6. Vzkaz

Probudil se s nepříjemnou bolestí za krkem.

Proč u Merlina zase usnul v tom zatraceném křesle?! V klíně hledal knihu, která v takových případech bývala jeho věrným společníkem. Tentokrát však žádnou nenašel.

Otevřel oči a ve své pohovce před sebou uviděl poklidně pochrupující Nebelvírku. S povzdechem se zvedl z křesla a zmizel v koupelně.

Potřeboval ledovou sprchu, která by ho nakopla tím správným směrem. Nic nezajistí celodenní špatnou náladu tak rychle, spolehlivě a bez většího úsilí, jako pořádná ledová sprcha.

O deset minut později se vrátil do pokoje. Vlasy měl opět suché, černý rozevlátý hábit čistý a nepomačkaný. Z pohovky na něj civěl pár oříškově hnědých očí.

Místo dobrého rána jí jen kývl na pozdrav. Dívka zrovna tak, zvláštní - jindy nebyla tak tichá.

Vzpomněl si na včerejší pohrůžku. „Můžete mluvit, je-li to nutné,“ zavrčel na ni.

„Díky, profesore,“ pípla Hermiona.

„Řediteli! Kolikrát to potřebujete připomenout?!“ štěkl po ní.

„Nepotřebuji, ale jako profesora jsem si vás vážila víc,“ řekla opatrně Hermiona.

„Oslovujte mě řediteli, říkám vám to teď naposledy!“ Byl bílý vzteky.

„Omlouvám se, řediteli,“ trucovitě odsekla. Otázky, které by včera potřebovala nutně od něj zodpovědět, se jí vykouřily z hlavy. Teď na ně nebyla nejlepší chvíle. „Smím odejít?“ zeptala se opatrně.

Snape mrkl na nástěnné hodiny. Za deset minut sedm.

„Ne, ještě ne,“ zakroutil hlavou. „Ale smíte prověřit své síly cestou a pobytem v koupelně. Vypadáte příšerně.“

„Zapomněl jste na riziko, že vám to tam umažu,“ neodpustila si. „Jsem totiž špinavá mudlovská šmejdka.“

Snape mlčel. To nikdy nebylo dobré znamení.

„Buďte tak laskava a nevylévejte si svou zlost na někom, kdo vám prozatím nic neudělal,“ řekl nakonec. „Ale když o tom sama mluvíte, s tou skutečností počítám a jsem si jí zcela vědom. A vezměte si pak na sebe něco důstojnějšího,“ mlaskl nespokojeně při pohledu na její roztrhaný hábit, který už více odhaloval, než zakrýval. Mávnutím hůlky jí na křeslo přičaroval nový kolejní hábit.

„Jak pozorné, pane řediteli.“ Hermiona se opatrně zvedla, popadla uniformu a odkráčela do koupelny. Podle strnulé chůze jasně poznal, že ji každý pohyb nesmírně bolí, ale rozhodně by to před ním nepřiznala.

„Pod umyvadlem je ta hojivá mast, kdybyste měla zájem!“ houkl ještě za ní skrz dveře a pak už se o ni více nestaral.

Z koupelny vylezla po půl hodině. Stále tedy zbývalo deset minut do konce zákazu vycházení.

Snape seděl v křesle a četl si knihu.

„Takhle to teď bude pořád?“ zeptala se opatrně Hermiona. Snape odložil knihu a tázavě zvedl obočí.

„Někdo mě málem zabije a madame Pomfreyová nebo vy mě dáte zase do pořádku, abych byla připravená na další použití?“

„Výborně, pochopila jste princip nekonečného utrpení,“ ušklíbl se a znovu zaletěl pohledem k hodinám. Pokud ji nechtěl lepit znovu během následujících pár minut, musel jí tu ještě udržet.

„To je jediný důvod, proč jsem teď tady?“

„Úmrtí studenta má tendenci vyvolat mnoho otázek, které vyžadují odpovědi. A toho papírování kolem…“

„Nelžete!“ neuhlídala se Hermiona. „To platilo, dokud byl ředitelem Brumbál! Jsem si jistá, že vám na nikom ze studentů ani v nejmenším nezáleží!“

„Vaše neochvějná jistota, slečno Grangerová, mě udivuje,“ pronesl chladně a zvedl se z křesla, aby mohl uplatnit i svou výšku. „Leč musím konstatovat, že pro vaše chápání je má osobnost patrně příliš složitá. Ocenil bych, kdybyste opustila mé pokoje v co nejvyšší tichosti a diskrétnosti.“

„Nebojte se, pane řediteli,“ ozvala se. „Ani kdybych chtěla, nemám to komu vykládat. Díky vám!“

„Grangerová!“ zasyčel na ní ještě. „V sedm večer. V ředitelně!“

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„Tak tedy znovu, slečno Grangerová,“ promnul si chřípí svého orlího nosu. „Nepoužívala byste přeci minci, která se pouze rozpálí. Určitě tím jde přenést i nějaký vzkaz!“

„Bohužel nejde, pane řediteli,“ zavrtěla hlavou Hermiona a sama žasla, jak snadno mu dokáže lhát přímo do očí. „Jsou jen pro informování se o nebezpečí."

