36. Vyznamenání

Ozvalo se hlasité prásknutí dveří a do dosud klidného a tichého pokoje vpadl Severus Snape. Mladé ženě v křesle u krbu nevěnoval nejmenší pozornost a zlostně přecházel po místnosti. Podobně jako lev v kleci. Jen neřval. Snape obvykle nekřičel. Jen syčel jako had a tiše doutnal.

Hermiona vzhlédla od rozečtené stránky a se zájmem profesora Lektvarů pozorovala.

„Vypadáte, jako by vám přeběhla přes cestu tlupa Nebelvírů,“ ušklíbla se. Věnoval jí jeden ze svých nejvražednějších pohledů.

„Kéž by,“ prskl jen.

„A prozradíte mi, co vás přivedlo do takové nálady?“ zeptala se a její zájem ještě vzrostl.

Chvilku si ji měřil pohledem, jako by cosi zvažoval. Nakonec sáhl do vnitřní kapsy hábitu a podal jí pergamen.

Hermiona ho rozvinula a začala po něm očima přejíždět. Snape viděl, jak kulí oči a rty se jí rozšiřují v užaslém úsměvu. Nakonec mu pergamen vrátila.

„To je skvělé! Gra-“

„Mlčte, Grangerová!“ štěkl po ní a Hermiona se opravdu v půlce slova zarazila. Zůstala na něj zírat s pootevřenou pusou. „Viděla jste datum?!“

„Samozřejmě. Dvacátého sedmého června,“ přikývla Hermiona.

„To je dnes,“ informoval ji Snape. „Poslali mi to záměrně až v den konání akce!“

„Nejspíš tušili, že jinak byste odmítl,“ ozvala se Hermiona. Další smrtící pohled. „Mimochodem, začíná to už za hodinu a půl,“ dodala.

„Hodiny umím, děkuji!“ zavrčel a posadil se do křesla.

„Neměl byste se jít připravit?“ optala se ho profesorka po chvíli. Snape mlčel. „Měl byste tam jít,“ pokračovala, když správně vytušila jeho záměr.

„Řekněte mi jediný rozumný důvod,“ vyzval ji unaveně.

„Pořádají to kvůli vám. Protože si to zasloužíte,“ vyjmenovávala. „A protože když tam přijdete, všechny tím překvapíte.“

„Víte dobře, co si o tom myslím,“ zamručel.

„Stejně byste měl,“ pokrčila rameny a opět se otočila ke své knize. Vlastně jeho knize. Pojednávala o vlkodlačím lektvaru. „Vždyť se tam můžete jen na chvilku ukázat. Nemusíte tam být i na večírek.“

„Snažíte se mě vypudit z mého vlastního bytu, slečno Grangerová?“ optal se dívky podezíravě.

„Jak jste na to přišel?“ pokusila se o nevinný tón, otočila se k němu a setkala se pohledem s temnýma, pobavením jiskřícíma očima.

„Právě jste mě o tom přesvědčila,“ přimhouřil oči a vteřinu sečkal, zda se pokusí mu to vymluvit. Profesorka se však jen usmála. „Řekl bych, že nejlepší bude vzít vás s sebou. Než svou zlatorudou výzdobu rozšíříte i sem. Co vy na to?“

Hermiona překvapeně vykulila oči. „To myslíte vážně?“ ujišťovala se rychle.

„Samozřejmě!“ pronesl pohoršeně. „Ve svém obýváku bych měl nebelvírské barvy opravdu nerad.“

Dívka na něj dál hleděla ze svého křesla. Zjevně zkamenělá údivem.

„Odcházím za pět minut.“

Nebelvírka vystřelila z křesla rychlostí splašeného hipogryfa a zmizela ve své ložnici, odkud se začaly ozývat rozličné zvuky v podobě šustění látek různých šatů a mumlání o nedostatku času a…

Snape příliš nevnímal. Stále se nesmířil s faktem, že mu za chvíli bude udělena největší možná pocta kouzelnického společenství. Neměl pocit, že by si ji nějak zasloužil.

Vždyť byl vrah!

Zrádce!

Klamal celé roky úplně všechny kolem sebe!

A za to by měl dostat Merlinův řád? A dokonce první třídy?!

Že byl udělen Potterovi, ještě chápal – byl v kouzelnickém světě slavnou celebritou dřív, než se naučil vůbec chodit!

