8. Snapeova zjištění

Ozvalo se zaklepání. Snape se zvedl od stolu a otevřel dveře svého kabinetu.

„Pojďte dál, slečno Grangerová,“ vyzval ji. Dívka se kolem něj opatrně protáhla, aby se ho náhodou nedotkla.

Prvním překvapením pro ni bylo, že jí přišel sám otevřít.

Druhé následovalo, když zcela automaticky odložila hůlku na stůl, ale Snape zavrtěl hlavou.

„Dnes mám pro vás něco jiného,“ řekl nenuceně a pokynul jí směrem k učebně. „Je potřeba doplnit zásoby na ošetřovnu.“

Hermiona vešla dovnitř a na první lavici nalezla připravené kotlíky a seznam lektvarů včetně předepsaného množství várek.

„To vypadá jako na celý rok!“ vyhrkla překvapeně dřív, než se stihla zarazit.

„Ale ne na letošní," potvrdil Snape. „Právě tolik bylo spotřebováno od začátku roku.“

Hermiona zalapala po dechu.

„Pusťte se do práce,“ pobídl ji nedůtklivě. „Ošetřovna nesmí zůstat bez zásob.“

Jeho poslední slova vyzněla jakoby mu snad i záleželo na tom, zda budou všichni správně ošetřeni.

„Doufám, že jste se během minulého roku, kdy jsem vás neměl na Lektvary, nepropadla na Longbottomovu úroveň a mohu vás tu tedy nechat pracovat samostatně,“ zvedl tázavě obočí a počkal na Hermionino kývnutí. Pak se vzdálil zpět do kabinetu. Dveře nechal otevřené.

Hermiona se odhodlaně pustila do přípravy kostirostu. Šlo o jednoduchý lektvar, ale vyžadoval velké množství odlišným přísad. Tedy mnoho krájení a míchání.

Asi po hodině byla téměř hotová s první várkou. Lektvar byl v poslední fázi přípravy. Právě se nakláněla nad kotlíkem a míchala jeho obsah, když se jí doslova zatmělo před očima. Ucítila, jak se poroučí k zemi.

Pár vteřin poté jí už dvě silné ruce nešetrně pomáhaly vstát a posadit se. Všimla si, že kotlík je odstavený z plamene a jeho obsah pomalu chladne. Takhle bude celá její práce k ničemu. Rozhodnutá dokončil lektvar, se pokusila vstát. Snape ji však přitlačil zpátky do židle. „Seďte,“ procedil skrz zaťaté zuby a sám se jal kostirost dovařit. Poslechla. Beztak se jí motala hlava, jak se praštila při pádu o zem.

Hermiona ho přitom fascinovaně sledovala. Brzy se jí nechtělo už ani omdlít, ani se tolik nepotila. I dech a tep se jí vrátily do normálu. Jen hlava ji nadále trochu bolela.

„Teď to musí vystydnout,“ zamumlal spíše sám k sobě. Pak se náhle otočil na Hermionu, až mu plášť zavířil kolem těla, a vybafl na ni: „Co jste u Merlinových vousů dělala?!“

„Udělalo se mi špatně, pane řediteli,“ zamumlala dívka provinile. „Už se to nestane.“

„Jak dlouho jste nic nejedla?“ zasyčel.

Hermiona na něj zůstala překvapeně koukat.

„Včera ráno jste nic nesnědla, nemám pravdu? Ptám se, jak dlouho to trvá?!“ zeptal se důrazně.

„Od začátku školního roku dostávají děti mudlů na škole ke každému jídlu suchý chleba, jak jistě víte. Od včera je obohacený o plíseň. Vy byste to snad jedl, pane řediteli?“

„Ne,“ zavrčel. „Já jedl i horší věci.“ Luskl prsty a zvolal: „Amy!“

S tlumeným prásknutím se v učebně objevila domácí skřítka. Uši měla bázlivě stažené, oči velikosti tenisových míčků vykulené a těkala pohledem ze Snapea na Hermionu. Na ramenou jí visel jen kousek prostěradla, které značilo, že u někoho slouží.

„P-pane řediteli Snape?“ vydala ze sebe pisklavě. Hermiona přemýšlela, koho se bojí víc. Bylo jí skřítky nesmírně líto.

