35. Soužití nebo soužení?

„Co tu vůbec děláte?“ zeptal se jí s povzdechem jednoho květnového večera, když mířila z koupelny do pokoje.

„Jak to myslíte?“ podivila se dívka a zůstala stát vprostřed místnosti. „Bydlím přeci. Sám jste mi to nabídl,“ připomněla mu.

„Ne,“ zavrčel otráveně. „Vy tu nebydlíte. Jen přespáváte.“ Odpovědí mu bylo jen mlčení. Nepopírala pravdivost jeho slov. Každý večer se odploužila do svého kabinetu nebo bytu, kde se věnovala dlouho do noci opravám studentských prací nebo přípravám na další den. Až pak se za pomoci letaxu přesunula do jeho bytu. Ihned zamířila do koupelny, strávila tam nějaký čas osobní hygienou a s tichým dobrou noc se zavřela ve svém pokoji. A ráno zase rychle pryč…

Takhle si jejich společné soužití nepředstavoval. Dokonce i v době, kdy byl obávaný smrtijedský ředitel Bradavic, trávila v jeho společnosti více času! Sedávala v křesle u krbu, zachumlaná do deky a četla si nějakou jeho knihu. Často u toho i poklimbávala.

Ale to nebylo to nejhorší.

„A nejen to. Vy snad ani nežijete! Nedíváte se kolem sebe. Jen přežíváte!“ syčel na ni téměř nenávistně.

„To není pravda,“ namítla Hermiona slabě.

„Že není? Tak se alespoň rozhlédněte kolem sebe! Jsem si jistý, že jste to za celých těch čtrnáct dní neudělala ani jednou,“ vstal ze svého křesla a měřil si ji rozzlobeným pohledem.

Hermiona se po chvilce váhání opravdu začala rozhlížet po místnosti. Ve tváři měla nechápavý výraz. Co tu bylo k vidění? Vše stále stejné, studené a strohé. Křeslo, pohovka, knihovna. Nikde žádná váza, těžítko, fotografie… Nebo že by… Přistoupila k polici nad krbem a prohlížela si rámeček, který byl právě ve výšce jejích očí. Musela si ho přeci všimnout už dávno!

Ale kdyby se tak stalo, věděla by o tom.

„Dovolil jsem si ji tam dát hned první večer. Ještě než jste šla spát. Měl jsem dojem, že je pro vás důležitá a chcete ji mít nablízku,“ pronesl tichým, vážným hlasem. Cítila v zádech jeho pichlavý pohled. „Mýlil jsem se. Pro vás už zřejmě není důležité nic.“

Vzdalující se kroky a zaklapnutí dveří ji upozornily, že v pokoji osaměla. Nejspíš šel do kabinetu. Nebo na procházku hradem. Nebo prostě někam pryč, protože ji už nemohl déle vystát. V očích ji pálily slzy, které už nedokázala déle zadržovat. Teď už ani nemusela.

Rozdělala si v krbu oheň a posadila se do křesla s fotografií svých rodičů. Smutně se usmála a nechala slané kapky brázdit její tváře.

Věděla, že má pravdu. Stále se bála pustit si kohokoli k tělu. Především jeho. Co kdyby… Nebo… Nedokázala ani v duchu dokončovat své myšlenky. Obsahovaly vždycky rozzlobeného Severuse, který křičí, odchází nebo ji vyhání pryč. A na konci byla opět sama.

Ale přece jí to slíbil! A slovo Severuse Snapea platí – tím si byla jistá. Když už ničím jiným, tak tímhle ano.

Bude se muset překonat. Třeba bude stačit, když tu bude jen sedět. Koneckonců tenkrát nedělala o nic víc, než že si tu četla, učila se a pracovala na protijedu. Pracovala. Měla by začít na něčem pracovat… Zavřela oči a v duchu se začala probírat desítkami různých věcí, které někde četla, zaujaly ji, ale neměla čas se jim více věnovat.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Stál a díval se na mladou ženu spící v křesle u krbu. Mimoděk si uvědomil, že se usmívá.

Takhle nějak by to mělo být, pomyslel si. Klidná, uvolněná, snad i spokojená. Tak si to představoval. V to také doufal.

Snad jeho dramatický výstup i něco přinesl. Snad si uvědomila, že se musí přestat bát.

