30. Na prázdninách

Už během prvního týdne po Novém roce si Neville všiml, že napětí mezi kolejními řediteli Nebelvíru a Zmijozelu se zvýšilo – dokonce i oproti začátku školního roku, ačkoli Snape se tvářil stejně nepříjemně jako obvykle – možná o něco víc, a naopak Hermiona vypadala s ohledem na předchozí měsíce až nezvykle rozzářeně.

„Jak sis užila prázdniny?“ zeptal se jí se zájmem před vyučováním.

„Skvěle,“ usmála se vesele. „Pomáhala jsem většinou Hagridovi se skvorejši a tlustočervy a tak…“

„Tak to musely být fajn svátky,“ ušklíbl se Neville ironicky.

„Jo, to byly,“ přitakala Hermiona rychle a přitom si zastrčila pramen neposlušných vlasů za ucho, „promiň, musím jít na hodinu.“

Neville pokýval hlavou. Byl si jistý, že Vánoce pro ni nebyly zdaleka tak skvělé, jak říkala. Ještě chvilku zamyšleně postával na chodbě. Nakonec se však rozhodl. Snad mu to pomůže vyřešit ten zmatek, který se v něm ohledně jejího chování usadil.

„Vstupte,“ ozvalo se zpoza dveří kabinetu lektvarů. Neville rozvážně vstoupil a posadil se do křesla naproti Snapeovi.

„Profesore, jdete jako na zavolanou,“ zvolal Snape a v černých očích mu blýsklo, když Neville po jeho slovech v obličeji mírně pobledl. „Chtěl jsem s vámi mluvit.“

„Ne,“ vzchopil se mladík. „To já přišel za vámi.“

„Tak začněte,“ vyzval ho Snape s úšklebkem.

„Všiml jsem si, že Hermiona se chová poslední…“ začal pevným hlasem Neville.

„Pokud máte problém s chováním jiných vyučujících, měl byste to řešit s Minervou,“ upozornil ho Snape, čímž dal jasně najevo, že se s ním o ničem podobném nehodlá bavit. „Máte na srdci i něco jiného?“

„Ano, ale… vy… myslel jsem… ne,“ zakoktal se Neville a nakonec zaraženě zmlkl. Opět nebyl schopen říct mu, proč za ním přišel.

„Skvěle, tak teď poslouchejte vy mě, profesore,“ poradil Mistr lektvarů Nevillovi.

O pět minut později opustil profesor Bylinkářství kabinet Severuse Snapea ještě zmatenější, než do něj vstoupil. Starostí mu neubylo. Naopak – exponenciálně vzrostly.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Týdny monotónně plynuly a měnily se v měsíce. Hermionina dobrá nálada byla do očí bijící. Alespoň Neville to tak vnímal. Stejně tak si všímal její vzrůstající náklonosti k celému profesorskému sboru. S výjimkou jednoho, i na své poměry nezvykle, zakyslého Mistra lektvarů.

S ním samotným navštěvovala skleníky a zajímala se o kde jakou rostlinu, s Kratiknotem probírala složité kouzelné formule, na které narazila v literatuře, s profesorkou Babblingovou se pozastavovala nad významy starodávných run, s Minervou důkladně diskutovala osnovy na Přeměňování a s Borisem Todorovem trávila snad každou volnější chvilku.

Vlastně ji od Vánoc nebylo možné zahlédnout snad nikdy samotnou či dokonce smutnou.

Třeba právě teď s Todorovem stála poblíž knihovny a vesele se smála čemusi, co právě říkal. Profesor na ni shlížel chladnýma modrýma očima, ze kterých nevyzařovala žádná něha, vřelost, ba ani přátelskost.

Koutkem oka zahlédl Neville ještě další postavu. Vysokou, celou v černém. Nemohl mu uniknout nenávistný výraz, s jakým ty dva sledoval. Patřil ten pohled Hermioně nebo jejich kolegovi?

Profesor Snape zamířil k Nevillovi dřív, než se mu podařilo nenápadně zmizet.