Ale jemu?

Koukl na hodiny. Pět minut už téměř uplynulo a zvuky z pokoje nijak nenasvědčovaly tomu, že by byla jeho obyvatelka připravená k odchodu.

Co může někomu trvat tak dlouho? Vždyť jemu stačí vzít si jen plášť a může jít.

Povzdechl si a zamířil do své ložnice pro lehký cestovní plášť. Zrak mu přitom padl na malou krabičku na nočním stolku. Krátce zaváhal, než ji vzal do ruky a rázným krokem zamířil k pokoji Hermiony.

„Stále platí vaše rozhodnutí jít také?“ ujistil se u přivřených dveří.

„Ano! Ale… potřebuji… pomůžete mi?“ ozvalo se téměř zoufale.

Severus vklínil botu do škvírky mezi dveřmi a rámem. Pomalu vešel. Byl uvnitř vlastně poprvé. Než si stihl cokoli z pokoje prohlédnout, přilákala jeho pozornost dívka v rudých šatech s rozepnutým zipem na zádech.

„Prosím,“ povzdechla si, zatímco se stále snažila dosáhnout všemožnými způsoby na jezdce zipu mezi lopatkami.

Profesor k ní přikročil a opatrně, aniž by se dotkl její nahé kůže, jí dopnul zip až nahoru. Vlasy měla stažené do jednoduchého uzlu, takže mu nepřekážely.

„Děkuji vám,“ vydechla dívka, která zřejmě dosud zadržovala dech. Otočila se čelem k němu. Podle rozšířených zorniček poznal, že ji jeho trvající blízkost překvapila. Ale necouvla.

„To je pro vás,“ podal jí černou krabičku.

Dívka si ji od něj váhavě vzala a okamžik si ji prohlížela.

„Je krásná,“ zvedla k němu oči.

Severus protočil panenky. „Jistě. Ale zkuste ji také otevřít,“ poradil jí.

Poslechla a odklopila vrchní část. Vytřeštila oči na obsah. „To je nádhera! Opravdu jsou pro mě?“

„Já bych je opravdu neunosil,“ ušklíbl se. „Je to skřetí práce…“

„Děkuji!“ rozzářila se Hermiona a hned si začala sundávat drobné zlaté náušnice, které dosud nosila, aby si místo nich mohla vzít nové s precizně vyvedeným erbem Nebelvíru. „Vlastně pro vás také něco mám.“

Snape zvedl překvapeně obočí a zatímco ona přešla ke skříni s věcmi, on si ji mohl konečně nerušeně a nenápadně prohlédnout. Červené šaty jí skvěle seděly. Obepínaly jí boky i zadek a dál splývaly volněji až nad kolena. Ani zepředu na ni nebyl špatný pohled. Výstřih měla střízlivý, skoro žádný. To se mu líbilo. Na obličeji jen lehké líčení – řasy, linky, rty…

Přistoupila opět k němu a podala mu drobný balíček.

„Proti vašemu dárku je to nic, ale…“ nechala Severuse, aby balíček rozbalil a posoudil sám.

Prsty přejel po příjemné bavlněné látce. Vytáhl věc z obalu a pozorně si prohlížel tmavě zelený materiál. Neuniklo mu stříbrnou nití vyšité „S“. Jen si nebyl jistý, zda má symbolizovat jeho zmijozelskou kolej nebo počáteční písmeno jména, případně příjmení.

„Děkuji, slečno,“ řekl tiše, aniž by odtrhl oči od dárku.

„Je to vázanka,“ vysvětlila Hermiona rychle. „Říkala jsem si, že pořád nosíte všechno černé… Ale trocha barvy, navíc zmijozelské barvy, by vadit nemusela. Chtěla jsem vám to dát k Vánocům, ale…“ nedokázala dát pokračovat. Proč s tím jen začínala? Cítila stoupající hořkost v krku.

„Nedala,“ dokončil za ni prostě. „Patrně ze stejného důvodu, z jakého jsem vám nedal já ty náušnice,“ pohlédl na ni téměř laskavě. „Ale už bychom opravdu měli jít.“

Podal jí svůj cestovní plášť, aby si ho přes sebe přehodila a vykročil z pokoje. Cestou si sundal černou vázanku a zastrčil ji ledabyle do kapsy. Místo ní si uvázal novou zelenou. Omakem se ujistil, že ji má téměř celou skrytou pod vysokým límcem černé kazajky, jen vpředu byl patrný kousek temně zelené látky.

