27. Omluva

„NE!“ ticho noci pročísl dívčin výkřik. Severus stál rázem na nohou a hůlkou mířil do tmy. Zuřivě mrkal, aby se zbavil zbytků spánku. Zase usnul v tom proklatém křesle! „Ne, prosím! Ne!“

Shlédl na pohovku, kde rozeznal tělo převalující se ředitelky Nebelvíru. Plakala. Schoval hůlku.

„Grangerová,“ sklonil se k ní. „Hermiono, probuďte se,“ chytil ji za zápěstí a jemně s ní zatřásl.

„NE!“ vykřikla dívka s hrůzou v očích a posadila se. „Prosím neříkejte to...“

„Byl to jen sen,“ šeptal jeho hluboký hlas ve snaze ji uklidnit. „Jen sen. Jste vzhůru, ano?“

Hermiona se zhluboka nadechla a pokývala hlavou. Celá se třásla. Neochotně pustil její zápěstí a sáhl opět po hůlce. Rozžehl oheň v krbu, aby získali alespoň trochu světla a tepla. Také přivolal z jejího křesla deku a přehodil jí ji přes ramena.

„Díky,“ pípla Hermiona a zachumlala se do ní.

Posadil se na konferenční stolek a pátravě si ji prohlížel. „Stále totéž, že?“

„Jo,“ přiznala Hermiona a doufala, že tím otázky končí.

„I přes Bezesný spánek?“ mračil se.

„Jen když si ho nevezmu,“ zamumlala. „Ale to nic,“ mávla ledabyle rukou, aby mu dala najevo, že se o to nemusí dále zajímat.

„Teď mě poslouchejte,“ vyzval ji vážně. „Řeknu vám to, co by vám každý jiný lektvarista i lékouzelník řekl už dávno – musíte příčinu těch nočních můr řešit. Bezesný spánek správně funguje jen krátkodobě. Používat ho déle, než dva až tři roky, může být život ohrožující. Takže jistě pochopíte, že nový vám už nenamíchám. Ani vás ho míchat nenechám.“

Znovu ten děs. Hrůza. Bolest a strach v jejích očích. Ale musel to vydržet a neuhnout pohledem.

„Co… co když to nejde řešit?“ vypravila ze sebe.

„Jsem si naprosto jistý, že to jde, slečno,“ ubezpečil ji.

„Nevíte, o co jde,“ řekla Hermiona a snažila se v jeho tváři najít cokoli, co by svědčilo o opaku. Marně.

„Zkusila jste něco udělat?“

„Ne,“ přiznala dívka.

„Vidíte. Jistě to půjde. A teď… Jestli chcete, můžete se dospat tady.“

„Většinou už pak neusnu,“ přiznala Hermiona.

„Jsou dvě ráno. Musíte spát,“ sdělil jí nekompromisně. „Nedošlo to až… ke konci, nebo ano?“

„Ne, ne, probudil jste mě včas,“ odpověděla dívka a sklopila oči k zemi.

„Tak si lehněte a myslete na něco hezkého,“ poradil jí znechucen slovem, které právě vypustil ze rtů. „Kdyby se vám ještě něco zdálo, uslyším to. Mám lehké spaní.“

„Nechci vám být na obtíž, profesore.“

„Jste mi na obtíž právě teď, když se tu se mnou tak nesmyslně dohadujete,“ upozornil ji Snape stále ještě klidným hlasem.

„A vy budete spát tady v křesle?“

„Možná. Máte s tím problém?“

„Ne… Jen je to nepohodlné. Budou vás bolet záda.“

„Budou bolet mě nebo vás?“

„Spíš asi vás.“

„Tak se o to nestarejte,“ zavrčel. „A pokud budete pokračovat dál, přilepím vám jazyk k patru.“

Hermiona ještě chvilku zvažovala nějakou další odpověď, ale nakonec si to rozmyslela a lehla si na pohovku. Nepochybovala, že byl schopen svou pohrůžku okamžitě splnit. Dekou si překryla i hlavu.

Severus se pobaveně ušklíbl. Byl spokojený. Dosáhl svého a nikdo nebyl zraněn. Alespoň v to doufal. U ní si nebyl nikdy jistý.

