18. Jen lidé...

Procházel se šerým bytem. Opět zatáhl žaluzie - nechtěl, aby ho tu někdo zvenku viděl. Udivilo ho, že se její bezpečnostní opatření vůbec nezpřísnila. Dokonce tu ani nehlídkovali žádní bystrozorové. Že by se o jeho návštěvě nezmínila ani Potterovi?

Vypadalo to tu stejně, jako když tu byl před pár týdny. Jen na jídelním stole se objevil papír, na který napsala:

V případě, že byste se tu rozhodl znovu objevit, buďte tak laskav a nehýbejte s mými knihami a nedotýkejte se žádných mých osobních věcí!!!

Snape se nad její prozíravostí ušklíbl. Ona opravdu věřila, že se opět objeví. Přejel pohledem knihy na stole. Stále ty samé o léčení všeho možného. Především pomocí lektvarů. Pak se otočil a zamířil k ledničce, o které se lístek nijak nezmiňoval.

Skoro si ani nevzpomínal, kdy naposledy jedl nějaké normální jídlo. Nakoukl dovnitř a našel na talíři porci rýže s plátkem masa a fazolkami.

Bylo mu jedno, že je to studené. Rychle našel v šuplíku příbor a hladově se pustil do jídla. Ignoroval zrzavou bestii, která se usadila na lince a rozrušeně mrskala ocasem ze strany na stranu doufajíc, že dostane kousek masa z jeho talíře. Marně. Během několika málo minut po něm na talíři nezbylo ani zrníčko rýže.

Původně měl v plánu na ni prostě počkat usazen v křesle, ale po tak vydatném jídle se nemohl ubránit potřebě uložit se na půlhodinku na pohovku, která k tomu přímo vybízela. V botách i v plášti si lehl. Křivonožka se s přítomností tohoto vetřelce srovnal natolik, že se v klidu uvelebil v křesle.

Jen si na chvilku lehnout, říkal si. Jen než mu slehne ten pozdní oběd. A než Grangerová přijde, bude opět vzhůru. Bude sedět v křesle a čekat. Pak jí odstraní svůj podpis, i kdyby to měl udělat násilím. A pak…

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Už když přicházela k domu a viděla zatažené žaluzie, bylo jí jasné, že tu opět byl. Její domněnku jen potvrdil prázdný talíř na jídelním stole. Ušklíbla se pro sebe, když si všimla zmuchlaného papíru s jejím vzkazem hned vedle.

Odložila si kabelku i džinovou bundu na židli a pokročila do obýváku. Pohled jí okamžitě padl na pohovku, kterou okupovala nevzhledná hora zmačkané černé látky. Nutno dodat, že poněkud nevábně i voněla.

Při zběžném pohledu na jeho tvář musela uznat, že bez vousů a s kratšími vlasy vypadal o poznání lépe. Teď vypadal ještě mnohem hůř, než Sirius když ho poznala.

I přes to si minutku ten pohled užívala. Opět si vzpomněla na ráno v jeho bytě. I teď vypadal tak zranitelně, nevinně… Ačkoli zamračená vráska mezi obočím mu tentokrát nezmizela. Do reality ji vrátil až Křivonožka, který se jí otřel o nohy.

Potřásla hlavou. Co si to namlouvá? Takový on není! Mávla hůlkou a z křesla se vznesla deka, která se přes spícího uprchlíka přehodila a přikryla ho.

Vrátila se do kuchyně a dala se do vaření.

Snape se zaposlouchal. Z příjemného odpoledního šlofíka, ho vyrušil dívčin zpěv. Okamžik mu trvalo, než si vzpomněl, kde to vlastně je. Jeho plán, že na ni počká v křesle, zjevně selhal. Už byla dávno doma. Posadil se a přitom z něj spadla deka, kterou se téměř určitě nepřikrýval.

Promnul si kořen nosu a oči, aby z nich vytřel poslední zbytky spánku. Ještě několikrát zamrkal a pak nasadil svou obvyklou masku netečného kamene. Zvedl se z pohovky a popošel ke kuchyni, odkud se linul zpěv.

