9. Poznání?

Snape se ještě vrátil do učebny – označit dokrvovací lektvar a pak odrázoval do svého bytu. Svlékl ze sebe oblečení, vzal si jen pyžamové kalhoty a zalezl do postele.

Po hodině ležení však spánek stále nepřicházel. V hlavě mu bzučelo jako v úle. Stále mu myslí zněla myšlenka té Nebelvírky. Je vrah. Vrah. VRAH.

Rozčileně vstal a opět se oblékl do černého rozevlátého hábitu. Vydal se chodbou ke Vstupní síni a následně do horních pater hradu. Chtěl se jen projít nočními chodbami. Unavit trochu nohy a snad i otupit mysl.

Ani si to neuvědomil, ale zanedlouho se ocitl poblíž nebelvírské věže.

Náhle se zarazil. Na parapetu jednoho okna seděla drobná postava a dívala ven. Severus se začal pomalu šinout blíž, aby zjistil, o koho se jedná. Podle hřívy hnědých rozježených vlasů v ní spolehlivě poznal Grangerovou.

Zatraceně co dělala na chodbě, když ji poslal přímo do její ložnice?!

„Co tu děláte, Grangerová?“ oslovil ji autoritativně, když byl těsně u ní, snaže se potlačit vztek. Podle trhnutí ramen poznal, že ji polekal. Ne, že by ho to mrzelo.

„Čekám, pane,“ zamumlala dívka tiše a dál hleděla ven.

„Čekáte? A na koho?“ ušklíbl se kysele. „Že by další dostaveníčko s profesorem Carrowem?“ nemohl si odpustit. Zároveň se odpovědi zvláštním nevysvětlitelným způsobem děsil. Že by neodhadl vážnost situace?

„Ne pane, to už proběhlo,“ odpověděla dívka klidně. Jeho obava se potvrdila. Snažil se na ní najít známky nějakého zranění, ale nedařilo se mu to.

„A proč jste opouštěla kolejní místnost?!“ zasyčel na ní rozzlobeně. Pokrčení ramen. S vypětím všech sil si udržel svou pověstnou chladnou masku a klid.

„Co tu tedy děláte?“ zeptal se odměřeně. „Měla byste být na ošetřovně nebo ve své společenské místnosti.“

„Jak jsem řekla, pane. Čekám. Až začne působit lektvar proti bolesti,“ odvětila tiše.

Ostře se nadechl. „Vzala jste si ho sama?“ Hermiona přikývla. Stále se na něj odmítala podívat.

Uvědomil si, že dosud neviděl její pravou tvář. Hruběji než zamýšlel, ji vzal za bradu a otočil její obličej k sobě.

Dívka vyděšeně vykulila oči a pokusila se mu vyškubnout. Marně. Alespoň se tedy dívala kamsi za něj, jen aby se mu nemusela podívat do očí.

Bojí se dalšího nitrozpytu, pomyslel si hořce.

Jeho však zaujalo něco zcela jiného.

Na tváři měla rozšklebené řezné rány ve tvaru písmene „A“. Nemusel ani dlouho přemýšlet, co to znamená. Ten bastard si ji podepsal.

„Řekl, že když mě tu potká znovu, přibude mi na levé ještě „C“,“ vysvětlila až překvapivě klidně. „A pak už budu jen jeho,“ odvážila se přitom podívat Snapeovi do očí.

Řediteli z toho vyschlo v ústech. Nedokázal na to nic říct. Za tohle mohl on. On a jeho pitomé tresty. On a jeho nitrozpyt. On a jeho neschopnost se vcítit do kohokoli jiného. Kdyby věřil Brumbálovi…

„Co ještě vám udělal?“ odvážil se nakonec zeptat Snape.

„Jen pár kouzelných kopanců do žaludku a dalších vnitřních orgánů,“ odvětila opatrně. Zdálo se, že jí dělalo potíže se nadechnout.

„A žeber,“ doplnil Snape. Kývnutí jeho domněnku potvrdilo. „Před jakou dobou jste si vzala ten lektvar?“ zeptal se.

„Asi pět minut předtím, než jste přišel, pane,“ odvětila namáhavě. „Když jsem nemluvila, bylo to lepší,“ dodala.

