22. Porada

Předně bych vám chtěla strašně moc poděkovat za tolik komentářů u minulé kapitoly! Opravdu mě to moc moc moc potěšilo! A prosím pokračujte v tom :-)

S trhnutím se probudila. Ty černé oči!

Dezorientovaně se rozhlédla kolem sebe. Byla v nebelvírské věži. Sama. Kde se tu vzala? Bolestivě zasyčela, když vstávala. Celé tělo ji bolelo. Podívala se z okna. Určitě už byli všichni na snídani! Uhladila si trochu vlasy a po kratičké zastávce v bytě si pospíšila do Velké síně.

Samozřejmě. Přišla poslední a zbylo na ni pouze jedno volné místo. Mezi profesory Snapem a Todorovem. S povzdechem se posadila.

„Dobré ráno, profesorko Grangerová,“ pozdravil ji Boris Todorov veselým hlasem. „Jak se vám spalo první noc na hradě?“

„Ani se neptejte, profesore,“ zabručela Hermiona. Byla rozlámaná a podrážděná. O konverzaci příliš nestála.

„No nevypadáš právě svěže,“ přidal se Neville opatrně. „Jako kdybys ani nespala v posteli.“

„Taky že ne,“ zavrčela. Jeho tázavý pohled ignorovala. Nalila si do hrnku kávu a vzala si croissant. Během snídaně sotva zvládala zdvořile odpovídat na otázky, natož aby vedla nějaký duchaplný rozhovor. Hned poté se konečně mohla plně věnovat profesorským povinnostem.

Strávila nad nimi téměř celý den. Málem prošvihla dokonce i večeři se slavnostním zařazováním studentů do kolejí. Neville se zhostil péče o prváky velmi statečně. Vyslechla si poutavý projev profesorky McGonagallové, který měl však do Brumbálova velmi daleko. Snědla několik soust večeře a hned po odchodu studentů se také omluvila a šla si lehnout. Potřebovala se vyspat na druhý den.

Těsně před jejím bytem ji však dostihl profesor Todorov. „Slečno profesorko,“ oslovil ji kostrbatě. „Prosím, nevíte, kde je knihovna? Potřeboval bych si půjčit pár knih, víte, a stále se tu ještě příliš nevyznám.“

„Ale jistě,“ povzdechla si Hermiona ne příliš nadšeně. „Dovedu vás tam.“

„Jste velmi hodná,“ věnoval jí přátelský úsměv a vydali se šerými chodbami do knihovny.

„Odsud už trefíte, ne?“ optala se ho, když byli na místě.

„Ano, ale chtěl jsem vás požádat, zda byste mi ještě nepomohla najít pár těch knih. Madame Pinceová už šla bohužel spát…“

„Dobře,“ povzdychla si Hermiona a začali společně pátrat po knihách. „Ale nezapomeňte jí zítra nahlásit, které knihy si půjčíte. Ráda má v knihách pořádek.“

Hermiona za sebou uslyšela tiché kroky. „Velmi nerad vám kazím plány na společný večer,“ ozval se vzápětí chladný hlas, „ale slečna Grangerová má dnes v noci dozor na chodbách.“

Boris překvapeně pohlédl na profesora Snapea.

„Samozřejmě, profesore,“ přikývla dívka. „Musíte mě tedy omluvit, profesore Todorove,“ obrátila se k mladšímu muži a pak pohlédla konečně Snapeovým směrem. „Do kolika hodin je dozor?“

„Do jedné ráno,“ odtušil chladně Snape.

„Dobře, díky, profesore.“ Hermiona prošla kolem Snapea. Dávala si pozor, aby se ho ani nedotkla. A pak se vydala hlídat chodby. Vzpomínala, že když ona chodila po večerce ven, snad nikdy ji nikdo nechytil. Pokud nepočítala Amycuse Carrowa. A ani ona neměla štěstí na studenty pobíhající po chodbách.

