33. Řešení

„Hermiono,“ dívka sebou mírně trhla. Zvedla hlavu a setkala se s černýma očima. Pohlédla do nich snad poprvé od Štědrého večera. Nikdy později se neodvážila. Měla příliš velký strach z čehokoli, co by v nich mohla najít. Bolest. Netečnost a nezájem. Možná dokonce pohrdání. Nebo – a toho se bála ze všeho nejvíc – nenávist. Ale mohla by mu to snad vyčítat? Musela ho strašně zranit! Ale ani přesto by nedokázala snést další takový pohled. Nedokázala! Ale tohle je jen sen, je to jen v její hlavě, proč by se tedy bála?

Teď v těch hlubokých černých studních nalezla jen bolestivé porozumění a účast s jejím vlastním trápením.

Všimla si vějířků jemných vrásek u koutků jeho očí. Usmála se a natáhla ruku, aby po nich něžně přejela konečky prstů. Muž, o kterého se celou vahou opírala, sebou mírně škubl. I Hermiona se konečně úplně probrala a nechala ruku opět klesnout do klína. Nebyl to sen. Krátký sladký sen o tom, že je vše v pořádku. Že se nemusí bát usnout, ani probudit, že už nikdy nebude sama…

Opravdu o něm takto přemýšlela?

Ale na tom nesejde. Vzpomněla si, proč tu oba sedí - zhroutila se. Padala z toho vysutého lana dolů. A Boris jí snad ještě postrčil.

Co udělá Severus? Prodlouží její utrpení? Oddálí ten nevyhnutelný tvrdý dopad? Na jak dlouho? A stojí o to ona vůbec?

Ačkoli to chtěla mít celé co nejdříve za sebou, toužila po jeho přítomnosti. V hloubi duše věděla, že právě to jí nesnesitelně schází.

„Trápíte se,“ pronesl tichým hebkým hlasem. Alespoň jí tak připadal. Jen mlčky přikývla. Nemělo smysl popírat očividné. „Když odejdete, přestanete se trápit?“ Tentokrát zakroutila hlavou a sklopila oči k zemi. Téměř je zavřela. Nechtěla pustit ven další slzy.

„Když odejdu já? Zlepší se to, když odejdu ze školy já?“ zeptal se stále stejně klidně. Věděla, že mu může odpovědět upřímně. Ale sama si nebyla jistá co říct. „Víte, že chci odejít. Pan Longbottom vám to jistě řekl, že?“

„Nebude mít kvůli tomu s vámi problémy?“ zeptala se starostlivě a kousla se přitom do rtu.

„Ne,“ zaslechla náznak pobavení v jeho hlase? „Pokud to nepůjdete říct přímo Minervě. Ale neodpověděla jste na mou otázku,“ připomněl jí.

„Proč odcházíte vy?“ zeptala se tiše.

Tuhle hru na otázky už spolu jednou hráli. Tehdy se oba jen ptali a nikdo nebyl ochoten odpovídat. Pokud se chtěl k něčemu dobrat, bude na ni muset přistoupit. A začít sám.

Dával si s odpovědí načas. Hermiona už ani nečekala, že by mohl něco říct, když konečně promluvil.

„Netěší mě pohled na mladou ženu, která se trápí. Navíc nejspíš kvůli mému chování k ní,“ zabručel. „Nicméně pokud by vám měl můj odchod náhodou ještě přitížit, zůstanu.“

„Proč jste se vrátil do školy?“ pokračovala ve vyptávání dívka.

„Stále jste neodpověděla…“

„Protože to nevím!“ vykřikla dívka rozčíleně a odtáhla se o něj. Dívala se teď na něj planoucíma očima. Viděl v nich zmatek – z čeho všeho? Odolal pokušení použít Legilimens. Bylo by to příliš jednoduché. A necitelné. „Možná, že ano,“ pokračovala po chvilce opět klidněji, „po hodně dlouhé době. A možná, že ani pak ne. Teď vy.“

„Protože už mě unavovalo číst a následně pálit Minerviny dopisy, které mi chodily prakticky obden.“

Hermiona hledala v jeho tváři alespoň náznak ironie nebo dokonce úsměvu. „Mluvíte vážně?“

„Vždycky,“ přikývl. „Toho jste si ale mohla všimnout už poměrně dávno,“ vyčetl jí a vrátil se opět ke své odpovědi: „Neměl jsem nic lepšího na práci. Proto jsem souhlasil až poslední možný den. Neměl jsem tušení, že budeme kolegové.“

„Kdybyste to věděl…?“ vyslovila otázku, ale bála se slyšet odpověď.

