34. Laskavost

Ne. Nechce už s nikým mluvit. Rty se dotkla chladného skla.

Nikdo se jí na to však neptal. Dveře jejího bytu se bez jejího souhlasu otevřely a dovnitř vešel obrovský černý netopýr. Pohledem spočinul na ní samotné, na knize v jejím klíně, na sklenici v její ruce. Pak pohlédl kamsi za ní. Nejspíš na láhev na stole.

„Profesore?“ dostala ze sebe tak klidným hlasem, který překvapil dokonce i ji samotnou.

Snape za sebou zavřel dveře, aniž by ji na okamžik spustil z očí.

Rty měl sevřené do tenké linky, obočí se setkávalo nad hákovitým nosem, oči podezíravě přivřené. Působil ještě nebezpečněji, než kdy dříve.

„Potřebujete něco?“ otázala se ho chladně.

Muž rázným krokem zamířil ke psacímu stolu. Hermiona pohotově odložila knihu na stolek a vyskočila z křesla.

Vzal do ruky láhev vína a prohlédl si etiketu. Pak přičichl k hrdlu láhve, stále z ní nespouštěl černé oči.

„To vypadá jako velmi dobré víno,“ promluvil nakonec tiše. „Člověk by si ho šetřil pro nějakou zvláštní příležitost. Nepil by ho jen tak. U knihy.“

Hermiona mlčela. Navzájem se probodávali pohledy a sváděli tichý souboj, kdo dříve uhne. Prohrála. Existoval vůbec někdo, kdo by ho porazil? napadlo ji.

„Mohl bych si s vámi dát také sklenku?“ nadhodil se zdviženým obočím.

„Jistě,“ přikývla dívka rychle. Nemělo smysl s ním diskutovat. Jen by tím prodlužovala dobu jeho pobytu zde. Ale co se svou sklenkou? Mohla by její obsah náhodou vylít? Nebo pití jen předstírat? Její skvělý plán se začínal pozvolna rozpadat, jako domeček z karet.

„Podržím vám to,“ nabídl se a vzal jí sklenku z ruky dříve, než stihla zaprotestovat. Její klid byl tentam. „Voní výtečně,“ pochválil, když k obsahu sklenky přičichl. „Snad tak bude i chutnat.“

Přiložil sklenku ke rtům, stejně jako před chvílí ona. Ale nezavřel oči. Naopak – díval se do těch jejích. Tekutina se velmi pomalu blížila k pootevřeným rtům.

„Ne,“ vydechla Hermiona sotva slyšitelně. Ale on pokračoval. „Nepijte to!“

Hlas se jí zlomil. Znělo to jako hysterický výkřik.

Snape sklenku opět oddálil od rtů a nechal ji jednoduše zmizet. Bez hůlky, beze slov. Najednou nebyla.

Ještě chvíli se dívala na místo, kde sklenice zmizela. Cítila, jak se jí zmocňuje nekontrolovatelný třas po celém těle. Musela se opřít dlaněmi o desku stolu, aby ho alespoň trochu zmírnila.

„Odejděte, prosím,“ zamumlala se skloněnou hlavou. Styděla se za sebe. Nejen že klesla tak hluboko, aby si sama sáhla na život. Ale dokonce ani tohle nedokázala! Byla k ničemu. Úplně k ničemu. A navíc blázen. Nikdo normálně uvažující by nic takového neudělal. Teď ani sama nevěděla, proč se k takové hlouposti uchýlila. Muž vedle ní se ani nepohnul. „Odejděte!“ zopakovala zřetelněji.

„To je to poslední, co se chystám udělat,“ zavrčel nebezpečně tiše. „Očekávám nějaké vysvětlení.“

V pokoji zavládlo ticho. Neměla vysvětlení ani pro sebe. Natož pro něj.

„Proč právě tento jed? Na světě jsou stovky jedů, které jsou rychlejší a účinnější. A především nejsou cítit na sto honů! Nebo přinejmenším ode dveří,“ krátce se odmlčel. „Ale pro to jste jistě měla své důvody,“ ozvalo se odfrknutí plné opovržení. „Více mě však zajímá, co vás k tomuto pošetilému činu vedlo?!“ zasyčel. „A dívejte se, zatraceně, na mě, když s vámi mluvím!“

Hermiona se odvážila zvednout hlavu. Tvář měl nezvykle zarudlou. Po celém těle se třásla.

