20. Soud

Konečně se ocitli před Starostolcem. Harry a Hermiona museli sedět na kraji. Snape se usadil do kamenného křesla pro obžalované. Ministr kouzel Kingsley Pastorek krátce kývl na Snapea, který mu pozdrav oplatil jen upřeným pohledem.

„Můžeme začít,“ pronesl ministr zvučným hlasem a všeobecné štěbetání utichlo. „Proces, na který jsme čekali více než dva roky. Severusi Snape, jste připraven vyslechnout si činy, ze kterých jste obviněn?“

„Ano jsem,“ zasyčel Snape a přehodil si nohu přes nohu. Věděl, že ministrův výčet bude dlouhý. A nemýlil se.

„… za vraždu Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála, přihlížení u vraždy profesorky Charity Burbageové, řízení bradavické Školy čar a kouzel ve jménu Lorda Voldemorta, magického podpisu na tělo zde přítomné slečny Hermiony Jean Grangerové a mnoha dalších činů, které máte na svědomí. Máte k tomu co říct?“

Snape se zhluboka nadechl a společně s výdechem splynula z jeho rtů dvě slova: „Ne, pane.“

Znělo to tak klidně. Vyrovnaně. Smířeně!

Hermiona vyskočila ze svého místa. Harry ji ještě stačil chytit za paži a stáhnout zpátky na místo vedle sebe. Pastorek zvednutou dlaní naznačil směrem k nim, že mají být zticha.

„Nemáte nic na svou obhajobu, co byste nám chtěl sdělit?“ otázal se ho Kingsley.

„Ne, pane,“ zopakoval Snape. „Vše jsem dělal bez vlivu kletby Imperio. Tedy z vlastní vůle a plně si vědom trestu, který mi hrozí. A který jsem teď ochoten přijmout.“ Odděloval pečlivě slova a na každé dal důraz tak, jako to uměl jen on.

On se jim vydal! Hermiona nedokázala věřit svým uším. Chtěla, aby sem šel. Kdyby zůstal u ní, jistě by ho přesvědčila sem jít. Ale ne, aby ho pak zavřeli do Azkabanu do konce života! Bojovala s touhou zakřičet na celou síň, že je přeci nevinný. Kdyby to udělala hned teď, nejspíš by ji nechal Kingsley vykázat. Musela se ovládnout. Prsty zarývala do kamenné lavice. Klouby měla úplně bílé.

„To zní jako jasné přiznání,“ přerušil znovu štěbetající dav Pastorek. „Je v místnosti ještě někdo, kdo by chtěl k případu Severuse Snapea něco říct?“

Nedokázala se smířit s tím, že její pokus zachránit ho, byl zcela zbytečný. To nemůže připustit. Dluží mu to.

Hermiona si nervózně skousla ret a vstala. Harry nevěřícně zavrtěl hlavou. Věděla, že on to vzdal. I po té době Snapea stále nenáviděl. To se nejspíš nikdy nezmění.

„Já bych chtěla něco říct!“ ozvala se. „Severus Snape dělal sice vše ze svobodné vůle, ale od chvíle, kdy ona známá věštba poukázala na Harryho Pottera, přestal být loajálním služebníkem Voldemorta. Místo něj sloužil Brumbálovi. To Brumbál tahal celá ta léta za nitky a manipulovat Snapea. Všichni věděli, že Snape hraje na obě strany. Ale nikdo, opravdu nikdo,“ zdůraznila, „nevěděl úplně jistě na čí straně vlastně je. Kromě Brumbála.

Jeho vražda nebyla ničím neočekávaný. Vlastně to ani nebyla vražda! Sám ji pro sebe naplánoval! Jak možná víte, v té době už Albus Brumbál umíral a věděl, že mu příliš mnoho času nezbývá! Severus Snape jen pomohl příteli a muži, kterého si vážil! Kdo z vás by udělal něco podobného? Kdo z vás by pomohl příteli zemřít důstojnou smrtí a ne hůlkou mladého, nezkušeného chlapce nebo zuby vlkodlaka?!“ Kingsley se musel uznale ušklíbnout. Slečna Grangerová se do toho opravdu opřela.

„Kromě toho získal profesor Snape i plnou důvěru Voldemorta a Smrtijedů. Jak Brumbál doufal, svěřil mu Bradavice a tím mohl dál chránit studenty před Smrtijedy Carrowovými. Nikdo z vás si nedokáže přestavit hrůzy, které se v Bradavicích děly – především studentům z mudlovských rodin.