Hodinu po půlnoci se zarazila u okna s výhledem na jezero. Velmi dobře si to okno pamatovala. Sedla si tu, když ji Carrow surově zbil. Nemohla se téměř ani pohnout. A pak ji tu našel…

Posadila se opět na parapet a dívala se ven… Opět se ztratila ve svých vzpomínkách na sedmý ročník… Tehdy alespoň tušila, co od něj může čekat. Ačkoli tehdy by to dávalo větší smysl, zdaleka na ni nebyl takový, jako teď. V tom roce pro ni byl téměř jediným světlem v temnotě. Ach…! Zase ty oči! Tak černé, prázdné, hluboké! Topila se v nich…

„Slečno Grangerová,“ zaslechla své jméno a škubla sebou. Oči! Dívala se do těch očí a nedokázala uhnout pohledem. „Přestaňte na mě zírat!“ procedil skrz zuby muž tyčící se nad ní. Sklopila hlavu do klína. Bolest svalů a především krční páteře se od rána ještě zhoršila. Seděla stále na tom parapetu. Co to s ní je? Usíná na zvláštních místech.

„Grangerová, nemyslíte, že okno není nejlepším místem, kde strávit noc?“ o zeď u jejích nohou se opíral jako černý stín – profesor Snape. „Alespoň druhou noc na hradě byste měla strávit ve své posteli.“

„Samozřejmě, máte pravdu, profesore,“ přikývla a snažila se o tak klidný a vyrovnaný tón hlasu, jakého jen byla schopna. Do očí se mu však už znovu nepodívala. Cítila chlad, který šířil, všude kolem sebe. Už během dne se však rozhodla, že před ním svou slabost najevo nedá. Proč by měl vědět, co se z ní stalo? Že z ní udělal neurotický uzlíček nervů? Aby ji mohl ještě více zraňovat? NE! To nedovolí!

„Nebo tu na někoho čekáte?“ otázal se povýšeně. Tušila, že obočí má vysoko zdvižené.

„Nečekám tu na nikoho!“ ohradila se popuzeně.

Snape ji chvilku pozoroval. Zvažoval, zda pokračovat ve svém malém výslechu, a jakým směrem ho vést.

„Proč jste se vrátila?“ zeptal se přímo a studoval přitom její tvář. Bylo to však celkem zbytečné. Většinu jí zakrývaly kudrnaté vlasy. Ani její oči neviděl. Bohužel. Ty by mu jistě prozradily vše, co chtěl vědět.

„Šla jsem kolem toho okna a…“ začala rychle brebentit.

„Na hrad. Učit,“ odsekával slova. „Proč jste se vrátila do Bradavic?“

„Nabídli mi místo…“

„Proč jste přijala?“ docházela mu trpělivost, ale musel to vědět. Snažil se svůj hlas umírnit. Kdyby na ni zakřičel, neřekla by mu nic.

Přesto mlčela. Nemohla mu povědět o těch třech měsících. Ani o ničem jiném. Nemohla nad tím ani teď přemýšlet, pokud se chtěla držet svého předsevzetí. „To je moje věc,“ řekla pak tiše. Tišeji, než zamýšlela. Ale bála se, že jinak by se jí hlas přinejmenším zachvěl, což nemohla dopustit. Déle už v jeho přítomnosti nedokázala setrvávat.

Rozhodla se seskočit z parapetu na zem. Rychlý pohyb byl pro ztuhlé svaly příliš nečekaný a jí se podlomila kolena. Současně tlumeně zasténala, protože se o slovo přihlásila i její páteř.

Snape ji zachytil před pádem na tvrdou kamenné podlahu a podepřel ji pod paží. Opřel ji opět o parapet, ale stále ji mírně přidržoval za nadloktí.

„Proč?“ zaskučela Hermiona místo poděkování. „Proč mě nenávidíte a přitom mi pomáháte?!“

Snape překvapeně zamrkal. Mohl si to dovolit, nedívala se na něj.

