2. Příjezd do Bradavic

Hermiona se loučila s přáteli jen velmi nerada. Musela se však vrátit do Děravého kotle, kde měla své věci. Čekala ji poslední noc, před návratem do Bradavic.

Doufala, že udělala vše, co mohla, aby alespoň oni cítili naději. Dala jim mnoho rad, naučila je snad všechna kouzla, která by se jim mohla hodit, dala jim kouzelný galeon. Tentokrát ještě vylepšený – sloužil na principu telegrafu. Silně pochybovala o tom, že by Smrtijedi vůbec tušili, co to je Morseova abeceda. Naučit ji Harryho a Rona jí zabralo snad nejvíce času.

A i kdyby Morseovku poznali, nedávala by jim smysl.

Lehla si na postel. Všude bylo ticho, jako v hrobě. To přirovnání ji samotnou vyděsilo. Bohužel to bylo velmi trefné. Sotvakde bylo možné potkat živou duši. Když už byl někdo venku, hleděl na to, aby si vyřídil, co potřeboval a byl co nejrychleji opět „v bezpečí“. Ale to vlastně už nebylo nikde. Hermiona tajně doufala, že alespoň Bradavice si zachovaly svou samostatnost. Jak byla naivní!

Před jedenáctou dopoledne se dostavila na King’s Cross.

Bylo tu mnohem méně lidí, než obvykle.

A mnohem více černých hábitů. Obvykle se žáci převlékali až ve vlaku. A rodiče, kteří je doprovázeli, byli také v mudlovském oblečení – vždyť museli projít minimálně přes celé nádraží!

Mlčky nastoupila do vlaku a posadila se do volného kupé. Záhy se za ní dveře zamkly. Polekaně se vrhla na kliku a snažila se je otevřít. Bez úspěchu. Nepomohlo ani Alohomora.

V uličce zahlédla Nevilla. Zamávala na něj.

I on se pokusil otevřít dveře zvenku, ale marně. Najednou se jeho zornice prudce rozšířily děsem. Hleděl na dveře kupé zvenku. Hermiona nemohla vidět, co ho tolik polekalo. Každopádně omluvně pokrčil rameny a odšoural se pryč.

Nebelvírka osaměla.

Vytáhla knihu a začetla se. Poprvé byla na cestě do Bradavic úplně sama. Čas od času kontrolovala svou minci, ale zůstávala stále stejně chladná a zlatá.

Konečně se začalo stmívat. Hermiona se převlékla do hábitu s erbem své koleje a uvázala si červeno zlatou kravatu.

Při výstupu z vlaku se mohla konečně podívat, co Nevilla tak vyděsilo.

Na kupé stálo černým písmem „Mudlovská šmejdka“. Hermiona si znechuceně odfrkla. Že by snad nějaký zmijozelský vtip?

Ani do kočáru si k ní nikdo nepřisedl.

Ve Vstupní síni ji přivítala profesorka McGonagallová.

„Paní… ředitelko,“ doplnila po krátkém zaváhání, když si vzpomněla, na události před prázdninami.

Profesorka Přeměňování jen krátce zavrtěla hlavou. Hermiona však pokračovala: „Kde všichni jsou? Jsem snad poslední?“

„Ach, slečno Grangerová,“ povzdychla si, přemáhajíc obrovskou bolest. „Proč jste se jen rozhodla sem vrátit?“

Hermiona překvapeně zamrkala. Právě tato žena ji vždy pobízela k většímu úsilí, byla pro ni chloubou celé koleje. Věděla to! Nepřeslechla se? Opravdu by byla profesorka raději, kdyby do sedmého ročníku vůbec nenastoupila?

„Pojďte se mnou,“ řekla žena unaveně a vedla Hermionu do Velké síně. Pokynula jí k nejvzdálenějšímu místu u nebelvírského stolu. „Posaďte se tam,“ zamumlala.

Kromě ní samotné tam seděly ještě dvě dívky a jeden chlapec. Všichni se tvářili vyděšeně a zírali do prázdných talířů před sebou.

Hermiona se naopak rozhlédla kolem.

Po obvodu síně stáli lidé v černých hábitech a očima slídili po místnosti.

U havraspárského stolu se na jeho konci také krčili tři nešťastníci.

U mrzimorského jich bylo sedm.

Naopak u zmijozelských nebyl ani jeden.

Děti mudlů – blesklo Hermioně hlavou. Ve vlaku to nejspíš nebyl žádný žertík.

Bradavice už nebyly pro všechny. A lidé v černém byli Smrtijedi. Už nepotřebovali masky. Všichni mohli vědět, co jsou zač, ale nikdo s tím nemohl udělat vůbec nic.

Téměř se bála podívat k učitelskému stolu.

