23. Je po všem?

„Co jste mi chtěl, pane?“ zeptala se ho, aniž by se pohnula.

Změnila se. Tolik se změnila. Poprvé, když vcházela do jeho pokoje, byla hrdá, bojovná. Plná odhodlání. Tenkrát ho požádala, aby ji zabil. S naprosto vážnou tváří, bez mrknutí oka.

Ale teď? Nevyznal se v ní. Stále vypadala silná a odhodlaná. Ale když myslela, že se nikdo nedívá, klopila oči k zemi a hrbila ramena. Chvilkami vypadala mnohonásobně starší, než opravdu byla. A její včerejší slova jeho podezření jen potvrzovala. Jako by ji to téměř zlomilo. Jako by jí zlomily důsledky jejích šlechetných činů. Zamračil se. Chtěl, aby se cítila provinile, ale tohle bylo snad příliš. Měkoto! vynadal si v duchu.

„Grangerová, pojďte laskavě dovnitř,“ řekl naoko podrážděně. „Od vašeho příjezdu tu mám vaši kočku, která mi tu devastuje byt,“ rozmáchlým gestem poukázal na celou místnost s poničeným nábytkem, „nenechá se vyprovodit ven a dokonce odmítá spolupracovat na vývoji nového protijedu.“

Konečně se v její tváři objevila nějaká emoce.

„Testujete na mém kocourovi své pokusy?!“ zhrozila se a rozhodně překročila práh a zabouchla dveře.

„Jak jsem řekl, odmítá spolupracovat,“ ušklíbl se Snape. „Byl bych velmi rád, kdybyste si to zvíře vzala a odnesla hodně daleko odsud.“

„Kde je?“

„Nejspíš bude pod pohovkou,“ kývl hlavou ke zmíněnému nábytku. Zatímco profesorka začala lézt po kolenou kolem jeho pohovky, on se zabýval nápravou škod, které napáchal její kocour.

„Křivonožko?“ zvolala Hermiona. „Křivonožko, pojď sem.“

„On za chvíli vyleze,“ ozval se profesor Lektvarů. Kouzlem si vyčistil své křeslo od chlupů a posadil se. Přehodil si nohu přes nohu a sledoval stále se plazící Nebelvírku, snažící se nakouknout pod gauč.

„Jedl za tu dobu něco?“ osopila se na něj Hermiona.

„Amy mu občas přinese něco z kuchyně,“ odvětil ledabyle. „Bohužel se nenechá nikdy chytit.“

Dívka po chvíli své úsilí vzdala a posadila se na pohovku. „Proč jste mi o tom neřekl hned?“

„Vy jste ho také právě nepostrádala,“ připomněl jí jízlivě. Hermiona to ponechala bez komentáře. Měl pravdu.

Nechápala to. Včera jí naznačil, co mu vadí. Proč ji nenávidí. A dnes se chová opět… na jeho poměry mile.

„Slečno Grangerová,“ vytrhl ji ze zamyšlení profesor, „proč jste se rozhodla vzdát práce v lékárně?“

Dívčina nyní uvolněná tvář se znovu vrátila k dřívějšímu výrazu. Jakoby se ponořila do stínu. Objevila se vráska na jejím čele. Oči jí viditelně potemněly. Rysy ztvrdly.

„To je moje věc,“ zopakovala totéž, co před pár dny na chodbě, aniž by k němu zvedla oči.

Snape na ni dál hleděl. Něco tajila. Měla k tomu nějaký důvod, který mu nehodlala sdělit? Co to mohlo být?

„Chtěla bych vás o něco požádat,“ ozvala se Nebelvírka váhavě a pozorně si prohlížela ruce složené v klíně.

„Poslouchám.“ Snape si podepřel hlavu prsty. Byl zvědavý, co z ní vypadne.

„Chci… Chtěla bych, abyste mi odstranil svůj podpis.“

Stále nezvedla oči.

Mlčel. Hermiona se začínala obávat, že její žádost odmítne. Nebo se bude vyptávat.

