25. První zápas sezóny

Několik dní po víkendu v Prasinkách se Hermiona posadila ke snídani. Nalila si černou kávu a okamžitě se napila. Mlékem a cukrem už se nějakou dobu neobtěžovala. Jen ředily kofein, který tolik potřebovala. Co záleželo na chuti?

„Vypadáte hrozně,“ ozvalo se zprava. Hermiona šlehla pohledem po muži s hákovitým nosem. Věděla to i bez něj. Nemusel na to ještě upozorňovat. Byla silně podrážděná. Poslední tři noci nespala už vůbec.

„Profesor Snape má pravdu, jste v pořádku, Hermiono?“ chytil se toho okamžitě Boris.

„Ano, je mi fajn,“ věnovala mu přeslazený úsměv a napila se znovu kávy. Byla tím jediným, co ji drželo v poslední době na nohou. Opět se jí vrátily noční můry v podobě Snapea, který ji častuje špinavou mudlovskou šmejdkou. A tentokrát už neměla možnost si jen tak sama připravit lektvar, který tak zoufale potřebovala a jehož bohaté zásoby jí definitivně došly. Mohla si říct Snapeovi, ale riskovala tím jeho otázky a o to rozhodně nestála.

Naneštěstí začínal selhávat mudlovský make up i zkrášlovací kouzla. Vypadala už opravdu jako chodící zombie. Stávala se z ní troska.

Při večeři před ni Snape postavil drobnou lahvičku. „Je to velmi silný a koncentrovaný odvar. Do sklenice vody si vždy večer dejte pět kapek. Bude to stačit,“ instruoval ji. „Tři dny a pak pauza. Pamatujte na to!“

„Děkuji vám, profesore Snape,“ řekla dívka vděčně a pohlédla na něj. „Jak jste věděl-“

Ale to už se Snape zvedl od stolu a mířil pryč z Velké síně.

Lektvar byl opravdu silný a účinný. Druhý den ráno si připadala jako znovuzrozená. Dokonce málem zaspala začátek vyučování.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„Paní profesorko,“ Hermiona se otočila na studenta, který se dožadoval její pozornosti. Byl jím jen o tři nebo čtyři roky mladší student sedmého ročníku Jimmy Peakes – kapitán nebelvírského famfrpálového týmu, „Už za týden hrajeme první zápas sezóny a Zmijozel si zarezervoval hřiště na všechna odpoledne. Nemáme šanci trénovat!“

Hermiona si povzdechla. Nerozuměla tomu zanícení ve studentově hlase. Nerozuměla tomu ani u Harryho a Rona. Ale teď byla ředitelkou koleje a musela Nebelvír ve všem řádně podpořit. Včetně toho hloupého famfrpálu.

„Zkusím promluvit s profesorem Snapem,“ slíbila mu Hermiona a donutila se radostně ještě dodat: „Chceme přece, aby Nebelvír zápas vyhrál!“

Jimmy Peakes se celý rozzářil. „Díky, paní profesorko!“

Hermiona si po jeho odchodu povzdechla. Tak ať to má brzy za sebou. Vykročila do sklepení a zkusmo zaklepala na kabinet lektvarů.

„Vstupte!“ ozval se zevnitř nevrlý hlas ředitele Zmijozelu. Hermiona vzala za kliku a vstoupila dovnitř. Znovu si připadala, jakoby právě dostala školní trest.

„Dobrý den, profesore,“ ozvala se Hermiona opatrně. Od začátku roku za ním sama nikdy nepřišla.

„Slečno Grangerová,“ podivil se Snape a odložil brk, kterým právě opravoval eseje studentům. Nevrlost se z jeho hlasu vytratila. „Copak vás sem přivádí?“

„Famfrpál,“ vypálila Hermiona bez dlouhého přemýšlení. I jí samotné znělo to slovo z jejích úst až nepatřičně komicky a hloupě.

„Poslouchám,“ Snapeovi zacukaly koutky a obočí mu vylétlo vysoko do černých vlasů. Mávnutím ruky jí nabídl místo naproti sobě.

