31. Pod závojem

Snape seděl v Potterově kanceláři a měřil si brýlatého muže před sebou neurčitým pohledem.

„Říkám vám to už poněkolikáté, Snape,“ zvýšil Harry hlas. „Jediné, co jsem o něm dokázal zjistit je, že pochází z Bulharska, chodil do Kruvalu, jeho matka se jmenovala Soňa Todorov, byla to čarodějka a zemřela před deseti lety. Otec není známý.“

„Stále nemohu uvěřit, že zjistit tohle vám trvalo celé dva týdny,“ vrčel Snape. „Takové základní informace jsou snad otázkou pár hodin, ne?“

„Samozřejmě,“ odsekl Potter nabroušeně. „Tady jsou ještě jeho školní výsledky. Snažil jsem se zjistit víc, ale bohužel – nic.“

Snape hrábl po přistrčené složce. Souboje, černá magie, obranná kouzla, nitrobrana - všechno s vynikajícím hodnocením.

„Potřebuji vědět, kdo byl jeho otec,“ řekl nakonec Snape a složku opět zaklapl.

„Ale co když to neví ani on sám?“ vyhrkl Harry pobouřeně. „A kde to mám asi vzít?“

Snape se nenamáhal slovní odpovědí a jen lhostejně pokrčil rameny. „Kdo je bystrozor? Já neby vy?“

Když však Potter stále vypadal bezradně, nadhodil: „Zjistěte, kde přesně jeho matka žila. Kde se narodil. Jestli nežijí jiní příbuzní. Jestli o něm neví něco někdo z okolí. Najděte fotku jeho matky. Různé fotky! Hlavně buďte nenápadný! Někomu se velice podobá a já bych rád věděl komu.“

„Proto vás zajímá? Protože se někomu podobá?“ dožadoval se vysvětlení Potter.

„Už to tak bude,“ zavrčel Snape. „Ale jak jsem řekl, nehodlám dělat ukvapené závěry, dokud si tím nebudu jistý. Možná to tak není…“

„Komu?“ přerušil ho Potter.

„Jste opravdu takový idiot nebo se mě jen snažíte rozčílit? Kdybych to věděl, nechodím za vámi, nemyslíte, Pottere? Ne – vy vlastně opravdu nemyslíte,“ ušklíbl se pohrdavě lektvarista.

„Přestaňte mě laskavě urážet v mé vlastní kanceláři!“ napružil se Harry Potter.

„Začněte tedy používat mozek,“ zasyčel Snape, „a dokažte, že si své místo u bystrozorů zasloužíte.“

„Tak mě přestaňte zdržovat,“ odsekl Potter a Snape se pomalu zvedl a zamířil ke dveřím. „Doufám, že tentokrát bude vaše pátrání úspěšnější, nebo alespoň rychlejší.“

Než stihl Potter něco říct, zaklaply za profesorem dveře.

Snape se vrátil do Bradavic. Velikonoční prázdniny už skončily. Začínal květen. Dnes večer se měla konat velkolepá hostina oslavující výročí konce války proti Pánovi zla. Velmi se těšil a marně doufal, že jeho osobu Minerva v připraveném projevu nezmíní.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hermiona seděla u večeře a poslouchala napůl ucha Borisovo plkání. Přitom si velice rozvážně vybírala sousta, která si dá do úst.

Přítomnost profesora Obrany jí začínala být víc než nepříjemná. Vadila jí jeho očividná přetvářka, neupřímnost, podlézavost a navíc se začínal vyptávat na Severuse Snapea. Kdo mu pomohl? Slyšel jsem, že prý málem zemřel po útoku hada patřícího Vy-víte-komu. A jak se dokázal vyhnout Azkabanu? V takových chvílích se snažila něco rychle odseknout, odvést rozhovor jinam nebo využívala Nevilla, když byl poblíž.

„Neville!“ zavolala na něj Hermiona jednou, když postávala na chodbě s Borisem a Neville se právě vynořil zpoza rohu. Velmi neochotně se k nim přišoural. Podle jeho výrazu poznala, že už tuší, co přijde. „Zrovna jsem Borisovi vyprávěla, o tom, co jsi udělal při závěrečné bitvě, ale ty to umíš mnohem líp. A já toho mám navíc ještě spoustu…“

Udělala to zase, povzdychl si Neville. Ale jejím štěněcím očím nedokázal odolat. Proto jen odevzdaně přikývl. Vyprávět vůbec neuměl. A ona to moc dobře věděla. Jen se chtěla zbavit Borise.