Hermiona právě míchala dušené maso s mrkví a ani si neuvědomila, že si u práce zpívá – dokud si nevšimla černé postavy, opírající se o futro mezi kuchyní a obývákem. Slova jí zamrzla na rtech, když se setkala s jeho černýma očima. Hledala v jeho tváři nějaké emoce, ale jak bylo jeho zvykem, nedal na sobě v nejmenším znát, co se mu honí hlavou. Její snahu mařily navíc i vousy, které pokrývaly většinu jeho tváře. Vlastně se trochu podobal Hagridovi, napadlo ji.

„Vzbudila jsem vás?“ zeptala se nakonec Hermiona. Snape mlčel. V klidu Hermiono, tohle není zkoušení. Není už tvůj učitel! nabádala se v duchu. „Omlouvám se.“

„Nebylo to nejhorší probuzení za poslední dobu,“ řekl nakonec. Opravdu se jeho koutek na okamžik zvedl do něčeho, co mohlo připomínat úsměv? přemýšlela horečně hnědovláska. V těch vousech se to vůbec nedalo poznat! „Věděla jste, že přijdu.“

„Ano,“ potvrdila Hermiona, ačkoli tušila, že to není otázka, ale jen pouhé konstatování faktu. Věděla to. Věděla to už takovou dobu.

„Nechte mě zbavit vás toho tetování a slibuji, že už o mně víc neuslyšíte,“ vyzval ji a v ruce se mu objevila hůlka.

„Možná by vám neuškodila sprcha. A měl byste se oholit,“ podotkla klidně Hermiona. „Mezitím bude hotová večeře.“

Snape na ni okamžik hleděl se zvednutým obočím, ale nakonec se odporoučel do koupelny. Sám uznal, že mýdlo potřeboval jako sůl a stejně tak lazebnický zákrok.

Hermiona mezitím poklidila jídelní stůl a prostřela pro dva. Zatímco nandávala na talíře, objevil se umytý a oholený Snape. Opět ten, kterého si pamatovala z Bradavic. Jen s několika vráskami a navíc. Plášť nechal nejspíš v koupelně. Měl na sobě kouzlem vyčištěnou bílou košili s černou vázankou kolem krku a černou vestu. Stejně barevné byly i kalhoty. Bez svého netopýřího hábitu vypadal nezvykle. Zdaleka ne tak hrozivě, jako jindy.

Nakonec se posadili a mlčky začali jíst.

Snape ještě nebyl příliš hladový, takže mu nedělalo problém jíst pomalu, kultivovaně a pokrm si vychutnávat.

Hermionu ticho u stolu mírně znervózňovalo. Nedokázala se ubránit myšlenkám na své noční můry. I přes všechny zázraky mudlovského make-upu, stále měla oči zarudlé a tvořily se jí pod nimi tmavé kruhy. Už téměř nespala, ze strachu z dalších snů.

„Takže?“ zeptal se Snape, když už ticho bylo téměř nesnesitelné. Hermionu jeho hlas tak překvapil, že si málem převrhla talíř do klína. Snape to naštěstí ponechal bez komentáře. Jen zvedl obočí. „Necháte mě udělat to, proč jsem přišel? Nebo vymyslíte ještě několik dalších způsobů, jak to odložit?“

„Co když mi to nevadí?“ zeptala se Hermiona a odvážně zvedla hlavu.

„Chtěla byste si snad můj podpis nechat?“ podivil se.

„Kdyby mi opravdu vadil, pokusila bych se vás najít nebo alespoň kontaktovat sama, ale to jistě víte.“

Mistr lektvarů na sobě nedal nic znát. „Neříkejte, že chcete být do konce života sama a zemřít jako stará panna?“

Hermiona se ostře nadechla. Předem se už rozhodla, že se nenechá vytočit. Ale jeho poznámka byla víc, než dokázala zvládnout.

Snape postřehl, že možná maličko přestřelil a raději rychle pokračoval. „Že by se za tu dobu nenašel muž, který o vás projevil zájem?“

„Po tom vám nic není!“ odsekla Hermiona prudce. Vzpomněla si na Ronalda Weasleyho, který byl první, kdo o ni kdy stál. A první se k ní obrátil zády. Od té doby se potkala ještě s pár muži, kteří ji zvali na schůzku. Všechny je však odmítla. A neochotně si přiznala, že Snapeův podpis sloužil ve všech případech pouze jako její soukromá výmluva. Ve skutečnosti neměla o žádného z nich nejmenší zájem.

