26. U Minervy na koberečku

V pátek po své dopolední hodině Přeměňování zaslechla Hermiona rozhovor několika nebelvírských šesťáků.

„Odpoledne máme zase toho smrtijedského bastarda,“ postěžoval si tmavovlasý mladík.

„Jo to bude zase…“

„Nebelvír přichází o dvacet bodů, pane Corsteine,“ pronesla Hermiona nesmlouvavě. „A tohle označení nechci od nikoho už nikdy slyšet v souvislosti s nikým z profesorského sboru!“

Tím považovala situaci za uzavřenou. Otočila se na podpatku, aby se vrátila zpět do své třídy, ale hlas za jejími zády ji zarazil.

„To už se Snapem zase spíte, že ho tak bráníte, profesorko?“

Hermiona nevěřícně vykulila oči. Bylo jedno jak ho tahle věta vůbec napadla - jestli mohl slyšet Ronalda na tribuně nebo zda patřil k lidem, kteří měli na Snapea, a magický podpis, který na ni v jejím sedmém ročníku umístil, zcela jasný názor a netajili se jím. Koneckonců Corstein byl tehdy ve třetím ročníku. Mohl o něm docela dobře vědět. Podstatné však bylo, že něco takového by si dovolit neměl. Opravdu se jen nepřeslechla? Podle ticha, které zavládlo za ní, usoudila, že ne. Pomalu se otočila a pohlédla na Jonathana Corsteina, který na ni drze zíral a čekal na její reakci.

„Srážím Nebelvíru sto bodů za vaše nepřístojné chování, pane Corsteine,“ pronesla chladně a klidně. „Na víkendový výlet do Prasinek zapomeňte a hlaste se v mém kabinetu zítra přesně v deset hodin dopoledne.“

Musela si nejprve promyslet, co s takovým chováním udělá. Školní trest? Na jak dlouho? Jak tvrdý? Nebo dokonce nechat vyloučit? Za dobu, co Bradavice navštěvovala, nikoho nevyloučili! Dokonce ani Harryho nebo Ronalda, kteří si o to nejednou koledovali! Potřebovala by nějaký seznam trestů za jednotlivé prohřešky nebo tak něco.

Náhle si vzpomněla, že v šestém ročníku dostal Harry od Snapea za trest něco podobného setřídit. To by jí mohlo pomoct! Odpoledne nemá výuku. Měla tedy nějakých dvacet hodin, aby něco našla nebo alespoň vymyslela.

Okamžitě se vypravila do sklepení.

Zaklepala na profesorův kabinet.

„Vstupte!“ ozvalo se zevnitř nevlídně.

„Profesore,“ vpadla dovnitř Hermiona, příliš se nezajímala o Snapeův překvapený výraz a hned spustila, „vzpomínáte, když jste dal Harrymu v šestém ročníku trest…“

„Nechcete po mně, abych si pamatoval, komu jsem dal kdy školní trest, že ne, slečno Grangerová,“ ujišťoval se Snape. „Právě Potter jich dostal tolik, ž…“

„O to jde, profesore,“ přerušila tentokrát Hermiona jeho. „Dostal od vás za trest dát do pořádku archiv se všemi tresty, které kdy byly uděleny. Chtěla bych se na ten archiv podívat.“

„Proč?“ zeptal se okamžitě Snape a podezíravě zúžil oči. Dokonce se na ni zapomněl i zlobit, že ho tak drze přerušila v půlce slova.

„Prostě si ho potřebuji projít, máte ho?“ přešlápla ředitelka Nebelvíru netrpělivě na místě.

„Nejdříve se pojďme naobědvat a pak mi vysvětlíte, proč máte tak nutkavou potřebu přehrabovat se starými zaprášenými spisy,“ navrhl Snape a nečekal jinou než kladnou odpověď. Proto také vykročil ke dveřím.

„Ne!“ ozvala se Hermiona. „Jsou tady nebo ne? Musím začít hned!“

„Tak už DOST!“ zahřímal Snape. „Grangerová sednout!“ chytil ji za nadloktí a smýkl jí na židli před svým stolem. Posadil se na své místo, opřel se lokty o desku stolu a konečky prstů spojil ve vzduchu.

Nebelvírka okamžitě zmlkla. Pár minut vládlo mezi nimi ticho.

Na Hermionu začínalo pomalu doléhat, co jí řekl na chodbě její student. Začínalo ji pálit v krku.