Zvedl se a svlékl si hábit i černou kazajku, takže mu zůstala jen bílá košile a povolená vázanka. Pak se znovu usadil do křesla a brzy také usnul.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Když se následujícího rána probudila, byl už její kolega dávno oblečený ve svém obvyklém oděvu a popíjel kávu v křesle. Na stolku stála konvice s černou tekutinou a ještě jeden prázdný šálek.

„Dobré ráno, Grangerová,“ pronesl k ní svým obvyklým sarkastickým tónem. Hermiona začínala uvažovat, zda se jí noční rozhovor jen nezdál. Byl by to ten nejkrásnější sen za poslední tři roky.

„Kolik je?“ promnula si dívka oči.

„Čtvrt na deset,“ ušklíbl se, když viděl její zděšený výraz.

„Tolik?“ vyskočila na nohy. „Proč jste mě nevzbudil?“

„Máte domluvené něco ještě na dřív než desátou?“ zvedl obočí a pečlivě skrýval své pobavení.

„Ne, ale… nestihnu se připravit!“ dušovala se.

Naklonil se nad stolek a nalil do prázdného šálku kávu.

„Měla byste se naučit, řešit věci více s klidem,“ odlevitoval k ní šálek. Hermiona si ho vzala do ruky a dotčeně se posadila. „Nechte toho chlapce říct vše, co bude mít na srdci. Promluvte mu do duše. Vysvětlete mu, že co řekl, bylo naprosto neakceptovatelné, a že nezávisle na tom, mu do vašeho soukromého života nic není. Jsem si jistý, že to zvládnete.“

„Samozřejmě, samozřejmě,“ kývala hlavou. „Vy tam budete taky?“ ujelo Hermioně

„Ehm, ne,“ zakuckal se Snape. „Je to vaše kolej. A váš problém“ Co by tam sakra dělal?

„Samozřejmě,“ zamumlala Hermiona rychle. „Každopádně vám moc děkuji, za všechno, profesore.“

„To nestojí za řeč,“ prohlásil šlechetně.

„Ale ano. Moc jste mi pomohl a já… nevím jak bych vám to mohla oplatit…“

„Prosím, nesnažte se o to!“ varoval ji rychle. Stále si dobře pamatoval, jak dopadl její poslední pokus něco mu oplatit – jinak už si nedokázal vysvětlit její snahu zachránit ho. Několik dlouhých měsíců ji nenáviděl. Teď, když se konečně téměř smířil s myšlenkou, že to neudělala se špatným záměrem, nechtěl to prožívat znovu.

„Ach ano,“ přikývla a její tvář ztratila veškerou vřelost i teplo. „Ještě, že jste mi to připomněl, profesore. Kabinet Přeměňování!“

Zmizela v zelených plamenech jeho krbu právě ve chvíli, kdy se chystal vzít svá slova zpět.

Pokojem se rozeznělo něco mezi zaskučením, zavytím a zasténáním. Ať to bylo cokoli, přetékalo to nepotlačitelnou bolestí. Zatracená, zbrklá, domýšlivá, panovačná, pyšná, urážlivá, a tvrdohlavá Nebelvírka!

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hermiona s ním od toho rána prakticky nepromluvila. Z toho, že se Minerva o jejich společný výstup ve Velké síni dále nezajímala, usoudil, že si slečna Grangerová problém vyřešila sama. Stejně tak si domyslel, že úspěšně. Jinak by se jistě tvářila zničeněji. Teď vypadala spíše zamlkle a trucovitě.

Cítil se stejně. Navenek však nedal nic znát. Stále se skrýval za svou arogancí a chladem, který kolem sebe šířil.

Seděli právě na poslední poradě před Vánoci. Zítra odjížděla většina studentů a někteří profesoři na prázdniny z hradu. Minerva ke konci ještě zjišťovala, kdo na hradě vlastně zůstane.

„Paní ředitelko,“ ozval se Boris. „Rád bych jel na Vánoce domů, do Bulharska. Bylo by to možné?“

„Samozřejmě, Borisi,“ usmála se Minerva mile a podívala se na ostatní. „Septimo,“ oslovila profesorku Věštění z čísel, „vy jezdíte domů každý rok, takže letošní nebude výjimkou,“ profesorka kývla, „Poppy, vy, předpokládám, zůstáváte. Výborně. Severusi?“

„Jako vždycky,“ zavrčel netopýr.

„A vy si můžete hodit galeonem,“ otočila se na Nevilla a Hermionu.