„Samozřejmě,“ přikývl nakonec a zvedl se z křesla. V ruce se mu objevila hůlka. Ačkoli mu hlavou vířila snad tisícovka otázek, teď by mu stejně ani na jedinou neodpověděla. Navíc, sám to chtěl udělat. Od okamžiku, kdy ho vytvořil. Nikdy neměl připustit, aby se to stalo. Ani po těch letech ho však nenapadl jiný způsob, jak jí tehdy pomoct.

„Lehněte si. Bude to tak jistě pohodlnější,“ ukázal na pohovku.

Hermiona si lehla a vyhrnula si hábit i tričko na zádech. Objevila se tři černě napsaná slova.

Majetek Severuse Snapea.

Snape si je zamračeně prohlédl. Umístil konec hůlky na poslední písmeno svého příjmení a začal tiše odeklínat.

Hermiona měla co dělat, aby nezačala křičet. Raději se zakousla do polštáře. Z očí se jí tlačily slzy. Bolelo to snad ještě víc, než když ho vytvářel. Respektive potom, co ho vytvořil. Vzpomínala, jak na něj křičela, jak ho praštila…

Slova pomalu mizela, ale zůstávaly po nich nepěkné jizvy. Poznal, že dívka usilovně bojuje proti bolesti a snaží se ji nedat najevo. Konečně byla pryč i poslední černá čárka. Prohlédl si jizvy, které zůstaly. Těch už se nikdy nezbaví, napadlo ho. Sám jich měl po těle mnoho.

„Je po všem, slečno,“ šeptl.

Hermiona byla zakousnutá do polštáře a na tvářích se jí leskly slané cestičky. Ano. Je po všem. O tom bylo celé jeho pouto k ní. To bylo to, co ho za ní přitáhlo! TO, proč ji vyhledal v dubnu. I další měsíc. To bylo to poslední kouzlo, které chtěl vykonat, kdyby ho Starostolec poslal do Azkabanu. Ani on nechtěl zůstávat nikomu nic dlužný. Tak proč JÍ to sakra tolik vyčítal?!

Pomalu povolila stisk zubů. Hřbetem ruky si setřela slzy a nudli u nosu si rozmázla po půlce tváře. Pak se pokusila nahmatat místo, kde podpis býval. Předtím nebylo na omak nic cítit. Teď to místo poznala velmi přesně. Nejen podle bolestivé citlivosti.

„Zůstanou vám tam jizvy,“ zavrčel. Byl naštvaný spíše na sebe, že jí něco takového vůbec způsobil.

Hermiona jen mlčky přikývla.

Na nose ji zašimrala látka. Překvapivě černá. Nechápavě vzhlédla vzhůru k muži, který držel cíp té látky mezi prsty.

„Měl jsem dojem, že tohle je známé i mezi mudly. Ale rád vás poučím,“ ušklíbl se sarkasticky. „Kapesník, používá se obvykle ke smrkání či...“

Zbytek jeho slov zanikl v jejím hlučném zatroubení, jak si Hermiona vyprazdňovala nos.

„Nechám vás tu o samotě, potřebuji pracovat v kabinetu. Až to zvíře vyleze, vezměte si ho a jděte,“ pronesl chladně a odvlál z pokoje.

Zaslechla klapnutí dveří. Ještě chvíli zůstala ležet na pohovce. Opatrně si stáhla zpátky tričko i hábit. Pak konečně vstala. Jako první zamířila do koupelny. Potřebovala si opláchnout obličej. Kapesník strčila bezmyšlenkovitě do kapsy hábitu.

Když vyšla z koupelny, konečně si mohla nerušeně prohlédnout pokoje, kde strávila část posledního ročníku. Všechno bylo stejné. Dokonce tu zůstalo i její křeslo u krbu, které pro ni tenkrát přičaroval. Usmála se a přešla k němu, aby se alespoň dotkla červeného čalounění.

Jak tam tak stála, otřelo se jí cosi o nohy. Shlédla dolů a spatřila svého Křivonožku. Okamžitě ho vzala do náruče a přivinula se k němu. „Co mi to děláš? Takhle utíkat! A ještě k tomu až do sklepení,“ vyčítala mu a rychle s ním zamířila na chodbu a pak rovnou do svého bytu.