„Slečno Grangerová,“ zaslechla své jméno a mírně sebou trhla. „Souhlasíte tedy?“

„Já-“

Od odpovědi ji zachránilo zaklepání na dveře. Snape se na Hermionu zlostně podíval. Oči měl podezíravě přivřené. Hermiona bezradně pokrčila rameny a zvedla se od stolu.

Ozvalo se další klepání. „Hermiono? Já vím, že jsi doma!“

Snapův obličej změnil barvu na ještě bledější odstín, než u něj bylo zvykem. Poznal hlas Harryho Pottera. Nenávistně těkal očima mezi dveřmi a Hermionou a přemýšlel, co dělat. Nakonec mávnutím hůlky odstranil ze stolu svůj talíř. Zbyla jen Hermionina téměř dojedená večeře. Odporoučel se do ložnice a tiše za sebou zavřel dveře.

„Hermiono! To jsem já, Harry!“ ozývalo se už netrpělivě. „Otevři!“

Hermiona konečně otevřela dveře. „Ahoj Harry, kde se tady bereš?“

„Byl jsem pracovně kousek odsud, tak jsem si řekl, že se zastavím za kamarádkou,“ usmál se Harry a posadil se na místo, kde seděl před chvílí Snape. „Jsi tu sama?“

„A s kým bych tu asi tak mohla být?“ rozesmála se Hermiona a dávala si pozor, aby to neznělo příliš hraně. „Vždycky jsem tu sama, Harry.“

„Promiň,“ řekl rychle mladík. „Já jen jestli se třeba neobjevil…“

„Kdo?“

„Snape,“ dořekl Harry. Hermiona na něj chvilku koukala a nakonec zavrtěla hlavou. „V posledních pár týdnech byl dvakrát viděn tady v okolí, tak jsem si myslel…“ pokrčil bezradně rameny.

„Já vím, Harry,“ řekla tiše Hermiona, ale jeho domněnku nevyvrátila. Dobře věděla, že svému příteli by nemohla lhát. „Víš, že bych mu také ráda pomohla.“

„Pomohl nám víc, než kdo jiný, co?“ usmál se hořce Harry i po té době pro něj bylo těžké něco takového přiznat. „A já ho celou tu dobu nenáviděl.“

„Myslím, že si nemáte co vyčítat,“ ušklíbla se Hermiona. „Také tě neměl zrovna v lásce.“

„To ne,“ zazubil se na ni mladý bystrozor. Vzápětí opět zvážněl a vytáhl zpod pláště několik pergamenů. „Ale jen kvůli tomu jsem nepřišel. Dnes dokončil ministr kouzel konečně Snapeův posudek. Vzal v potaz všechny jeho známé činy, včetně těch, ze kterých ho obvinili ještě ostatní Smrtijedi, Brumbálovo svědectví, moji i tvoji výpověď. A tohle je výsledek. Nevím, co by musel on sám říct, aby výsledek změnil. Je však potřeba, aby se k soudu dostavil a mohlo to být jednou provždy za námi.“

Hermioně neuniklo, jak záhadně se Harry snaží mluvit. Jako by opravdu věděl, že Snape může slyšet každé jejich slovo. Tedy pokud neutekl - třeba oknem.

„Díky Harry,“ usmála se Hermiona. „Ještě dneska se na to podívám,“ vzala si od něj posudek.

„Není zač,“ oplatil jí úsměv a pohladil ji po hřbetě ruky. Chvilku si ji mlčky prohlížel. „Jsi v pořádku Hermiono? Vypadáš strašně.“

„Umíš potěšit!“ ohradila se Nebelvírka.

„Chtěl jsem říct strašně unaveně. Opravdu ti nic není?“

„Ne,“ usmála se slabě a promnula si čelo a oči. „Jen toho teď zase moc nenaspím.“

„Vrátilo se ti to?“

Hermiona jen přikývla.