„Ehm, díky,“ usmála se Hermiona krátce. „Totiž, jde o to, že už za týden je zápas a vy jste si pro svou kolej zabral hřiště na všechna odpoledne. Takže Nebelvír nemá šanci trénovat,“ vychrlila na něj a doufala, že na nic ze studentových slov nezapomněla. „Proto jsem se s vámi chtěla domluvit, zda byste na pár odpolední neuvolnil hřiště i pro můj kolejní tým.“

„Ale to jste měla přijít dříve, víte,“ ušklíbl se Snape s pocitem vítězství. „Tak se to obvykle dělá. Kdo dřív přijde, ten dřív bere, slečno.“

„To jsem nevěděla, pane,“ zamumlala Hermiona.

„Neuvěřitelné! Slečna všechno-vím něco nevěděla!“ zvolal Snape teatrálně.

„Takže to hřiště neuvolníte?“ přerušila ho ostře Hermiona.

„Nic takového jsem neřekl, zatím,“ zdůraznil Snape a opět se vrátil ke svému obvyklému lenivě nezúčastněnému tónu. „Zápas se hraje příští sobotu. Dnes je pátek. Řekněme, že bych vám přenechal sobotu, pondělí a úterý. Co vy na to?“

Hermiona se zamračila. „Děláte si ze mě legraci?“ zvedla nevěřícně obočí.

„Tak jaký je váš návrh?“ ušklíbl se Snape.

„Dnešek, neděli, úterý a čtvrtek. A kdyby pro nás zbyla ještě chvilka v pátek před zápasem, nezlobila bych se,“ vychrlila odvážně Hermiona. Popravdě, nečekala, že by to mohlo vyjít.

Snape si ji chvíli zamyšleně prohlížel. Zřejmě zvažoval její návrh. Musel uznat, že byl opravdu troufalý. Kdyby jí ustoupil jen z jediného odpoledne, bylo by to dost.

„Dobře,“ přikývl nakonec. Než se stihla Hermiona začít radovat, dodal, „ale budu u vás mít laskavost.“

„Jakou laskavost?“ přimhouřila Hermiona podezřívavě oči.

„Drobnou,“ ušklíbl se. „Včas se dozvíte. Tak berete nebo ne?“

„Beru,“ zavrčela nakonec Hermiona. „Zmijozele!“ prskla na něj, než odešla.

„Vy mi lichotíte!“ slyšela ještě za sebou neskrývané pobavení. Bylo jí jasné, že profesor byl v nevídaně dobré náladě, jinak by ji býval okamžitě z kabinetu vyhodil. Teď už mohla jen doufat, že laskavost, o kterou ji někdy v budoucnu požádá, nebude pro ni něco nesplnitelného.

Cestou ke svému kabinetu potkala pár nebelvírských studentů, přivolala si je a poslala po nich Peakesovi vzkaz s dny k tréninku, které pro ně domluvila.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„Tak co, slečno Grangerová,“ oslovil ji Snape u snídaně. „Myslíte, že i přes usilovný trénink vašeho týmu, ten zmijozelský porazí?“

„Samozřejmě, že vyhrajeme!“ odsekla Hermiona a dál se nimrala ve své snídani. Neměla nejmenší chuť k jídlu. Snape se chtěl ještě dále dohadovat o šancích na vítězství, ale Velkou síní se rozezněl obrovský jásot.

Hermiona se po nově příchozím ani neohlédla.

„Pane Weasley!“ ozval se přátelský hlas Minervy McGonagallové, která si podávala ruku s novým brankáře Kudleyských kanonýrů. Ronald Weasley se stal členem svého oblíbeného famfrpálového týmu. A také prý už tradičně navštěvoval některé zápasy Nebelvíru.

„Dobrý den, paní ředitelko,“ slyšela jeho hlas Hermiona. Povzdechla si. Bylo to poprvé, co se s ním měla setkat od závěrečné bitvy. Nebyla dokonce ani na Potterovic svatbě. Věděla, že i kdyby on jí odpustil, její rozhodnutí na něj by to nezměnilo. Nehledě na to, že Ron v odpouštění nikdy příliš nevynikal. Naopak. Jistě se cítil stále stejně ublíženě.