A teď vedle něj bezmocně seděla a poslouchala jeho vyprávění o výuce Soubojů v Kruvalu. „Musela to být nádherná bitva,“ proniklo do jejího vědomí. Šokovaně se na něj podívala, zda to opravdu myslel vážně. „Víte – ta možnost vyzkoušet si zaklínadla, která si běžně nezkusíte. Všechno je dovoleno, ne? Nikdo nepátrá, kdo použil jakou kletbu…“

„Ano, profesore. Byla to nádhera. Ztratit během několika hodin tolik přátel, to se jen tak nestává, omluvte mě,“ zvedla se od nedojedené večeře a zamířila do sborovny. Chtěla jen předstírat, že si musí pro něco skočit – vydýchat se, dát se do pořádku a vrátit se.

Zůstala tam však sama sedět déle, než plánovala. Slyšela, že večeře se chýlí ke konci a podle vrzání lavic a stolů usoudila, že Velká síň se pomalu vylidňuje.

„Jsi v pořádku?“ objevil se vedle ní starostlivě se tvářící Neville.

„Jo, jasně,“ popotáhla dívka. „Jen jsem si vzpomněla na ty, kteří s námi dnes slavit nemohou…“

Neville si sedl vedle ní na lavici a neobratně ji objal kolem ramen. „Nechceš kapesník?“

„Ne… já mám asi v kapse,“ zamumlala a sáhla do ní. Vytáhla černý kousek látky. Poprvé si všimla  monogramu vyšitého stříbrnou nití v rohu – „S. S.“ Chvilku na ty dvě stejné hlásky hleděla… a pak se nekontrolovatelně rozvzlykala. Cítila, jak padá. Mohla se jen modlit, aby někde pod ní byla alespoň záchranná síť…

„Hermiono?!“ vykřikl polekaně Neville. „Co se stalo?“ zeptal se, když na jeho oslovení nijak nezareagovala. Nevěděl, jestli by jí měl obejmout, utěšovat, pohladit po zádech… co?!

„P-promiň,“ vzlykala dívka a sklonila obličej, takže jí ho celý zakryl vodopád hnědých kudrnatých vlasů. „Já už nemůžu, Neville! Nemůžu…“

„Co nemůžeš?“ nechápal.

„Nemůžu tu být,“ vzlykla.

„Chceš jít ven? Nebo k sobě?“ Byl zcela zmatený. Takhle ji nikdy neviděl. Celá se třásla a vypadala tak smutně a slabě. Zoufalost v jejím hlase ho děsila.

„Na hradě. Nemůžu učit, Neville,“ pronášela zlomeným hlasem. Mladý kolega neměl ponětí, co na to říct. Raději tedy mlčel a doufal, že bude nějak pokračovat ona. Pohlédla na něj pláčem zarudlýma očima. „Nedokážu tu déle zůstat. Nejsou to ty Bradavice, které si pamatuji.

Bez všech těch lidí, kteří tu byli s námi - všechno tu zůstalo tak strašně cizí, tak chladné, prázdné a černé,“ zašeptala a neúspěšně bojovala s dalšími slzami. Neville vytušil, že nemluví jen o hradu. „Strašně moc bych si tu přála zůstat, ale zraňuje mě to čím dál víc. Jen to, že tu jsem, mě stojí tolik sil… Doufala jsem, že to zvládnu do konce roku, ale… Už to nejde…“

Neville si ji přitáhl do náruče, aby ji objal. Dívka mu objetí oplatila. Obličej měla zabořený do jeho ramene, takže nemohla vidět totéž, co Neville. Muž v černém hábitu se stejně černými vlasy a temnýma očima nad hákovitým nosem se krátce mihl ve vstupu.

„Nemůžu tu být, Neville,“ opakovala stále dokola. „Nemůžu už…“

„Hermiono,“ promluvil k ní tiše a odtáhl se od ní, aby jí viděl do tváře. „On už tu příští rok taky nejspíš nebude.“

„K-kdo?“ zeptala se a stírala si z očí slzy.

„Profesor Snape,“ Hermioniny zornice se rozšířily překvapením. „Mluvil o tom se mnou už před pár měsíci. Říkal, že kdybychom za něj sehnali náhradu, rád by ze školy odešel.“

„A neříkal proč?“ zeptala se dívka roztřeseně.

