32. Z pohledu Zmijozela

Celý Boží hod měl jako v mlze.

Nepil příliš často. A když už, spíše jen pro chuť a požitek z příjemného alkoholového opojení, než pro cokoli jiného.

Nikdy nepil před obědem. Nikdy. Nebyl jako jeho otec, který býval opilý každou chvíli. Na denní době nezáleželo.

Ale toho dne už v osm hodin ráno sotva dokázal vyslovit, jak se vlastně jmenuje. Za oběť padlo několik lahví ohnivé whisky – jen nějakým zázrakem se mu podařilo ty nejlepší kousky ušetřit.

Jen útržkovitě si vzpomínal, že se u něj několikrát objevila skřítka Amy. Když viděla, v jakém je profesor stavu, raději opět tiše zmizela.

Nepamatoval si, co přesně se mu honilo hlavou, ani zda dělal i něco jiného, kromě sezení v křesle a prolévání ohnivé whisky svým hrdlem.

Následující ráno se probudil s pažemi majetnicky obtočenými kolem záchodové mísy a čelem opřeným o prkýnko. Stále si živě pamatoval bolest hlavy, která se ho držela až do večera. Jakýkoli zvuk vnímal jako kakofonii, kterou může vyluzovat snad jen tlupa horských trollů, kteří si založili pochodovou kapelu a zuřivě mlátili do bicích, činelů a všeho co měli právě po ruce. V okamžiku, kdy se pokusil změnit polohu směrem vzhůru, pochopil, proč je právě tam, kde je. Ačkoli měl žaludek scvrklý a nic ke zvracení v něm už dávno nemohlo být, jeho tělo mělo zcela opačný názor.

Už nikdy! spílal si Snape s hlavou v míse. Už nikdy nebude pít. Opravdu ne!

Nedokázal se ani doplazit pro lektvar proti kocovině. Trpěl jako nějaký zatracený mudla! A kvůli komu?

Kvůli sobě! Jak si mohl myslet, že by mu osud dal druhou šanci?! Jak mohl být tak zatraceně naivní?! Vždyť právě naivitou u všech ostatních tolik pohrdal! A teď se sám stal její obětí. Jak mohl třeba jen na zlomek sekundy uvěřit, že si zaslouží její lásku?!

Vždyť by měl dávno hnít hluboko pod zemí nebo sedět v temné a chladné azkabanské cele. Po tom všem, co v životě udělal! Všechno dobré, jako by z něj vyprchalo – i bez mozkomorů.

Trvalo ještě dlouho, než byl schopen bezpečně opustit koupelnu. A ještě déle, než se odvážil vylézt ze sklepení.

Tvářila se… šťastně. Spokojeně. Snad nejvíce od chvíle, kdy přijela na hrad. Kromě okamžiku, kdy spala na jeho pohovce. To byla tak klidná, uvolněná... Rychle tu vzpomínku zapudil. Hrozilo, že by mu mohla sklouznout jeho maska a to si nemohl dovolit. Ne v Síni. Ne před lidmi. Ne před ní…

Vypadalo to, jakoby se jí nesmírně ulevilo, když od něj definitivně odešla. Byla volná. A dokonce dosáhla i jeho největšího ponížení. Nenáviděl se za to, co se odvážil udělat.

Stál na břehu jezera. Všechno vypadalo podobně jako obvykle. Jen tu nebyl sníh. Bylo teplé jarní odpoledne. Možná už dokonce začínalo léto. Zamračil se. Rusovlasá dívka si to rozčíleně rázovala vzhůru k hradu.

Vzápětí se objevil v nocí ztemnělé chodbě. Před sebou měl obraz Buclaté dámy a onu zelenookou zrzku. „Omlouvám se,“ slyšel se říkat. Ještě si vyměnili pár slov a nakonec mu zmizela za portrétem. Zůstal sám.

Následovalo několik dalších průřezů šestým a sedmým ročníkem jeho studia v Bradavicích. Lily a Potter. Měl pocit, že je vídal neustále někde spolu. Jak se smáli. Nepochybně jemu.

Sklopil oči a povytáhl si rukáv bílé košile. Jakmile se objevil kousek černé značky, hned látku opět shrnul dolů. Od Pána zla jistě dostane vše, co bude chtít!

Bolestné poznání, nakolik se mýlil. K čemu je mu život, když přišel o ni! Dokonce ani Brumbál nedokázal zajistit její ochranu! Zatracený mizerný Black!!! Jak je mohl zradit?!

Držel její tělo v náručí. Vlasy se jí však začaly podivně měnit. Stejně tak tělo, které držel, se mírně pozměnilo. Hříva kaštanově hnědých kudrnatých vlasů, která nahradila zrzavé jemné rovné prameny, byly nejpatrnější změnou. Pevně ji držel. Umínil si, že ji nikdy nepustí. Svou druhou šanci. Svou naději.

