29. Rozhodnutí

Zvedla k němu oči. Překvapil ji už ve chvíli, kdy vzal její tvář do dlaní. Vzpomněla si na chvíli, kdy se s ní loučil v ředitelně. Když šel na téměř jistou smrt. Tentokrát v tom však nenacházela nic definitivního. Bylo to jiné.

Setřel jí palci slzy. Dívala se do jeho jako černočerná propast hlubokých očí. Co v nich vlastně viděla? Jen nezvyklý jas. Nebyla si jistá, kam tento pohled zařadit. Nedíval se na ni ani jako profesor, ani jako kolega.

Začal se k ní pomalu sklánět. Co se chystá udělat, si uvědomila až ve chvíli, kdy se svými rty dotýkal jejích. Hlavou jí prolétl roj zmatených myšlenek, jejichž vyústěním mohlo být jen jediné.

„P-profesore, c-co to…?“ Hermiona se náhle odtáhla. V očích se jí objevilo překvapení, zmatek a možná i bázeň. Rty měla vlhké a mírně napuchlé. Rychle oddechovala.

Vřelost, která ji u něj tolik překvapila, rázem zmizela. Pocítila záchvěv strachu. Náhle si přála, aby ji něčím urazil nebo ji vyhodil. Aby se zachoval jako obvykle. Jako Snape, na kterého byla zvyklá. Kterému alespoň trochu rozuměla.

Snapeovi se vrátila opět jeho kamenná tvář – výraz arogance a nezájmu, kterou měl tak pečlivě nacvičenou a během řady let dovedenou k dokonalosti. Mlčky se zvedl z pohovky. Zalitoval, že v podzemí nejsou okna, ke kterým by se mohl postavit a zírat z nich, zatímco by rozebíral svůj další možný krok. Nakonec vzal do ruky téměř plnou sklenici ohnivé whisky a vypil ji. Nalil si znovu a ještě jednou to celé zopakoval. Třetí sklenici se rozhodl zatím ušetřit. Zamračeně se postavil alespoň ke krbu, do kterého mohl hledět a zapomenout na chvíli na dívku na jeho pohovce.

Byl si tak jistý! Nikdy si nebyl jistý tolik, jako teď. Věděl, že Lily ztratil v okamžiku, kdy ji nazval mudlovskou šmejdkou. Tahle Nebelvírka byla i přes to ochotna s ním mluvit a pomáhat mu. Bojovala za něj. Zpočátku tomu nerozuměl. Nevěřil tomu. Ale posledních pár týdnů si to neuměl jinak vysvětlit. Musela k němu něco cítit! Proč by mu jinak pomáhala? Proč by ji jinak tolik rozhodila jeho slova, která jí řekl už před takovou dobou?

On si své city k ní pozvolna uvědomoval od okamžiku, kdy mu začala chybět její společnost - ačkoli si je nepřipouštěl. To se mu totiž stalo od Lilyina odmítnutí poprvé. A pak tehdy, když ji držel v náručí v jejím domě. Tehdy na Lily díky ní konečně dokázal přestat myslet. Přijmul její smrt. Její památka byla uctěna. Pomohl zničit Pána zla a ochránit jejího syna. Tím splnil svůj dluh vůči ní.

Usrkl ze sklenky. Podrážděně se zamračil.

Co ho to sakra napadlo?! Copak si vážně myslel, že ho přijme? Že k němu cítí totéž?! Že někdo jako on si ji zaslouží?! Byl starý, protivný, zlý a jí jistě nepříjemný!

Jen si s ním hrála! Zahrávala si s jeho city! Takovou dobu! A on si toho nevšiml!

Není nic jiného než nebelvírská mrcha! Kdyby k němu něco cítila, neodtáhla by se přeci! A ještě to oslovení – profesore!

Vztekle mrštil nedopitou sklenicí do krbu, kde se rozbila na stovky drobných střípků, a alkohol přiživil oheň. Plameny vyšlehly hrozivě nad krbovou římsu.

Zaslechl tiché bouchnutí dveří. Ohlédl se. Místnost byla prázdná. Asi to tak mělo být…

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hermiona běžela chodbou na vratkých podpatcích. Slzy jí zastřely oči, takže odhadovala cestu téměř jen po paměti. Tady někde začínalo schodiště, vzpomínala.

