21. Profesorka Grangerová

Hermiona byla moc ráda, že nemá v domě krb. Jediná cesta, jak se k ní mohl někdo dostat, byla pouze dveřmi.

„Hermiono! Otevři!“ ozývalo se zvenku.

Dívka seděla v křesle a ostentativně bušení a volání ignorovala. Děkovala Merlinovi, že Harry nebyl v překonávání ochranných kouzel tak zběhlý, jako Snape. Nebo měl jen větší úctu k soukromí jiných. To bylo ve výsledku jedno.

Tak jako tak se Harrymu už tři měsíce vyhýbala. Vlastně se vyhýbala všem. I svým známým – přátele v pravém slova smyslu už téměř neměla - se kterými udržovala nějaké kontakty.

Do práce i z práce se už jen přemisťovala. V práci téměř s nikým nemluvila. Naštěstí ani nemusela. Míchání lektvarů nebyla právě sociálně náročná činnost.

Prvních pár dní… spíše týdnů… po soudním procesu bylo strašných. Připadala si uvnitř úplně rozervaná. Ačkoli se zoufale moc snažila na něj nemyslet, nešlo to. Spávala s jeho vestou, jako dítě s plyšovým zvířátkem. Ze snů ji budily jeho černé onyxové oči přetékající nenávistí. Už kolikrát ani nemusel promluvit. Ale když se jeho pohled a slova spojila dohromady během jediné noci, věděla, že znovu už oči nezamhouří.

Jen díky Bezesnému spánku obohacenému o více meduňky a třezalky, jak jí sám poradil, dokázala ještě téměř normálně fungovat. A také jen díky tomu, že si byla příliš dobře vědoma vedlejších účinků při dlouhodobém užívání, ho dokázala občas vynechat. Právě to byly noci, kdy nespala téměř vůbec.

Soví poštu házela na hromadu na jídelním stole. Samozřejmě neotevřenou. Vždy jen zběžně prohlédla rukopis. Pár jich bylo z Bradavic. Pár od Harryho a Ginny. Nikdo další jí nepsal. Otevřela by jen jediný. Ale jeho rukopis na žádné obálce nenalezla. Ne, že by ji to překvapovalo, ale přesto…

Jaký měl důvod k její nenávisti? nepřestávala se ptát. Tato nezodpovězená otázka jí vháněla slzy do očí. Tolik si přála… Co vlastně? Aby jí odpustil? Ale co? A proč?

Nakonec si prostě přestala podobné otázky pokládat. Přestala nad tím přemýšlet. Nenáviděl ji a tak to prostě bylo. Co na tom záleželo? Stejně ho už víckrát neuvidí. Pokud sama nebude chtít. A to nebude.

Takže teď seděla otupěle v křesle a zírala před sebe. Bušení na dveře konečně ustalo. Oddychla si a odploužila se do postele. Pořádně si lokla lektvaru a usnula s Křivonožkou stočeným vedle hlavy. Černá látka zůstala zmuchlaná pod polštářem.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Probudila se do krásného slunečného sobotního rána. Po velmi dlouhé době si připadala alespoň trochu odpočatá. Přelétla pohledem pokoj a zhodnotila, že dozrál čas na velký úklid. Začala v kuchyni. Dřez přetékající nádobím si to už velmi žádal – byla jen otázka času, než se v něm začne něco samovolně hýbat a množit.

Jako další přišel na řadu jídelní stůl. Posadila se k přišlé poště a začala s tříděním. Dopisy od Potterových dávala automaticky stranou. Na ně se stále necítila. Místo nich otevřela několik bradavických dopisů s Nevillovým kostrbatým písmem.

Ve většině se dožadoval odpovědi na nabídku místa profesorky. V dalších si dělal starosti o její zdraví, protože neodpovídá. A v posledním vyhrožoval, že pokud do tří dnů neodpoví, pošle za ní kontrolu ze Svatého Munga, jestli vůbec žije. Rychle pohlédla na datum. Bylo včerejší. Uff.