„Nenávidím vás za to, co jste udělala během líčení,“ odsekl chladně. „A pokud si přejete, abych vás příště nechal válet se po zemi, stačí říct.“

„Co jsem udělala během líčení?!“ osopila se Hermiona a pohlédla na něj vlhkýma oříškově hnědýma očima. Stále se však vyhýbala očnímu kontaktu. Jeho přiznání, že ji opravdu nenávidí, ji ranilo víc, než si připouštěla. Sama se mu ke svým pocitům nepřiznala. Naopak ji to utvrdilo v jejím přesvědčení – bojovat!

„Vidím, že už dokážete stát sama. Dobrou noc.“

Zavířil plášť a profesor Snape byl pryč.

Hermiona se pomalu odebrala do svého pokoje. Po cestě přemýšlela nad jeho slovy. Co udělala během líčení? Zachránila ho před vězením. To bylo špatně?

Lehla si do postele. Byla tak unavená. Ani si nevšimla, že Křivonožka na ni nečeká.

Ještě než usnula, zašátrala v kufru pod postelí a vylovila černou vestu.

Lehla si do polohy plodu. Cítila se tak nejméně zranitelná. Obličej schovala do černé látky. Slzy už nepřicházely. Jen tlumené vzlyky, které ji připravovaly o možnost se normálně nadechnout.

Připomínala si tak muže, kterému svršek patřil. Muže, který se k ní choval s pochopením, který jí objal, když to potřebovala. Který ji nezranil. Neublížil jí. Necítil k ní nenávist.

Neměl nic společného s tím, který se jí dotkl před chvílí. Jeho chladný dotek cítila i přes vrstvy oblečení. Jeho slova se jí ovíjela kolem srdce jako ostnatý drát a svírala ho. Při každém roztažení a stažení svalu se zarývaly hlouběji a hlouběji k těm ostatním. Nenávidím vás… Tak strašně moc to bolelo!!!

Ti dva muži měli společné vlastně jen jméno. Oba se jmenovali Severus Snape. Ale to bylo jedno, protože si byla jista, že ten první zemřel toho rána, kdy opustil její byt.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Dalších několik dní ubíhalo poměrně všedně. Hermiona se vídala se Snapem jen ve Velké síni během jídel. A ani jedinkrát na sebe nepromluvili. Ani jedinkrát neměla Hermiona důvod se mu podívat do očí. Naštěstí.

Hermiona se objevila ve sborovně právě ve chvíli, kdy Minerva rozmlouvala se Snapem. Neville už tu byl také. Čekala je porada, kde měli zhodnotit první školní týden.

„Kolik vybuchlých kotlíků, Severusi?“ ptala se právě se zájmem profesorka McGonagallová Snapea.

„Třicet,“ zavrčel profesor frustrovaně. „To je dosavadní týdenní rekord! Možná vás potěší, profesore Longbottome,“ Neville sebou při zvuku svého jména polekaně trhl, „že mám už pár adeptů na nejtragičtějšího studenta Lektvarů. Vaše umění bude možná letos překonáno!“

Neville se plaše pousmál. „To rád slyším, pane.“

Minerva se shovívavě usmála. Severusův smysl pro humor znala a měla mnoho let, aby si na něj zvykla. Litovala však každého, komu profesor naháněl hrůzu. A bylo jí jasné, že Neville ze svého strachu z profesora stále ještě nevyrostl.

„Možná byste mohl, Neville, donést občas Severusovi nějaké bylinné přísady, které pěstujete ve sklenících,“ navrhla nevinně.

Oba muži vykulili oči plné hrůzy. Snape se vzpamatoval jako první a nasadil posměšný úšklebek. „Nevím, jestli je to dobrý nápad, Minervo. Pan Longbottom býval schopen znehodnotit kořen mandragory, jakožto přísady do lektvarů, pouze tím, že se ho dotkl špičkou prstu.“

„Paní profesorko,“ přihlásil se o slovo Neville, „musím dát profesorovi Snapeovi za pravdu, opravdu to není dobrý nápad.“

„Alespoň to zkuste, chlapci,“ řekla tónem, který další diskusi vylučoval a obrátila se k Hermioně, která celý rozhovor vyslechla a tiše záviděla Nevillovi. K němu se choval Snape jako ke kolegovi. S jistou mírou respektu, ačkoli jen drobnou. A také ho tituloval. Ona pro něj byla stále jen slečna nebo prostě Grangerová.

