla jsem vás tam snad jen tak nechat?!“

„Byl jsem připravený zemřít! Teď se musím skrývat! Máte vůbec tušení, co to je? Žít dva roky s vědomím, že kdykoli se někde objevím, začne se to tam během pár hodin hemžit bystrozory?!“

„A?“ zvedla podrážděně obočí. „Šel byste před Starostolec. Třeba byste vyhrál. Harry by pro vás svědčil-“

„Jistě, Potter určitě!“ prskl Snape. „Ten po mně jde nejvíc ze všech!“

„Chce vám pomoct! Ví, že jste toho musel hodně zkusit!“

„MLČTE!“ zakřičel na ni. „Nestojím o žádný soucit! CHTĚL jsem zemřít! Věděl jsem, že k tomu dojde!“

„Musel jste vědět, že existuje možnost…“

„Neměla existovat! Zkoušel jsem to!“

„Sám jste mi dal možnost to zkusit a podařilo se mi to!“ odporovala mu Hermiona.

„A co vás vedlo k tomu, protijed použít?! Copak nestačilo, co jsem vám řekl v ředitelně?!“

Hermiona pár vteřin mlčela. Oči jí plály vzteky, zároveň se leskly zadržovanými slzami.

„Okamžitě vypadněte z mého domu,“ zasyčela na něj Hermiona nakonec. Její slova byla sotva slyšitelná. Dokonce i Snapea z nich na velmi krátký okamžik zamrazilo. Hlas se jí však nezachvěl.

Vteřinu na ni hleděl, než se otočil na podpatku a dlouhými kroky vyšel z její ložnice. Vzápětí utichlo klapání jeho bot za zavřenými domovními dveřmi.

Hermiona konečně zhluboka vydechla. Právě přežila setkání, kterého se děsila téměř dva roky.

Věděla, že byl naštvaný, jinak by přišel už dávno. Ale že až tolik, to ji opravdu nenapadlo. On ji nenáviděl za to, že dokázala vymyslet protijed. A ještě navíc mu tím zachránila život! Hermiona zaskučela. Měla pocit, že jí z toho brzy praskne hlava. Zalezla si do postele a brzy na to usnula.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Snape se několikrát přemístil, než zapadl do nejodpornějšího mudlovského pajzlu, na který narazil. V poslední době nacházel v podobných podnicích zalíbení. Nebylo nutné si sundávat plášť a nikdo se tu na nic neptal.

Na baru si objednal dvojitého Jamesona a usadil se v koutě co nejdál od všech těch odporných bytostí.

Začínal si uvědomovat, že se stává jedním z nich. Stále si však dával dobrý pozor, aby nikdy nevypil příliš. Nehodlal skončit jako jeho otec Tobias – alkoholik a dobytek s násilnickými sklony. Krom toho by se tím výrazně snížily šance na únik.

Dnes, stejně jako už několik dní předtím, uvažoval o své situaci.

Stále se mu dařilo utíkat. Ale v posledních pár týdnech už to bylo těžší a těžší. Poté, co díky Potterovi přišel o svůj neviditelný plášť, se začal uchylovat do těchto podniků. Tady mu snad nic nehrozilo. Pravděpodobnost, že by v každé britské hospodě seděl bystrozor a čekal na něj, byla zatraceně nízká.

Od té doby si také začal velmi vážně pohrávat s myšlenkou, že by to vzdal.

Věděl, že teď už je to jen otázka času, než ho někdo uvidí a zavolá bystrozory. Bez neviditelného pláště mu zbývalo nanejvýš dalších několik týdnů, než ho chytí.

Nemohl se spolehnout, že by měl takové štěstí, a při zadržení zemřel. Daleko pravděpodobnější bylo, že bystrozorové udělají cokoli, jen aby ho dostali do Azkabanu živého. Aby se později před Starostolcem mohl zodpovídat ze všech svých činů.

A právě to byl důvod, proč se rozhodl vyhledat slečnu Grangerovou. Už před časem narazil v Denním věštci na její jméno v souvislosti s jednou londýnskou magickou lékárnou. Sledovat ji pak k jejímu domu nebylo příliš složité.

Dnes se tato informace konečně hodila.

Hodlal ji zbavit podpisu. Pokud by ho zavřeli, nikdy by se mu už ta možnost nenaskytla. Musel to udělat! Tohle si nezasloužila, přiznal si neochotně.

Kromě toho, že cítil potřebu pomoci Nebelvírce, uvědomoval si, že nemá nic, pro co by se měl dále snažit utíkat. Neměl nikoho, kdo by na něj čekal.

Zhluboka se napil ze sklenice, čímž ji z poloviny vyprázdnil.

Vlastně ho její vztek a nenávist vůči němu nepříjemně zaskočily. Z nějakého záhadného důvody se domníval, že pro jeho záchranu měla nějaký hlubší důvod. A když se zmínil o jeho posledních slovech k ní… Opravdu ho  nenáviděla.

Nalil si do krku zbytek whisky a odstrčil prázdnou sklenku od sebe. Zamračeně hleděl na dřevěnou desku stolu před sebou.

Pinglovi odkýval ještě jednou totéž.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

V noci za ní přišel znovu. Jen na ni hleděl svýma černýma prázdnýma očima. Hermiona na něj polekaně zírala z postele. Nečekala, že by se mohl znovu objevit tak brzy. Ne. To by neudělal. Jeho rty se náhle začaly pohybovat.

„Nejste nic, slečno Grangerová. Nic. Jen šprtka všechno-vím-všechno-znám-všechno-jsem-přečetla,“ jeho hlas byl chladnější, arogantnější a odpornější, než obvykle. „Copak vám musím znovu říkat, …“

Hermioně se třásla brada, pálilo ji v krku. „Ne tohle ne, prosím! Neříkejte to!“ prosila ho úpěnlivě. Zcela zbytečně. „Prosím!“

„Vypadněte, vy špinavá mudlovská šmejdko!“

Hermiona vykřikla zděšením. Řekl to znovu! Stejně jako té noci v ředitelně.

Její vlastní výkřik ji probudil. Opravdu ležela ve své posteli. Ale nikdo tu nebyl. Byla tu úplně sama. Jen se jí to zdálo. Byl to jen sen, uklidňovala se. Dívka se rozplakala do polštáře. Vedle ní se opět objevil Křivonožka.

Vrátilo se to. Od konce války se jí ten sen opakoval téměř každou noc. Po mnoha měsících to konečně ustalo. Už téměř rok se jí ten sen nezdál! Myslela, že se s tím vyrovnala. Že je to nadobro pryč. Byla na sebe tak pyšná, že s ním dnes dokázala mluvit beze strachu!

Ale teď to bylo zpátky. Stejně jako on.

Další skok. Další kapitolka. Moc se těším na komentáře! :-)

Leemony

16. Proč?

18. Jen lidé...