„To neříkal. Ale zatím jsme nikoho nesehnali. Lektvarových mistrů je nedostatek,“ pokýval hlavou Neville. „Přeměňování na tom ale není o moc lépe.“

„Nerada vám přidělávám starosti, navíc před koncem roku,“ vzlykla profesorka. „Ale opravdu to nedokážu snášet déle. Snažila jsem se být v pořádku… Ale nejsem. A Todorov se na něj stále vyptává…“

„Je mi to moc líto, Hermiono,“ šeptl Neville. „Můžu pro tebe něco udělat? Cokoli?“

„Děkuju, jsi hodný,“ donutila se ke krátkému úsměvu. „Ale s tímhle mi nikdo nepomůže…“

„Zkus si to nechat projít hlavou… Třeba uvidíš ráno všechno jinak,“ zkusil ještě Neville.

„Díky, Neville,“ kývla Hermiona a otřela si mokré tváře do kapesníku. Dokázala se uklidnit natolik, aby prošla poloprázdnou Síní a vyšla ven – vstříc svěžímu jarnímu večeru.

Posadila se na břeh jezera. Na své oblíbené místo. Až teď si uvědomila, že tu nebyla od vánočních prázdnin. Dosud se neodvážila být sama všem na očích… Teď už to bylo jedno.

Než se stihla ponořit do svých vzpomínek a myšlenek, posadil se vedle ní drze Boris Todorov.

„Chtěl jsem se vám omluvit, Hermiono,“ začal vlezle. „Nevím, co mě to u večeře popadlo. Nechtěl jsem být netaktní…“

„Borisi, já dnes opravdu nestojím o společnost,“ ozvala se Hermiona ledově tichým hlasem.

„Ani o tu mou?“ zapředl a dal jí ruku kolem pasu. Hermiona se okamžitě napružila. Jeho ruku setřásla a otočila se na profesora.

„Ani o tu vaší. Nechte mě konečně na pokoji,“ zasyčela na něj.

„Ale no tak, nebuďte stále tak upjatá,“ usmál se nevesele a natáhl ruku, aby jí pohladil po tváři. V ruce se jí objevila hůlka. Než však stačila znovu promluvit, ozval se zcela jiný hlas.

S jeho ledovým tónem se ten její rozhodně nemohl měřit. „Velmi mě mrzí, že vás ruším, profesore Todorove, ale profesor Longbottom si s vámi přál mluvit.“

„Hned, profesore,“ zavrčel Todorov a dál se věnoval Hermioně. Dlaň mu sjela z jejího boku na zadek.

„Máte pravdu, hned,“ kývl vážně a uchopil ho pevně za paži. „Prý to opravdu velice spěchá.“

„Samozřejmě,“ odsekl mladý světlovlasý muž, věnoval Snapeovi vražedný pohled a vykročil rozčíleně k hradu.

„Děkuji vám,“ šeptla Hermiona. Byla to od Vánoc první slova, která patřila opravdu jemu.

„O čem to mluvíte, slečno?“ podivil se Snape.

„Netvrďte mi, že s ním Neville opravdu chtěl mluvit.“

„Ještě o tom neví,“ ušklíbl se.

„Chudák, co mu bude říkat?“ povzdechla si dívka.

„Vy mu děláte totéž v jednom kuse,“ pohlédl na ni úkosem. Hermiona otevřela ústa na protest. „Víte, že mám pravdu. A jistě něco vymyslí, ačkoli svou inteligenci celá ta léta úspěšně skrýval.“ Hermiona se pousmála.

„Nebudu vás déle rušit v rozjímání,“ ozval se opět Snape. „Nicméně pokud ani nadále nestojíte o společnost Todorova, změnil bych být vámi místo.“

„Tak tu zůstaňte,“ vyzvala ho Hermiona. Na okamžik svými slovy překvapila i sama sebe. Proč by měla chtít, aby tu zůstal právě on? Muž, který byl příčinou její bolesti? Ale býval i tím, kdo ji dokázal zmírnit, přiznala si. „Když tu budete vy, netroufne si.“

„Pokud vám moje společnost nevadí…?“

„Pokud budete mlčet.“

Kývl. Mlčení mu nedělalo problém… většinou. Posadil se na zem vedle ní.

Během pár minut dokázala Hermiona na jeho přítomnost téměř zapomenout. Nevšimla si, na rozdíl od Snapea, postavy u hradu, která na ně pár vteřin hleděla a pak opět zmizela.

Dívala se na hladinu Černého jezera, kde se odrážely hvězdy. Téměř před čtyřmi lety tu seděla společně s celou školou – poté, co zabil Brumbála a utekl s ostatními Smrtijedy.