Hermiona cupitala za ním. S obrovským černým pláštěm vlajícím za sebou si připadala opravdu nezvykle. Zároveň však cítila, že se v ní probouzí dlouho zapomenuté sebevědomí. Připadala si krásně. Konečně vyjde za zdi tohoto hradu, za zdi svého bytu, práce, míst, která tak důvěrně znala, a podívá se do kouzelnické společnosti. A nebude sama!

Dotkla se prsty náušnic – jen aby se ujistila, že je stále má. Nikdy nic tak krásného nedostala. Mimoděk se usmála.

Už procházeli bradavickou bránou a dostali se tak na místo, odkud bylo možné přemístit se.

Otočil se k ní a mlčky natáhl ruku. Hermiona se chytila jeho předloktí a on ji napodobil. Vzpomněla si, že právě takhle se přemisťovali do Deanovského lesa. Ale tentokrát se toho ujal on.

Ozvalo se tiché prásk a pak už ucítila ten nepříjemný pocit, který se vždy dostavil. O chvilku později se objevili na kraji lesa. Dvě stě metrů od nich stálo nádherné starobylé sídlo.

Postavené bylo z kamenných kvádrů, mělo několik pater a dokonce i věžičku. V mnoha oknech se svítilo. V přízemí se míhaly také stíny postav. Hermiona odhadovala stáří budovy na několik staletí.

„Máme nejvyšší čas,“ promluvil Severus, který ji dosud držel za předloktí, ale teď ji pustil a svým rychlým tempem vykročil k budově.

Hermiona neváhala a pospíšila si, aby s ním srovnala krok. „Prozradíte mi, kde to vlastně jsme?“

„Tohle je údajně sídlo samotného Merlina, slečno Grangerová,“ poučil ji profesor tónem, kterým mluvil ke studentům. „Ale měl jsem za to, že jste tu už byla.“

„Kdy jsem tu mohla být?“ podivila se.

„Je to tradiční místo pro udílení Merlinových řádů. Po většinu roku bývá opuštěné, střežené jen pár vybranými členy Starostolce. Domníval jsem se, že jste tu byla s panem Potterem, když bylo uděleno ocenění jemu.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou a pohled upřela k zemi, „nebyla.“

Snape se krátce odmlčel. Variantu, že by ji Potter nepozval, okamžitě zavrhl. „Proč jste pozvání odmítla?“

Hermiona po něm vrhla překvapený pohled. Zabolela ji vzpomínka na dobu krátce po válce. Noční můry byly tak živé, toužila se odříznout od Rona, od celého kouzelnického světa s výjimkou magické lékárny a přípravy lektvarů.

Ale to už bylo pryč. Teď s ní byl on. Spánek měla klidný. A dokonce opět věřila, že jsou věci v pořádku. Bylo jí dobře.

„To už je dávno,“ řekla jenom a zahleděla se před sebe. Nepatrný úsměv na tváři profesora Lektvarů tedy neviděla. „Myslela jsem, že sídlem Merlina byl spíše hrad,“ nadhodila Hermiona, když už byli téměř u velkých vrat, vedoucích dovnitř.

„Jak jistě víte, Merlin žil před více než tisíci lety,“ pronesl profesorským tónem, „toto místo se ani zdaleka nedochovalo ve stavu, v jakém ho Merlin obýval. Dějepravci tvrdí, že původní jsou jen základy a ta věž.“

„Děkuji za přednášku, profesore,“ ušklíbla se Hermiona. Odpovědi se jí dostalo v pohrdlivém odfrknutí, z čehož si nic nedělala.

Severus podržel Hermioně dveře a vešli do prostorné haly. Hermiona se rozhlížela po nádherných tepaných svícnech všude kolem a vyřezávaných věšácích na hábity. Náhle na ramenou ucítila něčí ruce. Ohlédla se. Jeho ruce.

„Nepředpokládám, že byste hodlala jít dovnitř v cestovním plášti,“ vysvětlil a dívka si uvědomila, že jí ho chce sejmout z ramen a pověsit. Rozepla si vpředu jednoduchou sponu a plášť z jejích zad okamžitě zmizel.