„Přines sem jednu malou porci od večeře,“ nařídil skřítce.

„Pro vás nebo tady pro slečnu, pane?“ odvážila se zeptat Amy.

„Samozřejmě pro mě!“ odsekl. „A neptej se tak hloupě!“

Skřítka přikývla, až se jí uši mohutně zakývaly a byla pryč. Snape zatím přelil kostirost do čisté lahve a označil ji štítkem se jménem lektvaru, datem přípravy, svým jménem – ačkoli ho téměř celý připravovala Hermiona, a dávkováním.

Jakmile měl vše hotové, ozvalo se další prásknutí – Amy se vrátila i s talířkem těstovin s kuřecím masem a sýrovou omáčkou.

„Polož to na lavici a vrať se do kuchyně,“ poručil jí Snape a skřítka poslušně zmizela.

„Alespoň poděkovat jste jí mohl, pane řediteli,“ ozvala se Hermiona, které bylo kouzelnické otrokářství nad domácími skřítky stále proti mysli.

„Nikdo mi nebude říkat, jak mám s kým mluvit. Ani vy ne,“ zpražil ji pohledem a pokynul k jídlu na stole. „Snězte to dřív, než si to rozmyslím!“

Dívka na něj překvapením vykulila oči. Nečekala však na další pobídky a hladově se pustila do jídla.

„A nehltejte, bude vám špatně,“ zamručel znechucen jejím hltáním, když začínal s přípravou dokrvovacího lektvaru.

Hermiona velmi neochotně zpomalila. Přesto byl talířek během pár minut úplně prázdný.

„Děkuji vám, pane řediteli,“ ozvala se dívka po chvíli. „Mohu to dodělat…“

„Cítíte-li se lépe,“ řekl lhostejně a odstoupil od lavice.

„Ano, pane,“ kývla Hermiona a vzala si od něj nůž, aby pokračovala v krájení přísad.

Čekala, že se Snape přesune opět do svého kabinetu, místo toho se postavil kus za ni a pozorně sledoval její počínání. Jeho horký dech cítila ve vlasech.

Opět měla pocit, že je nejvýše v pátém ročníku na hodině lektvarů. On prochází třídou, sem tam se u někoho zastaví a snaží se ho svou přítomností znervóznit natolik, aby udělal drobnou chybu s katastrofickými následky.

„Krájejte to pokud možno pod úhlem pětačtyřicet stupňů, slečno Grangerová,“ ozval se svým učitelským hlasem. „Účinky přísad jsou vždy lepší, když je s nimi pečlivě zacházeno.“

„Ano, pane profesore,“ kývla Hermiona. Okamžitě se však opravila. „Řediteli, pane řediteli, omlouvám se.“

Snape její přeřeknutí mlčky přešel.

Brzy měla lektvar hotový. Zbývalo počkat, až vystydne, přelít a oštítkovat.

„To už pak dodělám,“ zamumlal Snape. „Pojďte, potřebuji s vámi ještě mluvit,“ vyzval ji a zamířil do kabinetu.

Ukázal na židli před svým stolem a sám se posadil za něj. Hermiona si sedla naproti němu a čekala. Sama měla plnou hlavu otázek, ale rozhodla se, že by nebylo moudré ho naštvat svou zvědavostí. „Podělte se o své myšlenky se mnou, slečno Grangerová,“ řekl a zvědavě si ji prohlížel.

„Já… co… prosím, pane?“ zakoktala se Hermiona. Vidí jí snad do hlavy, aniž by o tom ona sama věděla?

„Máte jistě mnoho otázek, které vás trápí. A já vám dávám možnost využít mé dobré nálady, tak spusťte,“ vyzval ji Snape netrpělivě.

Kdyby ho neznala, řekla by, že se chová přátelsky. Takhle byla však velmi ostražitá.

„Nevím, o čem mluvíte, pane řediteli. Nemám žádné otázky,“ zalhala. Bála se, že je to jen nějaká jeho past. Celý dnešní trest byl podezřele... příjemný?

Ale ano, byl. Míchání lektvarů ji bavilo. Připadala si jako na obyčejné hodině, s obyčejným profesorem. Jako by Bradavice byly na chvíli opět v pořádku, zasnila se.

