4. Dostaveníčko

Upozornění: kapitola obsahuje násilné scény - 18+

Stádové přesuny pod dozorem černých plášťů jí byly nanejvýš odporné.

Velmi brzy pochopila, že se nemá snažit být na začátku průvodu. Naopak.

Místo pro mudlovské šmejdy bylo právě na konci.

Z předmětu Obrana proti černé magii se stala jen Černá magie, kterou vyučoval Smrtijed Amycus Carrow. Hned na první hodině si potěšením zamnul ruce, že má ve třídě někoho s mudlovským původem. Mohl na ní demonstrovat kletby, které se právě učili. A nebylo to nic příjemného.

Jak předpokládala madame Pomfreyová, Hermiona byla na ošetřovně každý den nejméně jednou.

Jednou, když se vracela kolem deváté z ošetřovny do nebelvírské věže, stanula tváří v tvář Carrowovi.

„Ale ale, copak tady dělá mudlovská šmejdka po zákazu vycházení?“ zašklebil se na ni.

„Byla jsem na ošetřovně, pane profesore,“ to oslovení ze sebe vždy dostávala jen s největším sebezapřením.

„To by mohl říct každý!“ odsekl jí.

„Ano, ale vy nejlépe víte, že jsem měla dobrý důvod tam jít, pane profesore!“ neovládla se a vzápětí ucítila neskutečnou bolest na tváři. Cítila, že se jí tam pomalu vytváří otisk jeho dlaně.

„Klekni!“ štěkl na ni. „Vím dobře, jak ti zacpat tu hubu, šmejdko!“

Hermiona velmi neochotně klekla na kolena. Oči se jí úlekem rozšířily, když viděla jeho počínání.

Rozhalil svůj hábit, rozepl kalhoty pod ním, vytáhl z nich povadlý penis a surově chytil Hermionu na týle za vlasy, aby ji donutil vzít jej do úst. Hermiona se bránila, co mohla, ale byl mnohem silnější.

„Jestli mě kousneš, zbiju tě jak psa! A Pomfreyová ti nepomůže!“ zasyčel na ni.

O nic se nepokusila. Jen o tichý vzdor. Slzy jí stékaly až na bradu a kapaly na kamennou podlahu. Cítila, jak se jí v ústech topoří a roste. Trvalo dlouho, než skončil a musela to vše spolknout. Běda kapky, která by ukápla na zem!

„Zmiz,“ odstrčil ji od sebe, jako by se jí náhle štítil. „A modli se, abys mě už nepotkala!“ zachechtal se.

Hermiona sledovala, jak se vzdaluje.

Bránila se silnému pokušení poslat mu do zad jednu z těch příjemných kleteb, které je naučil. Tušila, že by to pro ní mělo velmi špatné následky.

Vstala a vydala se k nejbližší toaletě, kterou potkala. Strávila tam nejméně půl hodiny, než si byla jistá, že její žaludek je dokonale prázdný. Opláchla si obličej ledovou vodou a zamířila k věži.

Společenskou místností prošla rychle, se sklopenou hlavou. Snape měl pravdu. Jediné co si přála, bylo prospat se z téhle noční můry do nějakého snesitelného normálu.

Dalších několik dní bylo vcelku poklidných.

Už během prvního dne pochopila, že nemá nejmenší smysl se na hodinách hlásit. Přítomní Smrtijedi vše sledovali ostřížím zrakem, připraveni podávat hlášení. Kdyby některý z vyučujících vyvolával mudlovskou šmejdku a dokonce jí snad i dával body, dostal by se okamžitě do problémů.

Právě toho je chtěla Hermiona ušetřit. Jen profesorka McGonagallová se čas od času odvážila Hermionu vyvolat. Ale dívka odpovídala stručně, bez energie a bez nadšení. Což dělalo její kolejní ředitelce starosti.

Jednoho listopadového večera, opět ve stejných místech, potkala znovu Carrowa.

Ten se jen vítězoslavně zasmál. „Jen pojď blíž ty maličká děvko,“ oslovil ji téměř milým tónem. Hermiona váhavě přistoupila. Cítila, jak jí u krku roztrhl hábit. Zrovna tak košili pod ním. Začal ji dlaněmi surově hníst ňadra. Hermiona zoufale potlačovala bolestivé steny. Pak se k ní sklonil a začal ji kousat. Nesnesitelně to bolelo. Obzvlášť do citlivých bradavek.

„Dost, prosím,“ zaškemrala. Cítila, jak jí po hrudi stékají pramínky krve.