Velké kyvadlové hodiny u stěny začaly odbíjet devátou hodinu.

„Pojďme,“ řekl tiše. Stanul před dvoukřídlými dveřmi a upravil si plášť. Zhluboka se nadechl a tvář mu ztvrdla jako kámen. Neprozrazovala nic – žádnou emoci, myšlenku, pocit, nic. Opět měl svou neproniknutelnou masku.

Hermiona ho téměř fascinovaně sledovala. Jeho tvář jí teď připadala téměř cizí. V její přítomnosti už masku nenosil. Byl sám sebou. Dokonce měla i pocit, že ho párkrát viděla se usmát.

Zastrčila si rozpačitě pramen neposlušných vlasů za ucho, přitom opět zavadila o náušnici, a uhladila si šaty.

Za zvuku devátého odbití hodin se před nimi obě křídla dveří otevřela dokořán. Hermiona si byla jistá, že to byla Severusova práce. Hovor v místnosti okamžitě ustal a oči všech přítomných se obrátily ke dvojici stojící ve dveřích. Cítila, jak se červená. Toužila se otočit a utéct. Měla pocit, že se všichni dívají na ni. Co tu dělá?

Severus Snape vykročil sebevědomě přes celou místnost směrem k ministrovi kouzel. Okázale přitom ignoroval kouzelníky s podnosy jednohubek a šampaňského. Naopak Hermiona si ochotně sklenici bublinek nabídla a pokusila se splynout s davem, což se v moři černých hábitů jevilo jako problém, když měla na sobě červené šaty.

Snape se mezitím dostal až na malé vyvýšené pódium, před samotného Kingsleyho Pastorka. Mírně kývl hlavou v pozdravu: „Pane ministře.“

„Severusi Snape,“ usmál se Kingsley, „už jsme přestávali doufat, že vůbec dorazíte.“

„Možná kdybyste mi dal vědět termín konání ještě o pár minut dříve…“ pronesl chladně.

„Nedorazil bys vůbec,“ šept s úsměvem Kingsley, takže to slyšel jen Snape. Na jeho tváři se pohnulo jen těch pár svalů, kterých bylo zodpovědných za nepatrný pohyb koutku úst směrem vzhůru.

„Dámy a pánové!“ zvolal Sonorem zesíleným hlasem Pastorek. Místností se opět rozhostilo hrobové ticho. „Čarodějky a kouzelníci! Členové Starostolce, nositelé Merlinova řádu i vy ostatní, kterým se dostalo té cti být tu dnes s námi! Dnes bude Merlinových řádem první třídy odměněn jeden z nejstatečnějších mužů, který sehrál velmi důležitou roli v boji proti Voldemortovi!

Muž, který dokázal před největším černokněžníkem až do samotného konce ukrývat, na které straně vlastně stojí! Pomáhal Harry Potterovi i celému Fénixovu řádu, jak jen to bylo možné. Díky němu byly ušetřeny mnohé životy! A díky němu jsme teď naživu i my všichni.“

Snape přestal poslouchat oslavnou řeč na svou osobu v okamžiku, kdy byl prohlášen jedním z nejstatečnějších. Ještě řekni, že jsem hrdina nebo celebrita a tebe povezou k Mungovi a mě do Azkabanu, pomyslel si. Přesto, že jsme přátelé.

Pastorek si byl zřejmě této skutečnosti vědom, protože dále nepokračoval. Začal zvolna tleskat a ostatní v sále se k němu váhavě připojili. Nikdo však nejásal, nikdo nevypadal kdovíjak nadšeně. Snape se přezíravě rozhlížel po lidech pod sebou, dokud nenašel červené šaty.

Dívce pohrával na rtech upřímný úsměv a nadšeně tleskala. Co chvíli si otřela hřbetem ruky oči. Snape se usmál. Samozřejmě jen v duchu. Hermioně věnoval jen dlouhý upřený pohled.

„Děkuji vám, pane Greene,“ pronesl Kingsley k velmi starému muži, který přinesl svitek pergamenu a červenou krabičku, jež ministrovi přidržel. Snape usoudil, že tato čest připadala na nejstaršího člena Starostolce.