Tři roky zpátky tu odmítla Rona. A pak tu byla na začátku roku, kdy za ní přišel ten otravný Todorov. A před Vánoci s ním. A teď tu byl opět. Vnímala ho jen periferním viděním, zřejmě se také díval na hladinu.

Musela si ten pohled pořádně užít a zapamatovat, usmála se hořce. Vždyť si ho teď dopřává nejspíš naposledy. Zítra odsud zmizí. Nadobro.

Nechá za sebou studený, chladný hrad i se vším co do něj patří. Včetně profesora, který seděl vedle ní. Přemýšlela, zda mu položit tu otázku. Právě mezi nimi trvala ta krásná chvíle tichého souznění, kterou by nerada pokazila. Povzdechla si. Na chvíli téměř dokázala zapomenout, proč odchází.

„Vy chcete odejít?“ zeptal se tichým hlasem. Hermiona mlčela. Jak to mohl vědět? Neville by mu to neřekl. Mohl je slyšet? „Přestat učit?“ pokračoval, ale dívka neodpovídala. „Byla by to škoda. Jste skvělá profesorka.“

Hermiona zírala na jezero ještě upřeněji – pokud to vůbec šlo. Nazval ji profesorkou. Poprvé od začátku roku o ní mluvil jako o profesorce. A navíc skvělé.

„Často jsem slýchal studenty mluvit o vašich hodinách. Velmi je baví. Zkoušejí si kouzla i na chodbách, všimla jste si?“

Začínaly ji pálit oči. „Žádala jsem vás, abyste nemluvil, profesore,“ procedila přes zaťaté zuby. Bála se, že jinak by se jí třásl hlas. Už tak začínala cítit v krku hořkou pachuť, která předchází zadržovanému pláči.

„Sama dobře víte, že takové věci neříkám na potkání,“ nedbal na její prosbu profesor.

Uvažovala, zda by se neměla zvednout a prostě odejít. Pak se ale rozhodla, že bude se svým místem do poslední chvíle a nenechá si ho znechutit. Tím, kdo odejde, bude on.

„Tak mlčte nebo odejděte, prosím.“

Opět bylo ticho. Ani on se zřejmě nehodlal snadno vzdát.

V Hermioně bublal vztek a zároveň se snažila zadržet pláč. Bylo těžké tu vedle něj sedět, ale ještě těžší bylo se zvednout a odejít do hradu, kde by byla úplně sama. Potřebovala obejmout. Cítit teplo a klid druhého člověka…

Cítila, jak si ji Snape prohlíží.

Vlasy jí spadaly do tváře. Z jejího hlasu vytušil, že nemá daleko k pláči. Ramena však měla stále klidná.

Chvíli uvažoval, zda by neměl přeci jen raději odejít. Možná by byla i raději.

Tak rád by jí nějak pomohl. Bohužel neměl tušení jak…

Možná by ji mohl jen obejmout a pevně držet. A snad nikdy nepustit. Co může ztratit?

Přisunul se až těsně vedle ní. Všiml si, že dívka ztuhla a pozorovala jeho nohy, které se náhle objevily u těch jejích. Netopýří křídlo jeho pláště jí dopadlo na rameno a její hlava se náhle ocitla u jeho ramene. Nedržel ji nijak pevně. Dával jí prostor odtáhnout se, kdyby chtěla. Chvilku tu možnost zvažovala, ale nakonec si položila hlavu a uvolnila se. Naopak on ji objal pevněji a přitiskl si ji blíž.

Že by vyslyšel její nevyslovenou prosbu? Zavřela oči. Bylo jí lépe.

Hermioně stekla po tváři jediná slza.

Za ni.

A za Severuse.

I Severus se uvolnil. Opět byl poblíž, když ho potřebovala. Ten pocit mu dodával naději. Naději, že jednou možná bude šťastný.

Kdyby vám snad toto připadalo jako konec, máte vlastně pravdu.

Posledních pár řádků tvořilo v úplně původní verzi opravdu konec povídky. Neurčitý, ale plný naděje pro ně oba.

Vzhledem k tomu, že už teď je povídka o víc než polovinu dělší oproti původní verzi, není to ještě konec. Stále přeci nevíme, co je s Borisem Todorovem.

Doufám, že se vám kapitola líbila a těším se na komentáře! :)

Leemony

30. Na prázdninách

32. Z pohledu Zmijozela