„Ahoj Neville!“ ozval se Ronův hlas blíže k ní.

„Ahoj Rone,“ Neville zněl potěšeně. Proč by nezněl? On si s Ronem nic neudělal. Konečně se ohlédla. Uviděla dva mladé muže v přátelském objetí, jak se poplácávají po zádech. Na okamžik se setkala s Ronovým pohledem. Vzápětí se už Ron díval raději jinam. I během té krátké chvilky spatřila v jeho očích bolest a… pohrdání. Hermiona se vrátila zpět k postrkování míchaných vajíček z jedné strany talíře ke druhé.

Snape to celé sledoval. Proč se k sobě ti dva chovali tak odtažitě? Vždyť to bývali nejlepší přátelé. Ne-li něco víc.

Ron se usadil vedle Nevilla a živě spolu rozmlouvali. Tedy – Ron se chlubil svým nejnovějším úspěchem a Neville poslouchal.

Ředitelka Nebelvíru usoudila, že už jíst opravdu nebude a tak zamířila do svého bytu. Beztak si tam potřebovala vyzvednout teplejší hábit a šálu. Poté zamířila už rovnou na tribunu, která se pomalu začínala plnit. K její smůle se několik míst od ní usadil i Ronald.

„Komupak fandíte, pane Weasley?“ zaslechla za sebou arogantní tón Zmijozela.

„Samozřejmě Nebelvíru, Snape,“ odsekl nenávistně Ron.

„Pak hodně štěstí Nebelvíru, bude ho potřebovat,“ ušklíbl se Snape a napřáhl k němu ruku. Ron ji neochotně stiskl a potřásl mu jí. Snapeovi neunikl kousek holé kůže na zápěstí, když se Ronovi trochu vyhrnul rukáv. Všiml si tenkého bledého proužku, který mladíkovi zdobil zápěstí. Totéž měl i na krku. Byly to jizvy a Snape přesně věděl od čeho. Znechuceně pustil jeho ruku.

„To je vaše práce, Snape,“ ozval se Ron, který zachytil jeho pohled.

„Ano,“ odsekl Snape chladně. „Ale vy na tom nesete nemalý podíl také, že?“

„Jen jsem se jí dotkl! Ale vy jste jí zničil život!“

„Samozřejmě,“ přikývl Snape se sarkastickým úšklebkem. „A vy jako správný kamarád jste jí pak jistě pomohl, že?“

Ronaldovi zrudl obličej i uši vzteky. „Kolikrát jste se s ní vyspal, vy smrtijedský hajzle, no?!“ zaútočil na profesora bez přemýšlení.

„Závidíte snad, Weasley?“ odsekl arogantně Snape a instinktivně sevřel v pravici hůlku. Ani Ronald neotálel a vytáhl tu svou.

Profesorka McGonagallová zoufale zalapala po vzduchu, neschopna ze sebe dostat jedinou hlásku. Ubohý Neville zbledl strachy, že co nevidět proletí vzduchem nepříjemná kletba. Pravděpodobně od Snapea. Nikdo další s nimi na tribuně naštěstí nebyl.

„Přestaňte!“ otočila se k nim dívka a oříškově hnědé oči jí plály vztekem. „Ani jeden nemáte právo o mně mluvit, jako bych tu nebyla! A už vůbec ne tímhle způsobem! Takže laskavě mlčte! Oba dva!“

Obrátila se zpátky k hřišti a ignorovala Ronaldův naštvaný a šokovaný pohled a stejně tak Snapeův potměšilý. Cítila bolest a obrovské ponížení. Vždyť to ani nebyla pravda!

Neville i Minerva se tvářili zaskočeně Hermioniným včasným zásahem. Oba muži se ještě chvilku měřili rozzlobenými pohledy, ale nakonec se Ronald usadil zpátky na své místo a Snape schoval hůlku. Ostatní se také posadili a profesor Lektvarů se uchýlil na místo vedle Hermiony. Úkosem se na mladou profesorku podíval. Zdálo se mu to, nebo se jí na tváři leskla slzavá cestička?