„I mně je tedy dnes ctí, předat vám, Severusi Snapeovi, Merlinův řád první třídy!“ zvolal slavnostně Kingsley. Opatrně vyjmul ocenění z krabičky a připíchl řád se zelenou stužkou Severusovi na levou stranu hrudi, nad srdce.

„A nyní vám ještě předám slavnostní listinu, která potvrzuje, že jste právoplatným nositelem Merlinova řádu.“

Snape si zastrčil svitek do vnitřní kapsy pláště a potřásl ministrovi s tichým díky rukou. Následoval další potlesk. Většina se tvářila kysele. Jen málo přítomných dokázalo svou nelibost skrýt. Překvapilo ho, že Potter a mladá Potterová-Weasleyová nepatří k většině. Jen žena v červených šatech z něj snad ani na moment nespustila oči a stále se upřímně usmívala.

„Severusi, zůstaneš alespoň chvíli, že?“ ozval se Pastorkův tichý hlas.

„Pravděpodobně ano,“ kývl Snape a sešel z pódia.

„A teď přišel okamžik, kdy končí formální část a začíná ta volnější, kterou můžete využít například k tanci nebo přátelskému hovoru!“ zahlaholil ministr.

Lidé se před procházejícím Snapem rozestupovali jako moře před Mojžíšem. Sebejistě mířil směrem, kde naposledy zahlédl Hermionu.

Když ji uviděl teď, nebyla už sama.

„Ty jsou překrásný, Hermiono!“ zaslechl hlas Ginevry Potterové. Ku podivu mu kombinace jejího příjmení a rudých vlasů nijak nevadila „Ty sis koupila?“

„Dostala,“ upřesnila Hermiona. Všiml si, že jí tváře lehce zrůžověly.

„Vážně? Od koho?“ vyzvídala Ginny rozpustile. „Od ctitele?“

Snape se zarazil. Byl zvědavý, co odpoví.

„No tak, nenapínej!“ pobídla ji Ginny. „Jsou od Borise?“ vydechla.

„Ne,“ zavrtěla rychle hlavou Hermiona. „Je jedno, od koho jsou. Byl to prostě dárek.“

„Určitě moc drahý,“ neodpustila si Ginny trochu závistivě. Měla pravdu, pomyslel si Snape.

„Také ti nějaké podobné koupím, když budeš chtít,“ navrhl Potter.

„Dobrý večer,“ přistoupil Snape konečně až k trojici Nebelvírů, čímž je trochu zaskočil. Nejvíce asi Hermionu, která sebou při zvuku jeho hlasu polekaně škubla.

„Dobrý, profesore,“ ozvala se Ginny a postavila se těsněji k Harrymu.

„Snape,“ kývl jen hlavou Potter. „Gratuluji k ocenění.“

„Děkuji,“ zavrčel na půl úst.

„Já také gratuluji,“ přidala se Ginny. Snape už to nekomentoval.

Hermiona moudře mlčela.

„Nechceš si jít zatančit?“ nadhodil Harry směrem k Ginny. Snapeova společnost mu nebyla nijak příjemná, takže se rozhodl využít příležitosti, kdy začala hrát hudba, a první páry zaplnily parket.

Ginny na tom byla zřejmě velmi podobně, protože ochotně souhlasila. Přes rameno ještě poslala Hermiona soucitný a omluvný úsměv, že ji tam tak nechala.

Mladá žena věnovala zrzce krátký povzbudivý úsměv a pohledem ji doprovázela.

Snape ji pár vteřin zamyšleně pozoroval a cosi zvažoval.

„Jsem si již nyní jist, že své otázky budu litovat, ale…“ krátce se odmlčel, když se na něj Nebelvírka podívala, „zatančíte si?“

Hermiona na něj zůstala zírat s pootevřenou pusou. Potlačil nutkání se ušklíbnout a jen se tiše zeptal: „Mám to brát jako souhlas?“

„Já - já jsem strašně dlouho netančila,“ dostala ze sebe dívka zaskočeně. „Naposledy na svatbě Billa Weasleyho…“

„Já měl dva roky volného času na to, abych se tanci úzce věnoval, takže tím se to srovná,“ pronesl vážným tónem. Pravděpodobně až příliš vážným. Hermioniny oči se rozšířily úlekem, než našla v jeho slovech skrytou ironii a nervózně se zasmála.