Neuniklo jí, jaká byla ředitelka manipulátorka. Kam se asi rozhodne vmanipulovat ji?

„Hermiono,“ přivítala ji s úsměvem Minerva. „A co váš první profesorský týden?“

„No, zatím bez problémů, děkuji,“ usmála se Hermiona nejistě. Jednalo se jen o řečnickou otázku. Byla na většině hodin s ní. Snažila se jí pomáhat.

„To je moc dobře,“ přikývla Minerva. „Posaďte se vedle Borise, začneme.“

Ani tentokrát neunikla místu vedle profesora Todorova. A jako bonus – z druhé strany se usadil Snape. Opět.

Porada byla nepříjemně dlouhá. Hermiona se snažila dívat jen a jen před sebe, mluvit věcně, vyrovnaně – celkově zkrátit dobu porady. Bohužel marně. Ostatní profesoři tak snaživí bohužel nebyli. Porada se nesnesitelně vlekla.

„Jaké to je - být závislá na rozhodnutích ostatních,“ zaslechla vedle sebe tichý hluboký hlas čtyřicetiletého profesora. „Nemoci nijak změnit co se s vámi děje? Nemít možnost vlastního rozhodnutí?“

Hermiona mlčela. Věděla, že jsou to jen řečnické otázky, že nečeká odpověď. Přesto ji jeho slova nutila přemýšlet. Něco jí tím naznačoval? Tušila, že se mračí. Mimoděk koukla na hodiny. Porada už trvala dvě hodiny. Povzdechla si.

„Teprve dvě hodiny,“ zaslechla v tichém šepotu náznak sarkasmu. „Ale představte si, že by to trvalo několik let.“

Hermioně konečně svitlo. Zasmušila se a začala si žmoulat konečky vlasů mezi palcem a ukazováčkem. Proto ji nenáviděl. Vzala mu možnost volby. Stejně jako Voldemort. Stejně jako Albus Brumbál. Rozhodla za něj ve chvílích, kdy byl konečně svobodný. Vybral si vězení a smrt. Měla respektovat jeho volbu. Místo toho vzala dvakrát jeho život do vlastních rukou. Sobecky! Kvůli vlastní potřebě odvděčit se! Bylo jí ze sebe na nic.

Po celý zbytek porady se její myšlenky ubíraly jen tímto směrem.

Minerva je konečně propustila. Tentokrát se Hermiona zvedla dříve než Snape. Těsně než se obrátila k odchodu, řekla tiše: „Omlouvám se. Mrzí mě to, pane.“ Tentokrát svůj hlas už neuhlídala. Sama slyšela, jak se jí ke konci zlomil.

Snape zůstal ještě chvíli překvapeně sedět. Ohlédl se po odcházející čarodějce. Zahlédl, jak si odhrnuje vlasy z tváře. Nebo to byly slzy?  Předpokládal, že jí význam jeho slov dojde. Koneckonců už ze svých hodin věděl, že není hloupá. Čekal však, že se s ním bude chtít hádat. Že mu bude potřebovat vysvětlit, proč to udělala a proč by to udělala znovu. Nakonec, i když o tom sám silně pochybovat, by jí možná i řekl, že je rád za její rozhodnutí hájit ho. Dobře. To by neřekl. Nečekal však, že se před ním tak uzavře. Zamračeně vykročil ven ze sborovny.

„Pane profesore?“ ozval se Longbottomův hlas. Zastavil a promnul si kořen nosu. Co chtěl ještě tenhle trouba? „Budete chtít přinést nějaké ty přísady, pane?“

„Zítra vám dám seznam, profesore,“ zavrčel Snape přes rameno a vyšel z místnosti vstříc svému bytu, kde na něj stále čekal nevítaný host.

Zrzavý kocour se rozvaloval na svém oblíbeném místě. Shodou okolností to bylo právě Severusovo křeslo. Snape přelétl pokoj očima. Poškrábaný stůl, police, pohovka… Štěstí, že neměl záclony. Neměl náladu s tím teď cokoli dělat.