„Tak…?“ otázal se ho Snape chladně. Nemusel ani pokračovat. Pokládal mu stále tu samou otázku.

„Nic, profesore,“ zavrčel Neville otráven jeho neustálým vyptáváním se. „Nechcete si to ještě rozmyslet? Proč vlastně....“

„Kdybych si hodlal něco rozmýšlet, udělal bych to,“ odsekl nevrle. „A kdybych o tom hodlal s někým diskutovat, určitě byste to nebyl vy.“

„Samozřejmě! Mě jen zaúkolujete, jako nějakého poskoka!“ prskal Neville nesouhlasně.

„A není to snad součástí vaší práce?!“

Na to už Neville odpověď neměl. Musel dát Snapeovi mlčením za pravdu.

„Co uvedl jako důvod, když se ucházel o místo na škole?“ kývl neznatelně směrem ke dvojici profesorů, která už však zmizela za rohem.

„Byli jsme rádi, že se vůbec někdo přihlásil, profesore,“ podotkl Neville skoro omluvně.

Snape si znechuceně odfrkl, otočil se na podpatku a zamířil pryč. Cestou mručel něco o žalostné úrovni školy.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hermiona znovu přelétla očima dopis od Ginny. Zvala ji v něm na Velikonoce do domu na Grimmauldově náměstí 12. Odpadly jí famfrpálové tréninky a Harry bude většinou v práci, tak ji prý napadlo, jestli by nechtěla přijet.

Mladá profesorka byla za nabídku opravdu ráda. Představa dalších dní strávených jen ve společnosti Hagrida a jeho oblud ji trochu děsila.

Zabalila posledních pár drobností a s drobnou korálkovou kabelkou zamířila ke krbu. Byla ráda, že pro ni Harry zařídil propojení jejího krbu s tím v jejich domě. Vhodila do ohně hrstičku letaxu, zvučně pronesla „Grimmauldovo náměstí 12“ a po pár sekundách otáčení a míhání různých jiných krbů vyklopýtala do obýváku ve starém sídle rodiny Blacků.

„Hermiono!“ vrhla se jí kolem krku Ginny. „Jsem tak strašně ráda, že tě konečně vidím!“

„Já taky, Ginny,“ zasípala Hermiona. Zrzka ji konečně pustila.

„Vypadáš skvěle!“

„Ehm… díky,“ zarazila se trochu Hermiona a Ginny se zatvářila, jako by řekla něco strašného.

„Ahoj,“ ozvalo se zleva a Hermiona se setkala se smaragdově zelenýma očima.

„Ahoj Harry,“ usmála se i na něj.

„Jak je?“

„Dobře.“

„Já jsem se ti chtěl ještě jednou omluvit za to na ministerstvu…“ začal a Hermiona si uvědomila, proč se choval její kamarád tak odtažitě.

„Zapomeň na to,“ mávla rukou. „Už o tom nebudeme mluvit, jo?“

„Jasný!“ zazubil se Harry. Zřejmě se bál, že se na něj stále zlobí. Přiskočil k ní a také ji vřele objal. „A co nového v Bradavicích?“

„Vlastně ani nic moc,“ pokrčila rameny. „Je tam jen nový profesor na Obranu. Je z Kruvalu a jmenuje se Boris Todorov.“

„A lektvary?“ zeptala se Ginny.

„Ty učí opět Snape,“ odvětila Hermiona a snažila se, aby to znělo co nejlhostejněji.

„No, tak si pojď vybalit!“ vyzvala ji Ginny náhle.

„Jo, a já musím do práce,“ probral se Harry a chvatně se rozloučil.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Severus Snape sebevědomě vlál chodbami ministerstva kouzel přímo ke kanceláři samotného ministra Pastorka.

„P-pane!“ zvolala mladá dívka, ke které po cestě vpadl. Od ministra ho dělily poslední dveře, před které se slečna důležitě postavila. „Tam nemůžete!“

„Buďte tak laskava, slečno, a ohlaste mě panu ministrovi dřív, než to udělám sám,“ zavrčel Snape.