Ostýchavě přijala nabízené rámě a nechala se Severusem odvést na taneční parket, kde ji vzal levou rukou za její pravou a dlaň své pravé ruky jí položil mezi lopatky. Hermiona mu svou levicí sevřela místo, kde pravé rameno přecházelo v paži.

V tom okamžiku ucítila, že jeho stisk zesílil, když si ji přitáhl blíž k sobě a začali se… vznášet. Bylo to nejvýstižnější označení pro jejich pohyb. Přinejmenším Hermiona měla pocit, že se sotva dotýká nohama země. Vířili po sále tak lehce. Severus se dokázal při waltzových otočkách vyhnout všem dalším tanečníkům tak elegantně, jakoby to byly jen nepohybující sloupy. Jako by tu byli úplně sami. A přitom neodtrhl ani na okamžik oči od ní. Pohledy se do sebe vpíjeli tak, že Hermiona vnímala opravdu jen černé hluboké oči, bledou tvář lemovanou prameny černých vlasů a dlouhý hákovitý nos, který k němu zkrátka patřil.

„Tančíte skvěle,“ vydechla Hermiona, když konečně nalezla alespoň trochu vhodná slova – i tato zněla příliš obyčejně.

„Nejste první ředitelka Nebelvíru, která mi to říká,“ věnoval jí svůj typický úšklebek. Hermiona zvedla tázavě obočí. „Minerva mě přinutila k jednomu tanci, když se konal Vánoční ples u příležitosti Turnaje tří kouzelníků,“ zavrčel trochu popuzeně.

Hermiona se tiše zasmála. Nijak ji to od její bývalé profesorky nepřekvapovalo.

„Všiml jsem si správně, že jste při Pastorkově projevu brečela?“ zeptal se zamyšleně, když skončila skladba a oni se zastavili na kraji parketu. „A teď se červenáte?“ dodal, když si všiml, že tvář jeho taneční partnerky začíná pomalu ladit s jejími šaty.

„To bude světlem,“ vyhrkla rychle Hermiona a sama cítila na tvářích horkost.

„Očividně,“ přikývl Snape bezvýrazně a spolu s dívkou zavěšenou opět do jeho rámě zamířil na terasu.

Oba se zhluboka nadechli příjemně chladivého nočního vzduchu. Hermiona se opřela dlaněmi o kamenné zábradlí, aby si trochu vydechla. Naopak pro Severuse neznamenal tanec zřejmě žádnou námahu. Stál kousek od ní, záda rovná jako pravítko, ruce spojené za nimi.

„Přemýšlela jste, co budete dělat během léta?“ optal se jí hlubokým hlasem.

Hermiona ztuhla. Doufala, že tuto otázku dokáže vyřešit sama dřív, než na ni přijde řeč. Prázdniny však začínaly už za tři dny a ona se stále necítila na to, aby se vrátila do londýnského domu, do lékárny… Prostě zpátky. Sama. A hlavně pryč od něj.

Zhluboka se nadechla, aby dokázala co nejklidněji pronést: „Ano.“

Pár vteřin pochybovala o profesorově trvající přítomnosti. Dokud konečně nezaslechla jeho hlas.

„Prozradíte mi, k čemu jste došla, slečno?“ zněl prázdně. Bez emocí, bez zájmu.

Dívka mlčela. Kousala si ret a snažila se vymyslet nějakou vhodnou odpověď. Nemohla mu říct, že se stále nedokázala smířit s myšlenkou, že bude sama. Nebyla připravená. A kdo ví, jestli vůbec někdy bude. Teď jí bylo dobře. Ale měla strach, že bez něj se opět propadne do té odporné letargie a už se z ní nedokáže vyhrabat.

Kdyby tak tohle období nemuselo skončit. Kdyby tak vše mohlo zůstat. Ale to mu říct nedokázala.

I po těch dvou měsících cítila výčitky. Ačkoli si k ní nikdy nic nedovolil – sotva se jí vůbec dotkl, bála se, že od ní čeká něco na oplátku. A ona by mu strašně ráda něco dala, nějak se odvděčila. Ale nevěděla co. Ani jak.

Občas přemýšlela o vánočním polibku, který jí dal. Zda to teď cítí jinak.

