24. Prasinky

„Ani nevíš, jak rád bych si to s tebou vyměnil,“ postěžoval si Neville Hermioně, když společně scházeli do Vstupní síně, kde se měli setkat se svými doprovody.

„Já… já ani nevím. Nejraději bych nešla nikam,“ zavrčela Hermiona nerudně. „Mezi lidmi se moc necítím.“

Oba muži už na ně čekali. Profesor Todorov vypadal velmi natěšeně, což Hermionu mírně znepokojovalo. Naproti tomu Snape se znuděně díval na hodiny a vražedným pohledem vyprovázel studenty ven do chladného podzimního dne. Neville vedle ní tiše zakňučel.

„Neville, nech toho!“ sykla na něj. „Snape tě nebude nikdy respektovat, pokud se budeš chovat takhle.“

„Když jsem mu přinesl ty přísady, řekl, že jsou v docela dobrém stavu. Že to ani nečekal. A dokonce mi poděkoval!“ vzpomněl si Neville a v hlase mu zazněla naděje.

„No tak vidíš!“ pokusila se ho povzbudit Hermiona.

„Ale teď vypadá dost naštvaně,“ nadšení zmizelo. „Třeba to přežiju ve zdraví,“ řekl nakonec. Byli už téměř u paty schodiště.

„Slečno Grangerová!“ usmál se na ni zářivě Boris a vycenil tak lehce nažloutlé zuby.

„Profesore Todorove,“ nasadila Hermiona zdvořilý úsměv a potlačila tak znechucení ze svého společníka. Na Snapea se přitom ani nepodívala. Stále se na něj zlobila za jeho poznámku o podpisu. „Tak pojďme, profesore. Je toho tolik, co musíme stihnout!“

Snape si znechuceně odfrkl. „Jdeme,“ zavelel směrem k Nevillovi. „Nejdříve je nutné u všech studentů prověřit, zda mají platné potvrzení k návštěvám Prasinek. O to se stará školník Filch. A pak je nutné dohlížet na studenty – aby nepili alkohol a neprováděli hlouposti.“

Snape zvolil svůj obvyklý rychlý krok, takže Neville měl co dělat, aby mu stačil. Brzy byli u bradavické brány. Zastavili, aby tu počkali na poslední opozdilce, kteří ještě chtěli jít do Prasinek.

„Nemyslím si, že je nutné, abychom po celou dobu chodili společně, co myslíte, profesore?“ shlédl k Nevillovi Snape. Ačkoli Neville poměrně vyrostl, stále byl o několik centimetrů menší.

„To musíte vědět vy, profesore,“ opáčil Neville a snažil se, aby se mu hlas netřásl.

Snape se obdivně ušklíbl. Očekával spíše obvyklé podřízené „Ano, pane.“ Mladík ho nepřestával překvapovat.

„Víte co? Sejdeme se v jednu hodinu U Tří košťat a probereme mou další objednávku na přísady do lektvarů.“

„Jistě,“ kývl Neville. Už teď se jedné hodiny děsil. Snape se k němu začínal chovat… Jinak. Už ne jako k nemehlu, kterým vždy býval – alespoň co se lektvarů týkalo, ale jako k opravdovému kolegovi. Což bylo sice dobře, ale zároveň ho to mátlo.

Snape tedy zmizel v jedné z uliček a Neville rázem osaměl. Kam půjde na ty necelé tři hodiny?

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hermiona se rozhodla vzít Borise nejdříve do Medového ráje, pak k Taškáři, kde byl uchvácen z mnoha nesmyslných blbůstek. Nakonec ho vzala procházkou k Chroptící chýši. Tady zůstala stát. Jen se opírala o zábradlí a nechala se pohltit vzpomínkami. Ve třetím ročníku tu byla poprvé, když je tam vlákal Sirius. Ve své psí podobě tam odtáhl Ronalda za kotník.. A profesor Snape je přišel zachránit. Podruhé tu ona zachránila jeho...

„Slečno, jste v pořádku?“ zeptal se jí starostlivě profesor.

„Ehm… Ano,“ přikývla. Nejspíš na ni mluvil a ona ho vůbec nevnímala.

„Právě jsem mluvil o tom, že bychom se mohli oslovovat křestními jmény, co říkáte?“

„Proč ne, Hermiona,“ podala mu přátelsky ruku.

„Já jsem Boris, jak víte,“ usmál se vesele, ale stejně jako už tolikrát si všimla, že jeho úsměv nikdy nedošel až k jeho modrým očím.