„Vy jste…“ zeptala se dívka neurčitě.

„Severus Snape,“ odsekl popuzeně. Copak je možné, aby ho někdo neznal po tom všem, co o něm napsal Denní věštec od doby, kdy se stal ředitelem Bradavic? Jeho fotografie zabírala tenkrát celou  titulní stránku! A dva roky byl nejhledanějším kouzelníkem Británie!

„Samozřejmě,“ kývla a otočila se ke dveřím. Opatrně zaklepala a vzápětí nahlédla dovnitř. „Pane, je tu Severus Snape a přál by si s vámi mluvit – smím ho pustit?“

Odpověď k jeho uším nedolehla. Ale vzhledem k tomu, že slečna dveře otevřela dokořán a vpustila ho dál, byla zřejmě kladná.

„Severusi!“ zvolal Kingsley Pastorek přátelsky od svého stolu. „Tak už ses doslechl, že tě projednávají jako adepta pro udělení Merlinova řádu první třídy? Upřímně, čekal jsem tě až za několik týdnů…“

„Merlinův řád?!“ vyštěkl Snape nevěřícně a málem ani nedosedl do nabídnutého křesla.

„Jako bych nic neřekl,“ ušklíbl se holohlavý kouzelník s náušnicí v uchu. „Tak proč jsi přišel?“

Snape si ho ještě chvíli měřil nedůvěřivým pohledem. Nakonec usoudil, že Merlinův řád opravdu řešit nepřišel, a jak podotkl Pastorek – má nejspíš ještě několik měsíců čas. Nicméně je dobré to vědět.

„Potřeboval bych zjistit co nejvíce informací o jistém člověku.“

„S tím se budeš muset obrátit na oddělení bystrozorů,“ podotkl klidně Kingsley.

„Mám tomu rozumět tak, že mi nehodláš pomoct?“ ujišťoval se Snape zamračeně. Doufal ve víc. Přeci jen byli oba členy Fénixova řádu. A Kingsley nebyl nikdy tím, kdo by proti němu hlasitě protestoval. Jako jeden z mála.

„Rozuměj tomu tak, že jako ministr mám jiné pravomoci, než bystrozor. Nemám ani čas ani prostor zabývat se tvými záležitostmi ohledně informací o někom,“ odpovídal trpělivě Kingsley. „Jediné, co pro tebe mohu udělat je, že tím pověřím jednoho ze svých lidí. Ale bude jednodušší, když se s ním domluvíš sám.“

„Koho?“ vypálil bleskově Snape. Odpovědí si však byl předem jistý.

„Pottera,“ usmál se pobaveně ministr. Snape po něm vrhl vražedný pohled. „Je jediný volný.“

„Posledního Smrtijeda na útěku jsi nechal loni osvobodit, tak co mají všichni tak naléhavého na práci?“ prskal Snape.

„Kouzelnický svět se netočí jenom kolem tebe, Severusi,“ vysvětlil Kingsley. „Potter měl mít původně volno, před pár dny ho však odřekl.“

Snape pokýval chápavě hlavou. „Řekni mi ještě – jak je to s tím Merlinovým řádem?“

„Zatím se o tom jen mluví,“ pronesl Pastorek neurčitě s cukajícími koutky.

„Tak ať laskavě vezmou na vědomí, že o nic podobného ani v nejmenším nestojím!“ prskl při vstávání, otočil se na patě a zamířil ke dveřím.

„Samozřejmě jim to vyřídím,“ přikývl ministr. „A děkuji ti, za tak milou návštěvu!“

„Rádo se stalo,“ zavrčel Snape ve dveřích. Aniž by věnoval sebemenší pozornost mladé čarodějce před ministrovou kanceláří, vyplul na chodbu. Takže za Potterem…

„Dále!“ ozvalo se z kanceláře bystrozorů.

Snape nasadil svůj přísný profesorský výraz a rázně vešel dovnitř. Všiml si Potterových vykulených očí a mírně pootevřených úst, což mu zvedlo náladu. Bez vyzvání se posadil do křesla před stolem.