Bradavice. Mohla by se tam vrátit? Možná by jí tam bylo lépe než tady. Učit by ji nejspíš bavilo. Ačkoli by to Harrymu ani Ronaldovi nikdy nepřiznala, ráda jim kontrolovala domácí úkoly. Stejně tak by si užívala opravování esejů a domácích úkolů studentům. A spolehlivě by se tím zaměstnala i na víkendy. Navíc by se tam mohla schovat před celým světem - nikdy si nevšimla, že by byli profesoři společenským životem hýřící lidé. Pokud nepočítala Zlatoslava Lockharta nebo Horacia Křiklana.

V tom okamžiku si uvědomila, co bylo součástí Nevillova prvního dopisu. A co také řekla Snapeovi, než jí zmizel z očí i života.

Zamračila se. Znovu na hradě se Snapem? To by nezvládla! Zamračení vystřídal strach a čirá hrůza. Její krásné vyhlídky se začaly rozplývat. Tak to ne! okřikla se v duchu. Nenechá se zastavit svou hloupou paranoiou! Třeba o to místo nestál! Třeba si dokáže najít něco jiného. Proč by se vlastně on měl chtít vrátit? A zrovna k lektvarům. Vždycky stál přeci o výuku Obrany.

Rychle načmárala Nevillovi vzkaz, kde ho uklidňovala, že je naprosto v pořádku a jen měla příliš mnoho práce. Zajímala se o situaci v pedagogickém sboru – zda někoho sehnali na Přeměňování a Lektvary, či zda stále zůstává profesor Křiklan.

Ještě večer jí dorazila krátká odpověď. Ani na jeden předmět stále nikoho neměli.

Do konce srpna zbývaly už jen dva týdny. Rozhodla se. Pokud zůstane i třicátého srpna místo profesora lektvarů volné, tu práci přijme.

Nevillovi odepsala, že se pokusí nějak zařídit současnou práci a ať jí napíše na konci měsíce, jak na tom obě místa jsou.

Sama rychle dokončila úklid domu a při té příležitosti vytahala z knihovny všechny své staré učebnice Přeměňování. Okamžitě začala pracovat na osnovách pro všechny ročníky.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Třicátého jí opravdu přišla odpověď od Nevilla. Obě místa stále čekala na nové profesory. Hermiona se zaradovala. Konečně měla opravdovou radost!

Svůj příjezd na hrad nahlásila na následující pozdní odpoledne.

Měla právě den na podání výpovědi v lékárně, nákup všeho možného v Příčné ulici a zabalení kufru. Jak sama zjistila, neměla příliš mnoho věcí. A díky zvětšovacímu kouzlu se jí do jediného kufru vešla i celá knihovna. Navrch přihodila dosud nepřečtené dopisy a po chvilce váhání i černou vestu, kterou našla pod polštářem.

Poslední srpnový den se chýlil k večeru a Hermioně už nezbývalo, než se přemístit k hranicím bradavických pozemků a těšit se na Minervino srdečné uvítání.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Posadil se na své oblíbené místo na opačném konci místnosti, než byly dveře. Bylo tu příjemné přítmí, stín a klid.

Zaslechl ředitelčino švitoření z chodby. Poslední člen profesorského sboru konečně dorazil. Sám byl zvědavý, koho Minerva sehnala na své místo profesorky Přeměňování a navíc ředitelky Nebelvíru. Přál si, aby jím byl někdo, kdo dobře zná poměry mezi Nebelvírem a Zmijozelem a nebude se snažit nastolit mír mezi lvy a hady.

„Jste poslední posila sboru. Všichni už na hrad dorazili,“ říkala ředitelka, když vcházela do místnosti.

„Musela jsem vyřídit ještě nějaké věci v bývalém zaměstnání.“

Její hlas zaslechl a identifikoval o zlomek sekundy dřív, než vešla do sborovny.

Ne! To není možné!