Ano, třeba i mně! Nicméně profesor Snape se snažil studenty chránit, jak jen to bylo možné, ale aby na sebe neupoutal přílišnou pozornost kohokoli z pedagogů či studentů. A právě on pomohl Harrymu Potterovi při porážce Voldemorta!

Samozřejmě. Věci, které udělal, jsou odporné a jsou neomluvitelné,“ nabrala znovu dech a důležitě pokračovala, „ale nebýt jich, roztahují se tu stále ještě Smrtijedi a my všichni jsme velmi pravděpodobně už dávno mrtví!“

Hermiona zmlkla a zůstala stát několik metrů od Snapea, který všemu přihlížel bez viditelného zájmu. Kdyby měl volné ruce, jistě by si podepřel hlavu prsty, aby dal svou lhostejnost najevo ještě okázaleji. Síň opět naplnilo šumění vzrušených hlasů. Dívka nedokázala odhadnout, zda je to dobré či špatné znamení.

„Skončila jste, slečno Grangerová?“ ujistil se ministr přátelsky.

„Ano, pane,“ přikývla Hermiona a posadila se zpátky vedle Harryho.

„Pak děkuji za ukázkovou obhajobu, kterou jste předvedla,“ mrkl na ni. „Chcete něco dodat vy, pane Pottere?“

„Ne, děkuji, pane, Hermiona už všechno řekla,“ odpověděl Harry.

„Pak je tedy mou povinností se zeptat vás, Severusi Snape. Je pravda všechno, co nám právě sdělila slečna Hermiona Grangerová?“

„Dá se to interpretovat i takto,“ odtušil Snape s jasnou neochotou v hlase.

„Souhlasíte s jejími slovy, že jste jednal na pokyny Albuse Brumbála? Tedy ve prospěch Fénixova řádu, kterého jste byl členem?“

„Ano, pane,“ zavrčel.

„Máme tu ještě jedno svědectví. Napsané rukou zesnulého Albuse Brumbála, které slova slečny Grangerové zcela potvrzuje. Všichni jste ho jistě četli a víte tedy, co v něm stojí,“ ministr se odmlčel. „Navrhuji, aby byl Severus Snape zproštěn všech obvinění. Má někdo jiný návrh?“

Nezvedla se jediná ruka. Celé osazenstvo Starostolce se právě jednohlasně shodlo. To se stalo asi poprvé v dějinách. Opravdu všichni souhlasili nebo měl někdo jen strach, že pokud se přihlásí, Snape si ho najde? To Kingsley nevěděl.

„Severusi Snape, jste zproštěn všech obvinění. Jste svobodný a bystrozorové vás už nebudou pronásledovat,“ významně se podíval na Harryho, který jen přikývl.

„Díky, pane,“ zazněl síní Snapeův hlas bez jediné špetky radosti či úlevy. Pouta, která měl, se opět rozplynula a ve vzduchu před ním se objevila jeho hůlka. Chňapl po ní a skryl ji na obvyklém místě – v rukávu. Vstal a doslova vyplul na chodbu. Hermiona se nedůstojně rozeběhla za ním.

„Pane!“ zavolala na něj do prázdné chodby, kterou kráčel. „PANE!“ zkusila zařvat, když se neotočil. Nepatrně zpomalil, ale jinak nedal najevo, že ji slyšel. Hermiona ho doběhla a pokračovala v chůzi po jeho boku. „Jste svobodný! Dopadlo to dobře, ne? Neměl byste mít radost?!“

Snape neřekl jediné slovo. Jeho obličej zůstával zamračený, skrytý pod maskou lhostejnosti a arogance. Jako obvykle.

Hermiona mu zastoupila cestu, čímž ho donutila zastavit. Díval se však dál do chodby nad její hlavou. „Řekněte alespoň něco!“

„Nemám radost. Jsem velmi rozčílený, slečno Grangerová,“ ozval se chladně a konečně jí věnoval pohled svých temných očí, které málem metaly blesky. „A jestli mě budete ještě chvíli otravovat svou přítomností, zajistím si Azkaban hned teď a tady. A věřte mi, že tentokrát už nebudete mít šanci mě toho obvinění zbavit, protože právě vaše úmrtí bude hlavním důvodem mého odsouzení.“

Hermiona se zjevně polekala jeho slov a udělala jediný drobný krok stranou. Snape pokračoval v chůzi a hábitem se otřel o dívčin obličej. U Snapea si nebyla nikdy jistá, nakolik byly jeho výhružky jen plané.

