3. Ředitelna

Hermiona neochotně vstala.

Na vteřinu měla strach, že jí nohy neunesou, navzdory přečkanému mučení ji však poslouchaly. Sice neochotně, ale přece.

Poněkud váhavým krokem vykročila za ním.

S překvapením si uvědomila, že nemíří do sklepení, ale do ředitelny. Heslo neslyšela – vstup na schody za chrličem byl už otevřený.

Ředitelna se změnila od doby, kdy tu byla naposledy.

Více se podobala jeho sklepnímu kabinetu, než čemukoli jinému. Okna byla zatemnělá, přes portréty bývalých ředitelů byly shozeny těžké černé závěsy.

Jen jediný byl odkrytý. Portrét posledního ředitele Bradavic – Albuse Brumbála.

Hermioně to neuniklo. Opatrně za sebou zavřela dveře. Na stěnách se rozhořely dvě pochodně, jen aby bylo trochu vidět.

„Jistě víte, proč jsem si vás sem zavolal, slečno Grangerová,“ ozval se jeho hlas. Opět měl tu drzost sedět tam, kde dříve sedával on.

„Nemám tušení, pane,“ zamumlala. Každé slovo, i jen polknutí jí působilo malá muka.

„Pane řediteli,“ opravil ji chladně. Hermiona se musela usmát – vzpomněla si na Harryho, který mu minulý rok odsekl, že jemu přece „pane“ říkat nemusí. Snape zúžil oči. Trpělivost nikdy nebyla jeho silná stránka, uvědomila si dívka.

„Pane řediteli,“ řekla pokorně. Teď už vůbec nebylo radno ho dráždit.

„Řekněme, že mě velmi překvapuje, že vás tu vidím,“ rozvalil se v ředitelském křesle a Hermionu dál nechával stát před svým stolem. Nebelvírka k němu zvedla své oříškové oči a opětovala jeho upřený pohled.

„Nechápu proč, pane řediteli,“ vyplivla ta slova a ani na okamžik neuhnula pohledem.

„Překvapuje mě vaše neuvěřitelná hloupost se tu zjevit s ohledem na váš původ,“ ušklíbl se. „A prosím netvrďte mi, že jste neměla ani tušení, co vás tu čeká,“ utnul její protest, ještě než z ní stihla vyjít jediná hláska. „Ale mnohem více mě zajímá, kde jsou pánové Potter a jeho věrný čokl Weasley.“

„Se mnou nejsou,“ odsekla Hermiona. Snape se na ni výhružně zamračil. „Pane řediteli.“

„To je zjevné.“ Zatvářil se zamyšleně. „Ale vy jistě máte tušení, kde jsou, že ano?“

„Ne, pane řediteli, nemám žádné tušení,“ zavrtěla hlavou dívka. A byla ráda, že mluví pravdu. Předchozí den zakázala Harrymu i Ronovi sdělit jí, kam se chystají. Právě z podobných důvodů.

Po tváři se mu mihlo zklamání, které vzápětí skryl opět za svou maskou arogance.

„Věřte, že pokud zjistím, že mi teď lžete, slečno Grangerová, stihne vás osud, ze kterého bude jediným vysvobozením smrt. A té se vám jen tak nedostane,“ promlouval k ní dál. Hermiona jen přikývla na znamení, že rozumí. „Totéž platí i v případě, že byste se s nimi pokusila spojit bez mého vědomí.“

Znovu kývla. Silou vůle se snažila nestisknout v kapse kouzelný galeon. Jistě by si toho všiml.

„Smím už jít, pane řediteli?“ otázala se nesměle. „Ráda bych se trochu prospala.“

„Garantuji vám, že pokud si teď nemyslíte, že jste ve své noční můře, probudíte se do ní zítra,“ pronesl s notnou dávkou sarkasmu.

„Pěkný večer i vám, pane řediteli,“ odfrkla si a vzápětí zkřivila obličej bolestí. Opět ucítila, že se jí ústa plní krví. Rána se otevřela.

„Stát,“ zasyčel na ni, když už sahala po klice. Zády k němu se ještě odvážila protočit oči. Obrátila se do místnosti a polekaně couvla do zavřených dveří, když se jeho silueta zjevila přímo nad ní.

„Prokousnutí jazyka, či dokonce ukousnutí jeho špičky není při Cruciatu nic neobvyklého. Zvláště v případě, že člověk raději mlčí. Bohužel však poranění úst jsou velmi bolestivá a špatně se hojí. Nemluvě o infekci, která se může do úst snadno dostat. Víte, o čem mluvím?“

Hermiona krátce přikývla. Tázavě nadzvedl pravé obočí. Ten bastard si ji vychutnával! Přinutila se polknout krev a zamumlat: „Ano, pane řediteli.“

„Myslel jsem si to,“ ušklíbl se. „Zajděte si s tím za madame Pomfreyovou.“ Otočil se na podpatku a jeho plášť šustil za ním ke stolu.

Hermiona to vzala jako propustku a bez zaváhání vystřelila z ředitelny. Kromě bolesti v ústech na sobě necítila žádný jiný následek mučení.

„Dítě nešťastné,“ spráskla ruce Poppy, když si Hermiony všimla. „Proč jsi sem vůbec jezdila?“ vrtěla hlavou a vedla ji k jednomu z lůžek, na které se Hermiona posadila. Dívka otráveně zamručela. Začínalo ji to unavovat. Nejdřív McGonagallová, pokračoval Snape a nakonec i Pomfreyová? Kdo bude další??

„Mám jen prokousnutý jazyk,“ snažila se artikulovat Nebelvírka. Lékouzelnice přikývla a donutila ji nejdříve pořádně vypláchnout ústa a pak vypít odporně chutnající lektvar. Místo na znepříjemňování života nebohým studentům by se měl zaměřit na to, aby lektvary nechutnaly tak hnusně.

Cítila, že se jí rána pomalu zaceluje a hojí. „Děkuji vám mnohokrát, madame Pomfreyová,“ usmála se na ni Hermiona.

„Není zač děvče, kéž bych tě tu viděla naposledy,“ řekla smutně. „Bohužel mám obavu, že vy a vám podobní budete mou častou pacientkou.“

Hermiona chtěla říct, že to snad nebude tak hrozné, vzápětí se však musela zarazit. Vždyť si ani neuměla představit, jak hrozné to bude!

Mlčky odešla do společenské místnosti. A byla opravdu ráda, že cestou nikoho nepotkala.

Společenská místnost byla plná hluku a dohadování se.

Neville na ni mával od svého stolu. „Co ti chtěl?“ zeptal se jí okamžitě.

„Ptal se mě na Harryho a Rona,“ pokrčila rameny.

„A víš o nich něco?“ vyzvídali všichni kolem.

„Nevím, kde jsou, ani jestli jsou v pořádku, jasný?“ štěkla na ně. „A i kdybych to věděla, neřekla bych vám to! A radím i vám, abyste se o to raději nestarali.“

Sama netušila, kde se v ní tolik vzteku vzalo. Oddupala nahoru do své ložnice, dopřála si dlouhou sprchu a pak se uložila do postele.

Ještě jednou zkontrolovala galeon. Nic. Bohužel nebo bohudík?

Nevěděla, zda jsou ještě vůbec živí, ale aspoň nemusí lhát.

Komentáře prosím! :-)

Leemony

2. Příjez do Bradavic

4. Dostaveníčko