„To ještě není všechno!“ zasmál se a otočil ji proti zdi. „Předkloň se!“

Hermiona se bála nejhoršího. On opravdu nebyl tím, koho by chtěla jako prvního…

Vyhrnul jí plášť, sukni, kalhotky bolestivě strhl a pohodil na zem vedle ní. Ucítila tlak. Ale výš, než se zpočátku obávala.

Začal se jím tlačit do konečníku. To bylo snad ještě horší, než čeho se původně bála. Surově a bez špetky soucitu jí ho tam rval. Hermiona už nedokázala být silná. Slyšela se křičet bolestí, obličej měla celý vlhký od slz, nudlí a svých slin.

"NE! Prosím!"

Dovnitř a ven. A znovu prudce dovnitř! Ach jak strašně to bolí!

„Dost,“ dolehl k ní nový hlas. Jako ostří nože přeťal její křik a Smrtijed od ní okamžitě odstoupil.

„Chceš se přidat, Severusi?“ nabídl mu vesele Carrow.

„Ne, děkuji,“ odpověděl chladně Snape. „Chci, aby ses šel podívat do sedmého patra a zůstal tam. Je to riskantnější místo, než kousek od ošetřovny.“

Amycus Carrow se upravil, krátce přikývl a odešel chodbou na určené místo.

Snape okamžik zaváhal. Nakonec rychle potřásl hlavou. „Slečno Grangerová, pojďte se mnou do ředitelny,“ vyzval ji ledovým hlasem.

Hermiona si shrnula hábit, vepředu si ho přidržela, aby jí nespadl a pomalu za ním vykročila. Poprvé měla problém s jeho rychlou a sebejistou chůzí.

Cestu do ředitelny však dobře znala a trefila tam sama.

Vstoupila dovnitř. Vpravo ode dveří byl vykouzlený paraván a za ním stolek s mísou a žínkou.

„Upravte se nejdřív trochu,“ vyzval ji a sám se posadil za stůl, kde se začal probírat množstvím pergamenů.

Dívka vklouzla rychle za paraván a začala ze sebe omývat krev, která jí zasychala na prsou. Omyla se i mezi nohama. Jednoduchým kouzlem si vyměnila vodu v míse a opláchla si obličej. Snažila se přitom ze sebe nevydat ani hlásku. Nakonec si trochu urovnala poničené oblečení a předstoupila před Snapeův stůl.

„Chtěl jste se mnou mluvit, pane řediteli?“ otázala se ho. Proti její vůli se jí třásl hlas.

„Sednout,“ sekl po ní tím slovem. Hermiona se opatrně posadila. Obličej se jí okamžitě pokřivil bolestí.

„Bylo to vaše první… dostaveníčko tohoto druhu?“ zeptal se. Hermiona se z jeho obličeje snažila vyčíst nějakou emoci. Vztek, pobavení, strach, pohrdání… cokoliv. Ale jeho kamenná maska neprozrazovala nic.

„Vlastně druhé,“ dostala ze sebe Hermiona pravdivě. „Ale poprvé to nezašlo tak daleko.“

Mlčky přikývl a vstal. Hermiona se na židli bázlivě přikrčila, což způsobilo pouze Snapeovo odfrknutí. Prošel kolem ní k jedné ze skříní a vytáhl malou lahvičku s lektvarem a kalíšek s mastí. Obojí postavil před ní na stůl.

„Tohle okamžitě vypijte,“ poukázal na lektvar. „A tímhle si namažte… bolavá místa.“

„Co to je, profesore?“ zeptala se bez přemýšlení a opatrně vzala do ruky lahvičku. Snape se na ni zadíval s přimhouřenýma očima. Na něco čekal. Hermiona se zatvářila nechápavě.

„Nejsem už profesor,“ procedil nakonec skrz zaťaté zuby.

„Já… omlouvám se, pane řediteli,“ zajíkla se Hermiona. „Zapomněla jsem, když jste mi podával ten lektvar…“ po tváři jí přeběhl stín lítosti.

„Stačí, slečno Grangerová. Ušetřete mě svých dlouhých a otravných monologů,“ pozvedl ruku, aby ji utišil. „Je to životabudič. Jistě vám tato odpověď stačí. Ta mast je hojivá.“

„Díky, pane řediteli,“ zamumlala dívka. Vypila lektvar a opět zmizela za paravánem.

Snape si promnul chřípí orlího nosu a pohledem zabloudil k odkrytému Brumbálovi, který velmi úspěšně předstíral spánek.

Za minutku se Hermiona vrátila a položila na stůl jeho mast.