„AU!“ vykřikla. Tak už tady. Zakopla nejspíš o první schod a rozplácla se na schodišti jak dlouhá, tak široká. Pokusila se postavit na nohy, ale pravá ji strašně zabolela. Podívala se pod sebe a polekaně se posadila. Z pravého kolene jí tekl potůček krve. Rozražený měla i loket a sedřené obě dlaně. Zlomené snad nic. Dokonce ani dech si při pádu nevyrazila. Doufala, že její výkřik nikdo neslyšel.

Na druhý pokus se postavila. Schod po schodu zdolávala dlouhé schodiště poskakováním po levé noze. Boty, které si pro dnešní večer zvolila, teď vysloveně nenáviděla. Rukama se snažila přidržovat zábradlí, kde nechávala drobnou krvavou stopu. Ostatně jako všude za sebou. Stále ještě jí z kolene i loktu odkapávala krev.

Cestou dokola přemýšlela o tom, co se právě stalo.

Políbil ji.

Překvapilo ji to a odtáhla se.

Zřejmě to nebyla reakce, v jakou doufal – stáhl se a obrátil se k ní zády.

Políbil ji.

Proč ji sakra políbil?!

Po tom všem, co jí udělal a řekl?! Jen tak?! Bez varování, bez jakéhokoli náznaku!

Vždyť ona sama vlastně ani nevěděla, jestli k němu něco cítí…

Opět se rozvzlykala. Teď se jí spustila ještě navíc rýma. No bezva. Svezla se na zem. Ohlédla se pod sebe a konstatovala, že je kousek za půlkou. Do rána by tedy mohla stihnout dorazit do svých pokojů, ušklíbla se hořce.

Možná kdyby tam ještě chvíli zůstala… Chtěla za ním jít. Chtěla mu položit alespoň ruku na rameno. Třeba s ním i zkusit promluvit… Ale jeho prudký pohyb a následné rozbití skleničky o stěnu krbu ji od původního záměru odradily. Vlastně dostala strach. Opravdový strach. Z něj.

Nikdy – nikdy neviděla Snapea tolik rozčileného, aby se nedokázal ovládnout a musel rozbíjet věci. Vždycky se projevil svými jedovatými pečlivě vybíranými slovy nebo stačil jen jeho pohled.

Tentokrát se bála, že dalším terčem by mohla být ona sama. Proto s pláčem utekla. A teď se potřebovala dostat od něj co nejdál.

Znovu sebrala síly a pokračovala ve svém úsilí dostat se nahoru.

Zaslechla kdesi ve tmě pod sebou kroky. To ne, povzdechla si a svou snahu zdvojnásobila. Marně.

Vedle ní se objevil profesor Severus Snape a sjel ji od hlavy až k patě chladným pohledem. Při pohledu na její zranění se ostře nadechl. Hermiona se mu do očí podívat neodvážila. Jen se tiše modlila, aby se třeba rozhodl, že to zvládne sama. Ani tohle přání se jí nevyplnilo.

Hrubě ji vzal do náruče a vykročil zpátky do svého bytu. Tentokrát neplýtvala energií na to, aby se s ním prala nebo hádala. Jednak jí moc neměla, a také se stále bála, že jí ublíží. Poslední obava se však ukázala zcela zbytečnou.

Odnesl ji do koupelny, posadil ji na okraj vany a prohlédl si rozbité koleno. Rána byla poměrně velká a nejen povrchová. Ta holka tedy umí padat, odfrkl si. Sundal jí botu a odhodil ji na zem. S nelibostí si všiml, že má na sobě punčocháče. Nespokojeně mlaskl a nešetrně jí je roztrhl ještě kousek nad kolenem. Zmuchlaný, potrhaný a od krve špinavý kus silonu hodil na dlaždičkovou podlahu.

Pak pustil vlažnou vodu ze sprchové hlavice a začal jí vymývat krev z rány. Dívka sykla bolestí a zaryla nehty do hrubé látky na jeho rameni. Ušklíbl se. Jeden z důvodů, proč nosil tolik vrstev oblečení. Jeho kůže zůstala netknutá.

Netrvalo dlouho a koleno měla zcela čisté. Ze skříňky pod umyvadlem vytáhl hojivou mast, kterou jí ránu potřel. Obvazovým kouzlem jí pak nohu zafačoval.