„Já čekám!“

„Nevím,“ pípla dívka slabě.

„Prosím? Nerozuměl jsem, Grangerová!“ štěkl.

„Nevím!“ vykřikla rozčíleně.

„Nevíte, proč jste se právě pokusila vypít jed?!“

„Správně! Jsem pitomá a chovám se jako idiot! Chci se otrávit a ani to nedokážu!“ křičela na něj. Křičela na Severuse Snapea.

„Mluvíte poněkud nesmyslně,“ pronesl klidným hlasem po té, co si ji změřil neurčitým pohledem.

„Proč jste, sakra, přišel?“ Odmlčela se. „Nemohl jste vědět…“

„Mrzí vás, že jsem vám překazil plány na smrt s knihou a vínem?“ ušklíbl se sarkasticky.

Pokrčila rameny. „Odpovíte mi už konečně?“

„Přišel jsem… za vámi,“ řekl prostě. „Podívat se, zda jste v pořádku. A zda se chystáte nocovat zde nebo ve svém pokoji dole.“

„Mluvíte vážně?“ zamračila se.

„To jsme snad už včera vyřešili, ne?“ ušklíbl se. „Kromě toho tam máte nějaké vaše nezbytnosti. A kocoura.“

„Může mi to všechno přinést Amy?“ zamumlala. Nechtěla se tam vracet. Byla si tam nejistá. Bylo to pro ni místo plné vzpomínek. Vesměs příjemných. Dodávalo jí pocit bezpečí a naděje. Bála se, že kdyby o to ještě jednou přišla, opravdu by ji to zničilo.

„To samozřejmě může,“ protahoval každou slabiku. „Bydlela jste tam už jednou. O Vánocích. Bylo to opravdu tak strašné, že o tom teď nechcete ani slyšet?“

Zabodla pohled do stolu a mlčela.

„Odpovězte,“ vyzval ji po chvíli. „Odpovězte mi, prosím.“

„Ne,“ pohlédla mu do černých očí. „Nebylo to tak strašné. Byla to nejlepší část mého posledního ročníku tady. A také poslední příjemné období, které si pamatuji.“

Pootevřel ústa, aby řekl nejspíš něco jedovatého, ale znovu je zavřel.

„Pak tedy nerozumím…“

„Já také ne,“ usmála se velmi slabě. „Nerozumím vůbec ničemu. Vám, ani sama sobě. Bylo by tak snadné uvěřit, že všechno bude fajn. Bylo by tak snadné uvěřit vám. Ale mám strach, pane,“ šeptla a zadívala se mu prosebně do očí. Snad pochopí. Snad porozumí a ona to nebude muset říct nahlas.

„Ano, máte strach,“ přikývl a opětoval její pohled. Vpíjel se do jejích očí. Na okamžik ji napadlo, že se jí opět podívá do hlavy. Že uvidí ten zmatek. „Z čeho všeho?“ krátce se odmlčel. „Nebo bych se měl spíše zeptat, z čeho strach nemáte?“

„Musím vám připadat, jako nejzbabělejší člověk na celém světě,“ špitla. „A právem.“

„Rozhodně ne,“ odvětil vážně. „Navzdory svému strachu proti němu bojujete.“

Šokovaně na něj vykulila oči. „Před chvílí jsem se pokusila -“

„A znovu už to neuděláte,“ pronesl autoritativně.

„Ne, pane,“ sklopila oči.

„Slibte mi to,“ vyzval ji. „Slibte mi, že si už nikdy sama nesáhnete na život. A tentokrát to dodržte!“ zasyčel nazlobeně. Hermiona se nadechla k protestu, že nic takového nikdy neřekla. A pak si vzpomněla na situaci v jeho bytě, když na ni chtěl umístit svůj magický podpis. Chci, abyste mi slíbila, že se už znovu nebudete snažit tak pošetile a hloupě riskovat svůj život. Obecně, že se nebude snažit přijít o život. Ale ona mu nic neslíbila.

„Samozřejmě,“ přikývla. Tohle řekla i tenkrát. Zachytila jeho tvrdý pohled. „Slibuji,“ povzdychla si nakonec.