Dnešní večer pro ni však byl dosud nejkrásnějším večerem vůbec. A ona si ho nechtěla kazit tím, co bude… pak.

Nakonec tedy tiše zakroutila hlavou.

Ticho se stávalo nepříjemným.

„Chci si užít tento večer bez přemýšlení o tom, co bude za pár dní,“ pronesla nakonec šeptem. Nedokázala zabránit průniku bolesti do svého hlasu.

„Rozumím,“ ozvalo se vedle ní tiše a jeho dlaň překryla tu její. Byla příjemně teplá. Hermiona se na ni krátce zahleděla, než zvedla pohled k muži, kterému patřila. „Zajímalo by mě, co se vám honí hlavou.“

„To nechcete vědět,“ usmála se krátce.

„Doufám, že jste sama k sobě upřímnější, než ke mně.“

Sklopila oči k jejich dlaním. Ano. K sobě tentokrát upřímná byla. Věděla, že chce, aby věděl, co cítí. Nad čím přemýšlí. Co si přeje. Ale nedokázala to vyslovit nahlas. Kdyby to věděl, bylo by vše jednodušší.

„Chtěl jsem vám pouze nabídnout, že pokud se stále necítíte na to být sama, můžeme v současném spolubydlení pokračovat.“ Hermiona se mu zahleděla do očí. Rty měla pootevřené v němém úžasu. „A mluvím vážně,“ dodal dřív, než se stihla sama zeptat.

Cítila, jak ji zalil pocit štěstí. Nic podobného dlouho nezažila. Vše se zdálo být… dokonalé. Dárek od něj, ples, tanec, nabídka toho, oč se neodvážila požádat ani ve snu.

Sama příliš nevěděla, jak se to stalo, ale najednou stála zády opřená o zídku, jeho ruce byly vedle jejích boků, prsty svírala hrubou černou látku jeho hábitu a snažila se postavit na špičky, aby se rty dostala blíže k jeho. A to celé byla pouze a jen její iniciativa.

V okamžiku, kdy si uvědomila, co dělá, měli rty jen pár centimetrů od sebe. Dostala strach. Vždyť jí nijak nevyšel vstříc! Chtěl jí oplatit stejnou mincí? Chtěl, aby se i ona znemožnila?

Sklonil se k ní blíž a… prostě ji políbil. Hermiona zavřela oči, pootevřela rty a dovolila mu plenit její ústa svým jazykem. Našel ten její a vzájemně se proplétali jako dva hadi. A ona mu odpovídala. Jeho ruce se přesunuly na záda a na temeno její hlavy, aby mu byla blíž.

Tělo jí zalily pocity, které dosud nepoznala. Spalující horko, touha, chtíč. Všechny mířily neomylně k jejímu klínu.

Zajela prsty do jeho černých vlasů, objala ho za krkem, aby od ní nemohl odstoupit, kdyby náhodou chtěl. Bezmyšlenkovitě se k němu tiskla víc a víc. Ze rtů se jí vydral sten, který nedokázala potlačit.

Ucítila, že se ji snaží mírně odtáhnout, proto své úsilí ještě zvýšila. Nehodlala ho nechat jít. Ne teď, když v sobě konečně našla tuhle svou skrytou stránku.

„Osvojila jste si opravdu zvláštní způsob, jak vyjádřit souhlas,“ pronesl do jejích pootevřených rtů. V jeho slovech bylo konečně patrné pobavení. Ale hlas měl zastřený. Možná také touhou, prolétlo jí hlavou.

„Hermiono,“ oslovil ji, když se mu konečně podařilo alespoň na pár vteřin uniknout jejím rtům.

„Severusi,“ vydechla naléhavě a bez ohledu na to, že sotva popadala dech, se natáhla pro další polibek.

„Počkejte,“ šeptl a položil jí prsty na rozpálené a opuchlé rty. Hermiona se zarazila. Mohl ji opravdu jen využít? Jen ji dostat až sem, aby udělala tohle? Cítila vzrůstající strach a nejistotu. Nechala ruce klesnout ke svým bokům a opřela se opět o zábradlí. Přejel jí dlaní po tváři a pramen vlasů, který se jí uvolnil z culíku, jí zastrčil za ucho. Neubránila se a naklonila hlavu, aby se k jeho ruce přivinula.