Netušila, že Snape sedící ve svém kabinetu pozorně naslouchá zvukům z chodby a čeká na její rychlé kroky oznamující, že jeho byt je opět zcela prázdný.

Nechal ji tam, aby se dala v klidu do pořádku. A také… Nesnesl by déle pohled na její zohyzděné tělo. Na své dílo, které na sobě dívka už navždy ponese. Na její uplakanou tvář.

A děkoval Merlinovi, že neměl možnost, pohlédnout jí do očí. Nebyl si jistý, zda by byl s to unést, co by v nich spatřil.

Zarazil se. Právě si uvědomil, že kvůli Grangerové utekl ze svého vlastního bytu.

Ozvalo se zaklepání. Nemohla to být ona. Ta už byla dávno pryč. Alespoň v to doufal.

„Vstupte!“ zavrčel podrážděně a ve dveřích se objevila velká ušatá hlava profesora Bylinkářství. Ach Merline! Za co mě trestáš?! Longbottom nejistě vešel dovnitř.

„Jen-jen jsem se chtěl zeptat, jestli pro mě máte ten seznam, profesore,“ zeptal se mírně roztřeseným hlasem.

"Jaký seznam?!" vyštěkl Snape, který si nutně potřeboval ulevit a Longbottom byl právě nejlepším objektem pro schlazení žáhy.

"Těch přísad, víte jak..."

„A potřebujete to přesně teď?! V tento okamžik nebo to vydrží například do oběda?“ zeptal se arogantně, když si uvědomil, o co běží.

„Já… Chtěl jsem… Jen… dnes… ve sklenících…“ zakoktal se Neville a náhle nebyl schopný ze sebe dostat kloudnou větu. Stejně jako na jeho hodinách. „Ehm. Samozřejmě to počká, profesore.“ Začal couvat ke dveřím.

„Sedněte si, profesore,“ ušklíbl se Snape. Zlomyslně si uvědomil, že Longbottomův strach z něj mu mírně zlepšil náladu. Ale jestli Minerva chtěla, aby spolu vycházeli, mohl by proto něco udělat. Konec konců, Longbottom byl Grangerové nejspíš poměrně blízký. Možná by to mohlo mít i nějaké výhody. „Zkuste říct ještě jednou, co jste měl na srdci,“ ušklíbl se na něj sarkasticky.

Neville si prkenně sedl na krajíček židle. Snapeova slova ho na celou minutu zbavila daru řeči. Snape významně pozvedl obočí a začal netrpělivě bubnovat prsty o stůl. To Nevillovi v nejmenším nepomohlo.

„Chtěl jsem říct, že dnesbudupracovatvesklenícícha…“ vychrlil ze sebe.

Snape počkal, zda to bylo vše a pak protáhle pronesl: „A?“

Neville zmateně zamrkal. Co chce slyšet?

Mezitím obrátil lektvarista svou pozornost na pergameny před sebou a začal na ně cosi škrábat.

„Čekám,“ upozornil mladíka, aniž by k němu zvedl černé oči.

„Kdybych měl ten seznam, donesl bych vám ty přísady hned zítra. Ale jestli ho nemáte, nevadí. Dáte mi ho, až budete chtít. Já… já to pak zařídím. Jen… by to bylo pro mě lepší, když na to mám čas… Ale to je jedno,“ breptal a cítil, jak mu po spánku stéká pramínek studeného potu a košile pod hábitem se mu lepí na záda. „Můžu prosím jít, pane?“

Snape se v duchu ušklíbl jeho úzkostlivému pisklavému hlásku. Mlčel a soustředil se na psaní. Když už se chtěl Neville sám zvednout a odejít, podal mu přes stůl pergamen se zasychajícím inkoustem.

„Tady. Stačí to, až budete mít čas,“ řekl s křivým úšklebkem, který byl pro Nevilla poslední kapkou.