„Je to idiot,“ řekl tiše, těsně po písknutí, které ohlásilo začátek zápasu. Byl to chabý pokus ji utěšit.

„Máte něco společného,“ odsekla Hermiona a jen silou vůle udržela svůj hlas klidný a vyrovnaný.

Snape se místo odpovědi zamračil a mlčky se pokusil soustředil na zápas.

Vždyť se jí snažil bránit… Svým způsobem. Zdaleka neřekl nic tak vulgárního, jako Weasley. Ale jemu by nemělo smysl nic vykládat. Prostě za to nestál. No dobře, přiznal si nakonec. Možná si to od ní zasloužil…

Hermiona téměř ani nepostřehla, jak zápas dopadl. Ale pohled na ostatní tribuny jí prozradil, že Nebelvír vyhrál.

„Díky, profesore,“ špitla Hermiona bez špetky radosti. „Bez tréninků, které jste nám povolil, by se Nebelvíru vyhrát určitě nepodařilo.“

„Jistě,“ zamumlal lhostejně. Zdálo se, že zápas také příliš nevnímal.

Hermiona vstala a jako první opustila tribunu. Potřebovala tohle celé nějak strávit.

„Byl to skvělý zápas!“ pochvaloval si Ron spokojeně a otočil se k Nevillovi, „nezašel bys do Prasinek to zapít?“

„Ani ne,“ odvětil mladík poněkud znechuceně a vydal se spěšně za Hermionou. Ještě přes rameno houkl: „Měj se Rone.“

„Měl byste jít, chlapče,“ poradila mu profesorka McGonagallová chladně. „A pokud se tu chcete ještě někdy objevit, byla bych vám vděčná, kdyby se to obešlo bez dalších konfliktů mezi mými pedagogy!“

Ron se jen zakabonil, něco nesrozumitelného zamručel a vrhl nenávistný pohled na Snapea. „Rozumím,“ řekl nakonec a také zmizel.

Pak už tu zůstala jen Minerva a Severus Snape.

„Severusi,“ začala opatrně ředitelka. Snape se tvářil stejně jako obvykle a už dlouho mlčel. Těžko hádat, jakou má asi náladu. „Já vím, že mi do toho nic není…“

„To máte nepochybně pravdu,“ zavrčel nerudně, ale zůstával dál sedět.

„O posledním roce jsme spolu nikdy nemluvili,“ pokračovala po chvilce váhavě. Dál se však ve své úvaze nedostala.

„A tak to také zůstane,“ přerušil ji ostře Snape a pohlédl na ni chladně. „Není o čem mluvit. Nemám k tomu co říct.“

„Vy a Hermiona…“

„Odpověděla jste si sama, Minervo,“ řekl jedovatě a konečně vstal. „Nic vám do toho není!“ zasyčel na ni a s vlajícím pláštěm sestoupil dolů.

Samozřejmě, že kdyby Minervě hned řekl, že s Grangerovou nikdy nic neměl, bylo by to jednodušší. Ale ne, on o tom nehodlal s nikým mluvit. Stále pro něj byl poslední rok, který v Bradavicích strávil, příliš citlivým tématem. Příliš osobním.

Už nešlo ani tak o smrt Brumbála nebo post ředitele pod Pánem zla. Mnohem více se do jeho paměti zapsaly večery strávené ve většinou tiché společnosti slečny Grangerové. Hermiony, přistihl se, že ji tak v duchu oslovuje čím dál častěji. Shledával je překvapivě uklidňujícími a příjemnými. Musel si přiznat, že mu chyběly večery, kdy míchala lektvary v učebně, četla si knihy v jeho bytě či dokonce pohled ni – spící v křesle před jeho krbem. Vypadala tak uvolněně, bezstarostně, klidně. Bylo mu líto ji vždy budit. Na druhou stranu ji chtěl ušetřit té nepříjemné bolesti za krkem, kterou sám znal příliš dobře…

Jenže to už bylo všechno dávno pryč. A teď ho navíc přirovnala k tomu pitomci Weasleymu.