„Profesore,“ nadechla se zhluboka a snažila se o klidný hlas, „pokud nechcete, abych se vám tu teď rozbrečela, řekněte mi, kde jsou ty krabice. To je vše co od vás chci, Nic víc, než ten archiv...“

„Dobrá, naobědváme se tady,“ povzdechl si téměř odevzdaně. Cítil, jak mu začíná škrundat v břiše.

„Ne!“ vyhrkla dívka zděšeně. Kdyby se ani jeden z nich neobjevil na obědě ve Velké síni, vypadalo by to... podezřele.

Snape zakroutil hlavou. „Krabice jsou támhle,“ ukázal do kouta na stoh zaprášených a pavučinami potažených krabic. „Půjdu sám. Pokud je vaše přání tu zůstat, prosím. Ale až se vrátím,“ sdělil jí důrazně „povíte mi, co přesně vás vedlo k tomuto výstupu. V opačném případě se budu muset uchýlit k nitrozpytu.“

„Dobře,“ přikývla Hermiona smířeně. „Dobrou chuť.“

„Vám příjemnou zábavu,“ ušklíbl se a dveře za ním tiše zaklaply.

Cestou vzhůru do Velké síně si marně lámal hlavu, co mohlo Hermionu Grangerovou natolik vyvézt z míry. Oběd snědl v rekordním čase a pospíchal zpátky do sklepení. Našel ji probírat se krabicemi, přesně jak čekal.

„Nuže?“ pohodlně se usadil a očekával vysvětlení.

Hermiona se velmi neochotně posadila proti němu. „Potřebuji potrestat studenta,“ vysvětlila. Tušila však, že to nebude stačit.

„To mě napadlo,“ přikývl. „Co provedl?“

„Urazil profesora,“ řekla váhavě.

„Vás?“ zvedl obočí. Dívka sklopila hlavu a zavrtěla hlavou. „Takže mě.“ Kývnutí. „Co pěkného o mně dotyčný řekl?“ ušklíbl se nevesele. „Sklepní netopýr, zmetek, bastard, Smrtijed? Myslím, že teď je v módě spojení smrtijedský bastard.“ Z dívčina bolestivého výrazu poznal, že se trefil. „Za to ale nedávám školní trest ani já, slečno Grangerová,“ dobíral si ji téměř pobaveně. „Vyřešil bych to jen sebráním bodů.“

„To jsem udělala taky,“ pípla Hermiona.

„A dostaneme se už tedy k tomu, za co byste tak ráda udělila školní trest?“ pobídl ji netrpělivě.

„On řekl… Jestli… jestli… zase… že se vás tak zastávám…“ koktala a nebyla schopná ze sebe dostat kloudnou odpověď.

„Cože vám řekl?“ protáhl Snape.

„Nemůžu to říct,“ vzlykla. „Prostě… prostě to nedokážu vyslovit.“

„A dokážete to před Minervou? Panem Longbottomem? Nebo před někým jiným, kdo vám pomůže?“

„Ne,“ hlesla.

„Napište to,“ vyzval ji po chvilce přemýšlení. „Nebo můžeme použít myslánku. Případně vám už známý nitrozpyt.“

Představa, že by jí znovu nahlédl do hlavy a mohl se probírat všemi jejími myšlenkami, ji děsila. Natáhla se po kousku pergamenu. Snape jí podal do ruky brk. Velmi váhavě načmárala těch pár slov a podala mu pergamen.

Snape přelétl krátký text pohledem. To už s ním zase spíte, že se ho tak zastáváte? Přemýšlel, zda kdyby to byla pravda, také by ji to tolik vyvedlo z míry.

„Zmijozel?“ otázal se poté, co si slova přečetl.

„Nebelvír,“ špitla. Nedokázala se na něj podívat. Proto neviděla jeho šokovaný výraz.

„Co jste mu řekla?“

„Sto bodů… A aby přišel zítra v deset dopoledne,“ vzlykla Hermiona.

„Kolik studentů tohle slyšelo?“

„Já nevím. Asi pět!“ vykřikla. „Ale to je jedno ne? Nemůžu tu přeci učit, když… Když nechám studenty si k sobě tohle dovolit! A vůbec…!“

„Uklidněte se,“ dotkl se jejího zápěstí. Polekaně na něj pohlédla. Stáhl se a podal jí ze šuplíku lahvičku lektvaru. „Vypijte to.“

Odzátkovala to a přičichla k obsahu. Poznala životabudič. Bez dalšího váhání lektvar vypila. A ihned se cítila o poznání lépe.