Posadila se. Musela s potěšením konstatovat, že obojí zabíralo okamžitě.

„Dnes byli vaši přátelé viděni na Ministerstvu kouzel,“ řekl náhle. Jeho černé pichlavé oči se do ní zabodly a hledaly jakoukoli reakci na jeho slova. Nemohl mu uniknout sebemenší pohyb, ani změna výrazu.

Hermiona vykulila oči. „Harry a Ron?“ zeptala se rychle. Tentokrát svému pohybu ke kapse s galeonem nezabránila. Ani Snapeovi to neuniklo.

„Co o tom víte?“ zeptal se místo potvrzení tak očividné skutečnosti. „A nesnažte se mi nic tajit!“

„Nevím o tom vůbec nic,“ hájila se okamžitě Nebelvírka. „Od začátku školy s nimi nejsem v žádném kontaktu. Ani jsem nevěděla, že se k něčemu takovému vůbec chystají.“

„Ukažte mi, co máte v kapse,“ vyzval ji vzápětí.

„N-nic,“ špitla dívka. „Nic v ní nemám,“ sáhla si rukou do levé kapsy a ukázala mu prázdnou dlaň.

„Ta vaše nebelvírská odvaha,“ ušklíbl se a jméno její koleje vyplivl s krajním znechucením. „Samozřejmě mě zajímá druhá kapsa, slečno Grangerová.“

Hermiona k němu neochotně natáhla ruku s kouzelným galeonem.

Snape si ho od ní vzal a začal jej obracet mezi prsty a prohlížet si ho.

„Vzpomínám si, že něco podobného jste používali před dvěma lety ke svolávání Potterových hodin, je tomu tak?“ zvedl k ní pichlavý pohled.

Jak o tom ví? ptala se sama sebe Hermiona. Nemohla nic než pravdivě přikývnout. Pokud přijde na to, jak se používá, budou Harry i Ron v háji.

„Je to ten samý, nosím ho všude s sebou. Ze zvyku,“ ozvala se tiše.

„Prosím, neurážejte mou všímavost,“ ušklíbl se na ni. „Ruka vám k němu vylétla přesně v okamžiku, kdy jste pojala podezření, že by Potter a Weasley mohli být v úzkých. Tahle věc vám zajišťuje s nimi spojení,“ nedíval se na Hermionu. Věděl dobře, že má pravdu. Hermiona sklonila hlavu. „Jak fungovaly tamty galeony?“

„Nastavila jsem na svém čas konání schůzky a zmáčkla. Ostatním se galeony rozpálily, takže si toho všimli,“ zašeptala.

„Ale tyhle nefungují úplně stejně, že?“ pobídl ji. Kdyby ji už šest let neučil, řekla by, že je i milý. Věděla však, že je to jen přetvářka. Snažil se jen zjistit, co nejvíce.

„Proč myslíte?“

„Tady se ptám já!“ hlas už nebyl milý ani trochu.

„Ne, nefungují stejně!“ štěkla po něm Hermiona.

„Slečno Grangerová, nejspíš jste si všimla, že časy se poněkud změnily. A to i na této škole. Mudlovští studenti tu jsou tou největší špínou, kterou tu trpíme jen pro naše potěšení. Nepromíjivé kletby jsou tu na denním pořádku. Od profesorů se žádné ochrany nedočkáte, protože oni sami mají strach. Opravdu chcete, abych vám to tu znepříjemnil ještě více a použil na vás nitrozpyt, veritasérum, Cruciatus nebo Imperius?“ zašeptal tak tiše, až z toho přeběhl Hermioně mráz po zádech.

„Ano, všimla jsem si toho na vlastní kůži, pane řediteli,“ odsekla dívka a vzdorovitě zvedla bradu. „Překvapuje mě jen vaše váhání použít těchto metod sám. Copak se tak neděje pod vaším vedením?"

„Zítra budeme v našem přátelském rozhovoru pokračovat,“ ujistil ji chladně a její poslední otázku ostentativně ignoroval. Dal tím najevo, že už je v jeho pracovně více než nevítaná. Natáhla se pro minci před ním. „Tohle mi tady nechte,“ ušklíbl se. „Donutí vás to přemýšlet, zda je lepší, když mi to řeknete sama, nebo když se budu snažit na to přijít sám.“

Tentokrát odešla bez rozloučení.

Snape obrátil galeon ještě několikrát v ruce a pak jej uložil do jednoho ze šuplíků.

Prosím o komenty :-)

Leemony

3. Ředitelna

5. Byt Severuse Snapea