„Na to vám neodpovím.“ Oplácel jí přitom upřený pohled. „Já nepřemýšlel nad tím, s kým se tu potkám.“

Hermiona sklopila oči a skousla si ret. Věděl to?

„Čekala jste téměř do poslední chvíle, než jste přijala tohle místo,“ konstatoval tiše. „Kdybyste zjistila, že se tu potkáme, odmítla byste?“

Mlčky přikývla. Jen pomyslela na těch pár měsíců po soudu, sevřely se jí bolestivě útroby. „Nenáviděl jste mě,“ šeptla. „Možná ještě stále…“

Zavrčením ji přerušil: „To už je pryč.“ Přivinul si ji opět k sobě. Byl rád, že neprotestuje.

„Měli bychom jít dovnitř, je chladno,“ prolomil další mlčení.

„Chci si tu užít svítání, naposledy,“ šeptla.

„Stále trváte na svém odchodu?“ povzdechl si unaveně.

„Ano.“

Netopýří hábit se proměnil v teplý zimní plášť, kterým je oba přikryl. Hermiona si ho přitáhla těsněji k tělu a zachumlala se do něj. Během té chviličky, kdy přes sebe neměla plášť, pocítila, že se opravdu dost ochladilo. Neměla sebemenší ponětí, kolik je hodin. Pohlédla k hradu – za žádným oknem nezahlédla žlutooranžové pableskování svíček nebo ohně v krbu. Všichni už zřejmě spali.

„Teď je vám dobře?“ zajímal se po další tiché chvíli.

„Teď ano,“ usmála se a trochu se zavrtěla ve snaze najít pohodlnější pozici.

„Tak tu zůstaňte,“ promluvil tiše. A začal se probírat jejími hustými vlasy. Kdyby mu někdo řekl, že bude jednou přemlouvat dívku – tuhle dívku, aby s ním zůstala, přemýšlel by, zda dotyčný neutekl od Svatého Munga.

„Ne,“ vydechla Hermiona téměř zděšeně a odtáhla se. Dokonce setřásla z ramene jeho ruku a s ní i plášť. „To nejde.“

V očích se jí opět objevil ten bolestný výraz.

Co řekl tak hrozného? „Proč?“ otázal se nechápavě.

„Protože…“ začala nejistě Hermiona. Doufala, že tímto směrem se jejich rozhovor nikdy nestočí. „Vy čekáte víc. Čekáte, že vám dám víc. Ale… ale já nemám, co bych vám dala… co bych mohla… nemůžu… nevím…“ zajíkla se slzami.

Teď čekala, že se rozčílí, urazí, zatváří se zraněně, odejde nebo se ji naopak pokusí znovu přemlouvat, nebo jen nasadí kamenný výraz…, ale to poslední co by hádala, byl úsměv.

Opravdu se tvářil pobaveně. „Stala se z vás snad za těch pár let mistryně nitrozpytu, která pronikne do mysli i mně? A to aniž bych si toho sám vůbec všiml?“ Hermiona zaraženě zavrtěla hlavou.

Jestli předtím přemýšlela o tom, že tohle není arogantní a jízlivý Severus Snape, kterého znala, ale jen někdo kdo se za něj po vypití jeho vlasů v mnoholičném lektvaru vydává, teď si byla jistá, že se mýlila.

Je to Snape. Ale musel se někde ošklivě praštit do hlavy. Kdyby nebyla tolik vyvedená z míry jeho chováním, možná by i začala probírat jeho mastné černé vlasy a hledat bouli.

„Pak mi nezbývá než opět smeknout nad vaší jistotou, že víte lépe než kdokoli jiný, dokonce lépe než já sám, co vlastně čekám a co si myslím,“ ušklíbl se, ale oči mu pobaveně blýskly. Hermiona jen přiškrceně polkla. Neznělo to arogantně, chladně, ani kousavě.

„Kdybych od vás čekal cokoli, musel bych být blázen. A ještě navíc slepý a hluchý. Přiznávám, že jsem starý, ale tolik ještě ne,“ promlouval k ní vážně. I přesto musela Hermiona potlačit nutkání se tiše zasmát. „A vy teď musíte být trochu sobecká a využít toho, co vám já nebo někdo jiný nabídne bez ohledu na to, jestli mu ublížíte,“ na moment se odmlčel, aby se ujistil, že jeho slova vstřebala. „Mohu totiž téměř s jistotou říct, že nikdo ve vašem okolí na tom není hůř než vy,“ zavrčel nespokojeně.