„Profesorka McGonagallová hledá někoho na výuku Lektvarů,“ zavolala za ním ještě. Všimla si drobného zaváhání během jeho chůze. „Ráda by, kdybyste to byl přímo vy!“

Hned poté zmizel za rohem.

„Hermiono,“ objevil se za ní Harry.

„Teď ne,“ odvětila Hermiona a vykročila chodbou k výtahům.

„Mrzí mě to!“ zvolal černovlasý muž.

„Co přesně?“ obrátila se na něj rozhořčeně Hermiona. Litovala, že také neumí prostě odejít. Nechtěla se s kamarádem hádat. „Že jsi nic neřekl? Že kdybys tam byl sám, nechal bys ho jít do Azkabanu?! I přes to všechno, co víš, že udělal a prožil?!“

„Měli Brumbálovu výpověď!“ bránil se Harry chabě. „Do vězení by nešel tak jako tak! A i kdyby, nevypadal, že by mu to vadilo,“ dodal tiše.

Hermiona mu bez váhání vlepila takovou facku, až ji pálila ruka a Harrymu zůstaly brýle na nose nakřivo. Pak se otočila a stejně jako před chvilkou Snape, odkráčela chodbou. Harry zůstal překvapeně stát na místě. Na tváři se mu začal pozvolna objevovat rudnoucí otisk dlaně. Vždyť toho tolik neřekl, ne?

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Sebral ze země jednu z mnoha svých drahocenných knih a opatrně ji uložil zpět do knihovny na její místo. Touto činností se zabýval už několik hodin. Vlastně od okamžiku, kdy překročil práh svého domu v Tkalcovské ulici.

Všechny pokoje nalezl v otřesném stavu. V policích nezůstala jediná kniha. Všechny se válely po koberci. Málokterá neležela hřbetem vzhůru se zohýbanými stránkami. Křesla byla převrácená a rozřezaná – jako by v nich snad mohl něco ukrývat. Ostatní místnosti nedopadly o moc lépe. Dokonce ani postel se nedala příliš nazývat postelí. A všechno, úplně všechno, pokrývala dvouletá vrstva prachu.

Byl si plně vědom, že kdyby použil kouzla, uvedl by celý dům do původního stavu během pár minut. Ruční úklid mu však umožnil odložit své myšlenky na později.

Teď, když už knihami opět zaplnil téměř celou knihovnu, začínalo se to stávat nevyhnutelným.

Nalil si do sklenice štědrou dávku ohnivé whisky, kterou bystrozorové při své návštěvě zjevně ušetřili, a stoupl si k oknu. Díval se do tmy na továrenský komín, ze kterého stále stoupal kouř.

Napil se. Převalil tekutinu na jazyku. A polkl. Společně s alkoholem se jeho tělem šířilo i příjemné teplo a lahodná chuť. To bylo něco zcela jiného než mudlovské patoky, které pil po hospodách.

Konečně mu to začalo docházet.

Nemusí se schovávat.

Byl volný.

Mohl jít kdykoli a kamkoli ho napadne.

Byl volný.

Mohl jít, kam chtěl, aniž by byl pronásledován bystrozory.

Byl volný.

Neskončí v Azkabanu.

Byl volný. Svobodný.

Ale co bude zatraceně dělat?!

Sevřel skleničku v prstech tak silně, že se na okamžik bál, aby nepraskla.

Nechtěl být volný.

Nechtěl se znovu vracet. Ani sem, ani nikam jinam.

Nechtěl nikomu nic vysvětlovat.

Nestál o žádný soucit.

Nestál o ničí pomoc. Od Grangerové, od Brumbála, od Pottera.

Hořce se ušklíbl. Z nich tří mu byl teď Potter nejméně nesympatický. Právě proto, že se na pomoci jemu podílel nejméně z nich.

Naopak Grangerovou v tuto chvíli opravdu nenáviděl. Znovu a znovu to dělala. Aniž by se jí o něco prosil!

