28. Ve vestě

U snídaně se k Hermioně choval Snape opět jako obvykle - netečně. Po zbytek dne se tedy raději zdržovala ve svém profesorském bytě. Vyšla ven jen na jídlo a návštěvu knihovny. Pokračovala ve své oblíbené činnosti – precizní přípravě všech vyučovacích hodin na následující týdny. Ačkoli dle názoru kohokoli jiného to byla naprosto zbytečná iniciativa. Vše měla už dávno hotové. Jen ona stále nebyla zcela spokojena.

Snažila se nad předcházejícím večerem příliš nepřemýšlet. Během noci se ani jednou neprobudila, ale to mohla připsat i obrovské únavě. Nakolik byla jeho omluva skutečně účinná, mohl ukázat jen čas.

K večeru Hermionu opět přepadl smutek. Hned po večeři se vydala zpátky do knihovny. Ale protože všechny knihy, které ji zajímaly, už měla půjčené, jen procházela kolem regálů a ani nevnímala, co za knihy v nich vlastně je. Nabídku pomoci od madame Pinceové několikrát odmítla. Nakonec se čarodějka urazila a už na ni víc nepromluvila. Až později večer ji upozornila, že knihovna bude zavírat – tak jestli by ji laskavě neopustila.

Po vyhnání z knihovny se Hermioně stále nechtělo do opuštěného bytu, ale ani na procházku kolem jezera dnes neměla náladu. Navíc, z okna to vypadalo, jako by se protrhly všechny peřiny světa – taková tam byla chumelenice. Nohy ji donesly k jejímu oknu – tak začala říkat místu, kde ji už nejednou našel profesor Snape.

I tentokrát se posadila na parapet a zahleděla se ven. Vždycky milovala pohled na zasněženou krajinu. Musela se přitom usmát. Vše bylo tak krásné, čisté. Netknuté.

Stejně jako ona, uvědomila si hořce. Rychle tu myšlenku zaplašila. Co na tom, že je jí jednadvacet a ještě s nikým nebyla?!

Bohužel ani nikdy nepoznala opravdovou zamilovanost. Nikdy se jí nestalo, že by měla plnou hlavu někoho tolik, že ani nedokázala myslet na… na nic kromě dotyčného. Ona byla vždycky ta rozumná. Vždycky měla jasno. Až na poslední půlrok, ale to nemělo se zamilovaností pranic společného. A ten čas po válce. Kdy jí zmizel z očí člověk, který jí byl nejblíž. A pak se znovu zjevil. Ale spíš než úlevu přinesl jen další bolest!

Spoustu a spoustu bolesti. Ucítila, jak se jí slzy vylévají z očí a koulí po tvářích až na bradu. Kde se v člověku mohlo brát stále tolik slz?

Ohledně upřímnosti jeho omluvy si byla naprosto jistá. Čemu ale nerozuměla, byla ta obrovská změna, která se s ním během včerejšího večera udála. Nebyla si zcela jista, zda je za ni ráda nebo se spíše bojí. I kdyby tento jeho stav chvíli vydržel, nemohl být přeci věčný! Ne u něj. A ona navíc stále viděla ty jeho černé oči plné nenávisti, když na sebe pohlédli první večer ve sborovně.

Také ji stále trápila její vlastní nesmyslná vina za to, že mu pomohla. Přeci o to nestál! Vůbec o to nestál! Pomohl by si sám, kdyby chtěl! On přeci nikdy nepotřeboval žádnou pomoc! Vždycky všechno zvládl sám!

Zhluboka si povzdechla.

Jenže ona se potřebovala o někoho opřít, jinak měla pocit, že padá. A teď, když oporu neměla, jen se stěží potácela. Snažila se odrážet od všeho, co jí přišlo pod ruku, ale bylo toho zoufale málo! A jakoby i to málo utíkalo z jejího dosahu. Cítila, že brzy rovnováhu ztratí a opět spadne tvrdě na pusu. Možná by pak už měla zůstat ležet, zauvažovala. Alespoň by neměla kam znovu spadnout…

Přála by si být alespoň trochu jako on - silná, nezávislá, sebevědomá, umět se dokonale ovládat. Kdyby taková byla, nebrečela by teď na chodbě. Ach Merline! Snad ji tu nikdo neuvidí. Snad ji tu neuvidí on! Snad ji nebude z nějakého důvodu třeba hledat. Ale proč by to dělal?

Znovu vyhlédla z okna na panensky čistý a netknutý sníh. A vytryskly jí nové slzy. Tak sama.