Neville vrhl k dívce prosebný pohled. Jak věděla, chtěl jet za babičkou a také navštívit své rodiče. A navíc ho myšlenka Vánoc strávených společně se Snapem nijak nelákala.

Ona sama dostala dopis od Molly, Harryho i Ginny. Všichni ji zvali do Doupěte alespoň na vánoční večeři. Věděla, že je to spíše ze slušnosti. Nikdo z nich jistě nečekal, že by se tam opravdu objevila. Úplně je ze svého života odřízla. Alespoň tohle očekávání jí Bradavice splnily.

„Já tu zůstanu,“ kývla Hermiona.

„Skvělé, tak to bychom měli!“ zašvitořila Minerva spokojeně.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hned první prázdninový večer využila Hermiona k procházce po pozemcích. Byla přesvědčena, že tentokrát ji ze samoty nikdo rušit nebude. Ta pravděpodobnost byla zkrátka příliš malá. Zbylo tu sotva deset studentů a pár členů profesorského sboru. Opět se zastavila na svém oblíbeném místě a pozorovala Černé jezero, které bylo zamrzlé, kam až dohlédla.

Připomnělo jí jiné jezero, kde se ocitla před třemi lety, přibližně v této době. Vzpomněla si na nádhernou laň, kterou vyčaroval. Na to, jak ji pevně držel. Jak jí zakryl ústa, aby k nim nepřilákala pozornost a neprozradila je. V té době, navzdory rozhodnutí nechat chlapce, aby si poradili sami, nabyla dojmu, že je jejím přítelem – člověkem, kterému může věřit.

Jeho slova v kanceláři před poslední bitvou jejím přesvědčením silně otřásla.

Ale pak tu byla noc u ní doma. Držel ji tak pevně, dokonce něžně.

Jenže ji nenáviděl. Kvůli její obhajobě před Starostolcem.

A teď? Po tváři se jí skutálela první slza.

Nevyznala se v tom muži. Bylo to jako na horské dráze. Jednou jí řekne, že ji nenávidí, podruhé jí připraví lektvar na bezesný spánek. Nebo s ní uzavře dohodu kvůli tréninkům famfrpálu. Brání ji před Ronaldem – trochu nešikovně. Pomůže jí s jejím kázeňským problémem. Místo aby ji poslal za Minervou, vzal vše do vlastních rukou. A dokonce ji před ředitelkou kryl. Nenechal ji ani zalhat, protože věděl, jak špatná lhářka je.

A pak jí připomene to všechno, kvůli čemu se ona sama proklíná a užírá. Proč to sakra dělá?! Slzy jí nekontrolovatelně vytryskly z očí. Sáhla do kapsy a nahmatala kapesník, který jí dal na začátku roku. Rty se jí zkroutily do čehosi, co ona cítila jako úsměv. Otřela si oči a vrátila látku do kapsy hábitu.

Musí se ho zeptat. Musí! Nebo se z toho definitivně zblázní. Navíc jí včera došel Bezesný spánek a další už nedostane. Během prázdnin to dokáže. Slíbila si to.

Upírala pohled přímo před sebe na jezero. Sotva si tedy mohla všimnout temné postavy, která se zastavila několik kroků za ní.

Severus Snape se snažil odhadnout, nad čím dívka přemýšlí a zda ji smí vyrušit. Případně jakým způsobem. Tušil, že chce být sama. A rozhodně nemá náladu na povídání. To ostatně neměla poslední dobou nikdy. Ale on s ní mluvit chtěl. Ne. On to potřeboval.

Profesor se odhodlal přijít blíž. Nechtěl dívku vyděsit a nechtěl ani, aby věděla, že ji pozoroval. Vrátil se proto kousek zpátky, a přešel pomalu k ní, jako by šel od hradu. Zastavil se nalevo od ní, tak aby si ho všimla periferním viděním.

Věnoval jí zkoumavý pohled. Neunikly mu vlhké stopy na tvářích, ačkoli se je snažila znovu setřít, jakmile si ho všimla. Vypadá tak plaše, pomyslel si a přistoupil k ní blíž. Natáhl k ní ruku a pokusil se jí odhrnout vlasy z obličeje.

Hermiona však od něj ustoupila. Snape se zarazil. Dívka si ho nedůvěřivě prohlížela. Její zranitelnost byla pryč. Zbyla jen bojovná Hermiona Grangerová, která nevěděla, co si o jeho počínání myslet.

