7. Minerva má starost

Hermiona seděla u nebelvírského stolu a nedůvěřivě si prohlížela krajíc chleba, který dnes dostala ke snídani. Zdálo se jí, že na něm začíná nový život.

Znechuceně odložila svou plesnivou snídani na talíř a raději se napila černého čaje. I ten byl odporný. Hořký, bez citrónu, bez medu nebo cukru, bez mléka.

„Slečno Grangerová,“ vyrušil ji hlas její kolejní ředitelky. „Pojďte okamžitě se mnou!“ Snažila se znít co nejpřísněji, což jí obvykle nedělalo problém. V případě její oblíbené studentky, která navíc nic špatného vlastně nedělala, se jí hlas poněkud třásl.

Hermiona zalétla pohledem k profesorskému stolu. Snape se jako obvykle mračil na celé širé okolí, zatímco sourozenci Carrowovi se bavili spolu. Nejspíš se předháněli, kdo provede na své hodině studentovi horší příkoří.

Dívka se vydala za profesorkou McGonagallovou, která ji vedla do svého kabinetu.

Alespoň, že už tu nepobývali další Smrtijedi, kteří by chtěli u rozhovoru jistě být.

Profesorka McGonagallová za nimi prudce zavřela dveře a opatřila místnost kouzlem proti odposlouchávání.

„Jak je vám?“ zeptala se Hermiony vzápětí.

„Co myslíte?“ odpověděla dívka unaveně.

„Mám o vás strach, dítě,“ povzdychla si stará čarodějka a posadila se do svého křesla. „Dáte si sušenku?“ nabídla Nebelvírce.

„Ráda,“ přijala vděčně Hermiona.

„O Potterovi nic nevíte?“ zeptala se s nadějí v hlase profesorka.

„Bohužel,“ zavrtěla dívka hlavou. „Ale jistě jsou v pořádku. Jinak by se to už tady vědělo, ne?“

„Snad máte pravdu,“ pokývala Minerva McGonagallová. „Jste velmi silná žena. Mnoho jiných by se na vašem místě už dávno sesypalo.“

Hermiona mlčela. Nebyla si svou statečností vůbec jistá. Ani tím, zda je ještě normální.

Začínala na sobě pozorovat sebevražedné sklony. Například předchozí noc, když se vracela ze Snapeova kabinetu, se téměř modlila, že potká Carrowa, který ji opět zbije. Ale tentokrát by ji našli až pozdě. Ach to by byla úleva. Jako na potvoru však posledních pár nocí – od začátku trestů, neměla na Smrtijeda štěstí. Nebo by mohla seskočit z věže, napadlo ji.

„Není vám nic?“ vyrušil ji ze snění profesorčin hlas.

„Ne, jsem v pořádku,“ opověděla rychle.

„Já jen, že jste se začala usmívat. Tak nějak spokojeně,“ řekla profesorka přeměňování starostlivě.

„Jen jsem se nechala unést myšlenkami na… konec války,“ řekla omluvně dívka a zastrčila si za ucho pramen neposlušných vlasů.

„Konec války,“ zopakovala čarodějka zamyšleně. „Věříte v něj?“

„Samozřejmě,“ odpověděla bez váhání. „Jednou to skončit přeci musí.“

„Já myslím ve šťastný konec. V jeho porážku.“

„Ach tak,“ zamumlala Hermiona. Chvilku přemýšlela, jestli má lhát nebo říct pravdu. Nakonec si vybrala kompromis a bezradně pokrčila rameny. „A vy, paní profesorko?“

„Doufám. A každý den se za to modlím k Merlinovy,“ pousmála se smutně. „Kdybyste si chtěla někdy promluvit, mohu vám udělit školní trest. Stačí jen drobná záminka,“ nabídla jí.