Z hrdla se jí vydralo zajíknutí, když se snažila potlačit vzlyky. Dokonce ani neslyšela kroky, které se k ní blížily. Přítomnost někoho dalšího si uvědomila až v okamžiku, kdy jí dopadla na rameno těžká ruka a k jejím uším pronikl tichý, ustaraný hlas, který bezpečně poznala. Nepřemýšlela nad významem slov. Vlastně vůbec nepřemýšlela. Jen se otočila k jeho tělu, které stálo těsně u ní. V prstech pevně sevřela hrubou černou látku a zabořila uslzenou tvář do jeho hrudi. Nechtěla, aby jí viděl do tváře.

Profesor Snape ji opravdu nehledal. Rozhodně ne vědomě. Jen nemohl spát. A tak se ze zvyku vydal na procházku po chodbách.

Zahlédl ji opět sedět na okně. Tentokrát ji nechtěl rušit. Měl v plánu se otočit a zmizet nepovšimnut v chodbě, kterou přišel. Jeho záměr však zradil její přidušený vzlyk, který se rozlehl chodbou. Patrně dívce nechtěně unikl a jemu přivodil nepříjemný pocit kolem útrob. Co se jí mohlo tak strašného stát? Vždyť už jsou chodby bezpečné!

Přistoupil k ní a položil jí ruku na rameno. „Slečno Grangerová, stalo se něco?“ zeptal se jí tiše.

Dívka skryla uslzenou tvář do jeho hábitu a v pěstech sevřela hrubou látku, kterou měl na sobě, čímž mu prakticky znemožnila od ní odstoupit. Snapeovi chvilku trvalo, než se s jejím počínáním vnitřně vypořádal. Nemohl jí za její dětinské chování chladně vynadat, jak by to udělal v případě kohokoli jiného. Prostě to nedokázal. Místo toho jen stál a nechával dívku vybrečet se.

Po chvíli jí položil jednu ruku na rameno blíže k oknu, čímž si ji přivinul těsněji k tělu a druhou ji začal konejšivě hladit po vlasech. Podle chvějících se ramen poznal, že stále pláče.

„Neměla byste takhle posedávat na chodbách,“ promlouval k ní tiše. „Co by si pomyslel student, který by vás tu našel?“ Odpovědí mu bylo jen tiché pokrčení ramen.

Trvalo ještě chvíli, než konečně vzlyky ustaly. Ale ani pak nebyla dívka ochotná ho pustit nebo k němu zvednout alespoň hlavu.

„Půjdete si lehnout,“ rozhodl nakonec, chytil dívku pod paží, druhou rukou pod pokrčenými koleny a zvedl ji do vzduchu.

Hermiona s tváří dosud zabořenou v jeho hábitu tlumeně vypískla: „Se- Pane! Co to…?!“ Pokusila se od něj odtáhnout, díky čemuž se málem zřítila na zem. Snape ji naštěstí držel natolik pevně, že se nakonec dokázala poměrně elegantně postavit na nohy a sama jít.

S hlavou skloněnou k zemi vykročila chodbou ke svému bytu. Nedala nijak najevo, zda si všimla jeho trvající mlčenlivé společnosti. Až když stanula ve dveřích, tiše špitla: „Děkuji vám, profesore.“

Vstoupila, aniž by za sebou zavřela dveře do bytu, a zamířila rovnou do koupelny. Snape váhavě vešel dovnitř a dveře přivřel. Rozhlédl se po jejím obývacím pokoji.

Od toho jeho se v mnohém lišil. Podlahu pokrýval měkký červený koberec, na dveřích visel erb Nebelvíru – nepochyboval o tom, že povlečení na její posteli bude v červené a zlaté barvě. Celému pokoji dominoval obrovský psací stůl, který byl celý pokrytý pergameny a knihami. Eseje, písemky a jiné práce studentů, pomyslel si jízlivě. Bylo tu i velké křeslo s pohovkou a konferenčním stolkem – podobně jako u něj. Překvapilo ho, že její knihovna nebyla zdaleka tak obsáhlá, jak by očekával od šprtky jako ona. Pomalu k ní přešel.

Stejně jako v jejím londýnském domě ho tu zaujal rámeček s mudlovskou fotografií. Byl na ní muž a žena. Oba přibližně v jeho věku. Žena měla dlouhé, rovné vlasy barvy kaštanů. Muž měl vlasy o trochu tmavší. Působily upraveně jen díky krátkému sestřihu. Ale Snapeovy neunikly konečky vlasů, které začínaly mít tendence se kudrnatit a trčet všemi směry. Všiml si, jak se šťastně usmívají. Ty úsměvy mu byly velmi povědomé. A poznával i ženiny oříškově hnědé oči.

Odstoupil od knihovny právě včas, aby viděl Hermionu vycházet z koupelny. Ještě si utírala ručníkem obličej, když si ho všimla. Tváře se jí zalily drobným ruměncem.