Snape se chápavě ušklíbl. „Ukažte,“ vyzval ji a namířil hůlkou na její tvář. Překvapeně se zarazil, když ho chytila za zápěstí.

„Nedělejte to, pane řediteli," konečně jí zazněl v hlase strach. „Co udělá, když nebudu mít tohle zítra?“ Už se začínal bát, že jí definitivně přeskočilo. Nicméně měla pravdu.

„Máte snad lepší návrh?“ zvedl pátravě obočí. Dívka výmluvně pokrčila rameny.

Snape opětoval pohled do jejích očí. Kromě prázdnoty v nich zahlédl… snad prosbu?

Tentokrát už jí nepotřeboval nahlížet do mysli, aby mu došlo, co po něm chce.

Nechte mě! Nechte mě být! Nechte mě tady! Nechte ho, aby mě znovu našel. Nechte ho dokončit, co začal. Nechte ho ublížit mi. Nechte ho, aby mě zabil… Nebo to udělejte sám!!!

Měl pocit, jako by na něj přímo křičela. Ve skutečnosti se to vše odehrávalo jen v jeho hlavě.

S hlubokým povzdechem sklonil hůlku. Dívka na něj dál hleděla.

„Zvládnete jít?“ optal se jí chladně. Hermiona přikývla a opatrně sklouzla z parapetu na zem. Snape byl připraven jí poskytnout oporu, ale zvládla to zcela sama. „Pojďte se mnou,“ vyzval ji a zamířil zcela opačným směrem, než byla nebelvírská věž.

Hermiona si rychle uvědomila, že ji vede do sklepení. Vešel do svého kabinetu. Dívka zůstávala stát na chodbě.

„Dovnitř,“ zasyčel na ni. Nebelvírka udělala jediný krok, jímž překročila práh a splnila tak jeho příkaz. „Zavřete ty zatracené dveře, Grangerová!“ vyštěkl na ni a sledoval, jak dívka ledabyle strká do dveří.

To už Snapeova trpělivost téměř přetekla. Švihl hůlkou a dveře se hlasitě zabouchly. Přivolal si lahev kostirostu z učebny a malou odměrku. Naplnil ji až téměř po okraj a podal ji dívce.

„Váš vlastní, Grangerová,“ zavrčel. „Vypijte to!“

Hermiona do sebe mlčky nalila lektvar. Ani se nezašklebila odpornou pachutí.

Snape nechal lektvar na stole a opřel se dlaněmi o jeho desku. Díval se na pergameny poházené po stole, ale nevnímal z nich ani slovo. Musel velmi rychle vymyslet, co dál.

„Kde jste vůbec přišla k lektvaru proti bolesti?“ zeptal se. Spíš chtěl získat čas, než že by ho to skutečně zajímalo. Konec konců mu to bylo celkem jasné.

„Půjčila jsem si ho, když jsem začala být na ošetřovně i několikrát denně,“ pokrčila rameny. „Jestli vám to nevadí, šla bych si lehnout, pane,“ zamumlala dívka zdvořile a už sahala po klice.

„Stát!“ vyštěkl. „Měla jste si jít lehnout, když jsem vám k tomu dal možnost! Ale vy se místo toho slézáte na chodbě se Smrtijedy! Opravdu jsem si myslel, že jste chytřejší, Grangerová!“

„A teď jsem bez svého přičinění s jiným Smrtijedem,“ podotkla Hermiona klidně. „Kde je rozdíl?“

Snape ji obdařil jedním ze svých vražedných pohledů a její otázku nechal nezodpovězenou.

„Jdeme,“ zavelel náhle, vystřelil na chodbu a zamířil ke svému bytu.

Nebelvírka ho velmi rozpačitě následovala dovnitř. Dveře se za ní opět zabouchly.

„Ševelissimo,“ zavřel Snape. Rozhodně teď nestál o žádné posluchače. „Sedněte si!“ vyzval ji podrážděně.