A pak… prásknutí dveří. Zvoral to! Byla pryč.

Navždycky…

Posadil se na posteli. Černé vlasy se mu lepily ke zpocenému obličeji. Těžce oddechoval. Odhrnul si vlasy z tváří a potmě se odpotácel do koupelny, aby si opláchl obličej. Věděl, že teď už dlouho opět neusne. Převlékl se do hábitu a vydal se na obchůzku po chodbách – přestože byly ještě prázdniny.

Další noci byly stejné. Nebo velmi podobné.

Dlouho o svém rozhodnutí přemýšlel. Celé vánoční prázdniny a ještě první týden výuky po Novém roce. Nakonec usoudil, že to bude jistě lepší. Přinejmenším pro něj. A jí to bude zřejmě zcela jedno. Longbottomova návštěva v jeho kabinetu mu přišla opravdu vhod.

„Všiml jsem si, že Hermiona se chová poslední…“ začal pevným hlasem Longbottom. Nehodlal poslouchat absolutně nic dalšího o ní.

„Pokud máte problém s chováním jiných vyučujících, měl byste to řešit s Minervou,“ přerušil ho ostře a dal tím jasně najevo, že se s ním nebude na toto téma dále bavit. „Máte na srdci i něco jiného?“

„Ano, ale… vy… myslel jsem… ne,“ zakoktal se profesor Bylinkářství a nakonec zaraženě zmlkl.

„Skvěle, tak teď poslouchejte vy mě,“ poradil Longbottomovi Snape. „Rád bych podal výpověď,“ na tváři mladíka se objevil šok, „udělám to v okamžiku, kdy za mě seženete náhradu. Nejdéle však ke konci června. Na další rok si sežeňte někoho jiného.“

Longbottom ztratil řeč. Snape usoudil, že to u něj není nic neobvyklého a pokračoval: „Ocenil bych, kdyby to zatím zůstalo pouze mezi námi.“

„Měl byste to řešit s Minervou,“ dostal ze sebe Longbottom namáhavě.

„To máte nepochybně pravdu, profesore,“ přikývl vážně Snape. „Ale zmiňuji se o tom vám, protože od vás neočekávám žádné zbytečné plýtvání slovy a apelování na to, že bych si to měl ještě rozmyslet. Nehodlám si nic rozmýšlet.“

„A důvod…?“ pípl profesor.

„Nepotřebujete ho znát. Prostě nechci dál pokračovat ve výuce. To je celé,“ odvětil klidně Snape.

„Takže po mně chcete, abych tuto drobnost Minervě zamlčel a sám začal hledat někoho místo vás?“ ujišťoval se Longbottom.

„Právě to jsem chtěl říci,“ potvrdil trpělivě Snape.

„Má to něco společného s…“

„Vidím, že to chápete, takže to je vše, profesore,“ přerušil ho chladně a sklopil oči k pergamenům na stole.

Profesor jeho výzvu k odchodu pochopil velmi rychle. Teprve když Snape osaměl, vydechl úlevou. Doufal jen, že se profesor ředitelce opravdu o ničem nezmíní. Minerva by na jeho rozhodnutí nic nezměnila, ale ušetří mu to nepříjemnosti spojené s rozhovorem v ředitelně.

Zatímco dívka nebyla snad ani na okamžik k vidění o samotě, on chodil do společnosti ve Velké síni jen na jídla nebo bylo-li to nezbytně nutné. Zabýval se výhradně výukou, úkoly a ve volných chvílích se snížil dokonce k takové zbytečnosti, jako bylo vylepšování chuti kostirostu a dokrvovacího lektvaru.

Také počítadla bodů všech kolejí, samozřejmě kromě Zmijozelu, poznala, že nálada profesora Lektvarů je trvale pod bodem mrazu.

Lily a Potter. Opět spolu. Tentokrát však v jeho snu bylo cosi jinak. Lily se změnila v Hermionu již nyní. A Potterovi zmizely brýle, vlasy zesvětlaly a šťastný úsměv nahradil úlisný a zlý škleb, který vídal u Todorova.

S trhnutím se probudil. Protřel si oči a kořen nosu. Další probdělá noc, povzdechl si.

Kroky ho dovedly až na vrchol astronomické věže. Nebyl tu od té noci, kdy jeho hůlkou zemřel Albus Brumbál. Nic se tu nezměnilo. Mohl si jen užívat chladného jarního vzduchu. Začínal duben.

Ani tady se nedokázal zdržet déle, než pár minut.