„Nečekala jsem, že tu budete,“ řekla téměř vyčítavě.

„Nezavřela jste dveře,“ pokrčil rameny. „Chtěl jsem si být jist, že jste v pořádku.“

„Jsem. Úplně v pořádku,“ znělo to, že se každou chvilku opět rozpláče.

„Opravdu?“ zeptal se pochybovačně.

Teď už raději jen kývla.

„Pak tedy půjdu,“ zamumlal zamračeně. Nenapadal ho důvod, proč by se měl v její přítomnosti déle zdržovat.

„Děkuji,“ špitla, když procházel kolem ní. „A omlouvám se!“ Snape se k ní otočil a tázavě zvedl obočí. „Že jsem se k vám předtím tak tiskla…“

„Jsme lidé, kteří občas potřebují cítit blízkost druhého člověka,“ použil její vlastní slova, čímž vyvolal na jejích rtech alespoň krátký úsměv.

„Děkuji vám,“ řekla ještě jednou. Snape učinil drobnou úklonu pohybem hlavy a vyšel na chodbu.

Sotva se za ním zavřely dveře, zamířila Hermiona do ložnice. Zachumlala se do peřiny a snažila se přemýšlet nad důsledky svého, ale i jeho, dnešního chování. Včerejší večer byl zvláštní, to ano. Ale dnešní ho v některých ohledech předčil.

Choval se k ní tak ohleduplně, něžně a jemně. Nechal ji tisknout se k němu, dokonce ji i sám konejšil. Pak ji snad dokonce chtěl i odnést k ní a počkal v jejím bytě, až vyjde z koupelny. Aby věděl, že je v pořádku? Ach! Samozřejmě, že nebyla v pořádku! Bylo o tolik snazší, když se jí snažil vyhýbat nebo ji dokonce i urážel. Ale když se k ní choval takhle? Byl tak nepředvídatelný!

Díky tomu však uvěřila, že majitel černé vesty možná přeci jen nezemřel. Možná tam Severus Snape ve vestě ještě někde je, zabořila do ní svůj nos a užívala si tu jemnou látku na tváři. Bylo to svým způsobem stejně příjemné, jako jeho vlastní hábit.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

S hrůzou si uvědomila, že dnes je společná štědrovečerní večeře. Z ne úplně jasného důvodu se jí děsila. Nicméně vyhnout se jí zkrátka nemohla. To by Minerva jistě nedopustila a odtáhla by ji tam třeba proti její vůli. Oblékla si tedy elegantní černé šaty s rudou výšivkou, trochu se nalíčila a vyšla z pokoje. Boty s podpatky na nohou neměla věky. Když scházela již několikáté schodiště k Velké síni, vzpomněla si proč tomu tak bylo. Už teď ji začínala bolet chodidla i lýtka. Nemluvě o strachu z neočekávaného pohybu schodiště, který mohl snadno přispět k hrozícímu zakopnutí a následnému pádu.

U jediného prostřeného stolu seděla už Minerva, Poppy, madame Pinceová a Snape. Pár studentů se ostýchavě krčilo vedle nich. Hermiona se posadila naproti Minervě.

„Moc vám to sluší, Hermiono,“ rozplývala se Poppy i Minerva. Snape místo komentování jejího vzhledu sáhl po sklenici skřítkovského vína a téměř celou ji jedním douškem vyprázdnil. Sucho, které pocítil v ústech po jejím příchodu, bohužel nezmizelo.

Stůl se prohnul pod váhou všeho jídla, když se na něm objevilo zásluhou domácích skřítků, a profesoři i studenti se pustili do jídla.

„Severusi, myslíte, že byste nám mohl dolít skřítkovské víno?“ požádala ho Minerva. „Jste jediný dospělý muž u stolu.“

Snape po ní střelil vražedným pohledem, což způsobilo pouze to, že přítomní studenti viditelně pobledli. Naopak Minerva podobnou reakci očekávala a nadále se mile usmívala. Nakonec ustoupil Snape. Vzal džbánek a dolil Minervě, Poppy, madame Pinceové i Hermioně.

„Vidíte, jako gentleman působíte daleko vlídnějším dojmem,“ popíchla ho znovu Minerva.

Přivřenýma očima a chladným hlasem dával jasně najevo, co si o jejích slovech myslí. „Nikdy nebylo moje přání působit vlídným dojmem menší, než je teď.“

Studenti zvýšili snahu dojíst, vše na svých talířích, aby mohli co možná nejrychleji zmizet někam hodně daleko od viditelně špatně naloženého profesora Lektvarů.

Konečně byl pryč i poslední mrzimorský druhák, který se musel zákonitě udusit, jak měl pusu napěchovanou posledními sousty. Na Snapeově tváři se objevil spokojený a povýšenecký výraz.