„Rozumím,“ přikývla ředitelka. „Ale teď už pojďte. Studenti přijedou již zítra a my musíme vyřešit ještě mnoho věcí!“

Hermiona Grangerová rychle přelétla pohledem celou místnost. Mohl si všimnout, jak se její nervozitou strnulá tvář poněkud uvolnila.

„Ztište se prosím,“ zvolala profesorka McGonagallová a rázem veškerý hovor utichl. „Ráda bych vám konečně představila novou profesorku Přeměňování a ředitelku Nebelvíru, slečnu Hermionu Grangerovou!“ sborovnou se rozezněl potlesk. I on ledabyle zaplácal dlaněmi o sebe – aby se neřeklo.

Téměř okamžitě k ní přiskočil Neville Longbottom a přátelsky ji objal. „Jsem rád, že jsi tu, Hermiono!“ usmál se a nabídl jí místo vedle sebe. Hermiona klouzala pohledem po lidech kolem sebe. Samé známé tváře. Jistě zná téměř všechny. Kromě… Zarazila se pohledem na světlovlasém muži, sedícím několik míst od ní.

Všiml si, že se k ní Longbottom naklání a cosi jí špitá do ucha. Nejspíš něco o profesoru Obrany proti černé magii. Boris Todorov. Studoval v Kruvalu. Snape mimoděk ohrnul ret. Od první chvíle ho neměl právě v lásce. Sám si nebyl jistý proč. Možná intuice. Nebo jen skutečnost, že nemá rád téměř nikoho.

Viděl, jak mladá žena kývla hlavou. Znovu přejela pohledem celou místnost. Ředitelka zatím mluvila o tom, jak je příští rok důležitý. Každý rok je důležitý, vrčel v duchu. Všichni musí držet pohromadě, navzájem se podporovat. Především před studenty. Bla, bla, bla. Příliš ji neposlouchal. Soustředil se na Grangerovou, sedící přímo naproti němu.

Opět se zaměřila na lidi kolem sebe. Možná si konečně všimla, že tu chybí Horacio Křiklan. Viděl, jak se zamračila a na čele se jí objevila mělká vráska. Byla nervózní. Prsty levé ruky si začala pohrávat s neposlušným pramínkem hnědých vlasů.

Zaměřila se teď na místo právě naproti sobě. Dívala se přímo na něj, ale neviděla ho. Byl schovaný ve stínu.

Zachvěla se. Proč se chvěla? Proč to vypadalo, že s jeho přítomností zde nepočítala? Vždyť mu o této možnosti sama řekla? Je sice pravda, že se rozhodl až dnes ráno - na základě dvacátého výhružného dopisu od Minervy, ale stejně… A co tu dělala? Co ji přimělo opustit práci, kterou měla?

Přišla ho snad trýznit svou přítomností i sem? Copak jí nedal jasně najevo, ať se od něj drží dál?!

Profesorka McGonagallová konečně domluvila. Snape z jejího proslovu pochytil sotva polovinu. Stále propaloval pohledem dívku, která co chvíli zabloudila oříškovýma očima jeho směrem.

„Děkuji vám,“ ukončila oficiálně poradu. „Můžete si jít lehnout. Zítra máte ještě skoro celý den připravit se na tlupu mladých kouzelníků a čarodějek.“

Zvedl se jako první. Prošel takovou rychlostí, že on a především jeho rozevlátý plášť způsobili ve sborovně menší průvan. Věnoval roztřesené dívce pohled přetékající nenávistí. Pak mu obličej zakryly černé mastné vlasy.

Hermiona se konečně znovu nadechla. Neville vedle ní se snažil splynout se židlí v jednu bytost. Zjevně byl přesvědčen, že ten pohled patřil jemu.

„A já doufal, že už se ho tolik nebojím,“ ozval se vysokým hlasem.

Hermiona se slabě usmála. „To bude dobré, Neville,“ řekla povzbudivě, ale uklidňovala spíše sama sebe – celá se třásla. Setrvala jen tak dlouho, jak bylo nezbytně nutné. Omluvila se, že je unavená z cesty a odebrala se do svého nového bytu, který byl poblíž jejího kabinetu.