Tiše přikročil až ke křeslu, natáhl ruku a uchopil rámeček s fotografií, který mladá Nebelvírka svírala v ochablých prstech.

Jakmile za rámeček zatáhl, sevření zesílilo a dívka se probudila. Párkrát zamrkala, než na něj upřela své oříškově hnědé oči.

„Jděte si lehnout,“ poručil jí Snape mírným tónem. Po předchozím rozčílení nebylo ani stopy. Dovolil si dokonce přisadit: „Vaše chrápání se rozléhá po celém sklepení.“

Díval se jí upřeně do očí, takže mu sotva mohla uniknout ta drobná jiskra, která se probudila k životu. Stejně tak mírné zachvění koutků úst jako známka pobavení. Vzpomněla si na vánoční prázdniny před třemi lety.

Povolila stisk a nechala ho umístit rámeček s fotkou svých rodičů zpátky na polici nad krbem.

„Jsem si jistá, že přeháníte, pane řediteli,“ podotkla tichým, dotčeným tónem a vstala.

„Ani v nejmenším, slečno Grangerová!“ ubezpečil ji vážným hlasem, ale když mu znovu pohlédla do očí, nebyly tak chladné ani pichlavé, jako obvykle. „Dobrou noc, slečno.“

„I vám,“ usmála se.

Od toho večera se řada věcí změnila. Hermiona trávila v kabinetě Přeměňování jen volné chvíle mezi vyučovacími hodinami a jinak si nosila opravování do svého sklepního pokoje, kde nechávala otevřené dveře.

Když zvládla vše opravit v rozumnou hodinu, sedla si pak s knihou ke krbu.

Severus ji tak často pozoroval. I když z ní neviděl o moc víc, než loket na opěrce křesla a občas kus kolene. Jen vědomí toho, že je tu s ním, mu dělalo dobře. Stejně, jako tenkrát. Mimoděk si uvědomil, že se opět usmívá.  Ale bylo mu to jedno – nikdo ho neviděl.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hermiona sešla na snídani. Všude viděla nebelvírské a mrzimorské barvy. Úplně zapomněla, že se dnes hraje poslední famfrpálový zápas.

Posadila se na své místo a napila se již nalité kávy. Od onoho rána se to stalo příjemnou samozřejmostí. Usmála se.

Sice se vůbec nic za ty tři týdny nevyřešilo, ale přesto se cítila lépe. Ačkoli spolu téměř nemluvili, bylo to lepší. A právě proto se už teď začínala obávat rychle se blížícího léta. Zbýval necelý měsíc. A pak…?

„Váš přítel opět dorazil,“ upozornil ji její soused po pravici.

Hermiona jen tiše zamručela. Nemusela se ohlížet. Věděla, že brankář Kudleyských kanonýrů znovu poctil Bradavice svou návštěvou. Studenti byli z jeho příjezdu samozřejmě nadšením bez sebe.

„Omluvte mě, nějak mi není dobře,“ zamumlala směrem k profesorovi lektvarů. Odpovědí jí bylo přidušené uchechtnutí.

Prošla vstupními dveřmi vstříc teplému, téměř letnímu, slunci. Sešla po schodech na trávu a pomalou chůzí zamířila k famfrpálovému hřišti. Cestou se však chtěla zastavit u jezera. Čistě z nostalgie.

„Hermiono,“ uslyšela za sebou ještě dřív, než k jezeru vůbec došla. Zhluboka se nadechla. Byl čas. Byla připravená. Povznesená. Otočila se a zadívala se do očí zrzkovi před sebou. Nic neřekla, jen zvedla jedno obočí. „Já… chtěl jsem s tebou mluvit,“ usmál se a pročísl si prsty kštici.

„Tak mluv,“ opáčila, založila si ruce na prsou a hrdě zvedla bradu.

Ron polkl, než opět promluvil. Zřejmě ho její suverenita překvapila. „Ehm… Jak se máš?“

„Fajn,“ pokrčila rameny.

„Opravdu?“ otázal se opatrně.

„Samozřejmě, překvapuje tě to?“

„Ne, jen Harry se zmínil, žes u nich byla přes Velikonoce. A prý jsi nebyla úplně ve svý kůži… Tak jsem si říkal... Že když tu budu…“

„Samozřejmě!“ málem se plácla dlaní do čela, podařilo se jí však udržet ruce v klidu. „Harry tě o to požádal. Tebe samotného by to totiž ani nenapadlo!“

Ron mlčel. Sledoval svou botu, kterou se právě neúspěšně snažil vyrýt drn trávy.