„Ano, těší mě.“

„Co je to za starou chatrč?“

„Chroptící chýše. Říká se, že tam straší!“ řekla tajuplně. Snažila se přitom nerozesmát. Vzpomněla si, že právě tato pověra vznikla, když tam chodívali Pobertové a Remus Lupin se měnil ve vlkodlaka.

„Hloupost,“ usmál se. „To je jistě jen nějaká pohádka.“

„Odvážil byste se tam snad?“

„Samozřejmě!“

„Tak běžte,“ vybídla ho Hermiona. „A přineste mi odtamtud něco.“

„Dobře!“ zvolal odvážně a přeskočil zábradlí. Opatrně se vydal k Chroptící chýši. Hermiona ho sledovala, dokud jí nezmizel z dohledu. A pak začala bojovat s nutkáním sebrat se a zmizet. Z této úvahy ji vytrhl hlas za jejími zády.

„Kdepak jste nechala našeho milého profesora Todorova?“

Hermiona se ohlédla. Byl sám. „A kde vy profesora Longbottoma?“

„Shodli jsme se, že ani jeden z nás nemá potřebu trávit celý den s tím druhým,“ opřel se o dřevěné zábradlí vedle ní. „Ale co vy a Todorov?“ zeptal se zájmem.

„Boris šel prokázat svou odvahu návštěvou chýše,“ odpověděla profesorka důležitě.

„Boris,“ vyplivl zhnuseně. „Vypadáte s ním spokojeně.“ Snape se na ni zadíval se zvláštním výrazem v očích.

Hermiona si toho všimla. Opravdu by bylo možné, aby… On? Severus Snape? Ne. To je nesmysl.

„Zato vy vypadáte, jako byste právě kousl do tlustočerva,“ neodpustila si a vysloužila si tím jen další jeho nerudný pohled. Teď skoro vypadal, jako by se mu udělalo lehce nevolno. „Většina žen se cítí spokojeně, když se o ně muž zajímá,“ řekla, aby zareagovala na jeho poznámku, a upřela oči opět před sebe. Obávala se, že se každou chvíli už musí objevit.

„Samozřejmě, především ty, které neměly dříve moc šancí to poznat,“ podotkl zamyšleně.

„Přišel jste mě sem urážet?“ vyjela na něj bez varování. Oči, které k němu obrátila, měla plné hněvu.

„Můžeme se jen dohadovat, zda urážím více vás nebo sám sebe,“ zasyčel a s pláštěm vlajícím za sebou zmizel mezi stromy. Co tím myslel?

Pár vteřin na to se objevil Boris. Vítězoslavně nesl drobnou zaprášenou lahvičku od lektvaru, kterou našel v chýši. Hermiona pro ni ani nenatáhla ruku.

„Úžasné, Borisi!“ usmála se Hermiona neupřímně. Po chvilce pokračovala: „Opustím vás velmi nerada, ale zatímco jste byl pryč, uvědomila jsem si, že musím ještě dodělat mnoho věcí. Nezlobte se.“

Otočila se a sama vykročila rychlou chůzí k hradu dřív, než se Boris rozkoukala a stačil jí nabídnout doprovod. Po Snapeových slovech potřebovala být sama. Nebo alespoň pryč od obou profesorů.

Cestou potkala Hagrida, který ji okamžitě náležitě přivítal medvědím objetím.

„Hagride! Udusíš mě!“ zajíkla se Hermiona, když znovu nalezla pod nohama pevnou zem.

„Jak se pořád máš, Hermiono?“ zasmál se do zacuchaných vousů. „Co ti rošťáci? Nezlobí tě?“

„Ne, jsou docela hodní,“ usmála se vřele a dobrá nálada se jí pozvolna vrátila.

„Nedáš si čaj?“

Hermiona chvilku zvažovala jeho nabídku. Cokoli u Hagrida jíst nebo pít bylo velmi riskantní. Nakonec se však rozhodla, že strávit pár chvil u dobrého přítele není na škodu. „Moc ráda!“

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Neville seděl u Tří košťat už od půl jedné. Venku byla lezavá zima a stejně neměl nic lepšího na práci. Hned po příchodu si objednal máslový ležák, aby před sebou něco měl, a panáka ohnivé whisky na kuráž. Potřeboval se Snapem mluvit a třesoucí se hlas nebyl právě žádoucí. Dokázal se postavit samotnému Voldemortovi a armádě Smrtijedů. Jeden Snape nebude problém! Alespoň v to doufal.

Snape vstoupil opravdu až těsně před jednou hodinou po poledni. Svlékl teplý venkovní plášť, přehodil ho přes židli a posadil se k Nevillovi.