„Ano, pane, děkuju, pane,“ vzal si rychle pergamen a zamířil ke dveřím. Ještě než vyšel, všiml si, že se mu podařilo rozmazat palcem poslední slovo ze seznamu. Položka byla teď úplně nečitelná. „Ehm, omlouvám se, pane, co je to poslední?“

„Asfodel, profesore. Konkrétně jeho kořen. Raději se nebudu ptát, co byste z něj připravoval,“ pronesl sarkasticky.

Neville přikývl a polohlasně, spíše pro sebe zamumlal: „Já nic, ale vy nejspíš Doušek živé smrti.“

Snape zůstal zírat na zavřené dveře, kterými právě odešel bezkonkurenčně nejneschopnější bývalý student, kterého měl tu smůlu kdy učit. Nebo ho za něj alespoň považoval…

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Mezi Hermionou Grangerovou a Severusem Snapem zavládlo cosi jako spontánní příměří. Oba se tak nějak smířili s přítomností toho druhého. Postupně se vyrovnávali i s křivdami, které si způsobili navzájem nebo dokonce přímo sami sobě. Nebo se o to alespoň snažili.

Nemluvili spolu víc, než bylo nezbytně nutné. Takže jejich hovory se omezily na pozdravení či předání vzkazu. Zpravidla od Minervy. Nicméně brzy nebylo nutné ani to. Ředitelčiným bystrým očím jejich vzájemná odtažitost rozhodně neunikla.

Koncem září si nechala ředitelka zavolat Hermionu do ředitelny. Hermiona byla z té zprávy poměrně nervózní. Nebyla si vědoma žádného prohřešku. Pronesla heslo: „Čajové sušenky,“ a chrlič jí uvolnil vstup na kamenné schodiště.

Vystoupala vzhůru a zaklepala na dveře.

„Dále!“ ozval se vstřícný hlas Minervy McGonagallové.

Hermiona vstoupila. Ředitelna se od minula opět změnila. Daleko víc teď připomínala místnost z Brumbálových dob. Byla světlá a přátelská. Obrazy byly všechny odkryté, nicméně lidé v nich svorně pochrupovali.

„Chtěla jste se mnou mluvit, profesorko?“ zeptala se nesměle.

„Ano, jistě,“ usmála se a nabídla jí místo naproti sobě. „Čaj?“

„Černý, díky,“ kývla mladá čarodějka a posadila se. Před ní se objevil šálek s kouřící tekutinou.

„Vezměte si sušenku,“ ukázala na krabici na stole. Hermiona do ní ze slušnosti sáhla a položila si jednu sušenku na podšálek. „Jak sama zvládáte hodiny?“

„Snad dobře,“ začala rychle Hermiona. „Studenti mě poslouchají, nevyrušují, procvičují. Zatím jsem nemusela řešit ani žádné velké nehody či snad zranění.“

„To ráda slyším,“ pokývala hlavou. Hermiona se obávala pokračování rozhovoru. Jistě si ji nezavolala jen kvůli této otázce. A nepletla se. „A jak vycházíte s ostatními kolegy?“

„Také… dobře,“ krátce zaváhala. „S Nevillem jsem chodila do ročníku a jsme přátelé. A zbytek, až na profesora Todorova, znám, protože učili i mě.“

Pokývala hlavou. Odpovědí zjevně nesplnila její očekávání. „Takže tu není nikdo, kdo by byl vůči vám třeba nějakým způsobem zaujatý?“

„Ne, paní ředitelko,“ zakroutila Hermiona zamračeně hlavou.

„Kdo by vám působil nepříjemnosti?“ zkusila to ještě jednou Minerva, ale odpovědí jí byl opět záporný pohyb hlavy. „Ale kdybyste měla nějaký problém, přišla byste, že ano?“ ujišťovala se.

„Samozřejmě, paní ředitelko,“ potvrdila horlivě Hermiona.

„Děkuji, to je vše, můžete jít,“ věnovala jí krátký úsměv Minerva a mladá Nebelvírka spěšně opustila místnost. Čaj i sušenka zůstaly netknuté „I kdyby se dělo kdoví co, stejně nepřijde, že?“ pohlédla na portrét posledního zarámovaného ředitele Bradavic.