„Jste na sebe pyšný? Opět jste někoho polekal,“ vyčetla mu Hermiona a dívala se za prchajícím studentem.

Snape k ní vyslal posměšné odfrknutí a pronesl: „Možná jsem v tom našel smysl svého bytí.“

Minerva se zhrozila: „Severusi, nemůžete záměrně děsit studenty! To vám jako ředitelka této školy rozhodně nebudu tolerovat!“

Naopak Hermiona přijala jeho vysvětlení mlčky. Pochybovala, že to myslel opravdu vážně. Možná jí tím chtěl něco sdělit. Že by jí odpustil? Opravdu?

Večeře brzy skončila a profesor se opět zvedl od stolu první. Hermiona ho následovala a vykročila za ním do Vstupní síně, odkud vedlo schodiště do sklepení.

„Profesore Snape,“ zavolala na něj tiše, když ho zahlédla u schodů. Otočil se k ní a tázavě zvedl obočí. „Co jste řekl u stolu – o smyslu bytí…?“

„Neřekl bych, že je tohle právě téma k hovoru na chodbě, co myslíte?“ Hermiona pokrčila rameny. „Dala byste ohnivé whisky ještě jednu šanci?“

„Ráda,“ přikývla.

„Tak co jste mi to chtěla, slečno?“ zeptal se jí, když oba seděli na pohovce v jeho bytě. Snape byl opět bez netopýřího hábitu, vázanku u krku měl povolenou, stejně jako několik vrchních knoflíků černé kazajky. Vypadal tak nenuceně.

„Jen jsem se vás chtěla zeptat, jak jste to myslel,“ řekla opatrně. Bála se, že se pouští na velmi tenký led jeho trpělivosti.

„Ptáte se,“ začal tiše a pozorně ji sledoval černýma očima, „zda jsem vám odpustil, že jste mě připravila o možnost volby, kterou jsem po mnoha dlouhých letech měl?“ jeho hlas se stával chladnějším a dívka pocítila mráz až hluboko ve svém srdci. Naivko! Jak by ti mohl něco takového odpustit?! vynadala si v duchu, ale profesor ještě neskončil. „Že jste rozhodla za mě? Že jste se tím přiblížila k jednání Pana zla a Albuse Brumbála?“ viděl, jak dívka zalapala po dechu. Věděla to. Od porady na začátku roku to věděla. Ale slyšet to od něj, bylo mnohem horší. Chystala se zvednout – tohle nechce dál poslouchat. Ale Snape ji pevně chytil za zápěstí, až bolestivě kníkla. „Pak musím říct, že ne. Takovou věc zapomenout neumím. Ani jim, ani vám, slečno.

Ale mohu se s tím naučit znovu žít. Protože díky vám mohu opět žít,“ setkal se s jejím zastřeným pohledem. Viděl, že chybí jen maličko, aby její stavidla povolila a opět spustila vodopád slz. Ale to mu bylo pro tuto chvíli jedno.

Hermiona na něj překvapeně hleděla. Už cítila, jak jí slzy smáčí tváře. Chtěla odejít nebo se od něj alespoň odvrátit. Stále ji však držel. Udělala tedy to jediné, co mohla, aby jí neviděl do tváře. Znovu se k němu přimkla a schovala tvář v černé látce jeho kazajky.

Ucítila, jak ji hladí po zádech, pročesává jí prsty vlasy. Dokonce ucítila i jeho rty ve vlasech. Bylo to… uklidňující.

„Proč teď pláčete?“ zašeptal pár centimetrů od jejího ucha. Doufal, že tentokrát mu odpoví.

„Přirovnal jste mě k Voldemortovi a Brumbálovi zároveň, není to dostatečný důvod k pláči?“ vzlykla ve snaze odlehčit situaci.

„Nejste jako oni. Ani zdaleka,“ šeptl. „Jste mnohem čistší, přímější a nečekáte ode mě žádné služby na oplátku.“

„Ne, to opravdu nečekám, pane,“ pronesla hořce a zvedla k němu zarudlé oči.

Vzal její hlavu do dlaní a palci jí setřel slzy.

Vteřinu se díval do jejích oříškových očí. Musí to udělat. Nesnesl její bolest. Její trápení. Byl za ně zodpovědný. Posledních pár dní mu dodalo odvahu k tomu, co hodlal udělat.

Sklonil se k ní a políbil ji. Jejich rty se vzájemně dotkly. Její byly měkké, příjemně teplé.

Tak další kapitola je tu! A troufnu si říct, že ještě romantičtější, než minulá.

Díky za komentáře i minulé a těším se na další! Jsem na ně moc zvědavá :-)

Leemony

27. Omluva

29. Rozhodnutí