Věděla, že si musí projít ještě osnovy na celý rok pro všechny ročníky, procvičit si kouzla a udělat mnoho dalších věcí. Nicméně myšlenky jí neustále bloudily kolem jiného kolejního ředitele. A profesor Kratiknot jím nebyl.

Vždyť mu o Minervině nabídce sama pověděla. Musela počítat s možností, že ji přijme. Což samozřejmě počítala, ale do včerejška tak neučinil! Tak proč si to nakonec rozmyslel?!

Děsila se jakéhokoli jejich dalšího setkání. Vlastně jakého dalšího setkání? Ona se s ním pouze jednou setkala pohledem. On ji mohl celou dobu sledovat. Jak je nejistá a nervózní. Ani s ním nepromluvila. Kéž by ani nemusela.

Dnes už nic neudělá, to jí bylo jasné. Rozhodla se tedy využít posledního klidného večera k procházce po bradavických pozemcích.

Oblékla si teplý plášť a zamířila k jezeru. Vždycky ji svým způsobem fascinovalo. Bylo nádherné, jak se třpytilo, občas se vynořil někdo z jezerních lidí nebo obří oliheň. Posadila se do trávy, přitáhla si kolena pod bradu a přemýšlela. Tohle bylo konec konců skvělé místo na přemýšlení. Pokud tu byla sama…

 „Slečna Grangerová?“ ozvalo se za ní.

„Ano,“ potvrdila a zvedla hlavu, aby viděla, kdo ji oslovil.

„Smím si přisednout?“ zeptal se jí asi sedmadvacetiletý profesor Obrany proti černé magii.

„Jistě,“ kývla krátce.

„Ještě se neznáme,“ řekl, když si sedal a podal jí ruku. „Jsem Boris Todorov, budu učit Obranu.“

„Hermiona Grangerová,“ podala mu také ruku. „Jak se vám tu zatím líbí? Slyšela jsem, že jste chodil do Kruvalu.“

„Je to tu moc krásné. Tato škola má takovou zvláštní atmosféru.“

„Ano to má,“ zamumlala dívka. Neměla náladu povídat si. Ani s tímto přátelským mužem.

„Víte, u nás v Kruvalu bývá i v tomto ročním období už poměrně velká zima-“

Hermiona se zvedla. „Omlouvám se, ale dnes nejsem tou nejlepší společností.“

„To já se vám omlouvám,“ vyskočil na nohy rychle profesor Todorov. „Jste jistě unavená. Mohu vás doprovodit do hradu?“

Hermiona si povzdychla. Bylo opravdu tak moc, přát si jeden večer o samotě?

„Děkuji vám, profesore Todorove,“ řekla Hermiona pevně. „Ale chtěla bych být chvilku sama.“

Otočila se a vykročila k hradu. Neměla tušení, kam půjde. Věděla jen, že ještě nechce jít do svého bytu. Procházela se tedy jen tak chodbami hradu a najednou se objevila přímo před obrazem Buclaté dámy – strážkyní vchodu do nebelvírské společenské místnosti.

„Dobrý večer,“ pozdravila ji Hermiona. „Vzpomínáte si na mě? Chodila jsem sem.“

„Samozřejmě,“ usmála se na ni Buclatá dáma. „Vy, Harry Potter a ten zrzavý kluk. Ale kde se tady teď berete?“

„Jsem teď profesorka Přeměňování a ředitelka Nebelvíru. Pustíte mě dovnitř?“

„Jen běžte, než přijedou všichni ti syčáci,“ usmála se blahosklonně Buclatá dáma a pustila Hermionu dovnitř.

Dívka se rozhlédla po opuštěné společenské místnosti. Mávnutím hůlky nechala rozhořet oheň v jednom z krbů. Posadila se do křesla nejblíže krbu a ponořila se do vzpomínek na všechny ty večery, které tu strávila během studia.

Byly to krásné časy. Když tu vymýšleli všechny ty lumpárny proti Malfoyovi. Spojili se tímto krbem se Siriusem. Dokonce i na všechny ty domácí úkoly vzpomínala ráda… Jen v posledním roce tu příliš mnoho času nestrávila.