„Ne, Minervo, ona nikdy nepřijde,“ potvrdil Albus Brumbál vážně.

„Máš tušení, co se mezi nimi stalo?“ zeptala se už po několikáté.

„Víš dobře, jak je Severus vznětlivý a nevyzpytatelný. Stát se mohlo cokoli,“ pokrčil bezradně rameny. Odmítal se s Minervou bavit o roce, kdy ředitelnu obýval Severus Snape. Chápal, jak nepříjemné by pro Snapea bylo, kdyby se o jejich soukromých rozhovorech dozvěděl někdo další. A kdyby Minervě řekl o posledních slovech, která tu Snape pronesl… Křiklan by mu nepoděkoval, až by se musel vrátit opět do Bradavic.

„Rozhodla se až na poslední chvíli, jestli nastoupí,“ stěžovala si Minerva dál. „Až když zjistila, že je místo profesora Lektvarů stále volné. Myslíš, že…“

„Nevím, Minervo,“ řekl neurčitě. „Možná si jen nebyla jistá se současnou prací.“

„Když se na sebe první večer podívali, ona se celá třásla. A Neville málem omdlel. I ostatní si všimli, že se stalo něco divného,“ pokračovala.

„Já vím. Už ses o tom párkrát zmínila,“ chlácholil ji Brumbál. „Třeba to nebude tak dramatické.“

Minerva na něj nedůvěřivě koukla přes brýle, ale už mlčela.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Když zrovna neučila, zdržovala se Hermiona většinu času ve svém kabinetu. Zadávala studentům tolik domácích úkolů, že je sotva stíhala opravovat. Což byl její záměr.

Během jídel se s ní neustále snažil navázat rozhovor profesor Todorov. Občas, když měla náladu, mu to Hermiona i dovolila. Snažil se ji bavit svými historkami z Kruvalu a z rodného Bulharska. Byl k ní pozorný a milý. Ačkoli sama jeho společnost nevyhledávala, chvilky strávené s ním pro ni byly jako balzám na její rozervanou duši.

Právě se u snídaně smála nějakému jeho vtipu, když jí k uším dolehla tichá, jako nože ostrá a řezavá slova od jejího druhého souseda.

„Musíte být opravdu šťastná, že jsem vás svého podpisu zbavil,“ zavrčel jí do ucha. Úsměv jí okamžitě zmrzl na rtech. Byla to první delší věta, kterou jí sdělil od chvíle, kdy ji nechal samotnou v jeho vlastním bytě. A zněla téměř jako výčitka.

Hermiona se na něj popuzeně otočila. „Co tím u Merlina myslíte, profesore?!“ zasyčela na něj, aby ji profesor Todorov neslyšel.

Snape ji však zcela ignoroval. Hermiona se rozčíleně zvedla od stolu a zamířila ke svému kabinetu, aby se připravila na hodinu.

„Severusi,“ oslovila ho ředitelka, čímž mu zkazila pocit zadostiučinění, který právě získal. „Blíží se třetí říjnový víkend a s ním i první výlet do Prasinek. Na vás připadá dozor nad studenty. Chtěla jsem vás požádat, zda byste si k sobě nevzal profesora Longbottoma a neproškolil ho.“

Neville se málem utopil v dýňové šťávě, kterou právě pil. Polekaně se podíval na profesora Snapea.

„Ale s největším potěšením,“ odfrkl si a věnoval přitom nebohému Nevillovi jeden ze svých děsivých úšklebků.

„Děkuji, Severusi,“ usmála se Minerva a otočila se k profesorovi Obrany. „A vy požádejte slečnu Grangerovou, zda by vás Prasinkami neprovedla. Jistě bude souhlasit!“

Snape si znovu odfrkl a také opustil Velkou síň.

Později toho dne odchytila profesorka McGonagallová i Hermionu, aby ji požádala, zda by Borisovi dělala v Prasinkách společnost.