„Promiňte, profesore,“ řekla omluvně a nyní už i vyrovnaně. „Nechtěla jsem vás tím vůbec zatěžovat.“

„Hmm,“ zamručel a s pohledem upřeným na hodiny se zvedl. „Budete mě muset teď omluvit, za pět minut mi začíná hodina.“

Hermiona se také zvedla. „Chci vám poděkovat, za váš čas, profesore.“

„Tak si ty své díky ještě schovejte, Grangerová,“ dívka na něj nechápavě hleděla. „Připadá vám snad onen problém vyřešen?“ zvedl tázavě obočí.

„No… Ne…“

„Tak pokud stojíte o mou pomoc, uvidíme se na večeři,“ nadhodil.

„Ehm… dobře,“ přikývla Hermiona a zamířila ke dveřím.

„Běžte krbem,“ vyzval ji. „Letax je na římse. Můžete jít v rámci hradu, kam se vám zlíbí, kromě soukromých pokojů, samozřejmě.“

Aniž by jí věnoval další pozornost, vstoupil do učebny lektvarů a třískl dveřmi, aby si získal okamžitou pozornost trousících se studentů.

„Okamžitě sednout, všichni! Dnes vás čeká…“

Usmála se. Vhodila do krbu hrstičku letaxu. „Kabinet přeměňování.“

Celé odpoledne vytrvale přemýšlela, co by mohla vymyslet za trest pro Corsteina. Bohužel marně. Nenapadalo ji nic, čím by mohla dát jemu i ostatním najevo, že co řekl, není pravda nebo že jim alespoň do soukromého života jejich kolejní ředitelky nic není.

Účinky lektvaru vyprchaly ještě před večeří a Hermionina nálada byla opět pod psa.

„Tvařte se naštvaně, Grangerová,“ zavrčel k ní Snape chvilku poté, co dosedla ke stolu. „A ukažte mi, který to byl. Kde sedí. Vedle koho. Dívejte se na něj. Rozčíleně.“

Vrhla na něj polekaný pohled. „Co mu pak uděláte?“

„Ne na mě, na něj se dívejte,“ protočil oči a kývl hlavou k nebelvírskému stolu. „Nebo mi nevěříte?“ zvedl obočí. Hermiona si povzdechla.

„Uprostřed, zády ke stěně, teď se na nás dívá!“ vyhrkla náhle.

„Buďte-v-klidu,“ syčel Snape. „To je v pořádku. Ať se dívá. Vidí, že spolu mluvíme a díváme se na něj. Takže mluvíme o něm. Když se ještě trochu zamračíte, třeba si uvědomí, že je opravdu v maléru. Chmmm,“ zavrčel spokojeně a dál chlapce provrtával pohledem.

Hermiona sledovala, jak chlapec pomalu ztrácí v obličeji barvu a usilovně polyká vznikající knedlík v krku. Teď už se na ně začínali otáčet i kolem sedící studenti. Bylo jí ho téměř líto. Sama věděla, že Snapeův pohled může být velmi nepříjemný.

„To by stačilo,“ ozval se a krátce po ní střelil pohledem. „Grangerová, už na něj nezírejte a jezte,“ poradil jí. Mezi sousty občas mrkl na Nebelvíra. „Pokud se vám přijde teď sám omluvit, řekněte mu, aby přišel zítra, jak jste se domluvili.“

O minutu později se chlapec skutečně zjevil před profesorským stolem.

„Profesorko Grangerová, já… chtěl jsem se omluvit…“ koktal mladý Corstein a starostlivě těkal pohledem mezi řediteli rivalských kolejí.

„Přijďte zítra, pane Corsteine, jak jsme se domluvili,“ vyzvala ho klidně Hermiona, podle Snapeovy rady. Sama ještě doplnila: „Budete mít možnost mi svou omluvu zopakovat a k celé situaci se více vyjádřit.“

Poslední zbytek barvy opustil chlapcovu tvář a on se zničeně odšoural zpátky ke svým přátelům.

„Jako špion byste nepřežila ani dvě vteřiny,“ zamumlal k ní Snape. „Ale pochopila jste záměr a do ochotnického divadla by vás možná vzali.“

Přeložila si to jako největší poklonu, kterou od něj kdy dostala. Také nejspíš jedinou.

Hermiona zachytila Minervin pátravý pohled.

„Budeme muset do ředitelny,“ zavrčel nespokojeně.