Na jeho rtech zahlédla úsměv. Opravdový úsměv. Srdce jí znovu poskočilo.

„Nic si teď nepřeji více, než se s vámi přemístit někam do soukromí a,“ dramaticky se odmlčel, čímž Hermioně způsobil zástavu dechu, „pokračovat.“ O mladou profesorku se pokoušely mdloby v důsledku neokysličení mozku. „Bohužel se tu však musím ještě zdržet.“

Dlouze, zklamaně vydechla.

„Omlouvám se, neměla jsem… Měla bych se vrátit na hrad…“ sklopila oči ke svým botám. Připadala si hloupě. Vrhla se na něj jako patnáctiletá holka! Vždyť sem mohl kdykoli někdo přijít! Co ji to napadlo?! Měla na sebe vztek.

Ucítila tlak jeho dlaně, kterou se jí snažil zvednout hlavu. Neochotně se podvolila a pohlédla na muže, kterého – jak si nyní konečně uvědomila - milovala.

Vtiskl jí na rty krátký, něžný polibek. Připadal jí jako příslib něčeho dalšího, jako ujištění, že neudělala chybu.

Sotva její rty ovanul chladný noční vzduch, zaslechla i známý hlas: „Tak tady se schováváš,“ ozvalo se vesele. „Už jsem myslel, že ses opravdu vytratil hned po předání, Severusi.“

Snape unaveně zavřel oči, zhluboka nabral vzduch do plic, pár vteřin ho v nich podržel a s tichým zasvištěním ho opět vypustil nosem ven. Rysy na tváři mu opět ztvrdly do chladné masky prosté emocí a citů. Rty sevřel do tenké přísné linky. Jak ji ty stejné rty mohly ještě před pár vteřinami tak něžně líbat? ptala se v duchu Hermiona.

Nakonec otevřel oči. Alespoň v nich ještě zůstala přátelskost, které si v poslední době více všímala.

Usmála se.

I Severus téměř nepatrně pohnul pravým koutkem úst v náznaku úsměvu. Víc ani míň se udělat neodvážil.

Buď by ji zranil naprostou netečností, nebo by mu spadla maska, kterou si tak pečlivě nasadil. Doufal, že tento náznak pochopila.

Otočil se k ní zády a konečně vykročil vstříc ministru kouzel, který se tvářil poněkud rozpačitě, což byl u něj naprosto neuvěřitelný výraz.

„Chtěl jsi se mnou mluvit,“ připomněl Pastorkovi chladně Snape.

„Dobrý večer, Kingsley,“ pípla Hermiona stydlivě.

Snape si v duchu povzdychl. Pokud byla Pastorkova představa o nich dosud nejednoznačná, teď získala velmi určitý tvar. Tušil, že Hermionin obličej obdivuhodně ladí s jejími šaty.

„Dobrý, Hermiono,“ dostal ze sebe stále mírně nejistý muž s náušnicí v uchu. K Severusovi vyslal tázavý a omluvný pohled naráz. „Mohu přijít -“

„Užijte si příjemný večer, slečno Grangerová,“ přerušil ho Snape autoritativním hlasem, že i dokonce ministr ztichl. „Počítám, že se uvidíme až na hradě.“

Úkosem se ohlédl přes rameno a zvlnil rty do úšklebku, ve kterém by běžný smrtelník jen sotva nalezl přátelský úsměv. Hermiona do této skupiny už však nepatřila.

„Jistě, profesore,“ přikývla a ještě dodala: „Bavte se!“

Pohoršeně si odfrkl a s vířením černého pláště za sebou vplul opět do sálu plného lidí. Kingsley ho pohotově následoval. Snape našel pohledem schodiště do patra – na opačném konci sálu – a začal si k němu razit cestu mezi hloučky rozprávějících kouzelníků. V davu zahlédl zrzavou kštici, která mířila opačným směrem – tedy k terase. Nejspíš paní Potterová, prolétlo mu hlavou. Alespoň bude mít Hermiona společnost. Dál se touto myšlenkou nezabýval, protože konečně dosáhl paty schodiště.

Konečně je tu další kapitola a mě opět zajímají Vaše názory, reakce a ohlasy. 

Za cokoli budu nesmírně ráda :)

Těším se tedy na Vaše komentáře,

Leemony :)

35. Soužití nebo soužení?

37. Je pryč