Smutně se na ni podíval. Věděl, jaké to je bát se usnout a prožívat stále totéž dokola. „To bude dobré,“ řekl povzbudivě. Pak se náhle zvedl a pohledem zabloudil k zavřeným dveřím ložnice. „Nevadilo by ti, kdybych si u tebe odskočil?“

„Vlastně vadilo,“ řekla Hermiona a zašklebila se na něj žertovně. „Vždycky necháš počůrané prkýnko! A navíc, za chvilku jsi doma, ne? Pozdravuj ode mě Ginny!“

Harry se rozesmál: „Budu,“ přikývl vesele. „Také by tě zdravila, kdyby věděla, že s tebou budu mluvit.“

„Tak se měj, Harry,“ vyprovázela ho Hermiona ze dveří. Nakonec je s úlevou zavřela a na moment se o ně opřela zády. Pak na ně seslala další zabezpečovací kouzlo a zamezila i nechtěným posluchačům zjistit, co se v bytě děje. Poté opatrně otevřela dveře do ložnice. Nejdříve pohlédla na okna. Všechna byla vcelku.

Severus Snape seděl na posteli. Prsty měl zabořené ve vlasech, které mu spadaly do tváře. Oči měl zavřené nebo je upíral kamsi na podlahu mezi své černé boty. Hermiona si nebyla jistá, co by měla dělat. Muselo pro něj být těžké rozhovor vyslechnout.

Nakonec se posadila vedle něj na postel a také mlčela.

Posudek byl hotový. Alespoň bude mít soud rychle za sebou. Už věděl, že je to nevyhnutelné. Návštěva Pottera mu to jen potvrdila. Věděli, že tu byl. Možná mu Grangerová dokonce potvrdila, že tu je. Za chvilku přijde Potter i s posilou. Nebo mu to neřekla, ale přijdou stejně. Preventivně. Prohledají její dům a najdou jeho. A ona bude mít jen potíže navíc. Ne. Kvůli němu už další problémy mít nebude.

„Měl bych jít,“ ozval se po několika minutách tiše. „Už jsem vás ohrozil dost.“

„O čem to mluvíte?“ zeptala se Hermiona a podívala se na něj překvapeně.

„Riskujete kvůli mně důvěru svého přítele, kterou když ztratíte, získáte těžko zpátky. Něco o tom vím.“

Hermiona se ušklíbla. „Tak to není. Už před časem jsem Harrymu řekla, že pokud byste se tu objevil, neudám vás,“ vysvětlila Hermiona. „Proto se víc neptal. Stejně bych mu nic neřekla.“

Snape se nezeptal proč. Alespoň ne nahlas.

„Takže je jen otázkou času, než sem dorazí celá parta bystrozorů a převrátí vám dům naruby,“ odtušil.

„Mýlíte se,“ řekla Hermiona. „To by neudělal,“ věděla, že ho tím nepřesvědčila. „Ale pokud opravdu chcete odejít, nepřečtete si nejdřív ten spis?“

„A k čemu? Potter se vyjádřil celkem jasně,“ zavrčel a vstal.

„Nevíte, co mohla jeho slova znamenat!“ zaprotestovala Hermiona, která na rozdíl od něj viděla jiskřičky pobavení v Harryho očích, když formuloval tu větu.

„Umím si to představit!“ odvětil klidně Snape.

„Aspoň se na to sakra podívejte!“ vyštěkla Hermiona, kterou jeho klid opět děsil. Snape ještě něco zavrčel a došel si do kuchyně pro posudek. Usadil se v obýváku do křesla a dal se do čtení. Dívka zatím poklidila nádobí po večeři a uložila zbytky do lednice.

Našla ho sedět v křesle a zamračeně zírat na poslední stránku.

„Tak co?“ zeptala se Hermiona v očekávání nějaké odpovědi. Marně. Vzala si od něj poslední stránku a sama si přečetla, co tu stálo.

„Na základě výše uvedených skutečností uznáváme všechny hrůzné činy, kterých se Severus Snape dopustil, jako nutnost pro vyšší dobro. Albus Brumbál ve své výpovědi výslovně uvedl, že svou smrt naplánoval společně se Severusem Snapem. Stejně tak věděl o všech jeho smrtijedských aktivitách a nechával si donášet informace o straně Pána zla.