„O čem to mluvíte?“ sykla zmateně.

„Její pohled,“ vysvětlil stručně a kývl hlavou k ředitelce školy. „V klidu dojezte a přijďte. Mluvte co nejméně. Pokud si to nechcete komplikovat, raději vůbec.“

Hermiona krátce přikývla. Stále byla zmatená. Nejvíce profesorovým chováním. Přátelský, nápomocný… Každou chvilkou očekávala zlom, kdy se opět stanou jen kolegy, kteří o sebe sotva zavadí pohledem a prohodí spolu maximálně půl slova.

Viděla, že profesorka McGonagallová od stolu odchází v okamžiku, kdy Snape zmizel za rohem.

„Máte dnes večer něco v plánu, Hermiono?“ obrátil se k ní Boris.

„Vlastně ano,“ řekla bez dlouhého přemýšlení. „Čeká mě vybírání dárků k vánocům a také školní povinnosti. A navíc se mnou chce mluvit Minerva.“

Dnes neměla na Bulhara náladu ani v případě, že by nic nemusela.

Zvedla se a zamířila k ředitelně. Prošla kolem kamenného chrliče a po krátkém zaklepání vstoupila do pracovny.

Minerva seděla za stolem a zlostně zahlížela na Snapea, který seděl naproti ní. Když přišla blíž, všimla si, že se tváří naprosto nezúčastněně. Jakoby ani netušil, proč tu je. Hermiona se posadila na židli vedle něj. Zalétla pohledem i k Brumbálovu portrétu. Bývalý ředitel se tentokrát nesnažil předstírat spánek. Naopak vše pozorně sledoval přes půlměsícové brýle. Kývl jí na pozdrav. I ona mu věnovala krátký úsměv.

„Můžete začít, já poslouchám,“ vyzvala je Minerva. Hermiona se opět vrátila do svých studentských let.

„Začít s čím?“ zeptala se Hermiona co nejnevinnějším hlasem.

„Proč jste přišla sem, Hermiono?“ otázala se jí bleskově Minerva.

„Váš pohled naznačoval, že si žádáte naši společnost, Minervo,“ zachránil ji Snape. Rozvaloval se v židli s nohou přes nohu a pažemi založenými na prsou.

„A máte tušení proč, Severusi?“ obrátila teď profesorka McGonagallová svou pozornost k němu.

„Bohužel,“ zavrtěl mírně hlavou. Znělo to téměř smutně.

„Napovím vám, že to má něco společného s tím, co se dělo při večeři.“

„Co se dělo při večeři?“ vypálil okamžitě Snape.

„Přestaňte si hrát na hlupáka, Severusi!“ houkla na něj Minerva. „Víte to moc dobře! Doufala jsem, že jste z toho už dávno vyrostl!“

„Vyrostl z čeho?“

„Z těch svých výhružných pohledů, které na studenty vrháte a bavíte se tím, jak jsou vyděšení!“ ječela Minerva. „A vy!“ obrátila se k Hermioně. „Vždyť se jednalo o studenta z vaší koleje! Nepovažujete za příhodné ho bránit?!“

„Paní profesorko, já…“ začala Hermiona, ale byla přerušena.

„Jde o toho nebelvírského studenta!“ pronesl Snape nečekaně, jakoby právě objevil Ameriku.

„Ano! Právě o toho jde!“ rozčílila se Minerva. Hermiona si byla jistá, že Albus celou scénu pozoruje a skvěle se u toho baví. „Za co se omlouval?“ znovu se zaměřila na Nebelvírku.

„Nepřinesl domácí úkol!“ rozhodila rukama Hermiona. Snape přitom na vteřinu zavřel oči. Mohla si vymyslet cokoli! Cokoli! A ona přijde s domácím úkolem! To je typické!

„Nepřinesl úkol?“ zúžila oči Minerva. Teď se podobala své zvěromágské proměně ještě víc, než obvykle.

„Ano!“ přitakala Hermiona. „Nepřinesl domácí úkol. Byl to velmi důležitý úkol a měl ho přinést už ve středu!“ zlobila se Hermiona. „Víte jak si na pečlivosti a dodržování termínů odevzdání zakládám. To jste mě naučila vy, paní profesorko. A já teď totéž očekávám i od svých studentů.“

Při lichotce ke své osobě se krátce usmála, ale hned se opět vrátila k výslechu. „Co s tím má společného Severus?“ dál si ji podezřívavě měřila.