„Vidím, že jste se stále nenaučil slušnému vychování, Pottere. Když někdo vejde, je vhodné ho přinejmenším pozdravit a v lepším případě mu také nabídnout místo k sezení. Ale zírat na někoho s ústy otevřenými dokořán jak vrata bradavické brány prvního září večer – to je vyloženě nemístné!“ mlaskl nespokojeně a Potter konečně alespoň zavřel pusu.

„Jste stejně příjemný jako vždy, Snape,“ odsekl Potter, když se trochu vzpamatoval z návštěvy neoblíbeného profesora.

„A vy stejně arogantní, jako váš otec,“ přisadil si Snape. „Ale nepřišel jsem vám udílet lekce etikety,“ rozvalil se pohodlně v křesle. „Poslal mě za vámi ministr.“

Potter se nechápavě zamračil.

„Potřebuji, abyste mi zjistil co nejvíce informací o člověku jménem Boris Todorov.“

„Proč se zajímáte o bradavického učitele?“ zeptal se podezíravě Potter.

„Pomůže vám to nějak v pátrání?“

„Samozřejmě. Na vaší odpovědi závisí především to, jestli nějaké pátrání vůbec začne,“ odvětil mladík.

 Snape si zlostně odfrkl. Co by mu měl asi říct? Že ho nemá rád? Že mu někoho připomíná, ale neví koho? Že má z něj od začátku špatný pocit? Že se neustále motá kolem Grangerové?

„Zkusím odpovědět za vás,“ ozval se znovu ten brýlatý pitomec, „jde o to, že on učí Obranu proti černé magii a vy jste skončil zas u kotlíku.“

Většinu energie teď musel Snape soustředit na své dokonalé sebeovládání. K vlastnímu neviditelnému úžasu se mu podařilo nepohnout jediným svalem ve tváři. Dokonce ani prsty na rukou se mu nezachvěly, ačkoli ve svých představách jimi svíral Potterův krk.

„Ne, to není ten důvod,“ pronesl hlubokým klidným hlasem. „Netýká se to nijak školy, ani profesorského povolání a mých preferencí v něm. Je to jen můj soukromý zájem.“

„Tím spíš trvám na tom, abyste mi ten důvod řekl,“ ušklíbl se Potter.

Ten idiot si své postavení snad užívá! blesklo Snapeovi hlavou. Myslí si, že má nad ním navrch.

„Možná jste si toho nikdy nevšiml, Pottere, ale já obvykle nedělám ukvapené, ničím nepodložené závěry,“ zasyčel a užíval si, jak bystrozor rudne vzteky. „Nemám v úmyslu své domněnky sdělovat ani vám, ani nikomu jinému. Rozhodně ne dřív, než si budu moci být něčím jistý.“ Nechal svá slova několik vteřin viset ve vzduchu, než dodal: „Uděláte to tedy?“

„Fajn,“ odsekl Potter nabroušeně. „Zkusím vám o něm něco zjistit.“

„Pokud možno všechno,“ opravil ho Snape. „Kolik času vám to zabere?“

„Tak čtyři pět dní. Pošlu vám sovu, až budu něco mít. Do Bradavic?“ ujišťoval se.

„Ano,“ kývl profesor. „Ale nic konkrétního. A buďte tak laskav, vynechte z této záležitosti všechny současné obyvatele domu na Grimmauldově náměstí.“

Potter se zatvářil překvapeně. Vzápětí se však vzchopil a odsekl: „Jak si přejete! Je to vše?“

„Ano, vřele děkuji za vaše služby, Pottere,“ ušklíbl se nepěkně a vstal. „Budu se těšit na vaši sovu!“ dodal místo rozloučení.

Spokojen s výsledkem, kterého zatím dosáhl, opustil ministerstvo kouzel a přemístil se k hranicím bradavických pozemků.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„A co ten Todorov? Je aspoň hezkej?“ vyzvídala rozpustile Ginny.