„Dobře,“ zřejmě byl s její odpovědí spokojen. „A teď, bych pro vás měl návrh. Zkuste o tom chvíli tiše přemýšlet, než ho úplně zavrhnete,“ zvedl proti ní dlaň, aby ji umlčel. „Nic z toho co řeknu, nehodlám opakovat, slečno Grangerová, takže poslouchejte pozorně.

Prokažte mi laskavost, kterou mi díky famfrpálu dlužíte, a začněte se chovat opět jako Nebelvírka, kterou právem jste. Postavte se svému strachu, protože si nedokážu představit nic, co by pro vás mohlo být horší, než neustálá přetvářka a hra na bezstarostný a spokojený život, kterou kompenzujete probrečenými nocemi,“ odmlčel se, aby ji nechal alespoň několikrát nadechnout.

Dívala se na něj strachy rozšířenýma očima a s pootevřenou pusou. Chtěla se ho zeptat... Ale nedokázala zformulovat žádnou otázku. Jak? Jak dlouho? Proč jí to teď říká? Chce se jí vysmát?

Ne. Mluvil zcela vážně. Bez jediného náznaku pobavení. I oči měl vážné. Cítila, jak se jí nohy opět roztřásly. Už nedokázala déle stát. Odlepila ruce od desky stolu, o kterou se dosud opírala a opatrně zamířila ke křeslu. Ztěžka do něj dosedla a nohy si vytáhla nahoru, aby si bradu opřela o kolena.

Snape ji následoval a posadila se na pohovku naproti ní.

„Opravte mě, zda jsem si ze všeho, co jste mi řekla, mylně vyvodil, že v mé přítomnosti se cítíte o něco lépe. Že dny strávené ve sklepení pro vás byly snesitelnější, než jiné.“

Počkal, zda něco opravdu neřekne, ale jen seděla a dívala se na koberec.

„Nejspíš vás trápí, co se stalo o Vánocích,“ pokračoval dál hlubokým hlasem. Hermiona zavřela oči, aby zadržela slzy. Mírně zavrtěla hlavou. Nechtěla, aby o tom mluvil. Ani teď by se totiž nezachovala příliš odlišně. „Jen mě nechte to říct. Víc se k tomu vracet nebudu, nikdy,“ dolehl k ní jeho hlas. Stále se zavřenýma očima neznatelně přikývla. „Nebudu se za nic omlouvat, ale to jste ode mě ani nečekala, ne?“ Rty se jí zachvěly v náznaku úsměvu. „Ani vám neřeknu, že na to zapomeneme a budeme se tvářit, že se nic nestalo. Myslím, že ani jeden toho nejsme příliš schopni.

Ale chci, abyste věděla, že se na vás rozhodně nezlobím. Jednala jste tak, protože jste pro to měla důvod. Možná vaše chování chápu, možná ne.

Rozhodně vás však nechci nadále vídat s tou vaší maskou falešného štěstí.“

„Také nosíte masku,“ šeptla. Držela zavřené oči, takže neviděla, jak jeho tvář opět ztvrdla. Slyšela však jeho ledový hlas.

„Myslíte, že když dáte najevo své pocity a emoce, někdo vás pro ně zabije?“

Z těch slov ji zamrazilo po celém těle.

„Já jsem žil mnoho let v temnotě, kde byla smrt na denním pořádku. Člověk si nemohl dovolit projevit slabost, aniž by se nepřidal k těm mrtvým na zemi.

Svou masku jsem si zvolil už velmi dávno. A je mou součástí. Možná i prokletím. Nechtějte být jako já, slečno, když nemusíte.“

Běhal jí mráz po zádech a na rukou i nohou měla husí kůži. Po tváři jí tekla slza, kterou si rychle otřela hřbetem ruky.

„Omlouvám se, nechtěla jsem -“

„Vím, že jste nechtěla,“ přerušil ji opět mírnějším tónem. „Soustřeďte se na to, co jsem vám říkal.“

Hermiona mlčela. Chtěl po ní, aby se postavila svému strachu. Ale právě toho se bála. Že to udělá, ale ono to nevyjde.

„Myslíte, že na tom můžete být hůř, než teď?“ zeptal se jí.

Zavrtěla hlavou. To asi sotva. Jak by na tom mohl někdo být hůř, když se mu právě nepodařilo ani otrávit se?