„Volný! Svobodný!“ vyplivoval ta slova proti oknu. Neměl by být svobodný! Nebyl o moc lepší než jiní Smrtijedi! Stejně jako oni napáchal spoustu zla. Zabíjel. Mučil. Manipuloval. Ovládal. Ačkoli to vše dělal s obrovským sebezapřením, zachoval si svobodnou vůli. Mohl odmítnout. Kdykoli a cokoli. Sice by tím buď zradil jediného člověka, kterého si kdy opravdu vážil, nebo by zemřel rukou Pána zla, kterým naopak nejvíce pohrdal. Mohl to však udělat. Kdykoli mohl říct NE.

Co mohl udělat teď?!

Nic!

Jen se znovu vyrovnat se situací, do které ho dostala proti jeho vlastní vůli.

Věděl, že by měl jít do Azkabanu. Jemu samotnému to připadalo více než správné. Byl smířený s tím, že tam skončí. Možná tam dokonce i chtěl! Všechno by bylo o tolik jednodušší!

Pořádně se napil ze sklenky, kterou stále silně svíral v prstech.

Co teď mohl zatraceně dělat?!

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Znovu si prsty přejela přes pravou tvář. Přes místo, kde se jí naposledy dotkl jeho hábit.

A znovu jí to místo smáčely slzy.

Z ministerstva se rozhodla jít rovnou do práce. Tak alespoň nemusela přemýšlet nad vlastními pocity. Ale teď už byl večer. A ona byla opět sama ve svém malém domě. Sama s kocourem.

Posadila se na pohovku a přitáhla si kolena až těsně pod bradu. Přes záda si přehodila deku, která tu stále byla. Na prsa si tiskla černou vestu. Jediný důkaz jeho přítomnosti v tomto domě. Jedinou její hmatatelnou vzpomínku na něj.

Věděla, že znovu už za ní nikdy nepřijde. Pokud ho bude chtít z nějakého důvodu vidět, bude muset přijít ona za ním. A to ona nikdy neudělá. Nikdy.

Teď už ne.

Jasně jí dal najevo, jak moc ji nenávidí. Teď, zpětně, si byla vážností jeho slov naprosto jistá. On by to snad opravdu udělal. Viděla mu to v očích. Dokázal by ji…

Ale vždyť ona mu chtěla jenom pomoct! Nic víc! Jen splatit svůj dluh vůči němu! Jen chtěla, aby ŽIL!

To bylo celé, o co usilovala. Neměla by se snad teď konečně cítit lépe?

Chtěla, aby předstoupil před Starostolec. Aby ho osvobodili. A to se přeci stalo!

„Měla bych být spokojená!“ vzlykla do prázdného obýváku.

Jenže nebyla.

Cítila se prázdná.

Necítila žádnou radost. Zadostiučinění. Spokojenost. Svobodu. Volnost. Štěstí.

Necítila vůbec nic. Cítila jen prázdnotu, která byla ještě mnohonásobně větší, než před dvěma lety těsně po válce.

Tehdy také zůstala znenadání úplně sama.

Nikdy jí nepoděkoval za to, co pro něj udělala. A nyní věděla, že to neudělá ani teď. On nebyl někým, kdo by prosil, děkoval nebo se dokonce omlouval. Jemu bylo jedno, co si o něm kdo myslí. Jak moc někomu svým chováním ublíží. Jak moc někoho zabolí jeho slova. On prostě od všeho a všech vždy odešel kamsi… Pryč.

Tyhle úvahy však její pocit prázdnoty v sobě nezmírnily. Nevěděla, co teď bude dělat. Kromě práce. Neměla pro co žít.

Najednou až příliš dobře chápala jeho vlastní slova.

„Bude to zatraceně těžké,“ zamumlala.

Ale copak není Nebelvírka? Zvládla vyrobit protijed na Naginino uštknutí. Sama! Dokázala dát dohromady dostatek materiálů pro jeho obhajobu. A byla na to sama! Stejně jako byla sama před samotným Starostolcem!

Dokáže si najít něco, pro co bude žít, znovu! A pak znovu. A zase!

Ale co?

Lehla si na bok a schoulila se do klubíčka. Nenašla v sobě dost síly, aby se přesunula do své postele. Stále k sobě dětinsky tiskla ten kus černé látky. Jako by to bylo něco, bez čeho by mohla přestat existovat.

Prosím komentáře :-)

Leemony

19. Na Ministerstvu

21. Profesorka Grangerová