„Takže nemáte?“ přerušil tok jejích myšlenek Snape. Hermiona vzdorovitě zavrtěla hlavou. „Dobře, tak to uděláme po mém.“

Namířil na ni hůlkou.

Hermioniny oči se strachem rozšířily. Sešle na mě Cruciatus? Podívala se do jeho očí, které připomínaly dvě hluboké černé propasti.

„Legilimens!“

Kabinet pro ně oba zmizel. Viděli míhat se její myšlenky a vzpomínky před očima, jako zrychlený film.

Snape si všiml drobné snahy zabránit mu v tom. Nicméně bez problému její obranu prolomil. Věděl, že je unavená a slabá.

Před očima uviděl Černé jezero. Byl letní den. Kolem byli profesoři i studenti. Na jezeře bílá rakev. Brumbálův pohřeb, uvědomil si. Zřetelně rozeznával její pocity. Člověk, kterého si tolik vážila. Byla přesvědčená, že je na jejich straně. Už to nebyl profesor. Byl to obyčejný vrah. Nedokázal myšlenku déle sledovat. Opravdu jím pohrdala a nenáviděla ho. Ztratila naději jen kvůli němu.

Teď už jen čekala na… Přesunul se k další temné vzpomínce.

„…konec války.“ Zazněl mu v mysli její hlas. Probíral se vzpomínkou na rozhovor s Minervou a hořce si uvědomoval, že dívce už je vlastně všechno jedno. Dokonce začínala uvažovat, že se vydá Carrowovi. Pak si vzpomněl, co vyslechl u snídaně a trochu se uklidnil. Snad to nebude tak vážné.

Téměř ve všech jejích pocitech rozeznával strach a netečnost, lhostejnost. Obvyklý vzdor, který u ní celé roky pozoroval, se téměř beze zbytku kamsi vytratil.

Jako poslední k němu dolehla její nejčerstvější myšlenka. Bradavice opět v pořádku. Mohl jí dát naději, která byla podle Brumbála tolik důležitá, jen tím, že jí nechá pracovat na lektvarech?

Nebyl si jistý. Věděl, že jeho dnešní trest brala jako nějaký podlý úskok či lest. O surovém vpádu do její hlavy ani nemluvě.

Opustil její mysl. Opět se díval na hnědovlasou rozcuchanou Hermionu Grangerovou, které se na čele perlil pot a prudce se jí zvedala hruď, jako by uběhla maraton. Chápal ji. Nečekaný nitrozpyt není nic příjemného. Ostatně ani ten očekávaný.

Na jediný okamžik zauvažoval, zda se s ní pouštět do diskusí ohledně toho, co viděl. Vzápětí tu myšlenku zavrhl rozzlobený sám na sebe, že ho vůbec napadla. Co by jí asi řekl?!

Dívka se dívala na své ruce v klíně a celá se třásla.

Vstal. Všiml si, jak sebou polekaně škubla.

„Máte pokoj pro sebe,“ ozval se jeho ledový hlas, ze kterého ji zamrazilo až hluboko v těle. Nebyla to otázka, takže se nenamáhala ani přikývnutím. Věděl to. Byla z mudlovské rodiny. Bylo nemyslitelné, aby spala tam co ostatní. „Máte v něm krb?“ Teď už musela pohnout alespoň hlavou.

Snape byl s odpovědí zřejmě spokojen. Mávnutím hůlky zažehl oheň v krbu a přešel k němu. Z váčku na krbové římse vylovil hrst zeleného prášku.

„Hodláte tu nocovat, Grangerová?“ otázal se jí netrpělivě, když tam stále seděla jako hromádka neštěstí.

Dívka mlčky vstala a podívala se na něj prázdnýma oříškovýma očima.

„Zítra přijďte opět v sedm,“ připomněl jí a vhodil do krbu letax. Hermiona bez přikývnutí, bez všeho vstoupila do zelených plamenů a Snape znovu promluvil: „Ložnice slečny Grangerové!“

Přeji Vám šťastné a veselé Vánoce! :-)

Leemony

7. Minerva má starost

9. Poznání?