„Dobře,“ přikývl nakonec Snape. „Takže když se ta mince rozsvítí a já ji pak zkusím zlomit, nestane se nic?“

„Nic,“ potvrdila dívka.

„Výborně, můžeme to rovnou zkusit!“ ušklíbl se a vyndal z šuplíku galeon. Byl doruda rozžhavený. Hermiona se málem zajíkla. Jestli měla zprávu přijmout, potřebovala se maximálně soustředit! A doufat, že Snape nebude mít tušení, o co jde.

„Fajn, ale položte ho na stůl,“ řekla jen.

Snape se na ní ještě jednou podíval. Pak ohnul galeon a položil ho na stůl před sebe. Oba upřeně sledovali, jak galeon zdánlivě náhodně vibruje. Některá vibrace byla delší, jiná kratší. Občas nastala krátká pauza.

Celkem Snape napočítal dvacet šest zavibrování. Znovu si přehrával vzkaz v hlavě. Dvě krátká. Ticho. Dlouhá a krátká. Ticho. Znovu dvě krátká. Ticho. Dlouhá. Delší ticho…

Zadíval se na Hermionu, která pozorně sledovala jeho úsilí vzkaz rozluštit. Hledala v jeho tváři jakoukoli známku poznání či naprostého zmatku. Kromě hluboké vrásky mezi obočím však byl jeho obličej prázdný. Z toho odvodil, že ona zprávu pochopila.

„Tak už mě nenapínejte, slečno Grangerová,“ pobídl ji s úšklebkem. „Prozraďte mi, jak se vám podařilo vymyslet tento kódovaný systém, jak se s ním pracuje, co za zprávu vám Potter poslal? Vím, že se tím nutně potřebujete pochlubit.“

„Vlastně ani nepotřebuji, pane řediteli,“ ušklíbla se Hermiona.

„Špatně jste mě pochopila, slečno,“ pronesl Snape ledovým hlasem. „On,“ ukázal na jediný odkrytý portrét, „tu už není. A já to z vás dostanu ať po dobrém, či po zlém.“

„Máme medailon,“ povzdechla si Hermiona.

Snape tázavě naklonil hlavu.

„Ta zpráva,“ upřesnila Hermiona zlomeně.

„Nelžete mi.“

„Mluvím pravdu, mohu odejít, pane řediteli? Za chvíli bude osm a já…“

„Ne,“ protáhl Snape. „Je-li to pravda, proč mi to říkáte?“

„Stejně byste to zjistil,“ pokrčila rameny a dívala se do země.

„Vy jim snad nevěříte?“ otázal se jízlivě.

„Samozřejmě, že věřím,“ ohradila se slabě Hermiona.

„Nejspíš dost málo, když za ně nejste ani ochotna bojovat,“ přisadil si Snape. „Překonat trochu… nepohodlí. Alespoň se pokusit o vzdor. Jak atypické pro Nebelvírku, jako jste vy! Prodala jste své přátele za… za trochu pohodlí?“

„Nikoho jsem neprodala!“ rozkřikla se Hermiona a vstala ze židle s takovou razancí, až ji převrátila. „To vy jste prodal nás Voldemortovi!“ Snapeovo: „Neříkejte to jméno!“ úplně zaniklo v jejím pokračování. „Zabil jste Brumbála! Roztahujete se teď v jeho pracovně, sedáváte na jeho místě a ještě ho nutíte vás u toho sledovat! Jste mi odporný! Jste nejodpornější člověk, s jakým jsem se kdy setkala! Pane řediteli!“

Hermiona se celá třásla. Ani ona sama by nedokázala říct, jestli více vzteky, pláčem či strachy z následků svého chování. Vždyť právě křičena na Snapea! To by si nedovolila, ani kdyby byl jen profesor a Brumbál ji mohl ještě nějak chránit.

Snape rázně obešel stůl a stanul jen pár centimetrů od ní. Tyčil se nad ní v celé své výšce. Jeho obličej opustila veškerá barva a zbyla mu jen sinalá kamenná maska bez výrazu.

„Za tohle jste si vysloužila školní trest, slečno Grangerová. Na každý večer až do odvolání, včetně víkendů. Pokud se bude vaše chování ještě opakovat, bude to pro vás mít velmi bolestivé následky.“

„A jaké, smím-li je znát? Také mě zabijete?“ zašeptala Hermiona a zahleděla se mu do chladných černých očí.