„Ale já nechci, abyste si myslel, že…“ namítla Hermiona vzpurně.

„Nemyslíte, že co si myslím je spíše moje věc než vaše?“ ušklíbl se Snape. „Udělejte, co chcete, užijte si tu možnost, Grangerová“ dodal mírně.

Hermiona sklonila hlavu. Ať se snažila nad tím přemýšlet jakýmkoli způsobem, stejně vždycky došla ke stejnému závěru.

Opět měla stejné možnosti jako o Vánocích, když seděla na podlaze jeho koupelny. Tehdy se rozhodla odejít, aby nezranila jeho. V přesvědčení, že je to navždycky. A málem tím zničila sebe samu. Teď měla šanci své rozhodnutí změnit.

Nakonec se mlčky zvedla. Snape ji napodobil.

„Tak pojďme,“ usmála se posmutněle. I přes to, že jí on sám nabídl tuto možnost, začínala mít výčitky. „Je mi zima,“ dodala, když jí projel tělem záchvěv třasu.

Snape ji objal kolem ramen, čímž jí opět alespoň částečně zahalil pláštěm. „K vám?“

Hermiona mlčky zakroutila hlavou. Její pokoj byl příliš plný vzpomínek na samotu. Snape přikývl a nasměroval je oba ke schodišti vedoucímu do sklepení.

„Křeslo, pohovka, knihovna, koupelna, váš pokoj,“ ukázal rozmáchlým gestem na nábytek a dveře, které se opět objevily. „To všechno je opět i vaše. A váš kocour,“ dodal s nelibostí, když se na jeho křesle objevil Křivonožka. „Možná byste se měla poradit s Longbottomem o nějakém kaktusu. Ten by vaši péči zvládl snad lépe.“

Hermiona na něj vrhla tázavý pohled.

„Přes Velikonoce jste ho nechala ve svém bytě. Amy ho tam slyšela žalostně kvílet, tak ho sem přemístila,“ dodal na vysvětlení. „Nevypadáte, že byste si jeho nepřítomnosti všimla.“

Musela přiznat, že měl pravdu. Dočista na něj zapomněla. Snad právě proto se k ní kocour teď vůbec neměl a uraženě dřepěl v křesle.

„Jděte si lehnout, jsou tři ráno,“ pobídl ji.

„Děkuji vám, pane, za všechno,“ špitla.

„To „pane“ příště vynechte, přinejmenším tady, dobrou noc.“

„D-dobře,“ kývla Hermiona zmizela ve svém pokoji. Tak jak byla, se zachumlala do peřin a usnula.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„Paní profesorko Grangerová,“ ozval se nedaleko Hermionina ucha pisklavý hlásek. „Slečno Grangerová.“

Hermiona konečně otevřela jedno oko a naskytl se jí pohled do zelených tenisákovitých očí domácí skřítky Amy. Když viděla, že je dívka vzhůru, objevil se na její tváři veselý úsměv.

„Profesor Snape říkal, ať vás raději vzbudím,“ vysvětlila skřítka rychle. „Šel už na snídani. Také jsem vám přinesla z vašeho pokoje pár drobností,“ brebentila skřítka a ukázala na Hermionin noční stolek, kde ležel čistý hábit a spodní prádlo, kartáček na zuby, hřeben, ručník a další dívčí nezbytnosti.

„A povlékla jsem vám v nebelvírských barvách,“ dodala Amy pyšně.

Hermiona konečně věnovala pozornost povlečení. Bylo opravdu stejné, jako v jejím profesorském bytě. Usmála se.

„Děkuju, Amy,“ usmála se Hermiona. „A děkuji ti za Křivonožku a za tohle všechno. Mohla bych pro tebe také něco udělat?“

„Jen žádné pletené čepičky, slečno,“ natáhla před sebe skřítka ruce v obranném gestu. „Slečna Grangerová je už vzhůru, může Amy odejít?“

„Jistě, díky,“ stihla říct Hermiona, než stvoření opět zmizelo.

Vešla do Velké síně. Sotva si sedla, zachytila Nevillův tázavý pohled přes stůl. Krátce se usmála a pokrčila neurčitě rameny. Oplatil jí povzbudivým úsměvem.