„To je od vás milé, paní profesorko,“ řekla Hermiona bez úsměvu. Nedokázala příliš ocenit její snahu o žert. „Ale už si mě na všechny večery až do odvolání zamluvil školním trestem ředitel.“

„Ach,“ zalapala po dechu profesorka McGonagallová. „Mohu pro vás něco udělat, slečno Grangerová?“

„Nejspíš ne,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Ale i tak vám mockrát děkuji, paní profesorko.“

„Bohužel není zač, slečno Grangerová, běžte na vyučování.“

Hermiona odešla. McGonagallová si smutně povzdechla. Opravdu se stalo to, čeho se tolik bála. Lidé začali ztrácet naději. A Snape teď ještě bude mučit ubohou slečnu Grangerovou. To přeci nejde!

Vrátila se do Velké síně a posadila se na své místo.

„Mohu s vámi po snídani mluvit, Severusi?“ otázala se ho ředitelka Nebelvíru ostře.

Snape měl co dělat, aby se neutopil v černé kávě, kterou právě pil.

„Pokud to musí být,“ zavrčel nevrle.

Ještě chvíli se nimral ve studených vajíčkách, která měl před sebou na talíři.

Nakonec však svou snahu oddálit nepochybně nepříjemný rozhovor vzdal a zvedl se k odchodu. Periferně viděl, že židle vedle něj se rovněž odsunula.

Rychlou chůzí zamířil do ředitelny. Když profesorka vešla, seděl už za stolem – lokty opřené o desku a z prsů vytvořil stříšku.

Snape sledoval, jak si sedá a jen tázavě zvedl levé obočí.

„Chtěla jsem s vámi mluvit, řediteli,“ nadechla se profesorka McGonagallová, ale Snape ji přerušil dřív, než stihla pokračovat.

„To předpokládám, jinak bych s vámi nemarnil svůj drahocenný čas,“ odsekl jízlivě.

„O jedné studentce své koleje,“ pokračovala profesorka po hlubokém povzdychnutí, jako by ani nebyla přerušena. „Mám pocit, že poslední dobou není zcela ve své kůži…“

„Proč za mnou chodíte s problémy své koleje? Pošlete ji na ošetřovnu. Madame Pomfreyová se o ni určitě postará,“ řekl a tím pro něj rozhovor skončil.

„O to právě jde,“ zvýšila hlas starší žena. „Je na ošetřovně téměř denně. A navíc tráví každý večer s vámi!“

Snapeovi svitlo. Tak odtud vítr vane. „A?“ zvedl obočí.

„Já se ptám proč? Proč tu dívku týráte ještě víc? Copak nevidíte, jak bídně na tom je?“ Minerva mluvila zcela vážně, kohokoli jiného by z jejího hlasu téměř mrazilo. Ale na Snapea to nefungovalo.

„Já ji týrám?“ zeptal se zaujatě. „O tom mi prosím povězte,“ vyzval ji.

McGonagallová se zarazila a nervózně si urovnala brýle na nose. Snape si toho všiml a viditelně ho to povzbudilo.

„Takže, Minervo,“ naklonil se k ní přes stůl. „Jak jste vůbec přišla na to, že se mnou vaše studentka tráví večery?“

„Řekla mi, že jste jí udělil školní trest. Na neurčito.“

„Ona za vámi přišla?“ přimhouřil oči.

„Samozřejmě, že ne! Zeptala jsem se jí,“ řekla čarodějka pohoršeně. „Víte snad, že Nebelvíři si řeší věci sami.“

„A vy jste Nebelvírka?“ ušklíbl se arogantně.

Profesorka McGonagallová zalapala šokovaně po dechu. Energicky vstala a ostře pronesla: „My dva jsme spolu ještě neskončili, Severusi. A nechte tu dívku být.“

„Vyhrožujete mi?“ zeptal se velmi tiše a také vstal. Opřel se dlaněmi o desku stolu a profesorku svou výškou překonal.

„Ano, vyhrožuji! A vy mi uděláte co? Také mě zabijete?“

Severus prožil zvláštní pocit déjà vu. Proč všechny Nebelvírky myslí hned na vraždu?

„Jen pokud by to bylo nevyhnutelné," pronesl lenivě. „Nerad bych sháněl uprostřed školního roku novou profesorku Přeměňování a ředitelku koleje,“ pronesl smrtelně vážně.