„Chodíte sem často,“ konstatoval tiše a schoval obě ruce za zády, kde si chytl levé zápěstí.

„Je to jedno z mých oblíbených míst,“ přikývla. „Bohužel, vždycky když tu chci být sama, někdo mě vyruší,“ probodla ho pohledem.

„Vědět to, nechám vás tu mrznout celou noc,“ ušklíbl se. „Nicméně vzhledem k tomu, že, pokud hádám dobře, tu stojíte už dlouho, chtěl jsem vás pozvat k sobě na šálek dobrého čaje. Abyste náhodou nepojala podezření, že vás chci otrávit, upozorňuji, že jsem ho dostal od pana Longbottoma. Takže případné stížnosti jsou na něj. Je bylinkový a má snad všechny dobré účinky, které může čaj mít. Kromě toho je dobrý na nachlazení.“

Hermiona si ho ještě okamžik nedůvěřivě prohlížela. Vzápětí ji zašimralo v nose a ona kýchla. Začervenala se. Snape jen pobaveně zvedl obočí a nabídl jí svůj zimní plášť, který měl přehozený přes ramena. Vděčně se do něj zabalila a společně se vydali k jeho bytu.

Mávnutím hůlky rozdělal oheň v krbu. Svlékla jeho plášť a posadila se do křesla přímo před krb. Během pěti minut jí Snape vtiskl do ruky hrnek horkého čaje. Dívka si o něj hřála ruce. Stále se však třásla zimou.

„Sundejte ze sebe tu studenou látku,“ poradil jí. „Rychleji se k vám dostane teplo.“

Hermiona odložila hrnek na zem a svlékla si hábit, pod kterým měla jen sukni a tričko s krátkým rukávem. Zhodnotila, že to nebyl nejlepší nápad – okamžitě se roztřásla zimou. Náhle jí na záda dopadla jakási látka.

Ohlédla se. Přehodil jí přes ramena deku. Opět se do ní celá zabalila. Konečně se začala cítit dobře.

Přelevitoval své křeslo také ke krbu a posadil se vedle ní. Nějakou dobu seděli mlčky. Hermiona si užívala jeho tichou přítomnost, která jí tolik chyběla. A on, ačkoli by to nikomu nepřiznal, zrovna tak.

„Proč jste tam venku plakala?“ prolomil ticho zamyšleně.

„Proč jste za mnou přišel?“

„Proč jste se ode mě odtáhla?“

„Proč jste mě sem pozval?“

„Proč jste přijala?“

„Proč se tak staráte?“

Ani jeden nebyl ochoten odpovědět na otázku druhého. Místností se ozývalo jen občasné zapraskání ohně nebo usrknutí čaje.

Hermiona znovu vzpomínala na jejich nejintimnější chvíli, kdy mu ležela v náručí, on ji objímal až nakonec usnula. Nevzpomínala si, kdy jí bylo naposledy tak dobře. Ani potom, ani dlouho předtím. Tehdy si přála, aby to trvalo celou věčnost. Nemusela nad ničím přemýšlet, nic si vyčítat...

To jí připomnělo poslední noc, kterou strávila v tomto pokoji. Musela to udělat.

„Pane,“ oslovila ho a podívala se na něj. Věnoval jí tázavý pohled. „Už dlouho se vás chci zeptat na jednu věc. Ale mám… strach.“

„Do toho, ptejte se,“ povzbudil ji. Tušil, co přijde. Nesmí to teď pokazit. Nešlo o něj.

„Tenkrát,“ začala váhavě. „Před poslední bitvou, když jste mi v ředitelně řekl…“ nedokázala to zopakovat. Ani nemusela. Pamatoval si každé slovo. „Víte co? Myslel jste to vážně?“

Snape jí dlouho hleděl do očí. Strach, bolest, nejistota.

„Tohle jsou vaše noční můry?“ zeptal se tichým hlubokým hlasem. Nezraňoval, jako tomu bylo obvykle. Dívka nic neříkala. „Zdá se vám, že vám to říkám znovu a znovu?“ pokračoval tiše. Nezněl arogantně, výhružně ani jízlivě. Byl v něm nádech smutku a bolesti. Nebodal, nepálil – jen hladil její potrhanou duši. „Zdálo se vám to i tu noc, kdy jsem u vás byl. Myslela jste, že ještě spíte, když jsem na vás promluvil.“

Hermiona nedokázala nic říct. Slzy se jí tlačily do očí. Ve chvíli, kdy by otevřela pusu, začala by se dusit vzlyky a po tvářích by se jí znovu spustily slzy. Už tak tušila, že se jim neubrání. Nakonec kývla hlavou a sklopila oči. Litovala své otázky. Proč se ho na to sakra ptala? Protože jsi musela! napověděl jí tenký hlásek rozumu, který se moc často neozýval. Smutek a bolest, které jí zatemňovaly mysl, ho jednoduše nepustili pořádně ke slovu.