Obdobně se postaral také o její loket a dlaně, ale myl je nad umyvadlem. Po celou dobu oba mlčeli. Nakonec Snape opustil koupelnu, aby vyhodil část jejích silonek. Hermiona toho využila a zamkla se. Toužila si svléknout i zbytek punčocháčů a také nutně potřebovala na záchod a napít se vody. Při pádu se jí z leknutí udělalo trochu nevolno a stále to nepřešlo.

Opláchla si ještě obličej a sesunula se na zem. Zády se opřela o vanu. Ačkoli věděla, že nejlepší by bylo držet se původního záměru a co nejdřív odejít co nejdál od Snapea, nedokázala se přinutit k jedinému pohybu. Nemohla vstát, natož jít. Nemohla se na něj podívat, natož s ním mluvit. Nemohla otevřít dveře, aniž by mu musela nějakým způsobem čelit.

Měla v hlavě takový zmatek! Nevěděla co si myslet o sobě, o něm, o tomhle celém! Nikdy nepřemýšlela o tom, že by k němu chovala jiné city, než úctu a respekt. A vděk. A náklonost. Ale nic víc! Nikdy!

V posledních týdnech to začínalo vypadat, že spolu dokáží nějak vycházet. Nemohla tvrdit, že by i její noční můry lusknutím prstů zmizely, ale nebyly už tak děsivé. Když věděla, že svá slova tak nemyslel, nebála se kvůli nim usnout. Ale co když se to vrátí?

Proč to musel tolik pokazit?! povzdechla si.

Tupě zírala do zdi a promítala si znovu události předešlé hodiny. A dní. Týdnů. Měsíců. Nakonec let.

Ne. Nemohla na základě toho všeho, co se stalo říct, jestli k němu cítí něco víc. Ani jestli by mohla. Po tom všem…

Přemýšlela o svých možnostech.

Pokud zůstane, bude od ní nejspíš očekávat, že se rozhodla pro něj. Jestli ještě není pozdě nad tím vůbec uvažovat…

Pokud teď odejde, přijde o cokoli, co v něm má nebo by kdy mohla mít. Navždycky.

Opět ta známá hořkost v krku. Cítila, jak se začíná dusit. Jak jí dochází vzduch v plicích. Toužila se nadechnout, ale hrdlo měla bolestivě stažené. A slzy nepřicházely. Ještě ne.

Pokrčila levé koleno a opřela si o něj čelo.

Nemůže znovu ztratit člověka, který jí tolikrát pomohl. Když jí bylo nejhůř. Dal jí naději, když chtěla zemřít.

Němůže ztratit člověka, který ji znal. Takovou jakou teď byla. Alespoň trochu ji znal.

Nemůže ztratit jediného blízkého, kterého má.

Nemůže o něj přijít.

Nemůže.

Jeho blízkost ji uklidňovala. Když byl poblíž, a nedíval se na ni nenávistně, bylo vše v pořádku. Cítila se v pořádku! Chráněná před vším zlým. V bezpečí.

Konečně se jí po líci svezla první slza a ukápla na její šaty. Vzápětí ji následovala další. A další. Nedokázala je zastavit. Ani nechtěla.

Bála se prázdnoty, která ji čekala, pokud by se rozhodla odejít. Bála se samoty.

Zároveň věděla, že kdyby zůstala, bylo by to jen sobecké rozhodnutí, které by nakonec nepřineslo nic dobrého ani jí, ani jemu.

Ale necítila by se sama, šeptal jí tichý hlásek v hlavě. A třeba by k němu také začala cítit něco víc…

Tichounce popotáhla. Rozhodla se.

Přesto zůstávala nadále sedět v koupelně na studené zemi – hodlala své rozhodnutí oddálit, jak jen to bylo možné.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hermiona se brodila sněhem k Hagridově hájence. Rozhodla se navštívit bradavického klíčníka a šafáře a pomoci mu s čímkoli, co bude právě potřebovat. I kdyby to měla být péče o některého z jeho nebezpečných mazlíčků.

Celou minulou noc proseděla na podlaze Snapeovy koupelny. Na jednu stranu stále doufala, že za ní přijde a něco jí řekne. Jestli je v pořádku nebo ať kouká zmizet. Obě možnosti byly lepší než fakt, že se o ni nestaral vůbec. Na druhou stranu to očekávala a vlastně i chápala.