Na jejím místě na ni čekal už hrnek plný horké kávy. Pohlédla vlevo na kysele se tvářícího Todorova. Pak na druhou stranu. Černé vlasy mu spadaly do tváře. Přesto rozeznala jeho obvyklý zadumaný, nezúčastněný výraz. Jakoby se během noci vůbec nic nestalo.

Nabrala si do misky müsli s jogurtem a sklopila hlavu. Dobrá nálada – ta opravdová, kterou nějakým zázrakem na chvíli získala, se stejně rychle opět vytratila. Svižně spořádala obsah misky, aniž by nějak výrazně vnímala co jí, zapila vše malým douškem kávy a odebrala se do kabinetu, aby se mohla připravit na celodenní vyučování. Merlindíky za to.

I přes výuku se její myšlenky stále stáčely k noci u jezera. A Severusi Snapeovi.

Čím více o tom přemýšlela, tím jí to celé připadalo absurdnější. Řekl jí, ať tu zůstane… Ale kde? V Bradavicích? Nebo u něj? Nerozuměla tomu. Kdyby od ní čekal cokoli, musel by být blázen. Přesně tak jí to řekl. To ji snad považoval za tak bezcitnou? Ale co na tom záleželo. Teď se chová úplně stejně, jako předchozí měsíce. Nestojí mu ani za jediný pohled!

Zvedla oči od večeře a krátce na něj koukla koutkem oka. Nic. Vůbec nic. Ale co by od něj taky čekala?

Možná měl včera jen nějakou dobrotivou náladu. Nic víc. Vše při starém.

Tiše zamířila do svého bytu. Zavřela dveře a opřela se o ně zády. Pomalu se po nich sesunula na zem. Složila hlavu do dlaní a tiše se rozplakala.

Nenáviděla tyhle chvíle. Nenáviděla poslední měsíce. A roky. Nenáviděla se pro svou slabost. Ale nebyla schopná se tomu ubránit. Byla naivní, když mu včera uvěřila. Byla naivní, že v sobě na chvíli opět zažehla jiskřičku naděje. Kdyby se držela svého původního plánu a ráno prostě odešla, bylo by to už za ní.

Ale co by se změnilo? Stále by byla sama. Jen jinde. Vždyť je to jedno.

Všechno je jedno.

Úplně jedno.

Věděla, že neuvažuje s jasnou hlavou. Ale to trvalo už čtyři měsíce.

Nebo možná naopak. Dnes konečně dokázala vidět to, co dříve ne.

Věděla, že jí nikdo nepomůže. Jestli to chce udělat, bude muset sama. Ale to není problém. Usmála se a vstala.

Zamířila ke svému psacímu stolu a ze šuplíku vytáhla láhev kvalitního skřítkovského vína. Nalila si trochu do sklenky. Pak vyňala ze dna šuplíku nádhernou broušenou lahvičku s tekutinou stejně rudou, jako bylo samo víno. Přilila její obsah do sklenky.

Nebyla v tom tak dobrá, jako on, ale stačit by to mělo.

Vzala sklenku do ruky a rozhlédla se po pokoji. Pohledem spočinula na fotografii svých rodičů. Snad jsou alespoň oni šťastní, zadoufala. Prsty přejela po starých vazbách knih na polici. Zatoužila si ještě jednou přečíst pár řádků o Bradavických dějinách. Vytáhla knihu a posadila se do křesla. Stále svírala sklenici v ruce.

Ano. Udělá to. Musí dřív, než si to třeba rozmyslí. Cítila, že už opravdu nemůže dál. Tohle bylo řešení. Tohle bylo… správné. Bude to rychlé. Pokud vše udělala správně. Připravila si to už v laboratoři lékárny. Vždycky se hodilo mít nějaká ta zadní vrátka… Díky vínu to bude velmi lahodná smrt.

Zvedla sklenici ke rtům a zavřela oči.

V poslední chvíli ji vyrušilo zaklepání na dveře.

Zaváhala.

Ne. Nechce už s nikým mluvit. Rty se dotkla chladného skla.

Předně strašně moc děkuji za komentáře pod předchozí kapitolou. Velmi mě potěšili, prosím pokračujte v nich :)

Co se týká psaní ze Severusova pohledu, nebojte se, ještě nás nějaké čeká :)

A teď už k této kapitole - komentujte, pište... :)

Díky,

Leemony

32. Z pohledu Zmijozela

34. Laskavost