„A stejně tak i tu noc tady,“ nepotřeboval její souhlas. Jen to musel říct nahlas. „Mluvila jste o tom s někým?“

„Ne.“

Neslyšel její hlas. Viděl ji jen promluvit a zavrtět hlavou. Vlasy jí spadly do obličeje. Chápal, jak se cítila. Copak na tom nebyl kdysi stejně?

„Ani Potterovi?“ podivil se. Měl za to, že ten o jejích snech něco ví.

Kudrnatá hříva se znovu zavrtěla v nesouhlas. Dolehlo k němu jen pár sotva srozumitelných slov. „... jen obecně… ne o vás… neví… co… nemohla jsem… nemůžu…“

„Řekněte to teď mně,“ vyzval ji mírně. Zděšeně k němu zvedla uplakané oči.

„Vám?“

„Řekněte mi, co je ve vašich snech. Co se děje. Co udělám, co řeknu. Všechno. Musíte to ze sebe dostat.“

„Ne!“ vykřikla. „Nemůžu o tom mluvit. Jestli to tak potřebujete vědět, použijte raději nitrozpyt!“

„Já to vědět nepotřebuji,“ zasyčel a veškeré své sebeovládání vložil do snahy nezačít na ni křičet. „Ale vám se uleví. Musíte to říct nahlas.“

„Neříkejte mi, co musím dělat!“ vyjela na něj prudce. Vyskočila z křesla. Byla rozčílená, rozcuchané hnědé vlasy jí rámovaly obličej a upírala na něj oříškové oči plné hněvu a potlačovaného zoufalství. Stále neodpověděl na její otázku! Místo toho po ní chtěl, aby si to prožívala znovu a ještě o tom s ním mluvila! „Nebudu s vámi o tom mluvit. Prostě mi řekněte, jestli jste to myslel vážně! Víc nechci!“

„Co jestli jsem myslel vážně?!“ I on už stál na nohou. Měřili se rozzlobenými pohledy. S oběma cloumal vztek.

„Že jsem ŠPINAVÁ MUDLOVSKÁ ŠMEJDKA!“ vřískla. Teď už nedokázala přestat. Měl pravdu, musela ze sebe dostat všechno. „Stojíte vždycky proti mně, díváte se na mě a MLUVÍTE! Svým chladným, arogantním, protivným hlasem! Jak jsem neschopná, šprtka, s velkými zuby, bez knih bych nevěděla nic, ani jak se jmenuji, a tak dál! A celou tu dobu vím, jak to skončí! Nakonec to vždycky řeknete. VŽDYCKY! A pak… se konečně probudím a …“ hlas se jí zlomil. Stejně tak i její tělo. Sesunula se na kolena na podlahu a pažemi se pokusila obejmout žaludek. Bylo jí na zvracení. Ale dokázala jen plakat a šeptat: „…a zůstane jen bolest. A strach znovu usnout. Podívat se na vás. Strach z vašich dalších slov.“

Snape celou dobu opětoval její pohled. V očích se jí promítalo jakoby každé slovo ještě předtím, než opustilo její rty. Jen poslední šepotavá slova už mumlala do země.

Klekl si naproti ní. „Podívejte se na mě,“ nařídil jí tiše, co nejmírněji dokázal. Velmi neochotně zvedla hlavu. Její oči putovaly vzhůru a skončily upřené na jeho bradu. „Do očí.“

Chvíli trvalo, než si opět hleděli navzájem do očí.

„Nemyslel jsem to vážně,“ sdělil jí klidně, téměř konejšivě. „Ani jediné slovo jsem nemyslel ani na vteřinu vážně, Hermiono.“ Dívce stekla po tváři další slza. Při zvuku svého jména překvapeně pootevřela pusu. „A omlouvám se. Opravdu mě to mrzí. Víc, než si nejspíš myslíte.“

Mladou profesorku jeho prohlášení natolik zaskočilo, že zapomněla i plakat. Omluvil se a mrzí ho to. Omluva od Severuse Snapea? Neslýchané!