Podrážděně si odfrkl a prošel vstupními vraty do hradu. Z temné postranní chodby zaslechl hlasy. Zprvu se domníval, že se jedná o studenty. Připlížil se trochu blíž, aby je mohl překvapit a strhnout jim nějaké body – to by mu možná trochu ulevilo.

„Jak vůbec mohl něco takého říct?“ zaslechl dívčí hlas. Zlomený pláčem, přesto nepříjemně povědomý.

„Nemysli na to,“ konejšil ji Longbottom. Snape se chystal odejít. Nemusel být u všeho. Její další slova ho však zarazila.

„Musím! Je to opravdu zabedněný idiot!“ vzlykla Hermiona. „Vždyť mě tam před všemi neskutečně ponížil! Teď si všichni myslí…“ hlas se jí ztratil v bublavém smrkání. To mu stačilo. Nepotřeboval slyšet další výtky na svou osobu. Odvlál raději do sklepení.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

U večeře se tvářil stále stejně nevrle jako na zápase.

Hermiona si dodala odvahy lokem vína, které se občas objevovalo na profesorském stole, a naklonila se k němu. „Pane profesore, chtěla bych vás o něco požádat.“ Snape nedal nijak najevo, že ji slyšel. I přesto se rozhodla pokračovat. „Dochází mi Bezesný spánek, tak jsem vás chtěla poprosit, zda byste mě ho nenaučil. Abych vás tím nemusela už příště obtěžovat.“

„Chcete se učit od zabedněného idiota, který vás ponížil?“ pronesl chladně, zvedl obočí a krátce na ni pohlédl pichlavýma černýma očima.

Šokovaně pootevřela pusu. „Ne, pane,“ řekla, když se trochu sebrala. „Jen od idiota, který poslouchá cizí rozhovory a je navíc vztahovačný a sebestředný!“

„Jaká škoda, že už vám nemohu strhnout žádné body, slečno,“ zavrčel k ní dotčeně.

„Ano to je mrzuté,“ pronesla Hermiona sladce. „Ale jsem přesvědčena, že si svou frustraci vybijete na prvním studentovi, který půjde třeba jen po špatné straně chodby. A pokud bude z mé koleje, budete o to spokojenější.“

Ohlédl se na počítadlo bodů. Nebelvír nepříjemně převyšoval body ostatní koleje. „Muselo by to být nejméně dvě stě, abych byl spokojen,“ povzdechl si otráveně a věnoval se opět svému jídlu.

„Přijďte zítra odpoledne,“ navrhl Snape, než se zvedl od stolu. „Pokud nemáte nic lepšího na práci.“

„Přijdu, děkuji vám, profesore.“

Ačkoli si byla vědoma, že se za poslední dobu nejednou ocitla při hovoru s profesorem na velmi tenkém ledě, přiznala si, že podobné slovní přestřelky ji velmi baví. A podle skutečnosti, že je on sám často vyvolával, jeho nejspíš také.

Už několikrát přemýšlela, že by zkusila lektvar vysadit. Ale vždy, když se o to pokusila, noční můry se jí vrátily. Jeho slova byla příliš hluboko v ní.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Seděl ve svém kabinetu a na stole před sebou měl rozložené práce svých studentů. Od chvíle, kdy se vrátil z oběda, neopravil jedinou esej. Bylo už půl čtvrté! Stále těkal pohledem mezi deskou stolu a zavřenými dveřmi jeho kabinetu. Tak kde sakra je?! Řekl odpoledne! Tohle přeci je odpoledne!

Sám nedokázal přesně říct, proč je tak… nervózní? On Severus Snape, bývalý Smrtijed, Mistr lektvarů, že by byl nervózní?! Kvůli jedné malé holce? Pohrdlivě si nad sebou samým odfrkl.

Ozvalo se zaklepání.

„Dále!“ pronesl mnohem ostřeji, než původně zamýšlel.

Ve dveřích se objevila hlava Hermiony Grangerové. „Jdu nevhod?“ zeptala se opatrně.

„Ne, kdepak,“ odvětil Snape už klidněji. „Jen jsem opravoval eseje.“ Dívce přelétl přes tvář výraz pochopení. Zvedl se od stolu a rovnou přešel do učebny, Hermiona za ním. Klepl hůlkou na tabuli a objevil se na ní postup přípravy lektvaru pro bezesný spánek. „Zde máte postup, pracujte přesně,“ vyzval ji učitelským tónem.