Místo toho se znovu pokusil vzít kocoura za kůži na krku, aby ho vyhodil za dveře. Ale dostalo se mu jen obvyklého zasyčení a seknutí drápy. Další oděv zničen, povzdechl si zatrpkle. Kocour už zmizel pod pohovkou. Alespoň měl zpátky své křeslo.

Vzal si z knihovny oblíbenou knihu o jedech a protijedech a usadil se do svého křesla. Nedokázal se však na čtení soustředit. Místo toho se začal ztrácet ve svých myšlenkách a úvahách.

Možná jí křivdil. Možná nepřijela kvůli němu. Možná měla jiný důvod. Možná by jí měl odpustit… Ale ne. To nedokázal. Manipulovala s ním. Rozhodovala za něj! Byla stejná jako oni! Ničím se od nich… nelišila.

S těmito myšlenkami ho přemohla únava. Kniha mu vyklouzla z ruky a zůstala ležet na podlaze...

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ještě než otevřel oči, pocítil na klíně zvláštní tíhu. Jako by na něm ležel polštář. Shlédl dolů. Polštář měl dlouhé zrzavé chlupy a spokojeně vrněl. Naproti tomu Snapeovi se z hrdla vydralo nevrlé zavrčení.

Jakmile se pokusil vyprostit ruce a drapnout kocoura za kůži, byl opět tentam! Rozmrzele pohlédl na hodiny. Byl čas snídaně. Věnoval jen pár minut ranní hygieně a pak vykročil vzhůru do Velké síně. Ani se nenamáhal s převlékáním. Alespoň, že byl víkend a nečekali ho žádní tupohlaví studenti a vybuchující kotlíky.

Posadil se na své místo na kraji profesorského stolu. Vedle něj seděla jen zamlklá ředitelka Nebelvíru, která se zatvrzele věnovala svému šálku kávy a suchému toastu.

Chvilku ji úkosem pozoroval, zatímco popíjel svou černou kávu a jedl vajíčka.

„Když nebudete jíst, nic tím nespravíte, Grangerová“ upozornil ji bez náznaku arogance.

Dívka nedala nijak najevo, že by ho slyšela. Nebo možná dala. Začala se zvedat k odchodu.

„Počkejte,“ chytil ji za zápěstí.

„Pusťte, profesore,“ zasyčela na něj a shlédla na jeho ruku. Na černé látce uviděla spoustu jemných zrzavých chlupů. Zarazila se a znovu dosedla na židli. Rozhodla se neptat a nediskutovat. Neplýtvat na něj slovy. Jistě jí pak řekne sám vše, co jí chce sdělit.

„Profesorko Grangerová,“ ozval se profesor Todorov vedle ní. „Je vše v pořádku?“

„Samozřejmě, v naprostém,“ usmála se na něj rychle. Snape už mezitím svou ruku opět stáhl a dojídal, co měl na talíři.

Vzpomněla si na předchozí večer. V slzách došla do svého bytu. Sesunula se do křesla. Jen… jen nechtěla, aby šel do vězení! Nechtěla se v jeho očích stát někým jako Voldemort nebo Brumbál. Nikdy!

Byla tak sama. Kde je Křivonožka? Od příjezdu na hrad ho neviděla. Ani si to neuvědomila. Byla tak zaneprázdněná výukou i sama sebou…

„Půjdete se mnou, slečno?“ pobídl ji Snape. Hermiona se rychle zvedla a vykročila za ním do sklepení.

Bylo příliš brzy. Příliš mnoho vzpomínek. Nedokáže to! Nemůže! Nedokáže…

Zůstala stát před otevřenými dveřmi jeho pokojů.

„Pojďte dál,“ vyzval ji, když si všiml, že zůstala na chodbě.

Doufám, že se kapitola líbí, a že budete komentovat stejně aktivně, jako u minulé.

Leemony

21. Profesorka Grangerová

23. Je po všem?