To pobývala většinou ve sklepení. A tehdy za to byla ráda. Teď to však bude muset zvládnout sama. Po svém.

Bylo zjevné, že těch několik měsíců, co se neviděli, mezi nimi vůbec nic nezměnilo. Stále stejně ji nenáviděl. A ona nevěděla proč.

Nikdy nezapomněla na těch pár hezkých chvil, během kterých zapomněla, že je se Severusem Snapem, mrzutým, protivným bývalým Smrtijedem. Na chvíli, kdy ji držel v náručí nebo kdy jí dal naději opět žít, když ona sama už tu vůli neměla. Na okamžik, kdy se jeho rty dotkly jejího čela a ze rtů mu splynulo to tiché „Sbohem.“ A vzápětí také slova, která ji strašila ve snech.

Jak s ním dokáže pracovat? Vídat se s ním každý den ve Velké síni? Na poradách? Na hradě?

Stále si příliš nevěřila. Bylo to brzy!

Ale kdo ví, jestli by větší časový odstup něco změnil.

Měla jen dvě možnosti. Jít za Minervou a říct jí, že sotva přijela, hned odchází, nebo to zkusit.

Ale byla Nebelvírka. A tak si to vyřeší sama. Nějak…

Sesunula se hlouběji do křesla.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Snape seděl ve svém křesle. V prstech se mu pohupovala sklenka skřítkovského vína. Čas od času se napil. Jinak však jen zíral před sebe.

Byla tu. Byla na hradě. Znovu. Naposledy když tu byla, cítil k ní… náklonost? Možná by se to tak dalo nazvat. Přinejmenším cítil potřebu ji chránit. Pomáhat jí. Vždyť na ni umístil svůj magický podpis! Který dosud měla! Podíval se jí do hlavy. Nechal ji poznat ho bez jeho neustálé masky sebekontroly. Nechal ji tu přes vánoční prázdniny. A natolik si na ty společné tiše strávené chvíle zvykl, že jeho byt už nikdy nebyl stejný. Byl prázdný, připustil hořce, stejně jako on.

Dopil obsah sklenice.

U Merlina! Snad nezačíná senilnět! To bylo dřív. Teď se ukázala, že není o nic lepší než…

Znovu se v něm vzedmula vlna vzteku. Zkřivil obličej nenávistí vůči mladé hnědovlasé ženě.

Neměla právo se tu objevit! A on jí to bude muset dát jasně najevo!

Ozvaly se tiché, velmi tlumené údery do dveří z chodby, které zaregistroval jen díky bystrým uším – pozůstatek z dob, kdy býval Smrtijedem. Nebo se za něj vydával.

Studenti měli přijet až zítra. Tak kdo by to zatraceně mohl být?

„Dále!“ zvolal. Nic se nestalo. Vzápětí údery pokračovaly. Neochotně se zvedl a položil prázdnou sklenku na stolek. Došel ke dveřím a otevřel je.

Kolem jeho nohou se prosmýkla zrzavá chlupatá věc a zamířila přímo do jeho křesla, kde se spokojeně uložila. Stočená do klubíčka mu teď oplácela zelenýma očima jeho udivený pohled.

Snape nakoukl do chodby, aby se ujistil, zda tu náhodou není i jeho otravná majitelka. Ne. Kocour přišel zcela sám.

Zavřel dveře a ještě chvíli propichoval černýma očima Křivonožku trůnícího na jeho místě. Zamračeně si promnul velký nos a nakonec oční souboj vzdal. Odešel do své ložnice. Pro jistotu zavřel dveře. Stejně už chtěl jít spát.

A je tu další kapitolka. Snad se líbí :-)

Ještě jednou děkuji všem, kteří věrně komentují :-) Mám alespoň představu pro kolik lidí píšu, a že to má tedy smysl :-) A za každého nového čtenáře budu moc šťastná.

Leemony

20. Soud

22. Porada