„Ale paní ředitelko,“ povzdechla si Hermiona. „Já jsem se chtěla připravovat na další hodiny.“

„Neděláte nic jiného, moje milá. Jeden den na vzduchu vám udělá moc dobře!“ usmála se Minerva a nechala chudinku Hermionu stát samotnou na chodbě.

Hermiona si odevzdaně povzdechla a zapadla do svého bytu.

Na stole měla stále položená přání k narozeninám, která dostala už před měsícem. Opět vzala těch pár kousků pergamenu do ruky a pročítala si je.

Ahoj!

Všechno nejlepší k narozeninám, Hermiono! Slyšel jsem od Nevilla, že jsi teď v Bradavicích – měl jsem o tebe strach, když jsi tak náhle zmizela ze svého domu. Jak to zvládáš? Snad tě studenti nezlobí a jsou hodnější, než jsme byli my.

Ještě jednou se ti omlouvám za to, co jsem řekl na ministerstvu. Nemyslel jsem to tak. Prostě mi to ujelo, tak už se na mě prosím tě nezlob… Užij si narozeniny a všechny moc pozdravuj!

Harry

O tom, kdo další tu učí se ani slůvkem nezmínil. Možná jí nechtěl působit bolest. Nebo to prostě nevěděl.

Odložila Harryho přání a podívala se na další.

Ahoj Hermiono! Přeji ti všechno nejlepší k narozeninám! Harry říkal, že jsi v Bradavicích, co kdybych se někdy stavila? Dlouho jsme se neviděly! Tréninky jsou skoro pořád a já nemám vůbec na nic čas! Ale během zimy bych to měla mít volnější. Přijedeš na Vánoce? Prosím prosím prosím! Alespoň odepiš!

S láskou, Ginny

Při pomyšlení na pozvolna se blížící svátky se jí sevřelo hrdlo. Poslední Vánoce, které se opravdu nesly přátelskou a rodinnou atmosférou byly… Před čtyřmi lety. A i tehdy to nebylo právě dokonalé. Byla rozhádaná s Ronaldem kvůli Levanduli.

Píchlo ji jemně u srdce. Od Ronalda nic nepřišlo. Stejně jako předchozí roky. To bylo jasné znamení, že jí její odmítnutí stále neodpustil.

Víc přání jí nepřišlo. Nepopřál jí nikdo skutečně blízký - nikoho takového ani neměla. Pohlédla na fotku rodičů, která dostala opět čestné místo na poličce s knihami. Oni jí vzdycky přáli. Vždycky stáli při ní. I když ne všechno, o čem jim vyprávěla, dokázali zcela pochopit. Byli tu pro ni. Od konce války si to uvědomovala mnohem zřetelněji. Zvlášť, když jí bývalo smutno.

Ani přes to se nedokázala přimět, aby je vyhledala a vzala své kouzlo zpět. Připadalo jí, že je někým jiným. Že není dcerou, kterou znali. Že se změnila příliš, než aby ji vzali zpět. Bála se...

Potřásla kudrnatou hlavou, aby se zbavila těchto nepříjemných myšlenek. Uvědomila si, že v rukou stále drží přání od Harryho a Ginny.

Neville jí popřál osobně a Minerva rovněž. Ostatní nejspíš neměli ani tušení, že jí bylo jednadvacet let.

Jediné, co pro ni bylo ten den nezvyklé, byla černá káva nalitá v jejím šálku.

A Snapeovo: „Pěkné… ráno, Grangerová.“ Doplněné o jeho typický kyselý škleb.

Ale ani tomu nepřikládala žádný význam.

Se zmučeným zasténáním se svalila do křesla. Na klín jí bleskově vyskočil Křivonožka, kterému teď věnovala každý večer alespoň pár chvil své pozornosti. Jemně ho hladila po hebké srsti a uvažovala, že Minerva měla vlastně pravdu. Nedělala nic jiného. Ale nebyl to právě jeden z důvodů, proč sem přijela? Aby se vyhnula chození venku a lidem?

Děkuji za mnoho krásných komentářů u poslední  kapitoly doufám, že tahle se vám bude líbit také! Takže prosím komentujte :-)

Leemony

22. Porada

24. Prasinky