„A není to zase jen nějaká vaše chvilková nálada? Celé tohle?“ vyslovila nahlas svou největší obavu. Hned jak spatřila jeho tvář, zalitovala toho.

„Máte na mysli nějakou jinou situaci, kdy bych vám něco nabídl na základě chvilkového rozmaru, aniž bych o tom přemýšlel?“ otázal se jí chladně. „Něco, co bych později nedodržel?“

„Ne, tak jsem to nemyslela!“ vyhrkla Hermiona rychle. „Jen jsem chtěla říct, že je pro mě nezvyklé, když se chováte takhle.“

„Takhle znamená lépe, než většina vašich nebelvírských přátel,“ ušklíbl se nehezky.

„Ano,“ hlesla Hermiona a položila si bradu opět na koleno. „Omlouvám se. Já… mám jen… strach,“ zašeptala a pohlédla na něj.

„Já vím,“ kývl hlavou. „Do konce roku zbývají necelé dva měsíce. Zkuste se přemoci a strávit tu dobu dole. Já vám slíbím, že vás odtamtud nevyženu. A vy slíbíte mně, že to alespoň zkusíte.“

Nevyžene ji. Když to nepůjde, bude moci odejít sama. Nemá co ztratit. Třeba jí bude… líp.

„Dobře,“ vydechla nakonec dívka.

Snapeův výraz se příliš nezměnil. Jen vypadal téměř neznatelně spokojeněji. Rázně vstal z pohovky a zamířil ke krbu. Vytáhl hůlku a začal s ní pomalu pohybovat kolem krbu v podivných křivkách za doprovodu tichého mumlání.

„Co to děláte, profesore?“ zeptala se Hermiona poněkud překvapeně.

Muž ještě chvíli pokračoval, zřejmě aby dokončil složitě vyhlížející kouzlo, než se otočil čelem k dívce. „Poupravuji letaxovou síť,“ odvětil. Hermiona nechápavě zvedla obočí. „Říkal jsem si, že pro vás bude nejspíš pohodlnější, když se budete moci pohybovat mezi svým a mým bytem prostřednictvím letaxu. Z kabinetu snadno přejdete do svého bytu a pak krbem do sklepení. A ráno naopak.“

„Takže nikdo nebude vědět, že…“ Hermiona se zatvářila překvapeně. I ona sama už stihla přemýšlet, jestli nebude muset řešit další Jonathany Corsteiny. Nebo jak se bude plížit po sklepení jako zlodějka. „Vy se za mě stydíte?“ nedokázala se ubránit otázce.

„Já? Za vás?“ zeptal se jí šokovaně a koutky mu zacukaly pobavením. „Myslíte, že by se měl muž ve středních letech stydět za to, že bude sdílet byt s krásnou, mladou a inteligentní ženou?“ Hermiona chvilku přemýšlela, zda se mohla přeslechnout. Nakonec tuto možnost vyloučila. Přesto stále nemohla uvěřit, že ji skutečně nazval krásnou a inteligentní. Bez ironie, bez nadsázky. Nic hezčího jí nejspíš nikdy nikdo neřekl. Usmála se.

„Pokud by se mohl někdo stydět, byla byste to spíš vy,“ dodal, ale okamžitě opět pokračoval. „Nicméně mám rád své soukromí a mám respekt i k tomu vašemu, takže proto -“

Hermiona vyprskla smíchy. Snape se zamračil. Co řekl, rozhodně nepovažoval za kdovíjak vtipné. Vlastně to vůbec vtipné nebylo.

Nebelvírka měla očividně jiný názor. Poprvé po mnoha týdnech se od srdce smála. A nemohla přestat. Ačkoli věděla, jak hloupě musí vypadat, stále se smála. Na tvářích cítila slzy, které jí vytryskly, ale nedbala na ně. Zahlédla jeho trucovitý výraz, protože pochopil, že se směje jemu, což ji pobavilo ještě víc. Sotva se dokázala mezi záchvaty smíchu nadechnout.

„Smím vědět, co vás tak pobavilo?“ zeptal se nakonec vážným tónem, když už to vypadalo, že se nasmála dost.

Bohužel právě jeho tón vyvolal další výbuch smíchu. Zkřížil si ruce na prsou a zle na ni zahlížel.

Možná na ni sešle nějakou kletbu, když nepřestane, napadlo ji. Ze všech sil se tedy pokusila dostat ze sebe alespoň pár slov na vysvětlenou.