„D-děkuju, profesore,“ pípla jen.

„Změní se tím pro vás něco?“

Pokrčila neurčitě rameny. Netušila zda její noční můry tímto ustanou. Mohla se za to jen modlit. Nevysvětlovalo to ani všechny jeho různorodé nálady. Cítila se snad ještě zmateněji. Byla to jen špička ledovce, která právě vykoukla nad hladinu. Většina jejího trápení se stále skrývala pod vodou.

„Dáte si ještě čaj?“ zeptal se, po několika minutách, kdy už dokázala neplakat. „Nebo něco ostřejšího? Mám tu skvělý ročník ohnivé whisky.“

„Dám si,“ pousmála se a protřela si oči. „Ale jen maličko.“

„Máte strach, že bych vás opil?“ zvedl jedno obočí. Oba se rozhodli dělat, jako by předchozí rozhovor vůbec neproběhl. Bylo to jednodušší. Mávl hůlkou ke knihovně, kde měl na poličce láhev i dvě skleničky. Všechny tři věci dolevitovaly ke konferenčnímu stolku a s tichým zacinkáním tam klesly.

„Mám strach, že se opiju sama,“ zasmála se krátce a přešla k pohovce.

Ten zvonivý zvuk, jakoby rozpustil ledovou krustu v jeho hrudi.

„Jaký je v tom rozdíl?“ zeptal se, zatímco jim oběma naléval štědrou dávku do skleniček.

„První případ hovoří o vašem charakteru, ten druhý o mé nezkušenosti co se alkoholu týká.“

„Na získávání nových zkušeností není nikdy pozdě,“ pronesl moudře a podal jí jednu skleničku. Druhou si vzal sám. „Tak na nové zkušenosti,“ zvedl koutek do náznaku úsměvu a v černých očích se mu blýsklo.

„Na nově zkušenosti,“ přikývla Hermiona a přiťukli si. Dívka se napila. Chuť byla velmi výrazná, ostrá, lehce jí mravenčil jazyk i celé hrdlo. Naproti tomu Snape si první doušek požitkářsky vychutnával. Hermiona se posadila. Snape si svlékl hábit – tu část oděvu díky které vypadal jako netopýr. Zbyla černá kazajka s bílými rukávy vykukujícími zpod ní a černé kalhoty. U krku si ji trochu povolil.

Celkově teď působil mnohem uvolněnějším dojmem.

„Nevadí vám to?“ zarazil se, když si všiml jejího pohledu.

„Vy jste tu doma,“ odvětila dívka.

Přikývl. Samozřejmě, že je tu doma, zavrčel v duchu. Proč na ni vůbec bere nějaké ohledy?

Posadil se na pohovku vedle ní a opět se napil whisky.

„Nechutná vám?“ zeptal se jí, když její sklenička zůstávala netknutá.

„Je to dost silné, pane,“ řekla omluvně a položila skleničku na stůl. „A také bych měla jít.“

Mlčel. Přemýšlel. Co udělal špatně? Přestože věděl, že by nebyl dnes večer už příliš dobrým společníkem, její touha po odchodu ho zamrzela. Snad to není její poslední návštěva tady.

„Samozřejmě,“ zamumlal nakonec a vstal. Hermiona ho napodobila.

„Uvidíme se tedy u snídaně,“ řekla tiše.

„Jistě,“ kývl a doprovodil ji ke dveřím.

„Dobrou noc, profesore,“ popřála mu dívka a vydala se sklepením pryč. „Dobrou, Hermiono,“ zamumlal, zatímco mizela v chodbě. Nemohla ho slyšet.

Byl příliš unavený na to, aby o večeru ještě nějak přemýšlel. Dopil obsah skleničky a šel na kutě.

Ani Hermiona se nezmohla na víc, než ulehnout do postele a přivinout k sobě černou látku jeho vesty. Byla tak vyčerpaná, že okamžitě usnula.

Tak tu je další kousek :-)

Ještě jednou díky za komentáře u předchozí kapitoly. Trhli jste opět rekord! A udělali mi tím obrovskou radost. Takže doufám, že se budete činit i tady. A hlavně, že se vám bude kapitola líbit. :-)

Leemony

26. U Minervy na koberečku

28. Ve vestě