Slečna Hermiona Jean Grangerová uvedla, že během doby, kdy byl ředitelem Bradavic, se snažil studenty bránit před Smrtijedy Carrowovými, jak jen to bylo možné.

Pan Harry James Potter odmítl poskytnout vzpomínky Severuse Snapea, které mu sám svěřil, vzhledem k jejich velmi osobní povaze. Je však ochoten před Starostolcem odpřisáhnout, že Severus Snape byl statečný a čestný muž, který si nezaslouží trest a už vůbec ne uvěznění v Azkabanu. Dle jeho slov byl, jako mnoho dalších, jen obětí své doby a jednoho špatného mladického rozhodnutí, které se snažil po dalších osmnáct let napravit.

Konečné rozhodnutí bude moci být vyneseno až za účasti Severuse Snapea.“

„Co je vám, pane,“ zeptala se ho Hermiona starostlivě, když stále zíral do klína na zbylé listy. „Znamená to, že stačí předstoupit před Starostolec a potvrdit naše výpovědi, ne? A pak budete volný!“

Mistr lektvarů nadále mlčel.

„Copak nechcete, aby to už skončilo?“

„Samozřejmě, že chci, aby to skončilo,“ řekl tiše.

„Tak-“ začala nechápavě Hermiona.

„Víte,“ zamumlal tiše, „když několik let žijete jen pro jednu jedinou věc, která pak už není, a vy to náhodou přežijete, je velmi těžké v tom velkém světě najít něco jiného.“

„Žil jste pro konec Voldemorta, pro pomstu smrti Lily Potterové,“ šeptla Hermiona.

Snape unaveně zavřel oči. Opět se mu vracely ty vzpomínky. Prosil Brumbála o její bezpečí. Nic jiného nechtěl. Jen aby žila. A místo toho… Ona mrtvá v jeho náruči, tiskne ji k sobě a slzy mu tečou po tvářích jako nikdy v životě. Proč právě ona?! Kéž by ji mohl ještě jednou tak držet!

Hermiona se posadila na opěrku pro ruku jeho křesla a znovu se tak vnutila do jeho blízkosti. Chtěla tam prostě jen sedět a být u něj.

K jejímu překvapení si ji Snape stáhl do klína. Ani nestihla nijak protestovat. Zbytek spisu přitom spadl na zem a Hermiona se ocitla v jeho těsném objetí. Nohy měla stále přehozené přes okraj křesla, ale zbytkem těla se schoulila do klubíčka a přitiskla se k němu. Kolébal s ní, jako by byla malé dítě. Jakoby byla jeho Lily.

Měla strach, že je úplně ztracený ve svých myšlenkách, že i když teď konečně popustil uzdu svým emocím a jeho pečlivě ovládaná sebekontrola vzala za své, bude pak rozzlobený. Na sebe i na ni. Ale teď si to užívala.

Potřebovala to. Potřebovala to stejně jako vzduch nebo vodu. Potřebovala cítit blízkost a teplo druhého člověka. I když to byl zrovna on! Nebo snad právě proto? Pro tuto chvíli zapomněla na jeho poslední slova k ní a vzpomínala jen na to dobré. Jak vzal do dlaní její tvář a políbil ji na čelo. Kolikrát jí pomohl, když ji našel zraněnou na chodbách. Jak jí dal naději znovu ŽÍT.

Za to mu dlužila záchranu života. A také soudní proces, o který se tolik zasloužila. Musí tam jít. Musí být volný. Pak bude moci být snad i ona spokojená...

Pročesával jí prsty hnědé vlnité vlasy a bradu si opíral o temeno její hlavy. Přemýšlel, jak je to dlouho, co tahle držel ženu v náručí. Musel si přiznat, že velmi. Nejméně od doby, co začal učit. Nějakých dvacet let. Neměl by to dělat. Byla to jeho studentka. Studentka! I když bývalá.