Když se konečně odhodlala vyjít ven, našla Snapea sedět v křesle. Ačkoli bylo teprve po šesté ráno, nespal. Pročítal si nějaký časopis o lektvarech. Hermiona chvilku počkala, jestli se opravdu neobtěžuje k ní alespoň zvednout pohled. Ne. Nestála mu za to.

„Já… omlouvám se,“ vydechla tiše. Neplakala. Nemohla. Probrečela celou noc. Byla přesvědčená, že příděl slz pro tuto chvíli už zcela vyčerpala. „Je mi to… líto.“

Otočila se a vyšla na chodbu. Nečekala, že by se ji pokusil zastavit. Jen nechtěla odejít bez jediného slova. A potřebovala, aby věděl, že ji to mrzí.

Věděla, že nemůže zůstat sama ve svém pokoji. Už teď cítila ve svém nitru tu mrazivou prázdnotu. Chladnější než vzduch kolem. Tentokrát snad ještě intenzivněji, než kdy dřív. Zbláznila by se z té samoty.

A jediným blízkým, kterého tu teď měla, byl Hagrid.

Uvítal ji s otevřenou náručí. Nabídl jí vědro odporně páchnoucího čaje a veliký tác cukroví velikosti dezertních talířků. Ze slušnosti si nabídla jeden kus a málem si na něm vylámala zuby. Zkusila to zapít čajem. Byla si téměř jistá, že v té vodě vyvářel utěrky.

Hagrid měl dobrou náladu a bez velkého přemlouvání se rozpovídal o svých třaskavých skvorejších a testrálech. Hermiona pozorně poslouchala jeho vyprávění a občas se zeptala na nějakou drobnost, aby také alespoň něco řekla.

Nakonec Hagridovi slíbila, že přijde opět zítra a budou společně krmit třaskavé skvorejše.

Obdobně strávila celé vánoční prázdniny. Snažila se být sama jen během večerů a nocí. Teprve tehdy  nechala spadnout závoj veselé Hermiony, který si přetahovala přes obličej, když ráno opouštěla svůj byt.

V těchto chvílích ji zaplňovala prázdnota, se kterou už nedokázala déle bojovat. Nedokázala dělat nic jiného než se choulit na posteli a plakat – dokud bylo co.

Nemohla se rozhodnout jinak. Nemohla u něj zůstat.

Nedokázala říct, co k němu cítí. Věděla jen, že mu není schopná dát totéž, co by od ní čekal. Nedokázala jen tak zapomenout na všechno, co jí řekl, jak se na ni díval. A on ostatně také ne.

Nemohla mu dát ani žádnou falešnou naději. Ublížila by mu tím víc. A sama by z toho měla výčitky k zbláznění.

Takhle to snad bylo lepší. Určitě.

Doučí ročník a zmizí. Bradavice pro ni nebyly...

Nakonec obvykle usnula absolutním vyčerpáním.

Se Snapem od Vánoc neprohodila jediné slovo. Žádné dobré ráno, ani jízlivé poznámky, na které byla zvyklá. Jen ticho.

Byla vlastně ráda. Bylo to snazší.

Pozn. autorky:

Jednak bych chtěla znovu poděkovat za komentáře u minulé kapitoly. Za všechny kromě těch, které obsahují opakovaně "DUP!". Začala jsem psát proto, že mě to baví. Čistě pro radost. Ale pokud se hodláte domáhat dalších pokračování podobným způsobem, jako pod předchozí kapitolou, přestanu přidávat.

Jak podotkla jedna slečna na facebooku, nejsem stroj. Psala jsem, že přidávání už nebude tak časté. Prosím respektujte to a buďte trpěliví.

Také se omlouvám všem, kteří věřili, že Severus a Hermiona budou konečně spolu (což byli asi téměř všichni). Nemyslím si, že by byla Hermiona v této chvíli schopná mu city oplatit. Je zmatená a emocionálně dost vyčerpaná.

Ale nezoufejte, ještě nejsme u konce.

Těším se na vaše komentáře, které mě vždy velmi potěší. Jen prosím buďte kreativnější a vyhněte se Ctrl+C a Ctrl+V. :-)

Leemony

28. Ve vestě

30. Na prázdninách