Hermiona pomalu přešla k pohovce a na krajíček se posadila. Ostražitě sledovala, jak Snape přechází po místnosti sem a tam. Připomínal jí lva zavřeného v kleci. Náhle se však zastavil, rázně se otočil čelem k ní a zlostně zasyčel:

„Uvědomujete si vůbec pošetilost a hloupost svého jednání?! Máte tušení, jak důležitou roli v téhle válce vy sama hrajete?! Když už vám nezáleží na svém životě, co životy vaší rodiny, přátel, blízkých?! Necítíte za ně třeba nějakou zodpovědnost?!“

Hermiona ho klidně sledovala a jeho odmlku využila k odpovědi. „Dojemné. Prosím, pane, nezačnete mi teď vykládat o tom, že jste celou dobu na naší straně, že ne? Jak vám strašně záleží na mém životě, protože byste jinak nemohl pomoci Harrymu, kdyby to potřeboval. Že vražda Brumbála vlastně ani nebyla vraždou... Vyprávějte takové pohádky někomu jinému.“

Snape se prudce nadechl. Tohle opravdu nečekal. Několik vteřin na ni zamračeně zíral, než opět promluvil: „Znovu musím žasnout nad tou vaší jistotou, že všechno víte nejlépe. Kde se ve vás bere?“ Arogance z jeho slov přímo odkapávala.

Nebelvírku jeho slova mírně překvapila. Čekala, že ho spíše k něčemu vyprovokuje, ale on zůstával stále ledově klidný. Dráždilo ji to.

„Jak už jsem vám jednou řekl, nehodlám tu řešit úmrtí studentů…“

„Ale neměl byste s tím příliš práce, pane řediteli,“ přerušila ho naléhavě Hermiona. „Nemám nikoho, komu byste to musel dát vědět. Zřekla jsem se své rodiny. Neví, že vůbec existuju…“

„Mlčte sakra!“ okřikl ji prudce. „Stále jsem se snad nevyjádřil dost jasně? Vaše smrt není v ničím zájmu, Grangerová! A už vůbec ne v tom vašem!“

„Ale já už takhle dál nemůžu žít!“ vzlykla a po tvářích se jí začaly řinout slzy. Složila hlavu do dlaní, aby ji neviděl.

Snape na ni hleděl s jistým pocitem zadostiučinění. Konečně z ní dostal tu lhostejnost!

„Nemůžu pane! Vždyť tohle není život!“ drmolila do dlaní. „Prosím, pomozte mi!“ vyhrkla náhle a podívala se na něj zarudlýma očima. Vlasy si při tom pohybu odhrnula prsty dozadu. Naléhavě na něj koukala. „Prosím, zabijte mě! Prosím.“

Snapeovi se rozšířily oči hrůzou. Věděl, že právě po tom touží, ale že by to dokázala říct nahlas?

Její slova ho donutila vzpomenout si na zcela jinou situaci.

Díval se do těch studených modrých očí. Oba věděli, že už je téměř mrtvý. Ale jeho slova ho budou pronásledovat až do konce života. Nenávistně se na starého vousatého muže podíval. Nenáviděl ho za to, co se po něm odvažoval chtít! Nenáviděl sám sebe, protože to musel udělat. Ale ze všeho nejvíce nenáviděl jeho – bez něj, by nic z toho nebylo nutné. Nebyla by válka a ona by žila.

„Severusi… Prosím…“

Pod tíhou těch dvou slov, která mu zněla myslí, musel ztěžka usednout do křesla. Na těch pár vteřin dokonce i zapomněl, že není sám a dopustil, aby mu spadla maska a ukázala jeho bolestný výraz. Sotva si to uvědomil, jeho tvář opět ztvrdla.

Věděl, že na něj dívka zírá plna očekávání, strachu a snad i naděje.

„Jak se opovažujete, slečno Grangerová?“ otázal se jí. Jeho snaha zamaskovat výčitku v hlase se zdála být marná. „Jak si můžete dovolit, žádat mě o něco takového?!“ syčel. Pak šeptem dodal: „To dokázal jen jediný člověk.“

Hermiona zamyšleně svraštila obočí. Ne, to není možné! Musí to být jen nějaká hra! Prostě musí!

„Brumbál?“ vydechla. Jen ta myšlenka byla naprosto nereálná.

Snape na ni mlčky pohlédl. Nic jí nepotvrdil, ani nevyvrátil. Záměrně ji nechal, aby si jeho slova vyložila, jak sama uznala. Pokud sama chtěla a dokázala v sobě najít ještě poslední jiskřičku naděje, snad ji tím rozdmýchá.

Leemony

Komentáře? Budu moc ráda :-)

8. Snapeova zjištění

10. Tonoucí se stébla...