„Je mi z vás zle, Severusi!“ prskla profesorka a opustila ředitelnu.

„Mně také,“ zamumlal do prázdné místnosti Snape.

Obraz na stěně nesouhlasně zamlaskal, ale neřekl nic.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hermiona šla opět do sklepení na domluvený trest. Třikrát zaklepala na dveře.

„Vstupte,“ ozvalo se otráveně.

Dívka vklouzla dovnitř. Profesor Snape seděl za stolem nad jakousi knihou. Aniž by zvedl oči, pronesl: „Odložte si tu hůlku, Grangerová.“

Dívka poslechla a položila hůlku na stůl.

„V učebně na vás čekají kotlíky, víte co s nimi, ne?“ zavrčel na ni.

Těchto pár vět jí sdělil každý večer. Hermiona už je ani slyšet nepotřebovala. Nečekala nic jiného. Jen monotónní drhnutí kotlíků, dokud se v nich sama neuvidí.

Po několika hodinách byla dívka hotová. Vrátila se zpět do kabinetu a našla Snapea v naprosto stejné pozici u téže činnosti. Musí to být zajímavá kniha, když ji dokáže tak zaujatě číst po tolik večerů, napadlo ji.

„Jsem hotová, pane řediteli,“ řekla opatrně.

Snape se na ni poprvé podíval a zamračil se. Vstal a jako vždy šel její práci zkontrolovat. Dívka se zatím posadila na židli před stolem. Byla velmi unavená. Musela vypadat strašně. Vlasy se jí ježily všemi směry a na obličeji se jistě našlo několik šmouh od sazí.

Ředitel se vrátil. „Řekl jsem vám snad, abyste se posadila?“ vyštěkl, jak ji viděl.

„Ne, pane řediteli,“ řekla dívka rychle a vstala.

„Vypadněte,“ poručil a vrátil se ke knize.

Hermiona neváhala ani okamžik a kvapem opustila kabinet. Toužila být brzy v posteli.

Byla už téměř u vchodu do nebelvírské věže, když za sebou zaslechla ženský hlas.

„Hej ty, co tady děláš?! Je zákaz vycházení!“ Hermiona se krátce ohlédla. Chodbou se hnala Alekta Carrowová.

Ačkoli ráno o setkání s jedním ze Smrtijedů přemýšlela jako o čemsi v závěru příjemném, zvolila teď raději úkryt za obrazem Buclaté dámy.

„Čokoládové žabky,“ vyhrkla a obraz se chvatně odklopil. Dívka skočila dovnitř na poslední chvíli. Cítila, jak kolem ní prolétla jakási kletba.

Obraz se vrátil na původní místo a Hermiona si mohla klidně oddechnout. Z chodby slyšela Carrowovou, jak se dohaduje s Buclatou dámou. Brzy však oba hlasy utichly. Dnes to tedy zvládla.

U krbu seděli Neville a Ginny. Jako obvykle na ni čekali. Oba k ní tázavě vzhlédli.

„V pořádku,“ zamumlala Hermiona.

Přikývli. Společně se rozešli ke schodům a pak do svých ložnic.

Věděli, že Hermiona už toho s nimi příliš nenamluví.

Za jejich zájem byla ráda. Stejně tak za mlčení.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

U snídaně se Snape zaposlouchal do zvláštního rozvoru Alecty s Amycusem. Stěžovala si mu, že jí v noci utekla nějaká studentka. Pro Snapea nebylo těžké odhadnout, která to mohla být.

Před několika dny Brumbálův návrh s letaxem nakonec zamítl. Vzbudil by tím u ní příliš velkou pozornost, navíc se teď zdála v pořádku. Alespoň na ní nepozoroval žádná viditelná poranění.

Minervina včerejší návštěva mu však dělala vrásky na čele, kde už jich tak měl dost.

Možná nadešel čas, zjistit co se honí hlavou jedné mladé Nebelvírce, pomyslel si hořce.

Dnes jedna z těch kratších, ale snad se bude líbit. Komentujte, prosím, budu ráda :-)

Leemony

6. Vzkaz

8. Snapeova zjištění