Hermiona si rozčíleně odfrkla: „Jsi ubožák Ronalde! A jsi stejně citlivý, jako čajová lžička!“ Poté zamířila k hřišti.

Ron se za ní krátce podíval, než ho vyrušil další hlas.

„Myslet si, že by vás třeba napadlo omluvit se jí za své chování, které jste posledně předvedl, by bylo nejspíš velmi naivní, že?“ sarkasmus ze Snapeových slov sálal a Ronem zacloumala vlna vzteku. Ze všech lidí mu bude právě on vykládat o tom, že by se jí měl omluvit!

„Vy jste se jí snad omluvil?“ odsekl mu Ronald Weasley a pohlédl na profesora v rozevlátém černém plášti.

„Nebuďte směšný, pane Weasley,“ ušklíbl se Snape nepěkně. Za co by se jí měl omlouvat?

„Tak se laskavě nenavážejte do mě!“ vysvětlil si Ron jeho odpověď zcela mylně.

„Až se do vás budu navážet, věřte, že to poznáte,“ pronesl chladně profesor a pokračoval v cestě k tribuně.

Ron se rozhodl tentokrát sdílet tribunu s profesorem Kratiknotem, Todorovem a dalšími.

Snape se zatím posadil na své místo vedle kolejní ředitelky Nebelvíru. Úkosem na ni pohlédl a všiml si jejího nasupeného výrazu. Pohled upírala kamsi před sebe, čelisti sevřené a rukama, jež držela podél těla, svírala dřevěnou lavici takovou silou, až měla klouby prstů úplně bílé.

„Snad vás pan Weasley něčím nerozhodil,“ pronesl tiše s náznakem pobavení v hlase.

Dívka po něm jen šlehla vzteklým pohledem, což Severuse ještě více pobavilo, ale nedal to na sobě nijak znát. Místo toho jen tiše řekl: „Párkrát se nadechněte a řekněte si, jaký je to idiot.“

„Dejte mi pokoj, profesore,“ odsekla Hermiona a složila ruce do klína. Podle zvuků, které se od ní začaly linout, usoudil, že navzdory svým slovům se jeho radou řídila.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ozvalo se zaklepání.

Hermiona z křesla u krbu střelila pohledem ke Snapeovi, který už mířil ke dveřím. Už otevírala ústa k otázce, zda by neměla zmizet, když ji profesor umlčel gestem natažené ruky, aby zůstala, kde je.

Pootevřel dveře a dřív, než stačil cokoli sám říct, ozval se hlas mladého profesora Bylinkářství.

„Omlouvám se, profesore, že vás ruším tady,“ drmolil rychle. „Chtěl jsem vám to donést do kabinetu, ale vy už jste tam nebyl. A tyhle přísady by se měly co nejdříve uskladnit, jinak…“

„Nic se neděje, profesore,“ přerušil ho Snape líně. „Chcete jít dál?“

„Dál, pane?“ otázal se mladík neurčitě a dál stál přede dveřmi.

„Na čaj, třeba?“ nadhodil Snape a gestem paže mu naznačil, že pozvání myslí vážně.

„Na čaj, dobře,“ pokýval hlavou Neville a váhavě překročil práh. Obezřetně sledoval Snapea v obavě, že byl právě vlákán do pasti a profesor mu provede něco nepěkného. „Když už jsem tu…“ ozval se opatrně, protože toto téma k hovoru s profesorem Lektvarů nikdy nebylo z nejšťastnějších, „nevíte co je s Hermionou?“

„Se slečnou Grangerovou?“ zvedl tázavě obočí Snape. Přes chlapcovo rameno viděl, jak je z křesla pozoruje kudrnatá hlava a natahuje uši, aby jí neuniklo ani jediné slovo. „Mělo by s ní něco být?“

„Moc ji teď nikde nevídám,“ pokrčil Neville rameny. „Nebývá v kabinetě, ani ve svém profesorském bytě, ani v knihovně. Začala si toho všímat už i Minerva.“

Snape ho mlčky pozoroval. Neville se opět začal potit. Obával se, že opět profesora zmínkou o Hermioně rozčílil, ale nedokázal si pomoct. „Tak jsem si jen říkal, zda o ní něco nevíte. Jestli je v pořádku…“

„Domnívám se, že ano,“ protáhl dlouze a upřel oči kamsi za Nevillovo rameno. „Možná byste se ale měl zeptat přímo slečny Grangerové.“

Neville se váhavě otočil k místu, kam se Snape díval a spatřil tam pobaveně se tvářící profesorku Přeměňování.