Objednal si také jeden máslový ležák a z kapsy hábitu vytáhl pergamen se svým rozmáchlým rukopisem. Mlčky ho posunul k Nevillovi.

Profosoru Bylinkářství neuniklo, že Snapeova dopolední dobrá nálada vzala za své. Jeho společník byl strnulý a tvářil se zadumaně. O to víc se lekl, když na něj profesor promluvil.

„Zvládnete to všechno sehnat do pondělí?“

„Kromě hnisu z dýmějové hlízy by to neměl být problém,“ sdělil mu Neville, když si pozorně prošel seznam. „Ten budu mít až zjara.“

„Dobře,“ kývl Snape. „Zajistím si ho sám.“

Chvíli oba jen mlčeli a popíjeli ležák. Nakonec prolomil ticho Neville, který se konečně odhodlal.

„Nezabijete mě, když se vás teď na něco zeptám, profesore?“ otázal se bojácně, ale zároveň chtěl, aby to znělo jako vtip.

Snapeova ruka s lahví ležáku se na cestě k jeho ústům jen neznatelně pozastavila.

„Už jste se zeptal,“ upozornil ho nevrle. Neměl rád, když se někdo ptá, zda může položit zjevně nepříjemnou otázku. Proč jí prostě nepoloží? Nebo lépe – proč si ji nenechá pro sebe? Na druhou stranu byl zvědavý, co leží Longbottomovi na srdci tak závažného, že se odváží pustit do hovoru právě s ním. „Navíc nemám ve zvyku zabíjet své kolegy. Až na jedinou výjimku a to byl navíc nadřízený,“ dodal, když viděl Longbottomovo zvednuté obočí. „I všichni mí studenti výuku přežili. Dokonce i vy.“

Neville se slabě pousmál. Vlastně od něj ani nic jiného nečekal. A dobrá zpráva byla i to, že přežil. Neznělo to dokonce ani tak kousavě, jak byl u něj zvyklý. Rozhodl se nad tím dál nepřemýšlet a pokračovat dřív, než si to rozmyslí.

„Nemyslím, že by se měl o tomto rozhovoru někdo jiný dozvědět, pane,“ začal Neville opatrně.

Snape přikývl. Vytáhl hůlku a nenápadným pohybem použil na celou místnost Ševelissimo.

„Ani od vás,“ dodal mladý muž a čekal na chvíli, že profesorovi dojde trpělivost, zvedne se a v lepším případě bez dalších slov nebo činů opustí podnik.

„Máte mé slovo, Longbottome,“ zavrčel Snape podrážděně. „Ale už se konečně vyžvejkněte!“

Neville se zhluboka nadechl. „Jde o Hermionu.“ Jestli ho svými slovy nějak překvapil, nedal to na sobě v nejmenším znát. „Já nevím, co se mezi vámi dělo, když jste byl ředitelem. Nikdy jsem se na to neptal Hermiony a nebudu se ptát ani vás, profesore. Řekla mi jen, že jste ji chránil a to mi stačí. Není ani moje věc, abych se zajímal, co se dělo mezi vaším zmizením a nástupem do Bradavic.“ Čím blíž se dostával k jádru věci, tím méně měl odvahu pokračovat.

„Možná byste měl říct, co vás tedy zajímá,“ ozval se Snape téměř znuděně. Stále čekal, kdy přijde slíbená otázka.

„Ehm,“ odkašlal si Neville a pokusil se tak zbavit části nervozity, která se v něm usazovala jako knedlík v krku. „Chtěl jsem se dostat k tomu, že teď jste oba bradavičtí profesoři a bylo by potřeba, abyste spolu nějak vycházeli. A nevrhali na sebe…“

„Proč slečna Grangerová přijala to místo?“ vypálil náhle svou otázku Snape, aniž by nechal kolegu dokončit větu.

„To… to nevím, profesore,“ zakoktal Neville zmateně.

„Přijmete novou profesorku a ani se nezajímáte, proč to místo vzala?“ zasyčel rozčileně na nebohého mladíka.

„Já… Potřebovali jsme někoho místo Minervy,“ bránil se chabě. „A byli jsme moc rádi, když to místo nakonec přijala.“

„Ona to nevzala hned?“ zajímal se Snape.

„Ne, profesore, nevzala. Rozhodla se až třicátého srpna a velmi se starala o to, jestli máme náhradu za Horacia Křiklana,“ odsekl mu Neville a drze pokračoval: „Možná, že kdybyste se VY vyjádřil dříve, než den před začátkem školního roku, s Hermionou byste se tu nemusel nepotkat!“ Sám nevěděl, kde se v něm bere odvaha křičet na Severuse Snapea, ale byla tu. A ještě chvíli v něm ten adrenalin koloval.