„Vy… respekt k soukromí!“ vyrážela ze sebe. Několikrát se nadechla. Když to řekla nahlas, přestalo to být tak vtipné. „Kde byl váš respekt k mému soukromí, když jste se opakovaně vloupal do mého londýnského domu?“

„To byla výjimečná situace,“ zasyčel dotčeně. „A neprovokujte! Ještě pořád si to můžu rozmyslet.“

Hermiona pro jistotu zmlkla a zamířila do ložnice, aby si sbalila věci, které potřebuje s sebou do sklepení. Mnoho jich nebylo. Vlastně jen pyžamo, pár dalších kusů oblečení z kufru a černá vesta, kterou nacpala do kapsy pláště.

Vrátila se do obýváku. Severus stál pořád u krbu a zaříkával. Po chvilce od krbu konečně odstoupil.

„Mělo by to být v pořádku. Můžete to vyzkoušet,“ pokynul jí. „Já se projdu.“

„Kde jste se naučil ovládat hradní letaxovou síť?“ neubránila se zvědavé otázce.

„Když jsem byl jmenován ředitelem, dal jsem si záležet, aby všechny krby na hradě poslouchaly jen mě. Jak jste si sama všimla, podařilo se mi to.“

Pokývala mlčky hlavou a vzápětí vhodila do krbu hrst zeleného prášku. „Byt Severuse Snapea,“ pronesla a vkročila dovnitř.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Snape se rozhlédl po obýváku. Otevřenou láhev vína pečlivě opět zazátkoval, aby nezvětralo. Zběžně prohlédl všechny šuplíky, kdyby se tu náhodou ukrývala ještě nějaká lahvička s jedem.

Pak vzal do ruky tu prázdnou broušenou nádobku, která stála dosud na stole vedle vína.

Jakmile vešel, ucítil omamnou vůni vína. Ale bylo v ní ještě něco… nepatřičného. Pohledem sjel dívku. Nesedělo mu k ní, že by si jen tak sama otevřela víno. Pak se podíval na otevřenou láhev. A vedle ní spatřil drobnou prázdnou lahvičku.

Vzedmula se v něm obrovská vlna vzteku, kterou jen tak tak dokázal potlačit. Jen díky svému skvělému sebeovládání jí nevyrval sklenici okamžitě z ruky. Neuhodil ji. Nezabil ji sám. Neřekl prakticky nic.

Díky tomu měl možnost zjistit, zda jí stojí alespoň za to, aby ho sama neotrávila. S potěšením zjistil, že ano. Jeho vztek se tím však nezmírnil.

Až v okamžiku, kdy na něj také zakřičela, přestal vidět rudě. Uklidnil se a přešel ke svému obvyklému sarkasmu.

To, že ji dokázal přemluvit předchozí večer, aby neodešla ze školy, neznamenalo, že je v pořádku. Byla na tom snad ještě hůř, než včera. A on byl tak bláhový, že předpokládal, že za ním přijde sama. Byl si téměř jistý, že se vyjádřil, jasně. Že chce, aby se přestěhovala do jeho bytu ve sklepení. A domníval se, že to ona také pochopila. Teprve u večeře si uvědomil, že opak je zřejmě pravdou. Snědla sotva pár soust a hned poté se rychle vytratila.

Opravdu přišel za ní. Za vteřinu dvanáct.

„Odpovězte,“ vyzval ji po chvíli. „Odpovězte mi, prosím.“ Doprošoval se! To se mu nepodobalo. Ale potřeboval to vědět!

„Ne,“ pohlédla mu do černých očí. „Nebylo to tak strašné. Byla to nejlepší část mého posledního ročníku tady. A také poslední příjemné období, které si pamatuji.“

Pootevřel ústa, když řekla ne. Ale svou další odpovědí ho šokovala natolik, že je zase zavřel. Neřekl jí, že on to cítil stejně.

Řekla, že mu nerozumí. Ani sobě. Má strach mu uvěřit.

Věděl, že mluví pravdu. Viděl jí to v očích. Podobně jako tenkrát na chodbě, když ji zranil Carrow. Ani přes to, co málem udělala, mu nepřipadala zbabělá. Nedokázal přesně říct proč, ale obdivoval ji.