Ale nedokázal si pomoci. Už nejméně podruhé ztratil v její přítomnosti zcela kontrolu nad sebou samým. Ona toho však nijak nezneužila. Byla tak nezištná, tak čistá. Tolik mu ji připomínala.

Snad právě proto se k ní choval jinak, než ke komukoli jinému. Odmítal si to přiznat, ale teď, když ji držel v náručí a objímal, už to před sebou popírat nemohl. Tahle mladá Nebelvírka mu chyběla.

Občas si vzpomněl na jejich poslední setkání v ředitelně. Viděl v jejích očích, že potřebuje podpořit. Věděl to. Ale jediné co dokázal a mohl udělat, bylo sobecké rozloučení se. A pak ji zranil. Řekl jí totéž, co tenkrát Lily. Nebyl na to pyšný, vlastně se to v žebříčku činů, kterých nejvíce litoval, dostalo dokonce až na jednu z vyšších příček. Nedivil by se, kdyby mu to nikdy neodpustila.

Ale nečekal, že by ji ještě někdy viděl. Rozhodně nečekal, že by dokázala vytvořit ten protijed. Dal jí za úkol ten projekt, protože Pán zla se začal příliš soustředit na jeho mysl. Kdyby v ní našel jen náznak jeho pokusů, zabil by ho. Takhle se zbavil svého pokušení a dívka se zabavila. Obdivoval ji, že dokázala to, co on ne. Možná, kdyby tomu věnoval více času…

Bylo tak uklidňující se na chvilku zastavit při útěku. Vlastně to byla velmi příjemná poslední zastávka. Další bude už jen Azkaban. Byl přesvědčen, že s touto vzpomínkou to bude snesitelnější.

Cítil, že se přestává kolébat. Pomohla mu zaplašit vzpomínky na Lily. Byla to neuvěřitelná úleva. Zůstal opřený v křesle s mladou Grangerovou na klíně. Teď se musel rychle rozhodnout, jak zamaskovat svou slabost.

Už se nadechoval k nějaké velmi nepěkné poznámce na účet slečny Grangerové, když se ozvala sama.

„Než mě opět poctíte svými vlídnými slovy, co kdybychom si prostě přiznali, že jsme jen lidé, kteří občas potřebují cítit blízkost druhého člověka?“ zašeptala sotva slyšitelně do jeho hrudi. „Samozřejmě se tím nikde nebudeme šířit.“

Chvilku její slova zvažoval. Nakonec se ušklíbl. Ačkoli to nebyl jeho styl, tohle by šlo. Přivinul si ji těsněji k sobě a spokojeně zavřel oči. Měla pravdu. Potřeboval to.

I Hermiona s úlevou vydechla. Příliš nevěřila, že to bude fungovat, ale opak byl pravdou. Znovu se v jeho sevření uvolnila. Cítila se v bezpečí. Chráněná.

Neměl tušení, jak dlouho už takhle seděl, ale poznal, že její tělo ztěžklo a zhadrovatělo. Její dech se stal pravidelným a prohloubil se. Spala.

Pevně ji chytil, aby náhodou nespadla, a zvedl se z křesla i s dívkou v náruči. Přešel s ní do ložnice a opatrně ji položil na postel. Hermiona se ihned převalila na bok a ve spánku se chytila jeho ruky, kterou nestihl včas vyprostit zpod jejích zad.

„Neodcházejte, Severusi,“ zamumlala rozespale, ale přesto naléhavě.

„Zůstanu, nebojte se,“ uklidnil ji a opatrně přitom uvolnil její sevření. Naléhavost a oslovení jménem ho překvapily. „Lehnu si vedle na pohovku. Spěte.“

Hermiona přikývla a opět v klidu usnula.

Snape se vrátil do obýváku a povolil si vázanku. Také odložil vestu a natáhl se na pohovku - přesně jak slíbil. Než usnul, zabýval se myšlenkou, jestli by tu zůstal, i kdyby ho o to výslovně nepožádala. Dospěl k závěru, že mu její žádost vlastně přišla náramně vhod.

Co říkáte na další kapitolku?

Já vám všem moc děkuji za komentáře u předchozích kapitol a moc se těším na další! :-)

Leemony

17. Bylo to zpátky

19. Na Ministerstvu