„Ani ne,“ nakrčila nos Hermiona. „Má oči jako dvě kostky ledu. Nikdy jsem ho neviděla se opravdu upřímně smát.“

„Takže další studený čumák jako Snape?“ nadhodila Ginny zklamaně.

„To bych neřekla,“ zamumlala Hermiona zamyšleně. Snape nebyl zdaleka tak chladný, jak se snažil působit. Na rozdíl od Todorova, který se pokoušel o přesný opak.

„Myslíš, že má ještě naději?“ ožila opět zrzka.

„Hmm…“ zamručela Hermiona neurčitě.

Ginny se zamračila a odložila ponožky, které během rozhovoru skládala. „Děje se něco?“

„Ne, nic,“ usmála se Hermiona rychle a obnovila tak svůj závoj štěstí, který stále nosila. „Všechno je v pořádku. A co famfrpál? Vyprávěj.“

Ginny se na ni nedůvěřivě podívala. „Nikdy ses o famfrpál nezajímala.“

„To je pravda,“ přiznala hnědovláska s úsměvem, „ale zajímáš mě ty a vše co tě baví, a co děláš. Nic o tobě v poslední době nevím.“

Naštěstí nemusela Ginny dlouho přemlouvat a dala se do vyprávění.

Den uběhl rychle. Stejně jako už tolik předchozích dní, které tu strávila. Večer přišel i Harry a navečeřel se společně s nimi. Po jídle se Hermiona nabídla, že sklidí ze stolu a postará se o nádobí.

„Ginny, nech mě to udělat! Chybí mi tahle mudlovská práce. A víš, že v Bradavicích to nejde,“ naléhala na ni Hermiona, stejně jako každý večer.

Ginny nakonec souhlasila a s Harrym nechali Hermionu v kuchyni samotnou.

Když skončila s nádobím, chtěla si k nim alespoň na chvilku sednout. Nakoukla do obývacího pokoje a naskytl se jí pohled na její přátele sedící na pohovce přimáčknutí na sobě a sklánějí se nad pergamenem. Z jejich gestikulace pochopila, že řeší famfrpál.

Opřela se o futro a chvilku je tiše sledovala. Nechtěla je teď rušit. Vypadali takhle spokojení. Když Ginny stále nehodlala ustoupit z jakéhosi svého tvrzení, odhrnul jí Harry vlasy z tváře a krátce ji políbil. A vše mezi nimi bylo v pořádku. Přitulila se k němu a mlčky si užívali jeden druhého.

Naopak Hermionu bodl osten závisti. Sama si to nepřipustila, ale bylo to tak. Záviděla jim oběma, že měli toho druhého. Ona neměla nikoho. Vůbec nikoho.

Potichu vyšla do patra – dala si velmi záležet, aby nebylo slyšet praskání schodů. Zavřela se v pokoji, který tu pro ni připravili.

Jakmile osaměla, opřela se zády o zavřené dveře a dovolila závoji spadnout. Čím déle u Potterových byla, tím těžší pro ni bylo hrát roli šťastné a spokojené Hermiony. Už několikrát se ptala sama sebe, proč to vlastně dělá?

Nemůže jim říct, co je nebo není mezi ní a Snapem. Nejen, že by to nepochopili, ale ani jí nepřipadalo správné o tom mluvit za Severusovými zády. A o ničem jiném stejně nemělo smysl mluvit.

Připadala si, že kráčí po laně nataženém několik desítek metrů nad zemí. A pokud udělá jediný chybný krok, čeká ji pád. Zhroutí se. Cítila, jak se jí třesou nohy. S každým dalším krokem si byla nejistější a nejistější. Konec lana byl kdesi před ní, ale neviděla ho. Mohla v něj jen doufat. Obklopovala ji černočerná tma. Nikde žádné světlo. Ani jediný záblesk.

Takhle nějak vypadá beznaděj.

Po delší odmlce je tu opět další kapitola!

Moc se těším na všechny vaše komentáře a dojmy - budu za ně moc ráda! :-)

Leemony

29. Rozhodnutí

31. Pod závojem