A konečně měl pocit, že alespoň trochu chápe její chování. Nemohl od ní čekat vůbec nic, protože byla prázdná, zmatená. A bála se. Bála se udělat krok jakýmkoli směrem, protože by se mohla spálit.

Zhluboka si povzdechl.

Musela mít nervy na pochodu, když jen drobný paradox o respektu k jejímu soukromí u ní vyvolal tak silnou reakci.

Znovu si povzdechl a zaťal pěsti. V ruce ucítil lahvičku.

Připadal si jako zmetek, když ji téměř nutil, aby se rozhodla bydlet společně s ním ve sklepení. Viděl její nejistotu, obavy… Ale přesto ujišťoval sám sebe, že tak to pro ni bude lepší.

Kdesi hluboko uvnitř však věděl, že je to především jeho sobecké přání. Toužil získat zpátky těch pár krátkých týdnů, které u něj už jednou strávila. Třeba je to správná cesta pro ně oba.

Třeba je to jeho druhá šance…

Nechal lahvičku zmizet stejně rychle, jako předtím sklenici s otráveným vínem.

Přešel ke dveřím a znovu se rozhlédl po pokoji. Jeho pohled upoutala opět fotografie na polici s knihami. Rychlým krokem k ní zamířil a dal si ji do kapsy. Nakonec spokojeně vyšel na chodbu.

Málem se srazil s Longbottomem.

„Jestli jdete za Grangerovou, není tam,“ informoval ho Snape ihned.

„Není?“ zamračil se ušatý mladík. „A kde je?“

„Je v pořádku.“

„To jste tvrdil i ráno,“ odsekl Longbottom. Snape musel uznat, že od září se mladík dost otrkal. Už vůbec nepůsobil ustrašeně. Zřejmě starost o kamarádku byla mnohem silnější než jeho strach z něj.

„Bude v pořádku, profesore,“ zavrčel přes zaťaté zuby. „Postarám se o to.“

Zavířil pláštěm kolem stojícího profesora, rozhodnutý zmizet mu z dohledu za blízkým rohem.

„Profesore,“ zarazil ho mladíkův hlas. Snape se neochotně zastavil. „Možná je zbytečné vám to říkat, ale Hermiona se mi včera zmínila, že,“ ztišil hlas do tichého šepotu, „že profesor Todorov se na jí vás vyptává.“

Snape si změřil Longbottoma přísným, nic neříkajícím pohledem. Po dlouhé době se Neville pod jeho pohledem opět zachvěl.

„Děkuji, profesore,“ řekl nakonec tiše, otočil se a konečně pokračoval ve své cestě do sklepení.

Ve svém bytě našel Hermionu sedět na opěrce jeho křesla. Snažila se udobřit se svým kocourem, který se stále tvářil trucovitě. Potměšile se ušklíbl.

„Stále se s vámi nechce bavit?“ ozval se, opírajíc se ramenem o knihovnu.

Hermiona se polekaně otočila. Zřejmě si nevšimla, že vešel dovnitř.

„Zjevně ne, velmi se za něj omlouvám,“ prohlásila kajícně.

„Alespoň už mi neničí většinu nábytku.“

Dívka mlčky přikývla. Byla opět zamlklá. „Půjdu si lehnout, profesore,“ zamumlala tiše a zamířila do svého pokoje.

„Nemusíte mi tu říkat profesore,“ připomněl jí kousavě.

„Promiňte, pa-“ zarazila se ve dveřích. „Promiňte.“

Snape sledoval zavírající se dveře.

S pochmurným výrazem ve tváři vyhnal kocoura ze svého křesla, aby se do něj mohl sám posadit. Záhy mu kocour vyskočil na klín a uvelebil se zde. Po těch pár týdnech už ho to ani nijak nepřekvapilo. Automatickým pohybem ruky kocoura hladil po hřbetě a vzdáleně vnímal jeho hlasité vrnění.

 

 

 

Předně se omlouvám, za tak dlouhou odmlku. Měla jsem plno věcí na práci a na psaní už zkrátka čas nezbýval. :(

Snad vám to alespoň trošičku vynahradila tahle poměrně dlouhá kapitola.

Další určitě přibyde mnohem dříve, než po třech měsících, nebojte! :)

Zatím se moc těším na vaše komentáře :))

Leemony

 

 

33. Řešení

35. Soužití nebo soužení?