Snape se zvedl ze židle, div že ji nepřevrátil. Tyčil se teď nad ním ve své plné výšce. Nenechá dalšího Nebelvíra, aby na něj křičel!

„Naznačujete snad, že Grangerová by sem nenastoupila, kdyby věděla, že tu budu učit já?“ Neville vzpurně přikývl. „A nepřipadá vám to trochu divné, když se mi o této možnosti zmínila jako první právě ona?“ odmlčel se a hleděl na blednoucího Nevilla. „Dávejte si příště pozor na tón, kterým se mnou mluvíte,“ zasyčel ještě. Pleskl o stůl pár mincemi za pití. „Do hradu trefíte.“ Sebral plášť, který si oblékl cestou ke dveřím a vyšel ven.

Neville zůstal mlčky sedět. Do rozklepané ruky vzal lahev máslového ležáku a dopil její obsah. Adrenalin se definitivně odplavil. Byl skálopevně přesvědčený, že za svůj život vděčil jen plnému lokálu lidí. A stejně mu nestihl říct, co přesně měl na srdci.

Snape využil zbytek odpoledne k nákupu přísad do lektvarů a  k bezcílnému bloumání po Prasinkách. Co když měl Longbottom pravdu a ona se s ním opravdu nechtěla znovu setkat? Všechno tomu nasvědčovalo. Ale jestli ne kvůli němu, proč se tedy vrátila? Měl za to, že práce v lékárně ji bavila. Nasvědčovalo tomu množství rozečtených knih a poznámek, které viděl u ní v domě. Muselo to být složitější.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Odpoledne strávila Hermiona už ve svém kabinetu. Nešla ani na večeři. Později se za ní přišel podívat Neville.

„Ahoj, můžu dál?“ zeptal se jí váhavě.

„Jasně,“ kývla a začala poklízet svůj stůl. „Posaď se, dáš si čaj nebo něco?“

„Ne děkuju,“ usmál se. „Měl jsem o tebe jen starost, víš? Todorov se vrátil z Prasinek sám. Říkal, že jsi od něj skoro utekla – prý kvůli práci.“

„Ano. Musela jsem ještě dodělat nějaké věci a za zítřek bych to nestihla,“ potvrdila a pokusila se odvést pozornost od sebe. „Co ty a Snape?“

„Dopoledne jsem prošel snad celé Prasinky a v jednu jsme se měli sejít U Tří košťat. Chtěl se mnou prodiskutovat další přísady do lektvarů,“ zabručel. Rozhodl se, že ani on jí o jejich rozhovoru nic neřekne. Ačkoli už teď se cítil provinile. Nicméně i jemu vrtala hlavou jeho otázka. „Hermiono,“ oslovil ji váhavě, „proč jsi to místo přijala?“

Chvilku na něj koukala. Tuhle otázku slýchala poslední dobou až příliš často. Na milisekundu ji napadlo, že ho snad poslal Snape. Okamžitě tuhle možnost zavrhla. Neville se Snapea bál. A teď vyděšeně nevypadal. Byl v pohodě.

„Co tím myslíš?“ usmála se nakonec mile.

„No ptám se, proč jsi vyměnila práci v lékárně za práci v Bradavicích,“ nedal se Neville.

„Chtěla jsem učit,“ odpověděla prostě. A zuby nehty si zachovávala svůj neupřímný bezstarostný úsměv.

„A proto ti trvalo tři měsíce vůbec odpovědět na dopis?“ Doufal, že ta otázka není příliš kousavá, ani vyčítavá.

„Měla jsem moc práce,“ vysvětlila a sklopila oči k esejům.

„A rozhodla ses až podle toho, že nebude učit Snape.“

„Rozhodla jsem se podle své práce a faktu, že jsem z ní mohla odejít,“ odsekla nabroušeně. „Hodláš dál pokračovat?!“

„Ne,“ hlesl Neville. Takovou ji neznal. „Promiň, nechtěl jsem se tě nijak dotknout.“

„Já se omlouvám, jsem teď nějaká podrážděná,“ přiznala. A bude hůř. Mnohem hůř, dodávala v duchu smutně.

Díky za komentáře u minulé kapitoly a těším se na další! :-) Pište cokoli vás k povídce napadne, jsem moc ráda za jakoukoli odezvu :-)

Leemony

23. Je po všem?

25. První zápas sezóny