„Profesor Snape?“ zeptala se překvapeně Hemiona. „Co by s tím měl mít společného?“

Minerva s pootevřenou pusou přejížděla pohledem mezi nimi. „Běžte!“ zachraptěla nakonec. „A ať už se nic podobného neopakuje. A ve vašem vlastním zájmu doufám, Hermiono, že prohřeškem byl opravdu jen zapomenutý domácí úkol.“

„Tedy dobrou noc, Minervo,“ pronesl Snape dřív, než stihla Hermiona cokoli říct.

„Dobrou noc, profesorko,“ přidala se Nebelvírka a vyskočila ze židle. Oba zamířili ke dveřím.

„Dobrou noc,“ pronesla Minerva podrážděně.

Když v ředitelně osaměla, pohlédla na Brumbálův portrét.

„Jak se můžeš takhle usmívat?!“ vyjela na něj ředitelka. „Copak jsi je neviděl?“

„Právě naopak,“ zasmál se Brumbál. „Když pominu to, že si z tebe dělali dobrý den, spolupracovali spolu. Odkdy je Severus týmový hráč?“

„Ale to co tu předvedli…! Nevěříš snad, že šlo jen o nějaký úkol, že ne?“

„Rozhodně ne. Ale jsou oba dost zodpovědní na to, aby přišli, kdyby to bylo opravdu důležité.“

Minerva neochotně přikývla. V tom měl snad pravdu.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Poněkud nejistě za ním šla až k jeho bytu. Beze slova. Podržel jí dveře a počkal, až vejde.

„Vedla jste si dobře, Grangerová,“ pronesl téměř pochvalně. „Ale teď zpátky k vašemu problému.“

„Můžu se vás ještě předtím na něco zeptat, profesore?“ nadhodila Hermiona a usadila se na pohovku.

„Pokud musíte,“ zavrčel ze svého křesla.

„Co myslela Minerva tím, že jste z toho už vyrostl?“

„Když jsem začal učit, dělával jsem to poměrně často,“ ušklíbl se a oči se mu zaleskly, jak se v myšlenkách vrátil do minulosti. „Jen tak pro zábavu. Považoval jsem to jako dobrý způsob, jak dát najevo svou nadřazenost, upevnit si postavení, získat respekt, autoritu… A možná jsem si tím i trochu vyléval vztek. Bylo to krátce po…“ zarazil se.

„Po Voldemortově pádu?“ zkusila ho doplnit Hermiona. Tušila, že měl na mysti jinou událost, která tuto pár vteřin předcházela.

„Ano,“ hlesl Snape. „Přesně tak.“

Rozhostilo se mezi nimi krátké ticho.

„Takže co řeknete zítra panu Corsteinovi?“

„Vlastně… Nevím,“ povzdechla si Hermiona.

„Dobře, teď se nejspíš bojí, že propadne přinejmenším z Přeměňování a Lektvarů,“ začal nahlas uvažovat. „Zítra mu musíte dát jasně najevo, že pokud se ještě jednou stane, že něco podobného on nebo někdo jiný vypustí z úst, čeká ho okamžité vyloučení. A musí pochopit, že do soukromého života vás, ani jiného profesora, jim nic není. A nezapomeňte na nějaký trest typu zákaz Prasinek, ano?“

Hermiona ležela na boku na pohovce, nohy stále na zemi, oči zavřené. Zaposlouchal se do jejího pravidelného klidného dechu.

V prvním okamžiku se zamračil. Usnula při jeho výkladu! To byla jeho snaha jí pomoci natolik nezajímavá a unavující, že prostě raději usnula?! Už se na ni chystal zakřičet, když si uvědomil, že...

Znovu se to stalo. To o čem se domníval, že už je dávno pryč. Znovu spala v jeho pokojích. Klidná, spokojená, uvolněná. Krásná. Cítil, že jeho lícní svaly právě vyvinuly pohyb, který téměř neznaly. A na tváři se mu objevil úsměv. Dlouho si ji spokojeně prohlížel. Jak si vytáhla nohy na sedačku. Jak se zavrtěla. Rozhodně ji nehodlal budit. Pohovka byla pohodlnější, než křeslo.

Chtěl si ten pohled vychutnat a zapamatovat. Navždycky.

Další kapitola! Zajímají mě vaše reakce v komentářích :-) Moc se na ně těším!

A opět velmi děkuji za ty minulé! :-)

Leemony

25. První zápas sezóny

27. Omluva