Zatímco procházel temnými chodbami, vzpomínal na minulý rok. Když se vkradl do jejího domku uprostřed noci, aby jí odstranil magický podpis a mohl se postavit před Starostolec, aniž by se bál, že jí zůstane něco dlužen…

Během svých častých nočních pochůzek po hradě zabloudil nejednou k oknu, kde ji už tolikrát našel sedět. Nevěděl, jestli se jen míjeli nebo sem už prostě nechodila. Ani jednou ji tu však nepotkal. Dnešek nebyl výjimkou.

Procházel dál. Nedaleko zaslechl velice tlumený dívčí pláč. Zamračil se. Snad nějaká studentka? Vycházel zpoza těchto dveří. Již sahal po klice, když si uvědomil, kam vedou dveře, před kterými stojí. Zarazil se.

Jeho ruka pomalu klesla podél boku. Ačkoli si nepřál nic jiného než být na míle daleko a neslyšet její pláč, nemohl odlepit nohy od země. Prostě jen zíral na kliku od dveří do jejího bytu.

Snažil se určit, co její pláč může znamenat. Ublížil jí snad někdo? Nebo další z jejích zlých snů? Může snad za to… on? Byla snad její spokojenost pouhou iluzí, za kterou se snažila skrýt… tohle?

Zaslechl tiché kroky. Chodba byla osvětlena pochodněmi, takže vzápětí uviděl i komu patřily. Zpoza rohu vyšel Neville Longbottom. Tvářil se, jako by šel na pohřeb. Snape si musel přiznat, že on sám se cítí stejně. Navenek si však uchoval neutrální výraz. Jakmile ho profesor uviděl, zastavil se. Pohlédl krátce na dveře, pak opět na Mistra lektvarů. Dalších pár vteřin na sebe oba muži hleděli.

Nakonec Snape poodešel od dveří Hermionina bytu směrem k Longbottomovi. Nedokázal se ubránit otázce: „Dělá to… často?“ Předpokládal, že profesor se tu neobjevil úplnou náhodou a mohl by mu být schopen odpovědět…

„Často, profesore,“ přikývl vážně Longbottom.

Snape pevně stiskl čelisti a ostře se nadechl. Přesně téhle odpovědi se obával. Její pláč mu stále zněl v uších. Bez dalších slov se otočil zády k profesorovi a vydal se chodbou pryč.

„Nedáte si čaj?“ nadhodil polohlasně mladý profesor. Snape se zarazil. Chvilku zvažoval Longbottomovu nabídku. Nakonec… proč ne. Jen přikývl a zamířil s ním ke kabinetu Bylinkářství.

Vešel za ním dovnitř. Do nosu ho udeřila vůně hlíny. Celá jedna stěna byla prosklená, takže se mu naskytl výhled na početné skleníky, vrbu mlátičku a také Černé jezero. Parapet okupovalo množství truhlíků a květináčů s rozmanitými sazenicemi rostlin, z nichž většinu nedokázal pojmenovat. Profesor se ve svém oboru zjevně vyznal. Před očima se mu objevil ve vzduchu se vznášející hrnek s kouřící tekutinou. Mlčky si ho vzal do ruky. Dál však hleděl z okna na bradavické pozemky.

„Všiml jsem si toho po vánočních prázdninách,“ promluvil Longbottom, čímž zodpověděl další otázku, kterou se Snape raději ani neodvažoval vyslovit nahlas. Nic na to neřekl. Jen upil z hrnku a marně se pokoušel rozpoznat všechny byliny, které obsahoval. „Děje se to snad každou noc.“

Snape ovládl pevné sevření svých prstů – hrozilo, že hrnek rozbije. Proč mu to zatraceně říká? Chce ho trápit? Chce ho přimět k výčitkám? Podařilo se! Ale co on teď s tím?!

„Zpočátku jsem se s ní o tom snažil mluvit. Jestli se něco stalo, jestli je všechno v pořádku,“ zaslechl v jeho hlase smutek. Sám ho cítil také. Stonásobně větší. „Ale jen se usmála a prohlásila, že vše je skvělé a v pořádku,“ znovu se odmlčel. „Nevím, jak bych jí mohl pomoct,“ povzdechl si nakonec.

Profesor lektvarů nad jeho slovy dlouho uvažoval. Vypil mezitím téměř celý obsah hrnku. Cítil na zádech Longbottomův upřený pohled. Ještě chvíli přemýšlel o tom, co se právě dozvěděl a proč vlastně. Nakonec se otočil čelem ke svému kolegovi. Opíral se o stůl za sebou.

„Vy ode mě očekáváte nějakou radu?“ ujišťoval se zamračeně.