„Najednou si hrajete na hrdinku?“ otázal se dívky s rukama založenýma na prsou. „Nebo byste se ráda stala jen další mučednicí v této mizerné válce?“

Hermiona mlčela.

„Došla vám slova?“ podivil se. „Vy jste dnes samé překvapení, slečno Grangerová.“ Hermiona nejistě přešlápla. Opět se přesvědčila o nepředvídatelnosti Mistra lektvarů. Ředitel jí podal kouzelnou minci.

„Pošlete jim, že jste zprávu přijala,“ nařídil.

Hermiona mlčky galeon ohnula a vzápětí třikrát krátce stiskla a po krátké pauze následovala další tři stisknutí – krátké, dlouhé, krátké. Snape k ní mlčky natáhl ruku a Hermiona mu galeon vrátila.

„Kdo všechno o tom ví?“ zeptal se s mincí mezi palcem a ukazováčkem levé ruky.

„Harry, Ron, já a vy.“

„Nikdo další? Žádný další Weasley? Longbottom? Či někdo jiný?“ ujišťoval se.

„Ne pane, opravdu jsem neměla potřebu každému říkat, že mohu být s Harrym ve spojení. Teď, když je nejhledanějším člověkem Británie. Máte mě snad za naprostého blázna?“

Snape její útočnou poznámku přešel. „Výborně! A tak to také zůstane. Neřeknete o existenci té mince nikomu, jasné?“

„Ani jsem to neměla v plánu, pane,“ pokrčila dívka rameny. Otočila se na hodiny. Bylo pět minut po osmé. Smrtijedi bývali velice přesní.

„Pro dnešek je to všechno,“ prohlásil a postavil se za ředitelský stůl. „Zítra se dostavte v sedm hodin. Do sklepení,“ Hermiona nejistě přešlápla.

„Myslíte do vašeho…“

„Kabinetu,“ dokončil za ni s úšklebkem nad jejími rozpaky. „Profesoru Křiklanovi se kabinet sousedící s učebnou lektvarů příliš nezamlouval, takže mi ho laskavě ponechal.“

„Ehm… Ano, pane řediteli,“ kývla Hermiona, která se stále trochu červenala. Otočila se na patě a zamířila ke dveřím. „Pane, co když mě někdo na chodbě potká?“

„Pak máte problém, slečno Grangerová,“ věnoval jí pohled plný nevinnosti a pak obrátil svou pozornost k hromadě pergamenů na stole.

Hermiona za sebou hlasitě práskla dveřmi.

„Bylo to moudré, Severusi?“ otázal se ho stařec z portrétu.

„Přes moudrá rozhodnutí jste tu vždycky býval vy, pane,“ připomněl mu Snape unaveným hlasem. „A rád si poslechnu, jak byste se zachoval na mém místě.“

„Naděje, Severusi, je důležitá,“ připomněl mu Brumbál.

„Sám jste viděl, pane, jak ochotně mi vše řekla! Jen těžko bych mohl předpokládat, že by tohle tajemství udržela,“ prskal rozčileně.

„Naděje, Severusi, naděje je důležitá,“ zopakoval starý muž.

„Měl bych jí tedy něco naznačit?“ zeptal se pochybovačně a pohlédl na obraz. „Co když to někomu vyzradí?“

„Komu? Jestli jsem správně pochopil dnešní poměry, je tady úplně sama.“

„To se dá přežít,“ procedil skrz zuby Snape v reakci na Albusovu výčitku. Já jsem to musel přežít!

„Severusi, ta dívka je zoufalá. Je sama, nemá naději a musí procházet chodbami, aniž by narazila na některého z tvých nových kolegů,“ snažil se mu vysvětlit vlídným hlasem Brumbál. „Jak dlouho myslíš, že může trvat, než se sama pokusí o nějakou hloupost? Upřímně mě překvapuje, jak dlouho se drží.“

„Když jsme tak u toho, máte také nějaký nápad, jak jí zajistit bezpečnou cestu do věže, aniž by to vyvolalo otázky a podezření?“ vybafl na bývalého ředitele ten současný.

„Máš neviditelný plášť.“

„Když ho u ní tragickou náhodou najdou, bude to úplný konec.“

„Propojení krbů letaxovou sítí?“

„Co když nemá v pokoji krb?“

„To by mohl být problém,“ usmál se dobromyslně Albus.

„Brumbále, vy starý blázne!“ povzdechl si Snape.

Jak se vám líbila kapitolka? Těším se na komentáře! :-)

Leemony

5. Byt Severuse Snapea

7. Minerva má starost