„Hermiono!“ vykulil oči a také se začal usmívat. „Co tu…?“

„Nemluvil jste o přísadách, profesore?“ otázal se ho Snape, čímž Nevillovo nadšení úplně zmrazil.

„A-ano, pane,“ zakoktal se mladý Nebelvír a zvedl pravačku, ve které stále držel papírové sáčky s přísadami.

„Ukažte, já si je půjdu uložit,“ zavrčel netopýr a téměř je Nevillovi vytrhl z ruky. „Než odejdete, zastavte se ještě u mě. Budu pro vás mít další objednávku.“

Po těch slovech vyplul na chodbu a zavřel za sebou dveře.

„Co tu děláš?“ dokončil konečně otázku Neville a zmateně koukal na Hermionu.

Ta zatím odložila knihu a kouzlem prostřela na konferenčním stolku šálky na čaj.

„Bydlím,“ pokrčila výmluvně rameny dívka a dala nad oheň vařit konvici s vodou.

„S ním?“ otázal se Neville stále ještě šokovaně. „Vy spolu…“

„Jsme jen kolegové,“ zarazila ho Nebelvírka rychle. „Jen mi nabídl, abych tu bydlela…“ Sama se teď divila, jak zvláštně to celé zní.

Naproti tomu Neville jen chápavě pokýval hlavou a mírně se pousmál. „Takže teď trávíš čas tady?“

„Ano.“

„A jsi spokojená?“

Krátce se zamyslela nad tou prostou otázkou. „Ano, je mi tu dobře.“ Usmála se.

„To rád slyším,“ oplatil jí chlapec úsměv. „Měl jsem o tebe vážně strach.“ Hermiona nechápavě nakrčila čelo. „Když jsem tě viděl a občas i slyšel… Po nocích…“ dodal opatrně.

„Řekl jsi mu o tom?“ vzpomněla si Hermiona na Snapeovu narážku.

„Ani jsem nemusel,“ špitl Neville se skloněnou hlavou. Obával se, aby neřekl víc, než by bylo vhodné. Jak ho žádal o pomoc, jak psal Harrymu… „Myslím, že by to nikdy nepřiznal, ale měl o tebe strach také.“

„Nejspíš,“ pokývala Hermiona nepřítomně hlavou. Zjevně byla naprosto ztracena v myšlenkách.

Neville si ji pozorně prohlížel. Toužil vědět, co se jí právě honí hlavou. Po tváři jí přejížděl jeden stín za druhým. Nakonec k němu zvedla oči, rty se jí zvlnily do mírného, ale upřímného, úsměvu. I Neville se musel usmát.

„Jak se těšíš na závěrečné zkoušky? Máš všechno připravené?“ nadhodila jedno ze svých oblíbených témat. „Mně zbývá udělat ještě tolik věcí…!“

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„Rozumím, nechcete, aby někdo věděl, že je u vás,“ přikývl vážně Neville. Seděl ve Snapeově kabinetě a trpělivě čekal, až profesor dopíše svou další objednávku. Už byl zvyklý na profesorovu odměřenost. Dávno už se před ním neklepal strachy. Dokonce i košile na zádech mu zůstávala suchá.

„Ani Minerva. Pokud to nebude nutné, samozřejmě,“ dodával svým drsným hlubokým hlasem. Očima si procházel ještě jednou celý seznam.

„Nebude nutné?“ zamračil se Neville. „Co tím myslíte?“

„Otázka života a smrti,“ odvětil nevzrušeně Zmijozel. Neville po těch slovech znatelně pobledl. „Ale doufám, že to nebude nutné,“ dodal Snape, když k mladíkovi zvedl oči.

Neville slabě polkl a pokusil se o krátký úsměv. Neúspěšně.

„Tady,“ podal mu Snape lístek pergamenu. Neville ho jen rychle přelétl pohledem. Hlavou mu vířila nejedna otázka. Váhavě se zvedl a zamířil ke dveřím.

S rukou položenou na klice se zarazil. Otočil se zpátky k muži sedícímu za stolem.