„Od koho jiného, když ne od vás?“ vrátil mu Longbottom otázku, aniž by uhnul pohledem. Snapeovo levé obočí se mírně zvedlo, zatímco pravé se nadále mračilo. „Během sedmého ročníku byla každý večer s vámi a byla v pořádku. I přes Smrtijedy a všechno co musela od nich vytrpět. A teď?“ ukázal paží výmluvně ke dveřím. „Snaží se vypadat šťastně, snaží se nebýt sama. A po nocích…“

Snape znovu sevřel čelisti, až ho zabolely zuby. „Moc se toho změnilo,“ řekl nakonec tiše. Ignoroval Nevillův tázavý pohled. „Nemohu pro ni nic udělat.“ Ta slova ho bolela. Ale byl přesvědčen, že je to pravda. Nemohl za ní přeci přijít a… co? Co by jí měl říct? „Ale vy se můžete snažit být s ní,“ dodal po chvíli dalšího uvažování. „A snad by jí pomohlo, kdyby strávila Velikonoce u přátel, mimo Bradavice.“

„Snad by mohla být u Harryho a Ginny,“ pokýval Longbottom hlavou. „Zkusím mu napsat.“

Snape pokrčil lhostejně rameny. „Nepište, jak na tom je,“ upozornil ho váhavě. „Lítost jí nepomůže.“

„Napíšu, že by jí udělalo radost, kdyby ji pozvali. Že by ráda přijela, ale bojí se, že by je rušila. A nechce se vtírat,“ přemýšlel profesor Bylinkářství nahlas.

„Ano, to zní… nebelvírsky,“ ušklíbl se hořce. Odložil již prázdný hrnek na parapet. Přešel dlouhými kroky ke dveřím, kde zaváhal s rukou na klice. Aniž by se otočil k Longbottomovi, pronesl: „Děkuji vám za čaj, profesore.“

„Rádo se stalo, profesore,“ zněla odpověď. Snape zkroutil rty do úsměvu se podobajícího úšklebku a opustil kabinet.

Od té noci se na Hermionu Grangerovou díval úplně jinak. Se smutkem, lítostí. Ale hlavně s obdivem. Dobře věděl, jak těžké je přetvařovat se před celým svým okolím. A jí se to dařilo tak dobře, že zřejmě většinu opravdu oklamala. Dokonce i jindy tak přísná Minerva se teď tvářila také spokojeně.

Velikonoce mimo hrad jí zřejmě nijak zvlášť neprospěly. Stále se snažila usmívat, ale viděl, že ji to stojí mnohem více úsilí, než dřív. A nebylo to jen tím, že věděl, na co se zaměřit.

Ze své druhé návštěvy na ministerstvu se vrátil zklamaný. Čekal, že Potter zjistí víc. Veškeré informace, které se dozvěděl, mu byly naprosto k ničemu. Věděl jen, že ať už je Todorov kdokoli, nebude snadným soupeřem.

Zamyšleně si krájel plátek masa, když zaslechl vedle sebe Hermionin rozhořčený hlas: „Ano, profesore. Byla to nádhera. Ztratit během několika hodin tolik přátel, to se jen tak nestává, omluvte mě.“ Její židle se prudce odsunula a dívka zmizela ve sborovně. Krátce pohlédl i na Todorova, který se za odcházející profesorkou, ani neohlédl. Jen protočil oči.

Potom, co se většina studentů odebrala do svých společenských místností, zmizel ve sborovně i profesor Longbottom. Snape ještě chvilku setrval u stolu a pak zamířil k místnosti za profesorským stolem také. Chtěl alespoň slyšet, o čem mluví.

„Strašně moc bych si tu přála zůstat, ale zraňuje mě to čím dál víc. Jen to, že tu jsem, mě stojí tolik sil… Doufala jsem, že to zvládnu do konce roku, ale… Už to nejde…“ dolehly k němu její vzlyky. Srdce se mu sevřelo. Ona chce odejít.

Prošel kolem otevřených dveří sborovny a vyplul do černé noci. Tušil, že dívka zamíří ven. Skryl se tedy ve stínu vysokého stromu poblíž břehu jezera. Nemusel čekat dlouho.

Posadila se na břeh jezera. Na její oblíbené místo. Minutku po ní však dorazil i Todorov a usadil se vedle ní. Snape vyčkával ve stínu. Všiml si jeho ruky na jejím pase. S potěšením sledoval, jak ji dívka setřásla. To mu stačilo, aby se rozhodl jednat a Todorova poslat pryč.

Byl rád, když ho sama požádala, aby zůstal a nemusel ji přemlouvat.

A teď ji opět držel. Hlavou se mu opírala částečně o rameno, částečně o hruď. A vše bylo rázem v pořádku. Přinejmenším pro tento okamžik. Rozhodl se dobře, když zůstal u ní.

Moc děkuji za komentáře u minulé kapitoly. Doufám, že mi prominete tuhle drobnou stagnaci v čase, ale říkala jsem si, že by bylo zajímavé se s vámi podělit i o to, jak na celou tu situaci reaguje Severus Snape.

Komentujte, filozofujte :)

Leemony

31. Pod závojem

33. Řešení