Epilog

O několik týdnů později

Hermiona otevřela oči. Ležela v posteli. V posteli s černo-zeleno-stříbrným povlečením. Přes bok měla přehozenou ruku. 

Jeho ruku, usmála se v duchu.

Prsty po ní lehce přejela. Po dlouhých štíhlých prstech, vystouplých kloubech, zápěstí, předloktí… Zarazila se. Podle hmatu se to táhlo téměř po celé délce předloktí. Nepříjemně se zachvěla.

„Je to jen jizva,“ zašeptal kousíček od jejího ucha. „Černá magie zanechává stopy, to sama víš.“

Znělo to trochu jako výčitka, ale nikoli směřovaná na ni.

„Stále…“ ozvala se tiše.

„Nikdy nepřestanu,“ odsekl krátce. „Neměl jsem právo tě takhle poznamenat.“

Hermiona se otočila na druhý bok, aby mu viděla do tváře. „Souhlasila jsem s tím, vzpomínáš?“ připomněla mu jemně.

„Neměl jsem ti to vůbec nabízet,“ trval dál na svém. Byl tak tvrdohlavý! „Neměla bys pak potřebu mě zachraňovat a celé to utrpení by sis ušetřila.“

„To máš samozřejmě pravdu, jako vždy,“ usmála se na něj sladce. „Ušetřila, protože pokud by mě nestihl zabít Carrow, udělala bych to sama.“

„Našel bych jiný způsob,“ odsekl egoisticky. „Byla jsi příliš důležitá, než abys mohla jen tak umřít, už kvůli Potterovi...“

„Samozřejmě, zapomněla jsem, že žiju jen díky viteálům a spojení s Harrym během jeho hledání a ničení!“ ohradila se rozčileně. Posadila se na posteli s úmyslem odejít od toho pokryteckého, egoistického, cynického a tvrdohlavého muže co možná nejdál.

Severus po ní hbitě drapl a přitáhl si ji zpátky do náruče.

„Pusť mě!“ zmohla se jen na slabý odpor Hermiona.

„Opravdu to chceš?“ zeptal se jí tiše svým sametovým hlasem. V jeho tónu nebyl ani náznak výhružky. Znělo to naprosto neutrálně. Jako by se ptal: Bude dnes pršet?

„Ne,“ hlesla tiše a nechala zatnuté svaly opět ochabnout a zvláčnět v jeho náruči. Takhle se cítila v bezpečí, takhle chtěla zůstat už napořád. Chráněná jeho pažemi. Občas ji napadalo, že ji nezadrží, že se jí nezeptá. Musela by pak opravdu odejít. Navždycky.

I on se uvolnil. Bál se, že mu jednou řekne, aby ji opravdu nechal jít. Vždycky se bude bát. Kdyby se tak stalo, musel by ji pustit. Musel by ji nechat odejít… Navždycky.

Letmo ji políbil na líci.

„Nevadilo mi to,“ zašeptala sotva slyšitelně. Severus se na okamžik zarazil – nechápal, o čem to mluví. „Za celou tu dobu jsem toho ani jednou nelitovala. Možná až na tu věc s Ronem – mohla jsem mu sdělit jinak, že o něj nemám zájem,“ usmála se hořce. Severus konečně pochopil. „Ale jinak jsem s tím neměla žádný problém. Možná jsem i byla ráda,“ ucítila, jak naklonil nechápavě hlavu ke straně. Tušila, že se i mračí. „Věděla jsem, že jsi naživu. Byla jsem přesvědčená, že bych poznala, kdyby se ti něco stalo. A věděla jsem, že jednou přijdeš.“

„Ano, vzpomínám si, že jsi byla nadšením bez sebe, když jsi mi do hrudi zarývala špičku hůlky,“ šeptl pobaveně.

„Vplížil ses mi do ložnice jako vrah,“ obvinila ho hravě.

„Nikdy bych ti neublížil,” ujistil ji a přitáhl si ji blíž k sobě, aby ji mohl políbit. Cítil, jak mu vyšla rty vstříc. Tohle všechno bylo víc, než v co kdy vůbec doufal. Jeho štěstí, jeho druhá šance.

K O N E C

Dlouho jsem přemýšlela, jestli v psaní pokračovat nebo povídku ukončit tak, jak už jsem měla přes 6 let vymyšlené...

Pokračování už by však podle mě bylo příliš umělé a na sílu. Tohle je konec, který si v mém podání Severus i Hermiona více než zaslouží.

Ani já sama se však s nimi neloučím ráda a uvažuji o napsání nějakých dalších střípků z jejich společného života, případně o dalších postavách, třeba Nevillovi.
Ale to nemohu momentálně slíbit, je to spíš jen myšlenka.

Ale kdyby přece... Zajímaly by vás nějaké konkrétní situace? Budu ráda za inspiraci :)

39. U Svatého Munga