„Co s ní bude, až skončí škola?“ otázal se vážně staršího profesora.

Snape si už stihl otevřít knihu a snad se i začíst. Nedával nijak najevo, že by Longbottoma vůbec slyšel. Snad doufal, že profesor Bylinkářství odejde. Jako by to udělal ještě před pár měsíci. Ale teď už ne.

„Až začnou prázdniny,“ naléhal Neville.

Ozvalo se hrozivě tiché zaskřípání zubů. Tak tiché, že ho Neville ani nepostřehl.

„Až budete muset i vy opustit hrad?“

Odpovědí mu bylo jen nebezpečně hlasité ticho. Přesto Neville pokračoval.

„Všiml jste si vůbec, jak je teď spokojená? Za poslední tři roky jsem ji neviděl šťastněj…“

„Odejděte, profesore,“ přerušil ho Snape tichým zasyčením. Neville nejistě přešlápl z nohy na nohu. Doufal, že se mu konečně podaří dostat odpovědi na otázku, kterou profesorovi položil.

„Hned!“ protáhl Snape dlouze a zvedl k němu temné oči plné hněvu. Neville se neodvážil už ani pípnout a beze slova opustil kabinet.

Snape si opřel lokty o stůl a složil hlavu do dlaní. Dlouhými prsty si zajel do mastných černých vlasů.

Samozřejmě, že si toho všiml! Všímal si každý den. Každé maličkosti. Každého jejího úsměvu. Ale také každého stínu, který jí přes tvář přelétl. S blížícím se koncem roku bylo takových stínů čím dál více. A zdržovaly se čím dál tím déle.

Nepřestával doufat ve svou druhou šanci. Že za ním sama přijde.

Ještě dlouho vydržel sedět, než se konečně odhodlal vstát a vrátit se do svého bytu.

Našel ji spát na pohovce.

Čekala snad, až se vrátí? Okamžitě tu myšlenku zapudil. Taková hloupost. Jen usnula. Jako už tolikrát.

Přesto mu to dnes připadalo jiné. Snad kvůli Longbottomovým slovům. Snad kvůli tomu, nad čím stále ještě přemýšlel.

Přistoupil zezadu k opěradlu pohovky a shlížel na spící Nebelvírku.

Usmívala se. Tím svým uvolněným způsobem.

Pramen hnědých kudrnatých vlasů jí spadal přes zavřené oči k nosu.

Natáhl ruku v náhlém popudu dotknout se jejích vlasů, tváře…

Když se jí konečky prstů už téměř dotýkal, dívka se pohnula. Jen se na pohovce trochu zavrtěla – jako by vycítila jeho blízkost.

Snape si svůj původní záměr velmi rychle rozmyslel. Slíbil jí, ale především sám sobě, že znovu už na ni naléhat nebude.

Místo toho jí nevybíravě poklepal na rameno.

„Přestaňte si dělat ložnici z mého obýváku, Grangerová,“ zavrčel nepříjemně. Sotva Hermiona zmateně zamrkala, pokračoval: „Váš pokoj vám je snad malý?“

„Můj pokoj je mi akorát,“ odsekla Hermiona a vymrštila se na nohy, jako by se o pohovku spálila. „Pokud vám tu vadím, stačí říct!“ Rozčileně přešla místnost ke svému pokoji.

„Pěknou dobrou noc, slečno,“ popřál jí Snape, když za sebou zavírala dveře.

„Vám taky,“ odvětila mírně po krátkém zaváhání a zabouchla.

Snape se v obýváku už také nezdržoval. Zamířil do své ložnice. Ztěžka dosedl na postel a vzal z nočního stolku malou krabičku potaženou černým semišem.

Setřel ze semišového povrchu prach, který se na ní za těch pár měsíců navrstvil a otevřel ji. Pár vteřin si prohlížel její obsah.

Třeba jednou, pomyslel si, zaklapl ji a odložil ji zpátky na stolek. Třeba na mě stále ještě čeká druhá šance.

Další kapitolka!

Co na ní říkáte?

Prosím piště, komentujte, polemizujte, fantazujte. Ač to tak možná nevypadá, já Vaše komentáře čtu opravdu moc ráda a jsem za ně strašně vděčná! :)

Takže mi tu nějaké prosím nechte a těšte se na příští kapitolu. Bude na co!
Leemony

34. Laskavost

36. Vyznamenání