„Jistě, pane profesore,“ ušklíbla se Hermiona a neopomněla dát důraz na poslední slovo.

Snapeovy koutky se zvedly v lehkém, na něm tak nezvyklém, úsměvu. To však už Hermiona vidět nemohla, protože se vracel zpět do kabinetu pro své eseje. Přinesl si jich část do učebny, aby mohl opravovat a zároveň dohlížet na Nebelvírku. Jeho tvář byla opět strnulá a nevyzařovala absolutně žádné emoce.

Hermiona se mlčky pustila do práce na lektvaru. Zatím si jen nanosila potřebné přísady. Cítila, že ji Snapeovy černé oči neustále sledují.

„Krájejte to jemněji, slečno Grangerová,“ vyzval ji náhle. Hermiona uposlechla jeho pokyn a pokračovala dál v práci. Zaslechla kroky, ale nezvedla hlavu. Potřebovala se plně soustředit na krájení meduňkových listů.

„Ukažte,“ ozvalo se těsně za ní. Leknutím nadskočila a otřela se o jeho černý hábit. Jak to, že si ho nevšimla? Podala mu nůž a pustila ho ke krájení. „Musíte přesně kolmo, takhle. Jinak listy poškodíte a neuvolní se z nich potřebné množství šťávy,“ instruoval ji a vrátil jí zpátky nůž.

Dívka pokračovala stejným způsobem, který jí ukázal. Stále ho však vnímala těsně za sebou, což ji činilo maličko nervózní. Grangerová, seber se sakra! vynadala si v duchu. Je to tvůj kolega! Nemůže ti nic udělat! Dokonce ti nemůže ani uložit školní trest!

„Co to děláte?!“ ozvalo se za ní hrozivě. „Třezalka musí přijít úplně nakonec!“

Hermiona pohlédla na svou ruku s prkýnkem, jak se pomalu blíží ke kotlíku. Rychle prkýnko položila na stůl.

„Na co myslíte?“ zavrčel na ni Snape. Na vás? odpověděla mu v duchu. „Zamíchejte to. Přesně podle tabule.“

Setřela si pot z čela a zastrčila pramen neposlušných vlasů za ucho. Deset minut míchat. Sedm krát proti směru a jednou po směru hodinových ručiček.

Profesor Snape se zatím opřel o lavici za sebou a se zájmem si dívku prohlížel. Musel uznat, že z ní vyrostla docela hezká mladá žena. Možná že by… Ale ne! Nesmysl. Okamžitě tu myšlenku zavrhl a zamračil se. Rázným krokem se vrátil ke svému učitelskému stolu a ponořil se do opravování.

Hermiona přidala třezalku a naposledy lektvar zamíchala. „Co teď, pane?“ otázala se ho.

„Teď se musí tři týdny uležet a odpaří se přebytečná voda,“ odpověděl prostě a uhasil plamen pod kotlíkem. „Pak stačí jen přecedit zbytek a můžete ho dál užívat.“

Hermiona se zatvářila zmateně. „Pokud trvá příprava tři týdny, jak jste mi ho mohl donést během jednoho dne?“

„Slečno Grangerová, opravdu vyžadujete na tuto otázku odpověď?“ ušklíbl se povýšeně. „Zkuste to vyčíst z nějaké knihy.“

Ředitelka Nebelvíru na něj zlostně pohlédla a bez rozloučení opustila učebnu i sklepení. Samozřejmě ho měl připravený předem! Možná pro své soukromé potřeby! To je snad jasné!

Naproti tomu Snape se poněkud smutně zadíval na zavřené dveře. Tak trochu doufal, že jejich doučovací hodina skončí lépe. Zřejmě špatně odhadl, kam až může svými kousavými poznámkami zajít.

Tak jsem zvědavá co řeknete na tohoto Severuse (a jak moc jsem ho dostala OOC...).

Samozřejmě prosím komentujte :-)

Leemony

24. Prasinky

26. U Minervy na koberečku