Kratiknot, Prýtová, Křiklan, Pomfreyová, McGonagallová… Avšak místo, kde sedával Brumbál bylo stále neobsazené.

Ucítila na tváři závan chladného vzduchu. Vzápětí se v jejím zorném poli objevila černá rozevlátá látka.

To ne! zalapala v duchu po dechu. To přeci nemůže být pravda.

Ale byla!

Kráčel podél nebelvírského stolu v celé své impozantní výšce a plný autority. Čelem k nim se otočil, až když stál za Brumbálovou židlí. Všichni, snad až na Zmijozely, měli ve tvářích vepsaný strach a obavy. Nikdo však nevydal ani hlásku. Velkou síň nenaplnilo žádné štěbetání, které by muselo být ukončeno hlasem posíleným kouzlem.

„Všechny vás vítám opět v Bradavicích,“ ozval se jeho hlas. Mluvil potichu, tak jako na hodinách Lektvarů ve sklepení. Ale každé slovo nejprve několikrát převalil na jazyku, než ho nechal splynout ze rtů. „Jak možná víte, Pán zla konečně povstal a převzal nyní kontrolu nad Ministerstvem i touto školou. A mně se dostalo té cti ujmout se místa ředitele.“ Řekl jen to, co všichni už museli vědět. I tak to mnohým vyrazilo dech.

Od zmijozelského stolu se ozval bouřlivý potlesk. Jejich oblíbený bývalý kolejní ředitel! Snape je odměnil pochvalným úšklebkem. Naproti tomu Smrtijedi kolem hrozivě pokročili do místnosti a nevzdálili se, dokud se velmi váhavě nepřipojili k potlesku nejdříve profesoři a nakonec i všichni studenti.

Všichni kromě Hermiony. Jako jediná nechala ruce volně v klíně a propalovala Snapea pohledem.

„To stačí,“ utnul neupřímný jásot a setkal se chladnýma očima s Hermioninýma. „Nestrpím žádný projev nekázně. A jsem rád, že vám tuto skutečnost slečna Grangerová teď demonstrativně předvede.“ Levou rukou pokynul Smrtijedovi nejblíže k ní.

„Crucio!“ zahřímal na to a Hermiona se svezla z lavice k zemi.

Zoufale se snažila nekřičet. Měla pocit, že se snad musela kousnout do jazyka! Ústa měla najednou plná krve. Už dost! Prosím! hučelo jí v hlavě. Svíjela se na podlaze neskutečnou bolestí. Náhle bolest přešla.

Tedy, ne docela. Byla jen vzdálená. Pomalu ustupovala. Velmi neohrabaně vstala a posadila se zpátky ke stolu.

Neviděla jak se profesorka McGonagallová mezitím vymrštila, ani že stačil Snapeovi jediný varovný pohled a čarodějka se opět posadila a raději zavřela oči.

„Od této chvíle se budete po hradě pohybovat pouze a jen pod dohledem vyučujících nebo zde přítomných strážců hradu i vás samotných,“ pokynul rukou ke Smrtijedům. „Od osmi večer do sedmi třiceti ráno platí přísný a úplný zákaz vycházení z kolejních místností. Kdo tento, nebo jakýkoli jiný zákaz poruší, bude náležitě a exemplárně potrestán!“

Hermiona se snažila vypláchnout ústa vodou, aby se zbavila krve, kterou v nich stále cítila.

„A teď, se pusťte do jídla,“ zavrčel. Stoly se rázem prohnuly pod tíhou spousty jídla. Málokdo se po něm však vrhl.

Hermiona si musela vzpomenout na vždy hladového Rona. Doufala, že ani teď by se dlouho nerozmýšlel a nandal si plný talíř všeho, na co by právě dosáhl. Neubránila se slabému úsměvu. Snad se alespoň oni měli lépe.

Před mudlovskými žáky se objevil pouze pohár vody a krajíc suchého chleba. Hermiona se jídla ani nedotkla. Měla nepříjemné tušení, že ať by pozřela cokoli, dlouho by to v žaludku neudržela.

Hostina trvala letos abnormálně krátkou dobu.

Po dvaceti minutách se všichni na svých místech už nedočkavě vrtěli – nemohli vyčkat chvíle, až budou sami v kolejních místnostech, kde si budou moci promluvit o událostech dnešního večera a důsledcích, které to pro ně bude mít.

„Kolejní ředitelé, odveďte své studenty,“ ozval se opět jeho tichý hlas. Sám se zvedl a s pláštěm vlajícím za sebou zamířil pryč z Velké síně stejnou cestou, jakou sem přišel. „Grangerová, se mnou!“ zavrčel, když dívku míjel.

Budu ráda za komentáře :)

Leemony

1. Prolog 

3. Ředitelna